Na cestě do Lublinu jsme měli přenocovat v Sandoměři a já se až v autě od historika Pavla Zemana, znalce temné historie východního Polska, dozvěděl, že v tom městě se odehrává mysteriózní thriller Zrnko pravdy od hvězdy polské „severské detektivky“ Zygmunta Miłoszewského. Kniha byla před třemi lety zfilmována a je v Polsku slavná možná stejně jako knihy Dana Browna. Zastavili jsme se proto v Brně v nakladatelství Host, kde knihu před pár lety vydali, a já ji mezi Ostravou a Rybnikem začal číst. Jde v ní, jak jinak, o rituální vraždy s antisemitským pozadím, které vyšetřuje prokurátor Teodor Szacki, takový ten smutný detektiv, kterého život už trochu omlátil a teď to zkouší na malém městě znova. 

Do Sandoměře jsme dojeli večer: dálnice končí za Krakovem, pak začínají polské drogy a já spíš hleděl ven, na polské vesnice, kde už skoro zmizely ty dosti bídné dřevěné domky, všelijak nachýlené a zhroucené, které si pamatuju ještě z 90. let, a nahradily je bytelné „kamenice“, sice nijak krásné, ale vzestup Poláků jasně dokládající. Krajina na středním toku Visly je překvapivě malebná, zvlněná, silně zelení prorostlá a na konci tohoto strašného léta kupodivu šťavnatá. Do Sandoměře jsme dojeli k večeru, již se stmívalo, ale bylo jasné, že se člověk má na co těšit. Od Visly se zvedalo návrší, na jehož hřbetě stál úzký zámek, ještě snad užší než můj oblíbený Plumlov, vedle se vypínala vysoká střecha gotické katedrály, ulice starého města, do nějž jsme vjeli, osvětlovaly lucerny a byly plné otevřených hospod a korzujících Poláků, kteří sem přijeli ocenit jedno z nejhezčích polských měst nebo spíš městeček. Dojeli jsme k ubytovně PTTK (znalci vědí), rychle snědli bigose a zapili ho zubrovkou a šli spát. 

V knize jsem se večer dostal na stranu 40, kde jsem si právě přečetl, že „Sandoměř se v podstatě skládala ze dvou, nebo dokonce tří měst“. První dvě nestála za nic, zato historická Sandoměř, to „byl bonbonek posazený na svahu, jehož panoráma si podmanilo každého bez rozdílu věku a do nějž se před časem zamiloval i Teodor Szacki. Ještě dnes byl schopen dojít pěšky až na most jen proto, aby se mohl kochat pohledem na staré domky kupící se na svahu, vznešenou budovu Collegia Gostomiana, věže radnice a katedrály, renesanční atiku Opatovské brány a monumentální zdi sandoměřského hradu. V každém ročním období a v každé denní době pohled jinak a vždycky stejně úchvatný“. Tak to zní dobře, dočetl jsem a zhasl.

Potopy sandoměřské

Sandomierz je opravdu jedno z nejstarších a historicky nejdůležitějších polských měst. Vedla tudy prastará obchodní stezka z Kyjeva přes Krakov do Prahy, Magna Strata, o které se zmiňuje v 10. století první gramotný návštěvník Prahy Ibrahim ibn Jakub. Boleslav Chrabrý, který se (asi) naštěstí marně snažil spojit Polsko s Čechami, tu vystavěl hrad, zprvu dřevěný, ale od 12. století jeden z nejmocnějších v zemi, takže Sandoměř se významem mohla měřit Krakovu nebo Vratislavi, která však v roce 1335 připadla Janu Lucemburskému. Za to, že z hradu dnes zbylo to úzké prkno z věží, mohou až Švédové, kteří tu o šest set padesát let později, tedy v časech polských pohrom zvaných Potopa, experimentovali s výbušninami, takže v roce 1686 zámek, mezitím samozřejmě úplně jiný, renesanční, vyhodili do vzduchu a zbylo z něj jen to jedno křídlo. Pak nastal úpadek Sandoměře, z čehož plyne ta jeho dnešní malebnost.

Mezi vzestupem a úpadkem se však v celém Polsku odehrálo plno dramatických dějů, které se vůbec nevyhýbaly ani Sandoměři, jež se měla sice od začátku čile k světu, ale bohužel stála na ráně různým expanzivním národům. Nejstrašnější byly tři vpády tatarské (1243, 1259, 1262), přičemž nejhorší byl ten vpád třetí, kdy diví Mongolové zmasakrovali údajně všechny obyvatele, takže krev stékala po návrší a Visla se zabarvila krví. V tomto duchu o tom píše ve svých Análech polský Kosmas, Jan Długosz, nejvýznamnější polský kronikář a učenec 15. století, který tady, v Sandoměři, strávil několik let v domě u katedrály, v krásném gotickém cihlovém stavení, jehož gotičnosti napomohla gotizace ve 30. letech minulého století. Je tam opravdu pěkné Arcidiecézní muzeum s pravým Cranachem starším: Matka Boží drží malého Krista, který nabízí svaté Kateřině hroznové víno, symbol mučednictví. Další atrakcí je paní prodávající lístky, která měla z Čechů velkou radost a okamžitě začala vyprávět, kdy naposledy byla v Čechách a na Moravě a jak se jí tam líbilo. Že jsou Poláci v těch pročeských sympatiích až dojemní, je známá věc.

Takže jsem se podobně jako prokurátor Szacki, jenže na rozdíl od něj poprvé a možná naposled, nemohl ráno nasytit pohledů, které Sandoměř nabízí. Začal jsem od Opatówské brány, jediné ze čtyř, které tu zůstaly ze středověkého opevnění, a vylezl nahoru, kde jsem spolu s Poláky obhlížel zvlněnou krajinu, v níž se rozlévala Visla, ta „największą nasza polska rzeką“, jak stálo v učebnici polštiny, kterou jsem si kdysi pořídil. Za svou však považovali Vistulu čili Weichsel i pruští Němci, takže k překvapení mnohých je na známé Neptunově fontáně na berlínském Alexandrově náměstí alegoricky vyvedená spolu s Labem, Odrou a Rýnem… i Visla. 

Když jsem slezl, šel jsem ulicí plnou turisticky žádaných obchodů s ledy a zapiekankami. Po pravé straně se kdysi nacházelo ghetto, kde žilo ještě před sto lety přes dva tisíce Židů, kteří tvořili třetinu obyvatel města. V bývalé synagoze je městský archiv, kde začíná děj detektivky, kterou jsem měl právě rozečtenou. Začíná samozřejmě vraždou.

Došel jsem brzy na náměstí, Rynek, které je celé našikmené, neboť se svažuje k Visle. V jeho středu je krásná středověká cihlová radnice, jak to bývá ve městech založených magdeburským právem. Do věže se v září 1944 trefila sovětská puma, zabila několik osob, ale jinak se válka městu vyhnula. Největší tragédie postihla sandoměřské Židy: holocaust, který v této části Polska měl svůj strašný trůn, nepřežil jediný. Mnozí byli povražděni ještě v ghettu předtím, většina byla odvlečena do Treblinky.

A nepochybně i oni to město měli rádi, považovali za své a dodávali mu svéráz a prosperitu. A přitom určitě věděli, co v katedrálním kostele visí za šílenost, na kterou jsem se i já šel teď ze zvědavosti podívat. Asi nejnázornější znázornění rituální pověry ve střední Evropě, velké plátno, na němž nosatí a bradatí Židé páchají hnusné zločiny na nevinných křesťanských dětičkách, nejdřív je Židé lstivě lákají a pak je nelítostně podřezávají, protože jejich krev potřebují do pesachových macesů. Údy nebohých tělíček leží na zemi a už si je hnusný pes odnáší. Obraz, který je, nutno říci, opatřen od roku 2006 vysvětlující tabulkou, je součástí cyklu šestnácti velkých pláten, která vyhotovil začátkem 18. století italský malíř v sandoměřských službách Carlo (Karol) de Prevot. Židovský obraz je jen jeden z řady sadistických výjevů z dějin mučení a vraždění, jež měly sloužit jako didaktické pomůcky pro výuku věřících. Morbidní plátna, na nichž se to hemží mučicími předměty a krutými vraždami, jsou nadepsána jmény latinských měsíců a každý výjev, třeba ubožák, která dostane rýčem do hlavy nebo jsou mu trhána střeva z břicha, je opatřen číslem, k němuž se vztahují barokní cedulky po stranách. Člověk tedy za chvíli pochopí, že jde o jakési krvavé kalendáře, kde je každému dnu věnováno umučení příslušného světce. Křesťan tedy mohl vejít do kostela, zjistit si, kolikátého je, a podívat se, jaké umučení se dnes slaví. Nebýt toho hnusného obrazu protižidovského, mohlo to být vlastně zajímavé zpestření barokního dne.

Večer jsem se v četbě dostal na stranu 110: „Szacki odtrhl zrak od barokně pornografických vizí. ,Našel jsem svoje narozeniny,‘ řekl zcela nesmyslně. ,To nejsou narozeniny,‘ řekl kostelník nečekaně veselým tónem, ,to je předpověď, jak skončíte, vážený.‘

Na obraze věšeli nešťastníka za žebra na hák, a ještě mu tělo probodli kopím.“ 

Zalitoval jsem, že jsem se zapomněl podívat na svoje narozeniny. 

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/