Na domě v ulici Na Šumavě 3 na pražském Smíchově visí nenápadná pamětní deska se slovy: „Zde žila / Betty Karpíšková / soc. dem. senátorka / bojovnice za práva dělnických žen / * 14. VI. 1881 v Praze † 31. X. 1942 v Osvětimi.“ Stručný text nevystihuje šíři aktivit političky, jejíž život se uzavřel v plynové komoře koncentračního tábora, kam byla deportována po takřka rok a půl trvajícím vyšetřování gestapem a věznění v Praze na Pankráci a v Terezíně. Gestapo se snažilo dostat z ní informaci, kam strana ukryla majetek a finanční fondy. Marně.

Betty Karpíšková se vlastně jmenovala Božena. Kdy začala užívat podobu křestního jména Betty, nevíme. Používala ji však tak dlouho a tak důsledně, že vešla do obecného povědomí a ocitla se i na pamětní desce. V on-line Encyklopedii ČSSD založené k 135. výročí strany je uvedena jako Božena (Betty) Karpíšková. Podstatné je, že Betty Karpíšková byla statečná a odvážná žena, novinářka a politička, která se angažovala v boji za práva žen, nejen dělnických, jak čteme na pamětní desce.

Patřila k nejvýraznějším osobnostem Československé sociálně demokratické strany dělnické mezi dvěma světovými válkami. Ve spolupráci se stejně smýšlejícími političkami usilovala o legalizaci interrupce, předsedala Svazu pro kontrolu porodů, organizaci, jejímž cílem bylo prosazení opatření směřujících k chtěnému a zdravému mateřství (včetně podpory sexuální výchovy a antikoncepce) a v širším kontextu k zdravé populaci.

U vzniku i zániku Národního shromáždění

V roce 1920 byla poprvé zvolena poslankyní, uspěla rovněž v následujících volbách. V Poslanecké sněmovně Národního shromáždění zasedala dvě volební období v letech 1920–1925 a 1925–1929, ve volbách konaných v roce 1929 úspěšně kandidovala do Senátu, kde působila rovněž dvě volební období (1929–1935 a 1935–1939). Za čtyři volební období poznala činnost parlamentu do detailů. Byla jedinou ženou, která zasedala postupně v obou komorách po celou dobu existence voleného Národního shromáždění. Kariéru poslankyně a senátorky vykonávaly kromě Betty Karpíškové ještě další dvě političky: členka agrární strany Anna Chlebounová, sociální demokratka Božena Ecksteinová a národní demokratka Božena Viková-Kunětická. Anna Chlebounová zasedala na rozdíl od Betty Karpíškové již v nevoleném Revolučním národním shromáždění, v roce 1935 se však parlamentní politiky vzdala a odešla do ústraní. Božena Ecksteinová a Božena Viková-Kunětická rovněž působily v nevoleném parlamentu a poté od roku 1920, resp. 1925 v Senátu Národního shromáždění. Prvně jmenovanou vyřadila z politického života vážná nemoc, na jejíž následky zemřela, druhá se stáhla v polovině dvacátých let z vrcholové politiky.

Parlamentní agenda Betty Karpíškové zahrnovala dvě oblasti: sociální a pracovněprávní ochranu žen a matek s důrazem na ženy z proletářského prostředí a právo ženy rozhodovat o svém těle. V prvním případě vycházela z pracovních zkušeností dělnic. Většinou vykonávaly těžkou nebo špatně placenou práci, nezřídka obojí. Jako budoucí či stávající matky podle jejího názoru zasluhovaly vyšší formu sociální ochrany než muži. I z důvodu tzv. dvojího zatížení; vykonávaly současně práci produktivní (placenou) a reproduktivní (neplacenou, v domácnosti). V druhém případě překračovala hranici ženského proletářského okruhu, jehož byla přední aktivistkou a mluvčí.

Sociální inženýrství na vzestupu

V roce 1925 podpořila společně s dalšími poslankyněmi napříč stranickým spektrem návrh stranické kolegyně Anny Sychravové zakázat námezdní kojení. Betty Karpíšková a Anna Sychravová podaly společně s poslankyněmi německé sociální demokracie Franziskou Blatny, Irene Kirpal a Mariou Deutsch návrh na vyšší ochranu mateřství zdůvodněný nedostatečnou stávající právní úpravou v nemocenském pojištění. Z dikce návrhu je patrné, že usilovaly v první řadě o vyšší ochranu žen chudých, žen odkázaných na nízký příjem. Návrh zakazoval propustit ženu během těhotenství, zaručoval mateřskou dovolenou v délce šesti týdnů před porodem a šesti týdnů po porodu a po návratu do zaměstnání dvě placené půlhodinové přestávky na kojení. Současně ukládal ženám povinnost jednou za měsíc navštívit poradnu pro matky a zakazoval jim kojit před dovršením tří měsíců věku vlastního dítěte cizí dítě. Návrh nese zřetelné eugenické rysy (sociální inženýrství zapustilo v první polovině 20. století kořeny rovněž v Československu, do legislativy však neproniklo). Nebyl přijat s odůvodněním, že bude brzy v parlamentu projednáván zákon o sociálním pojištění, do něhož bude zahrnuta rovněž ochrana mateřství.

Paradigma odpovědnosti za ženskou reprodukci a eugenika se promítly rovněž do dalšího (znovu parlamentem zamítnutého) návrhu na vyšší ochranu mateřství. Betty Karpíšková usilovala ve spolupráci s Annou Sychravovou a poslaneckým kolegou Václavem Johanisem o zavedení povinných státních praktických výchovných kurzů po ženy ve věku od 18 do 45 let. Návrh odůvodnili vysokou kojeneckou úmrtností a mateřstvím „jako nejdůležitější funkcí ženy“. Obsahoval dokonce sankce pro ženy, které nebudou kurzy navštěvovat: peněžitá pokuta, v krajním případě trest odnětí svobody. Vzhledem k tomu, že občané dosahovali zletilosti ve věku 21 let, týkaly se sankce převážně zletilých a svéprávných žen.

Důrazně se ohrazovala proti radikálním návrhům mezinárodní ženské organizace Open Door International na odstranění legislativních omezení ženské práce (v noci, v podzemí, během těhotenství a šestinedělí) v průmyslově vyspělých zemích, k nimž patřilo rovněž Československo. Tato omezení tvořila od počátku existence národního i mezinárodního socialistického ženského hnutí důležitou součást jeho programu a ženské organizace je bezvýhradně podporovaly. Jejich zakotvení v československé legislativě považovaly za dosažení jednoho z hlavních cílů socialistického ženského hnutí.

Změna musí nastat v hlavě

Betty Karpíšková byla političkou, která nejvíce přispěla k tomu, že se problematika interrupce stala věcí veřejné diskuse. Dokázala o ní přemýšlet v širších historických, demografických a sociálních souvislostech. Jako jedna z prvních političek upozornila na souvislost poklesu porodnosti a zvyšování životní úrovně obyvatelstva a zaměstnanosti žen. Legalizaci interrupce chápala jako součást hlubších změn v myšlení a chování žen, které měly vést k tomu, aby se co nejdřív stala „pouhým“ východiskem z nouze. Nejdůležitější roli přisuzovala (sexuální) výchově žen a antikoncepci.

Opakovaně projevila odvahu postavit se většinovému názoru odsuzujícímu pokusy o legalizaci interrupce. Podporovala návrhy svých kolegyň: Franzisky Blatny, Irene Kirpal, Louisy Landové-Štychové. V roce 1927 se na jednání výboru pro veřejné zdravotnictví zastala komunistického poslance Karla Kreibicha, který svým vystoupením rozčílil poslankyni agrární strany Annu Chlebounovou tak, že vystoupila v diskusi s emotivním projevem, ačkoli se jinak diskusím spíše vyhýbala. Poslanec ovšem neřekl nic, co by vybočovalo z dosavadního průběhu jednání: vyslovil nesouhlas s interrupčními komisemi, jejichž zavedení předpokládal návrh německých sociálních demokratek Franzisky Blatny a Irene Kirpal, a doporučil zlevnění a popularizaci antikoncepčních prostředků. Přesto se komunisté chystali návrh podpořit. V bouřlivém hlasování uspěli odpůrci návrhu, čímž ho smetli ze stolu.

Boj za „vyšší kulturu pohlavního života“

Betty Karpíšková s lítostí přihlížela tomu, že její strana otálí přihlásit se veřejně k právu ženy „na svobodné rozhodování, zda chce, nebo nechce dát život dítěti“. Neúnavně přesvědčovala své kolegy ve vedení strany i její členstvo o nutnosti hájit právo ženy na vlastní tělo. Poukazovala na příklad sociálně demokratických stran v Rakousku a v Německu, které již uznaly právo žen rozhodovat o svém mateřství. Českoslovenští sociální demokraté se rozhodli následovat rakouské a německé sociální demokraty až v roce 1930 po dlouhém váhání. A hned v následujícím roce spatřila světlo světa předloha sociálnědemokratického ministra spravedlnosti JUDr. Alfréda Meissnera, která řešila legalizaci interrupce nezávisle na platném trestním zákoně. Návrh kvalifikoval interrupci jako přečin (v trestním zákoně byla kvalifikovaná jako zločin, za nějž hrozily vysoké tresty) a vymezoval případy, kdy ji bude možné provést bez právních důsledků. Připouštěl tzv. sociální indikaci a umožňoval bezplatné provedení interrupce nemajetným ženám.

Tzv. Meissnerova předloha vyvolala rozsáhlou veřejnou diskusi, do níž se zapojili lékaři a lékařky, právníci a právničky, politikové a političky, ženské spolky, její příznivci i nesmiřitelní odpůrci. K posledně jmenovaným patřil rovněž filozof Emanuel Rádl, který dokonce vydal brožuru, v níž označil interrupci za morálně nepřijatelnou s výjimkou ohrožení života matky. Důrazně odsoudil tzv. sociální indikaci interrupce, která by umožnila nemajetným ženám chovat se stejně nehumánně jako bohatým. Senátorka Betty Karpíšková odmítla vývody prof. Rádla jako nepravdivé. „Nemůžeme čekat, až zákon pomůže proletářským ženám. Musíme jim pomáhat, aby nalezly cestu k vyšší kultuře pohlavního života a naučily se provádět kontrolu porodů pouze ochrannými prostředky. Potrat má být pouze východiskem z nouze, nikoli pravidelným prostředkem k regulaci porodů.“ Postavila se ovšem stejně razantně proti požadavku komunistických zákonodárců na bezpodmínečnou legalizaci interrupce a obvinila je, že svým nesmiřitelným postojem oddalují „rychlou pomoc proletářským ženám“. Žádná kritika, ať už ji vyslovovali lékaři, nebo laická veřejnost, nedokázala otřást jejím přesvědčením, že žena má právo rozhodovat o svém těle. Betty Karpíšková ovšem prokázala odvahu nejen v parlamentních a veřejných diskusích, ale zejména v odbojové činnosti v době okupace.

(Minulý díl: Augusta Rozsypalová, příští díl: Marie Tumlířová)

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.