Bylo to v říjnu 1981, krátce po jeho devětadvacátých narozeninách. Jiří Gruntorád měl za sebou přijímací proceduru ve věznici v Minkovicích u Liberce. Dostal čtyři roky za podvracení republiky: za opisování a šíření zakázané literatury. Za mřížemi se neocitl poprvé, už jednou ho odsoudili za nedovolené ozbrojování a odseděl si také deset měsíců ve vazbě. Teprve teď si ale měl sáhnout na dno. Minkovice patřily do druhé nápravně výchovné skupiny, vězni se jich však báli více než Mírova nebo „trojky“ ve Valdicích.

V přísně střeženém areálu stál závod národního podniku Preciosa, kde museli odsouzení pracovat. „Když jsem tam poprvé vstoupil, tak mě napadlo, že jsem v pekle,“ vzpomíná na prvotní šok. Lágr v Minkovicích si ostatně vysloužil přezdívku rudé peklo. Gruntorád tam strávil dva roky. Pracoval v třísměnném provozu válcové technologie, v oddílu D, kde se brousily a leštily skleněné ověsy na lustry. Po stížnostech na brutalitu dozorců dostal 14 měsíců navrch (soud později tento trest zrušil), nakonec ho přemístili do Valdic, kde si odkroutil ještě více než rok. „Valdice mi možná zachránily život,“ říká Gruntorád ve své knihovně Libri Prohibiti, kde shromažďuje hlavně samizdatové a exilové publikace z období před listopadem 1989.

Někteří současní historici jsou přesvědčeni, že vládnoucí režim během dvou desetiletí normalizace v letech 1969–1989 neprojevoval takovou míru krutosti, aby si zasloužil označení totalitní. Svědčí-li něco proti jejich názoru, jsou to zdokumentované poměry v „nápravně výchovných ústavech“ jako Minkovice. Nelidské podmínky v dílnách i v samotném vězení snesly podle pamětníků srovnání s uranovými lágry z 50. let. Političtí vězni sice tvořili menšinu z tamních odsouzených, to však na podstatě věci nic nemění. Příznačné je, že do Minkovic byli posíláni ti, kteří nepatřili do pomyslné elity disentu. Kromě Gruntoráda si prošli bižuteriovým jhem Vladimír Hučín, Pavel Wonka (odsouzený za pokus o nezávislou kandidaturu ve volbách, který zemřel v roce 1988 ve vězení v Hradci Králové) či Petr Cibulka.

9,6 kg čisté váhy ověsů

Věznice vznikla v roce 1958 tajným rozkazem tehdejšího ministra vnitra Rudolfa Baráka. Od počátku byl záměr jasný – využít tisíce vězňů odsouzených v předchozích letech jako levnou pracovní sílu, extrémně výhodnou pro zajištění vysoké produkce jednoho z hlavních vývozních odvětví, které přinášelo centrálně plánovanému hospodářství přísun deviz. Na brutální podmínky v Minkovicích upozorňovaly už před sametovou revolucí Charta 77, Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných nebo zahraniční humanitární organizace. Nejucelenější vhled nabízí Zpráva o poměrech v NVÚ Minkovice, kterou před více než třiceti lety sepsal Jiří Wolf. Tento chartista má dnes mezi bývalými kolegy pověst zapšklého a trochu bláznivého radikála, hlavně kvůli osočování Václava Havla. Jeho dobový popis Minkovic je ale podle Gruntoráda i dalších bývalých spoluvězňů zcela hodnověrný.

Do Minkovic byli umisťováni hlavně pachatelé násilných trestných činů a odsouzení, kteří v mírnějších věznicích napadli dozorce nebo se pokusili o útěk. Hned po nástupu a zdravotní prohlídce vězni předstoupili před pracovní komisi, která je zařazovala na jednotlivá pracoviště. Po zaučení, které trvalo pouhý týden, museli odsouzení podepsat protokol o složení zkoušky a čekalo je přidělení do některé z tzv. sestav. Už po čtyřech dnech se vyžadovalo plnění normy na sto procent. „Nejtěžší práce jsou přidělovány politickým vězňům,“ uvádí Wolf. Válcová technologie patřila mezi horší provozy, lepší pověst mělo rovinné broušení skleněné bižuterie, tzv. šatonů, korálků a umělých perel. Nejvyšší prašností i úrazovostí proslula leštírna. V mačkárně, kde se připravovaly suroviny pro broušení, se zase pracovalo za nesnesitelně vysokých teplot. Přesto byly leštírna a mačkárna považovány za „prominentní“.

Od vězňů se vyžadovaly extrémní pracovní výkony. Zatímco běžná pracovní jednotka určená k broušení a leštění skla, alias sestava, složená z civilistů čítala osm lidí a měla za jednu směnu vyrobit 4,5 kg ověsů o průměru 13 až 14 mm, u odsouzených tvořili sestavu pouze čtyři lidé, kteří museli za směnu vyrobit 9,6 kg čisté váhy ověsů. Podle plnění norem se přidělovaly dávky jídla a různých přídavků, což na vězně působilo jako motivace k plnění plánu, ale také ke vzájemnému udavačství a násilí. Pokud se nováček nedokázal v sestavě rychle zapracovat, schytal zpravidla výprask. „Nikoho nezajímá, zda je fyzicky schopen zvládnout tuto práci. Často je vidět, jak nešťastníka celá parta vleče ke kýblu s vodou, do níž mu ponoří hlavu jen proto, že mu například materiál upadl na zem. Seřizovačům je mlčky ponechána pravomoc své spoluvězně bít, mnohdy i gumovými hadicemi,“ popisuje dokument.

Zneužívání, týrání a krádež jménem republiky

Na pracovišti panovaly katastrofální hygienické podmínky. Brusiči dostávali gumové holinky, které si mezi sebou střídali. „Dodnes z toho mám plísně na nohou,“ říká Gruntorád. Na rozdíl od civilů, kteří si mohli pracovní oděvy a pomůcky vyměnit po opotřebení, vězni je měli přidělované na určitou dobu a do vypršení lhůty nové nedostali. Na zdraví vězňů se podepisovala i chudá strava. „Přišel jsem tam o zuby,“ podotýká Gruntorád. Během dvou let prý dostal kromě shnilých jablek jen sedm třešní, jinak žádné ovoce.

Komunistický režim na práci muklů těžce vydělával. Podle zápisu vznikalo v 80. letech ve věznicích více než 90 % československé bižuterie. Na jednoho odsouzeného připadala měsíční hodnota výrobků mezi 125 a 130 tisíci korunami (v přepočtu na dnešní měnu zhruba milion či víc), čistá měsíční mzda přitom činila pouze kolem 1800 korun. Vězni ovšem dostali po vypršení trestu mnohem méně. Tři čtvrtiny z této částky si strhávala vězeňská správa na „úhradu nákladů pobytu“. Stávalo se, že vězni odcházeli z trestu s několikatisícovým dluhem, zejména pokud strávili více měsíců ve vazbě nebo na samotce.

Samostatnou kapitolou byly poměry ve vězeňských ubikacích. Šikanování, sexuální zneužívání, sprchování jednou za týden, návštěvy jednou za půl roku. Privilegia jako zařazení na lehčí práci, ubytování na místnostech s televizí či povolení balíčků navíc požívali vybraní členové vězeňské samosprávy. To se ovšem netýkalo politických vězňů, kteří museli naopak počítat s nejhoršími pracovními místy a častějšími kázeňskými tresty včetně samovazby.

Krátce po listopadu 1989 byla věznice v Minkovicích zrušena. Dnes po ní zůstaly jen obvodové zdi a strážní věže. Do objektu, který stále patří Preciose, ale veřejnost nesmí. Když si ho chtěl Jiří Gruntorád před lety prohlédnout s televizním štábem, pustili ho jen na nádvoří. Na poměry ve věznici upozorňovali už od 90. let hlavně liberečtí chartisté. Jeden z nich, bývalý řidič tramvaje René Matoušek, který působil v prověrkových komisích pro policisty nebo vězeňské dozorce, v roce 1992 zemřel. Oficiálně spáchal sebevraždu oběšením, jeho příbuzní o této verzi však dodnes pochybují.

Rána demokracii z Hradu

Znovu se Minkovice dostaly na přetřes během privatizace Preciosy a také před pěti lety, kdy se dostal před soud bývalý bachař a později poslanec za KSČM Josef Vondruška. Původně nastoupil do Preciosy jako údržbář s nedokončenou střední školou, později přešel ke Sboru nápravné výchovy v Minkovicích, kde působil jako „vychovatel“ a velitel oddělení. Postupně si dodělal maturitu, absolvoval politickou školu VUML a po studiích důstojnické školy SNB získal na právnické fakultě titul JUDr. „Je důsledný a náročný při vyžadování a plnění úkolů a dodržování pořádku a kázně odsouzených,“ stojí v personálním spise. Hučín, Gruntorád a Wolf obviňovali Vondrušku z týrání a bití, soud ale současného zastupitele Libereckého kraje zprostil obžaloby pro nedostatek důkazů.

Další a zatím poslední ránu dostali bývalí vězni z Minkovic při rozdělování prezidentských vyznamenání 28. října. Mezi podnikateli, kterým Miloš Zeman udělil medaili „Za zásluhy o stát v oblasti hospodářské“, byl dlouholetý šéf a majitel skupiny Preciosa Ludvík Karl. Toho si bývalí muklové zaryli do paměti jako šéfa nenáviděného závodu ještě z doby před listopadem 1989. Podle nich nese morální zodpovědnost za týrání a smrt několika vězňů. „Vyznamenat na Hradě kromě důstojných i osoby aktivně spojené se zločineckými organizacemi KSČ a StB je naprostou likvidací demokratických hodnot, návratem komunistů a komunismu na Hrad a také rehabilitací diktatury 1948–1989,“ napsali pamětníci v prohlášení.

Východní mlčení Ludvíka Karla

Ludvík Karl je postava obestřená tajemstvím. Dlouhodobě téměř nekomunikuje s novináři. Stejný postoj zaujal i k dotazům Týdeníku Echo. „Jde o osobní a politické téma, ke kterému se dlouhodobě nevyjadřujeme,“ odepsala šéfka marketingu Preciosy Jindra Vejvodová. Karl neodpověděl ani na otázky, kdy nastoupil do bývalého národního podniku nebo kdy se stal generálním ředitelem. Nevyjasněná zůstává také míra jeho styků s vězni. Gruntorád si nevybavuje, že by Karla během dvouletého pobytu v Minkovicích viděl. Naopak Hučín tvrdí, že ho jednou spatřil. „Bylo to v polovině 80. let, když kvůli velké zimě popraskalo topení a vodovodní potrubí a některé stroje kvůli tomu nemohly fungovat. Přišel tehdy na obhlídku v doprovodu eskorty. Vzpomínám si, jak opovržlivě se tvářil,“ říká bývalý příslušník BIS, který v 70. letech ničil pomocí výbušnin komunistické vývěsky a prováděl další akce, za které byl celkem čtyřikrát odsouzen.

Karl zosobňuje kontroverzní přerod komunistického manažera v jednoho z nejbohatších českých kapitalistů. Z jeho pohledu možná o žádný přerod nešlo, prostě zůstal dál šéfem podniku, který si kuriózně zprivatizoval. Podle dřívějších vyjádření bývalého ministra privatizace Tomáše Ježka se Preciosa jako jediný podnik srovnatelného významu odstátnila prodejem akcií vlastním zaměstnancům. Hlavní zásluhu na prosazení ojedinělého privatizačního projektu měl ekonom, reformní komunista a disident Věněk Šilhán, pozdější předseda představenstva Preciosy. Kontrolní balík akcií získala zaměstnanecká společnost Princo, v.o.s. Kdo chtěl získat podíl, musel zaplatit aspoň 80 tisíc korun, což zajistilo, že se vlastnictví mezi zaměstnanci příliš nerozdrobilo (ke konci roku 1992 mělo Princo něco málo přes 300 společníků). Karl údajně složil milion, postupně skupoval podíly ostatních a také další fabriky. Dnes kontroluje skupinu přes firmy NLT a PBO a koncovou společnost Preciosa Gulf FZCO se sídlem v Dubaji. Proč takový privatizační model vyšel zrovna Preciose, si dnes Tomáš Ježek nevybavuje. „Je mi líto, ale už si o tom nic nepamatuji,“ odepsal. Podle názoru místních Karl uchránil podnik před výprodejem do zahraničí a na Liberecku je vesměs hodně oblíben.

Devětašedesátiletému Karlovi nelze vyčítat, že by pod jeho vedením Preciosa neprosperovala. Levné čínské konkurenci se ubránila modernizací provozů, do níž mohla investovat díky vysokým ziskům. Hospodářské výsledky ale skupina nezveřejňuje. V kraji je Karl známý také jako majitel fotbalového klubu FC Slovan Liberec.

Že má Karl blízko k současnému prezidentovi, není na Liberecku tajemstvím. Zeman býval v Preciose nadšeně vítán ještě jako „důchodce z Vysočiny“ a Karl patřil mezi prezidentovy hosty na loňských oslavách 70. narozenin. Bývalí minkovičtí vězni upozornili na spekulace, že Karl tajně sponzoroval prezidentskou stranu SPOZ (nyní SPO) a před volbami do sněmovny za ni nařídil kandidovat sportovnímu řediteli svého klubu Janu Nezmarovi. Bývalý útočník ale takový příkaz od Karla popřel a stejnou myšlenku odmítl i šéf Preciosy. Deník Mf DNES v říjnu napsal, že ministr financí Andrej Babiš by rád získal Karla jako kandidáta za hnutí ANO do krajských voleb. Babiš k tomu poznamenal, že by si Karla jako kandidáta přál, netroufl si ho prý ale oslovit. Podobně se vyjádřila krajská manažerka ANO Markéta Akrmanová: „Je to spekulace. S panem Karlem nejednáme jako s novým kandidátem.“

Zemanův výběr vyznamenaných (kromě Karla se nejvíc pozornosti dostalo bývalému komunistickému ministrovi zemědělství Miroslavu Tomanovi staršímu) si zaslouží kritiku. Svým způsobem lze ale také prezidentovi poděkovat, že se znovu hovoří o Minkovicích a znovu se kladou otázky k problematické minulosti jednoho velkopodnikatele.

„Charismatický pracovitý člověk s obrovským přehledem,“ charakterizoval loni šéfa Preciosy jeden z jeho vysokých manažerů. Osobě takových kvalit by jistě slušelo, kdyby vystoupila ze stínu a vyjádřila se ke svému působení před rokem 1989. Pracovní lágr v Minkovicích se nedá z historie jeho podniku jednoduše vymazat. Může se inspirovat u zahraničních průmyslníků, kteří se veřejně omluvili za svoje působení v nedemokratických režimech. Mlčením se řadí mezi podnikatele východního typu, kteří se stejně jako on tváří, že „nebylo“.