Nadžd čili „vysočina“ je jméno pro jádro Arabského poloostrova, vyschlou poušť o rozloze čtyř Francií. Až do příchodu moderních technologií se zde téměř nedalo žít, větší osady mohly vznikat jen v místech, kde se nalézala voda – a těch bylo málo. S nízkým počtem obyvatel nemohl Nadžd vysílat do boje velké armády a po většinu dějin lidstva byl bezvýznamnou periferií. Poušť však také místní kmeny chránila před vojenskou expanzí silnějších národů.

Nadždští Arabové konvertovali k islámu již v prvních desetiletích jeho existence. Postupem času však do původního vyznání začaly pronikat novátorské či cizí prvky, například uctívání svatých a jejich hrobů. V osmnáctém století byl již lokální islám dost odlišný od podoby, jakou praktikoval Mohamed a jeho následovníci. Proti této herezi se postavil kazatel Abd al-Wahháb, nadždský rodák. Poté, co jako mladý muž podnikl několik cest po islámském světě (včetně poutě do Mekky), rozhodl se očistit islám od pozdějších nánosů a navrátit náboženskou praxi ke starším formám.

Abd al-Wahhábovo očistné tažení zahrnovalo ničení hrobů, posvátných model a také boj proti tureckému sultánovi, kterého pro jeho odchylky od striktní teologie považoval za odpadlíka – nemuslima. Turecký vliv ve vnitřní Arábii byl dosti slabý, omezoval se hlavně na vybírání tributu. Turci však měli posádky v sousedním Hidžázu, bohatším království, kde se nacházela Mekka a Medina.

V roce 1744 uzavřel al-Wahháb smlouvu s nadždským šlechticem Muhammadem bin Saúdem. Státní útvar, který na jejím základě vznikl, se měl přísně držet Wahhábova náboženského učení a zároveň vést džihád proti těm sousedům, kteří tolerovali různé hereze. Tato smlouva v podstatě platí dodnes. Potomci Muhammada bin Saúda sedí na rijádském trůně a potomci al-Wahhábovi, rodina Ál aš-Šejchů, mají rozhodující vliv na náboženské záležitosti Saúdské Arábie.

Dobyvačný saúdský stát

Wahhábova strohá víra se ukázala být velmi účinnou zbraní. První saúdský stát se ze skromných počátků v roce 1744 rozrostl až na významnou velmoc. V letech 1801-2 se Saúdi vypravili na velké tažení do dnešního Iráku, při kterém dobyli a zničili svaté šíitské město Karbalá (šíité jsou v al-Wahhábově učení považováni za obzvlášť odporné heretiky). O pár let později dobyla vojska pod saúdským praporem i sousední království Hidžáz.

Kontrola nad Mekkou a Medinou je v muslimském světě prestižní záležitost a od roku 1517 ji vykonávali Turci. Porážka z rukou pouštních kmenů byla pro osmanskou pýchu nestravitelná. Ačkoliv říše se už delší dobu nacházela v politickém, hospodářském a vědeckotechnickém úpadku a evropské mocnosti okrajovaly její balkánská území, výzvu ze strany Saúdů nesnesla a začala chystat válku. Velitelem osmanského tažení byl jmenován Muhammad Ali Paša, rodilý Albánec, vicesultán egyptský. Musel nejprve trochu zkrotit vnitřní rozbroje v Egyptě, ale v roce 1811 měl konečně volné ruce a udeřil na Saúdy veškerou silou, kterou měl k dispozici.

V sedm let trvající válce byl první saúdský stát rozdrcen. Jeho vojska byla vyhnána z Mekky a Mediny zpět do pouště. Král Abdulláh bin Saúd padl do zajetí. Turci jej odvezli do Istanbulu, tam jej před přihlížejícími davy zvědavců zkrátili o hlavu a tu pak hodili do Bosporu. (Ještě před popravou mu dvorní hudebník zahrál na loutnu, protože bylo známo, že bin Saúd jako wahhábista hudbu nesnáší a považuje za hříšnou.) Rodina Saúdů přežila, ale po následující desítky let se musela spokojit s kontrolou části pouště kolem Rijádu. V roce 1891 přišla i o Rijád, ze kterého byla vyhnána konkurenční rodinou Rašídů.

Moderní vtělení saúdského státu začíná svoji existenci v roce 1901, kdy budoucí král ibn Saúd přesvědčil kuvajtského emíra, aby mu poskytl pomoc při znovudobytí Rijádu. To se mu podařilo. Následovalo dvacet let pouštních šarvátek, na jejichž konci stál nový emirát ovládající Nadžd a okolí. V rámci expanze si ibn Saúdův emirát připojil i některé šíitské oblasti, kde okamžitě zavedl tvrdé represe vůči „heretikům“. V roce 1920, asi z vděčnosti za dřívější pomoc, napadl saúdský král také Kuvajt. Obležení Kuvajťané se však bránili dost dlouho na to, aby jim stihla přijít na pomoc britská námořní síla, se kterou se pouštní válečníci na velbloudech nemohli měřit.

Za první světové války se Spojenci snažili různými způsoby oslabit Turecko, které se přidalo na stranu Centrálních mocností. Jednou z rozehraných variant měla být revolta podrobených arabských kmenů. Británie ve své snaze zvednout proti Turecku odpor naslibovala arabským předákům nesplnitelné věci, které se dostávaly do konfliktu s jinými imperiálními závazky.

Arabská vzpoura pod britským vedením nakonec úspěšně proběhla a Turecko ztratilo po čtyřech staletích kontrolu nad Medinou a Mekkou. Obnovené Hidžázské království však netrvalo dlouho. Právě saúdští sousedé zatoužili po opětovném rozšíření své moci a v roce 1925 opět dobyli celý Hidžáz včetně Mediny a Mekky. Tamní královská rodina Hášimovců musela opustit vlast a usadila se v jiných státech. Až dodnes vládne v Jordánsku.

Formálně byla Saúdská Arábie sjednocena v roce 1932. Proti prvnímu saúdskému státu byla chudší o pobřežní královstvíčka v Perském zálivu, pás drobných entit od Kuvajtu po Fudžairu (dnes součást Spojených arabských emirátů). Tato ztráta však byla bohatě vynahrazena něčím jiným. Pod saúdskou pouští byla objevena ropa.

Černé zlato

K objevu prvního saúdského ložiska ropy došlo v březnu 1938 poblíž města Dhahran. Brzy následovaly další objevy a během pár let vyšlo najevo, že saúdské zásoby těžitelné ropy jsou vůbec největší na světě. První příčku v zásobách držela Saúdská Arábie až do roku 2011, kdy ji vystřídala Venezuela. Ve světě, který si právě navykal na každodenní používání spalovacích motorů, to byl recept na velké zbohatnutí. A velké zbohatnutí se i dostavilo.

O těžbu ropy se začala starat nově založená společnost ARAMCO (Arab-American Oil Company), která zajistila kapitál a inženýrské know-how potřebné k těžbě. ARAMCO existuje dodnes, i když dnes je její název již anachronismem; saúdská vláda dávno vykoupila podíly Američanů a ovládá nyní společnost ze sta procent. Její tržní hodnota se odhaduje na zhruba 1,2 bilionu dolarů, i když vládci z Rijádu rádi nadhazují téměř dvakrát vyšší číslo.

Modernita stála za hospodářským růstem Saúdské Arábie, ale zároveň začala podkopávat saúdsko-wahhábistický pakt, který tvořil její politický základ. Do země přicházelo čím dál víc cizinců, kteří si s sebou nesli zvyky a myšlenky neodpovídající striktnímu výkladu islámu. Mladí saúdští občané odcházeli studovat do zahraničí a tam se seznamovali se zcela jinými formami uspořádání společnosti; pak se vraceli a jejich pohled na domácí poměry se stával kritickým. Vně hranic se nedaly udržet ani technické vynálezy, které zkrátily vzdálenost mezi lidmi, například televize. Království se začalo pomalu přizpůsobovat světu kolem.

Do tohoto procesu pomalého přizpůsobování ale na konci roku 1979 zasáhla událost, která měla otočit kolem modernizace prudce nazpět: obsazení Velké mešity v Mekce skupinou nábožensky motivovaných teroristů, kteří odmítali pronikání západních vlivů a požadovali vyhnání všech nemuslimů ze země. V jejich očích ztratila dynastie Saúdů nárok na trůn, protože podléhala bezbožným svodům z nevěřící ciziny, například tím, že povolila televizní vysílání.

Po týdenním obležení byli teroristé poraženi a 68 zajatců bylo veřejně popraveno na hlavních náměstích saúdských měst. Současně však král Chálid, vedený myšlenkou, že nejlepším receptem na náboženské nepokoje je více náboženství, začal s programem ústupků wahhábistickému kléru. Stát zakázal provozování kin, dovoz časopisů s fotografiemi žen, prodej hudebních nosičů, ve škole došlo k posílení náboženské výuky, segregace pohlaví ve veřejném prostoru byla zavedena zcela důsledně, náboženská policie (muttawa) dostala nové pravomoci.

Wahhábisté také obdrželi zvláštní fondy na propagaci striktního islámu v cizině. Za vlády Chálidova nástupce Fahda (1982–2005) vydala Saúdská Arábie na šíření wahhábismu 75 miliard dolarů. To už je částka, která koupí mnoho vlivu, a působení wahhábistických škol, zakládaných v širokém pásu islámského světa od Senegalu až po Indonésii, vedlo k prudkému nárůstu fundamentalismu a nábožensky motivovaného násilí. Tento proces se neomezoval jen na tradiční islámský svět. Šíření wahhábismu a speciálně výstavbu nových mešit s kazateli financovanými ze Saúdské Arábie dostalo na starost i sedmdesát saúdských velvyslanectví v cizině, včetně Ameriky a západní Evropy.

V západním světě dlouho panovalo a do jisté míry ještě panuje poněkud dvojkolejné myšlení, kdy Saúdská Arábie, důležitý obchodní partner a producent ropy, je považována za „cenného spojence Západu“, přičemž se zároveň přehlíží či podceňuje radikalizace a destabilizace muslimského světa působením wahhábistů. Pod vlivem Saúdy sponzorovaného wahhábismu vznikly už v muslimských zemích desítky teroristických organizací a rovněž politické strany prosazující zavádění šaríjských prvků do sekulárních zákoníků, zděděných po dřívějších koloniálních mocnostech.

Některé muslimské státy, například Turecko, zakázaly Saúdům náboženské působení, většina však nedokáže odolat kombinaci bohatství a prestiže, kterou si s sebou saúdští emisaři nesou. Vliv královské rodiny sahá vysoko i v nemuslimských zemích, má dobré vztahy se dvěma „dynastiemi“ americké vysoké politiky: rodinami Bushů a Clintonů. Režimu tak prochází prohřešky proti lidským právům, za které by jiné státy byly vystaveny tvrdé mezinárodní kritice. Saúdská Arábie je dokonce členem Rady pro lidská práva OSN a předsedá tam pracovní skupině pro ženská práva. V srpnu 2018 došlo mezi Saúdskou Arábií a Kanadou k diplomatickému sporu týkajícímu se právě lidských práv. O vážnosti Saúdů v Bruselu vypovídá skutečnost, že EU nejprve zvažovala vydat prohlášení, ve kterém by podpořila Kanadu, ale pak z něj raději vycouvala.

Pozvolná modernizace

Pokus zakonzervovat saúdskou společnost v podobě určené kdysi kazatelem al-Wahhábem však přesto selhal. Do země pronikly mobilní telefony, které poprvé umožnily komunikovat mladým lidem obou pohlaví bez dozoru a souhlasu jejich rodičů. Internet zprostředkoval mládeži obrazy a myšlenky z jiných civilizačních okruhů a dal jí představu, jak vypadají svobodnější a sekulárnější země. Poprvé v moderní historii začala určitá část dorůstajících Saúdů pochybovat o víře svých předků, a to i přesto, že na ateismus pohlíží saúdské zákony jako na druh terorismu. Současné anonymní průzkumy odhadují podíl ateistů mezi saúdskými občany na 5 % a téměř 20 % těch ostatních o sobě prohlašuje, že „nejsou nábožensky založení“. Stát uvěznil v roce 2012 ateistického blogera Raifa Badávího a odsoudil jej kromě odnětí svobody také k veřejnému bičování. Tato skutečnost přitáhla pozornost celého světa a nezanedbatelně poškodila tvář Saúdské Arábie v cizině i mezi vlastním obyvatelstvem.

Vítr změn nakonec zasáhl i královskou dynastii. V červnu 2017 byl novým následníkem trůnu jmenován Mohamed bin Salmán, mladý princ. Ačkoliv hlavou státu zůstává jeho otec Salmán, faktická moc se během posledního roku plně přestěhovala do rukou nástupníka. Ten zahájil rozsáhlý modernizační program. Pravomoci náboženské policie byly razantně omezeny, ženy dostaly právo podnikat, řídit automobil, vstupovat na sportovní stadiony. V dubnu 2018 se v zemi otevřelo první kino po 35 letech.

Motivace prince reformátora spočívá hlavně v tom, že saúdská ropná nirvána přestává být životaschopná. Vysoká porodnost vedla k tomu, že počet občanů země narostl ze čtyř milionů v roce 1960 na 33 milionů v roce 2018. Rozdělování ropných zisků mezi tak velký počet lidí už nedokáže zajistit dřívější luxusní životní úroveň. Navíc se na scéně vynořili konkurenti, například USA, kde nové těžební technologie vedly k prudkému nárůstu produkce ropy. USA by měly Saúdskou Arábii v denní těžbě předehnat nejpozději v roce 2019, možná ale ještě letos.

Konečně je tu zahraniční politika. Největším státním protivníkem sunnitské Saúdské Arábie je šíitský Írán, jehož vládcům se podařilo získat spojence hned v několika okolních státech; výsledná struktura obkličuje Saúdskou Arábii ze tří stran. Šíitská menšina v Saúdské Arábii se koncentruje právě v oblasti nejbohatších ropných vrtů, takže její radikalizace by pro Rijád byla velmi nebezpečná.

Má-li království v měnícím se světě přežít, musí se přizpůsobit. Nemůže už si, mimo jiné, dovolit vyřadit polovinu své populace (ženy) z pracovního trhu a nemůže si ani dovolit zanedbávat vzdělávání mladých lidí. Reformy jsou proto nezbytné. V zemi, která stovky let kultivovala wahhábismus, však budou narážet na silný a možná i násilný odpor fundamentalistů.

Mladý princ tedy před sebou nemá jednoduchý úkol. Aby svoji zemi pozdvihl, musí sám přežít. To není na saúdském trůně samozřejmost. Jeden z jeho předchůdců, Fajsal, byl v roce 1975 zavražděn vlastním synovcem.