Je vlahý letní večer, začátek sedmnáctého století, za pár let začne třicetiletá válka, ale tady, v krásné krajině kousek jižně pod Salcburkem, je klid a mír. Panstvo se přijelo podívat na Hellbrunn, nový lusthaus čili letní sídlo mocného solnohradského arcibiskupa, který je zároveň knížetem, tedy dalo by se říct vládcem bohatého Solnohradska, samostatného církevního knížectví.
Zdálo se, že katolická církev v Americe má největší vlnu skandálů se zneužíváním mladistvých kněžími za sebou. Případ kardinála Theodora McCarricka zasadil americkým katolíkům další citelnou ránu, dlouho sušenou. McCarrickovi je 88 let, většina kauz z šesti diecézí ve státě Pensylvánie, které jsou předmětem rozsáhlé zprávy tzv. velké poroty, spadá do období 60., 70., a 80. let, asi dvě třetiny obviněných už ani nežijí a ve většině případů uplynula promlčecí doba.
Málokdy se stane, že by jeden post na Twitteru vzbudil mezi dospělými lidmi takové pozdvižení jako tweety Donalda Trumpa. Nedávno se to povedlo Elonu Muskovi, šéfovi automobilky Tesla. V úterý 7. srpna ráno kalifornského času oznámil ve dvojici tweetů svým dvaadvaceti milionům sledovatelů: „Uvažuju o tom, že bych Teslu stáhl z veřejného obchodování za 420 $. Financování zajištěné. Akcionáři by se buď mohli nechat vykoupit za 420, anebo si akcie nechat a pokračovat v soukromé společnosti.“
Bulharsko znají Češi nejspíš jako příjemnou destinaci pro letní dovolenou. Někteří našinci si tam vyzkoušeli i zimní lyžování. A zájemci o svět byznysu zase asi sledují investiční dobrodružství domácích firem tamtéž (ČEZ, PPF). Avšak nejen laici, ale ani mnozí ekonomičtí fajnšmekři si nevšimli, že letošní prázdniny přinesly veledůležitou zprávu, která nečekaně spojila do jednoho příběhu tuto balkánskou zemi, euro a naši republiku. A vlastně i další země Evropské unie, které nemají na zavedení společné měny vyjednanou trvalou výjimku.
K řadě letních povyražení na české scéně, která umožňovala konzumentům médií a uživatelům sociálních sítí přežít vlnu veder, přispěla Asociace spisovatelů svou snahou dosáhnout zrušení anoncovaného vystoupení Karla Gotta na plese u příležitosti Roku české kultury v Lipsku. Forma protestu v tomhle případě výrazně přebila jeho obsah.
Nadžd čili „vysočina“ je jméno pro jádro Arabského poloostrova, vyschlou poušť o rozloze čtyř Francií. Až do příchodu moderních technologií se zde téměř nedalo žít, větší osady mohly vznikat jen v místech, kde se nalézala voda – a těch bylo málo. S nízkým počtem obyvatel nemohl Nadžd vysílat do boje velké armády a po většinu dějin lidstva byl bezvýznamnou periferií. Poušť však také místní kmeny chránila před vojenskou expanzí silnějších národů.
Na domě v ulici Na Šumavě 3 na pražském Smíchově visí nenápadná pamětní deska se slovy: „Zde žila / Betty Karpíšková / soc. dem. senátorka / bojovnice za práva dělnických žen / * 14. VI. 1881 v Praze † 31. X. 1942 v Osvětimi.“ Stručný text nevystihuje šíři aktivit političky, jejíž život se uzavřel v plynové komoře koncentračního tábora, kam byla deportována po takřka rok a půl trvajícím vyšetřování gestapem a věznění v Praze na Pankráci a v Terezíně. Gestapo se snažilo dostat z ní informaci, kam strana ukryla majetek a finanční fondy. Marně.
Krátce po osvobození, zhruba v polovině května 1945, se v pražském hotelu Belvedere na Hradčanech sešla zvláštní společnost. Ke stolu usedli důstojníci Obranného zpravodajství, jmenovitě kapitán Černý, nadporučík Zícha a poručík Čupka.
Toho muže určitě viděl v čele jdoucí afghánský voják, který zaklekl a zamířil jeho směrem. Skoro určitě ho zaregistrovali i naši vojáci. Mohl vzbudit jejich podezření, ale rozhodnout se ve zlomku vteřiny, zda zmáčknu spoušť jen na základě nejistého podezření, není jen tak. V dalším zlomku vteřiny zazněla exploze a zbytek známe. Tři čeští vojáci byli na místě mrtvi, tři spojenečtí jsou v kritickém stavu. Zahynul samozřejmě i atentátník. Počet padlých českých vojáků tak dosáhl čísla třináct. Naposledy jich zahynulo pět při podobné situaci v roce 2014 – také v okolí základny Bagrám. Jediný rozdíl byl v tom, že atentátník jel na kole.
Na cestě do Lublinu jsme měli přenocovat v Sandoměři a já se až v autě od historika Pavla Zemana, znalce temné historie východního Polska, dozvěděl, že v tom městě se odehrává mysteriózní thriller Zrnko pravdy od hvězdy polské „severské detektivky“ Zygmunta Miłoszewského. Kniha byla před třemi lety zfilmována a je v Polsku slavná možná stejně jako knihy Dana Browna.
Sociální sítě jsou něco víc než jen úspěšné firmy. Jsou symboly doby. Tím, že změnily náš svět, způsob, jak spolu lidé komunikují, jak prožívají své spojení se světem a lidskou blízkost. Tím, že představují svět budoucnosti, která nastala. A pak tím, jak symbolizovaly americkou převahu. Ty firmy vznikly v USA a jejich potenciální konkurence se mohla zrodit zase jen v USA. Politici v jiných zemích mohli organizovat periodické pokusy, jak za státní peníze napodobit Silicon Valley, a různými regulacemi a pokutami americkým gigantům znepříjemňovat život – ale to je tak všechno.
Před týdnem jsem uváděl některé základní teze německého sociologa Wolfganga Streecka o konci kapitalismu. Chytrých a promyšlených analýz, se kterými nemusíme souhlasit, ale měli bychom o nich vědět, není v éře zábavného žurnalismu nikdy dost, a proto se v této reflektované recenzi vracím k problematice eura. Peníze jsou totiž něco víc než prostředek, díky kterému můžeme nakupovat. Peníze představují svobodu pro ty, kteří s nimi umějí zacházet, ale třeba i základ národní identity. Umíte si představit, že by Švýcaři přešli na euro? Bylo by to ještě Švýcarsko, kdyby se vzdalo svého franku?
Jak připomněly s téměř povinnou uniformitou nekrology, ve V. S. Naipaulovi odešel velký, ovšem kontroverzní spisovatel. Tím „kontroverzní“ měli uniformně na mysli, že byl rasista. Tak jako velká část lidí označených někdy za rasisty si Naipaul tuto kontroverznost vysloužil ve skutečnosti něčím jiným. V jeho případě šlo o svého druhu zradu. Jakožto dítě kolonialismu narozené v jedné britské kolonii, Trinidadu, rodičům, kteří se tam přistěhovali z jiné britské kolonie, Indie, byl předurčen podat marxistickou kritiku postkoloniální situace. To Naipaul odmítl. Ne proto, že by se poangličtil a přijal optiku bílých kolonizátorů, jak je obviňován (známý progresivní intelektuál Edward Said ho opovržlivě nazval „domorodým informátorem“). Ale protože nebyl ochoten nevidět.
Smíšené pocity musí vzbudit člověk, který si před vstupem do řeky přivazuje na krk balvan a chlubí se tím, jak je odvážný. Nemusí to být nutně někdo blízký nebo sympatický, přesto nemůže být nikomu příjemná představa, že tento dobrodruh nebo podivín bude co nevidět bojovat ve vlnách o život. Takový pocit vzbuzují aktivity současné vlády a sněmovny, které během srpna a září rozhodnou o historickém zvýšení penzí.
Necelý půlrok po krizi vyvolané vraždou novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně, která vyvrcholila pádem vlády Roberta Fica, je slovenská politická scéna zasažena dalším skandálem. Slovensko se mělo podílet na únosu vietnamského občana z Německa. Vše začalo 23. července minulého roku v Berlíně. Trinh Xuan Tranh se procházel po ulici ve čtvrti Tiergarten se svou přítelkyní, když byl unesen dvěma muži z dodávky s českou poznávací značkou.
Paul Schrader asi nepatří mezi nejvýznamnější filmové tvůrce posledních desetiletí. Je to ale ten typ autora, který ani v nezdaru neztrácí přesvědčivost, alespoň v určité míře. Jeho filmografie se může zdát nevyrovnaná, opravňuje ale víru, že i v těch nejslabších chvílích o něco skutečně usiloval, snažil se k něčemu dostat (někdy třeba cestou ne zrovna pochopitelnou).
Americká společnost pro zjišťování veřejného mínění Pew Research Center provedla rozsáhlý výzkum religiozity ve 106 státech světa. Analýza výjimečná svým rozsahem se zaměřila primárně na vztah mezi věkem, příslušností k náboženským skupinám a náboženskou praxí. Respondenti byli rozděleni pouze do dvou věkových skupin, mladší ve věku do čtyřiceti a starší od čtyřiceti let. V jedenačtyřiceti zemích starší lidé deklarovali náboženskou příslušnost častěji než mladší, ve dvou zemích tomu bylo opačně (Čad a Ghana) a v 63 zemích nebyl mezi věkovými skupinami statisticky významný rozdíl.
Československá strana lidová kandidovala v prvních parlamentních volbách do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění v roce 1920 na volitelném místě Augustu Rozsypalovou, penzionovanou učitelku obecných škol z Plzně. V převratné době plné očekávání a nadějí ostatně nemohla jinak. Pokud by nenominovala ani jedinou ženu, stěží by obstála v konkurenci dalších stran, zejména socialistických, které vsadily právě na ženy.
Když v listopadu 1989 padl režim Todora Živkova, mělo Bulharsko rovných devět milionů obyvatel. O generaci později se aktuální číslo pohybuje kolem sedmi milionů. Rozdíl je dán zejména masovou emigrační vlnou na Západ. Odliv schopných lidí se pro naše jižní příbuzné stal potenciálně zničujícím problémem.
Po ekonomické krizi 2008 začal německý sociolog Wolfgang Streeck (71) v řadě článků a studií rozpracovávat otázku, zda ještě vůbec žijeme v kapitalismu a jak tento systém skončí. Tyto studie byly později shrnuty do anglické knižní edice s názvem uvedeným v titulu tohoto článku (How Will Capitalism End? 260 stran, Verso, London-New York). The Guardian svazek zařadil mezi pozoruhodné knihy roku a Martin Wolf z Financial Times o díle napsal, že nejde ani tak o předpověď, jako o varování.
Goethe napsal: „Itálie bez Sicílie vůbec nevyvolává v duši tu pravou představu. Teprve zde je klíč ke všemu.“ Goethe připlul do Palerma lodí z Neapole během své „italské cesty“. Zůstal na Sicílii něco přes měsíc, vybral si k tomu rozumně duben, takže se mohl rozplývat nad zelení polí a vlahostí luk. Měl v tom roce 1787, kdy mu bylo třicet sedm a cítil, že se životem musí něco udělat, ještě celý rok prožít v Itálii, přičemž ten měsíc na Sicílii považoval za obzvlášť důležitý. Itálie by zůstala nepochopená, kdyby nepoznal Sicílii, kde je vše italské intenzivnější, sytější a lahodnější. A na konci července ještě rozpálenější, vyprahlejší, rozžhavenější.
Nejstarší víno světa, které se dá ještě vypít, je k vidění v klášteře ve Würzburgu na severu Bavorska. Pochází z roku 1540 a jmenuje se Mordbrenner. To se dá vyložit jako „vražedný palič“ ve smyslu vraha, který upaluje své oběti zaživa. Víno je proto tak skvělé a proto tak dlouho vydrželo, protože bylo lisováno z hroznů, které zrodilo nejteplejší, vražedné léto minulého tisíciletí. Tekuté zlato z vinných hroznů je ve skutečnosti připomínkou historické katastrofy.
V teplých letních večerech jsou zahrady vinohradských kaváren, pivnic i pizzerií plné. Pražané a Pražanky bezstarostně rozprávějí o tom, co zažili na dovolené či k jakému moři se teprve chystají. Málokdo z nich chová sympatie k ministrům, kteří teprve nedávno složili vládní sliby, ale o politice je lepší nemluvit právě proto, aby si člověk nekazil náladu.
Čtvrtek 14. listopadu 1918, na první pohled docela obyčejný podzimní den, představoval důležitý mezník v životě mužů a žen mířících kolem jedenácté dopolední do malostranského Thunovského paláce na první zasedání nově konstituovaného československého parlamentu. V poslanecké lavici zasedla mezi osmi ženami rovněž Františka Zeminová, přáteli nazývaná familiárně Fráňa.
Navzdory často uváděným stovkám miliard dolarů zasaženého zboží a desítkám miliard dolarů budoucích cel vůči ročním obratům se dá říci, že dosavadní podoba obchodní války mezi Čínou a Spojenými státy světovou ekonomiku podstatně nenarušila. To samé platí o stávající podobě sankcí mezi USA a EU. Další eskalace obchodní války a její šíření na další teritoria však již může být nebezpečné. USA a Čína jsou ale dnes – při vší úctě k ekonomické síle EU – dvě hlavní konkurující si teritoria v nejdynamičtěji se rozvíjející části světového ekonomiky – pacifické oblasti.
Je to asi nejpodivnější zámek, co znám. Petr Bezruč, který bydlel na stará kolena nedaleko odtud, v Kostelci na Hané, o něm veršoval poněkud toporně – „zámek je úzký a hrozivý, nestvůrné jakési rysy – drahému pánovi jej stavěli sedláci kdysi“. S tou nestvůrností se mi to zdá přehnané: je spíš bizarní, jaksi výstřední, ba bláznivý, jako dílo nějakého cvoka, který začal něco nadšeně stavět, ale pak ho to přestalo bavit a nechal to tu trčet jako velkolepé, ale poněkud šílené torzo.
Celou současnou mocenskou garnituru od Andreje Babiše přes jeho vládní partnery ze sociální demokracie a od komunistů po prezidenta Miloše Zemana spojuje společný zájem. Začít stavět nový blok, nebo spíš bloky atomových elektráren. Spor bude o to, kdo bude stavět a kdo to bude platit. Jaderná energetika je v současných evropských podmínkách ztrátový byznys.
Akademické podvádění je staré jako akademie sama. Hrubého plagiarismu, který spočívá v opisování celých odstavců od jiných autorů, se neštítily ani osobnosti, jako byl Martin Luther King. Jeho doktorská práce z roku 1955 obsahuje nepřiznané citace. Bostonská univerzita v roce 1991 konstatovala, že se King dopustil plagiátorství, ale doktorský titul mu posmrtně neodebrala – se zdůvodněním, že práce byla dostatečně hodnotná i tak.
Emisaři prezidenta Trumpa Jared Kushner a Jason Greenblatt usilovně hauzírují poblíž ohniska blízkovýchodního konfliktu. Tráví čas střídavě v Izraeli, Egyptě, Jordánsku a Saúdské Arábii. Vůdce Palestinské autonomie Abbás s nimi komunikovat odmítá, neboť v tom nevětří nic dobrého. Zvláštní poslanci Bílého domu se nepochybně snaží protlačit u místních státníků Trumpův plán mírového uspořádání v regionu. Kdyby se to alespoň zčásti zdařilo, byl by to tak nevídaný triumf, že by se prostě nedalo neobmyslet amerického prezidenta Nobelovou cenou míru, i kdyby se přitom stockholmský výbor ošíval sebevíc.
