Je to asi nejpodivnější zámek, co znám. Petr Bezruč, který bydlel na stará kolena nedaleko odtud, v Kostelci na Hané, o něm veršoval poněkud toporně – „zámek je úzký a hrozivý, nestvůrné jakési rysy – drahému pánovi jej stavěli sedláci kdysi“. S tou nestvůrností se mi to zdá přehnané: je spíš bizarní, jaksi výstřední, ba bláznivý, jako dílo nějakého cvoka, který začal něco nadšeně stavět, ale pak ho to přestalo bavit a nechal to tu trčet jako velkolepé, ale poněkud šílené torzo.

Plumlovský zámek je opravdu jen čtvrtinou původního záměru svého navrhovatele a ideového tvůrce, zajímavé postavy českého baroka a manýrismu, knížete Karla Eusebia z Lichtenštejna (1611–1684). Otec tohoto kavalíra, Karel I. z Lichtenštejna, byl neblaze proslulý pobělohorský zemský komisař, předseda soudu, jenž vynesl oněch sedmadvacet hrdelních rozsudků nad českými pány. Byl vychovaný jako protestant, avšak v mládí konvertoval ke katolicismu a neměl pravděpodobně žádné skrupule, takže nesmírně zbohatl při konfiskacích, které sám řídil. Bohatý byl ovšem už před povstáním: plumlovské panství koupil v roce 1599 od věřitelů zadlužených Pernštejnů, jejichž poslední představitelé dovedli kdysi obrovský rodový majetek cugrunt. V té době tu tento panelák však samozřejmě ještě nestál, to byl Plumlov středověkým hradem, jehož zbytky jsou nyní sotva patrné. Karel tu v letech 1608 až 1613 provedl první přestavbu, takže tu zřejmě občas pobýval a vzhledem k tomu, že tu v roce 1625 zemřela jeho manželka, tak se tu asi i dalo bydlet. V roce 1618 to tu ale obsadili vzbouření stavové a nejspíš vyplundrovali, stejně jako jiné Lichtenštejnovy moravské a slezské statky. Na konci třicetileté války (1643) stříleli od plumlovského kostela na zámek Švédové, jenže to pořád nebyl ještě tento hranol, do nějž se trefovat musela býti rozkoš.

S jeho stavbou se začalo až v roce 1680, v relativně klidných časech klasického absolutismu, kdy našim korunním zemím vládl druhý – první byl samozřejmě František Josef – nejdéle sloužící panovník českých dějin, o kterém toho myslím ale obecné povědomí ví asi vůbec nejméně, Leopold I. Je to paradox, neboť z časů jeho vlády (1658–1705, tedy 48 let) a jeho nástupců, stejně tak málo známých Josefa I. a Karla VI. – to už byl alespoň otec Marie Terezie –, tu zůstalo asi vůbec nejvíce architektonických a uměleckých památek, neb jest to slavná doba našeho hrozivého temna, kdy se šat země ozdobil šperky, klenoty a brokátem baroka, z jehož záře se naše smysly pro tvarovou rozkoš mohou těšit ještě dnes – ba právě dnes, kdy vizuální krása jako by odcházela z tohoto světa.

Zpátky ale k výkladu. Onoho Karla Eusebia z Lichtenštejna (spíš by se asi mělo psát von Liechtenstein, byli původem ze Štýrska) více než politické intriky a kariéra, v nichž vynikl jeho normalizační otec, zajímala alchymie, literatura, hudba, sběratelství – byl zakladatelem rozsáhlých lichtenštejnských uměleckých sbírek, jež náš stát v roce 1945 dosti problematicky zabavil a s jejichž vrácením má dosud potíž: diplomatické styky s Lichtenštejnskem jsme z těchto důvodů navázali pro jistotu teprve před osmi lety… 
Knížete Karla Eusebia ze všeho nejvíc zřejmě zajímala architektura. V tomto oboru byl tím, čemu by se dnes řeklo nadšený diletant, tedy muž bez inženýrského glejtu, ale s obdivuhodnou znalostí a zapáleností, kterými vyrovnával absenci formálního vzdělání. Zvláště obdivoval největší autoritu tehdejší, tedy raně barokní architektury, Giacoma da Vignolu, dokončovatele Michelangelem navrženého (a jinými rozestavěného) svatopetrského chrámu ve Vatikáně a stavitele jezuitského kostela Il Gesu v Římě, jehož klon máme v Praze na Karlově náměstí, kostel svatého Ignáce. Podle jeho regulí, které byly závazné, starý pán Karel Eusebius – už mu bylo sedmdesát – hodlal postavit i rozsáhlé, přímo monumentální knížecí sídlo, které mělo být vybudováno in quattro, tedy čtyřboké, jak to da Vignola požadoval. Měl tak vzniknout obrovský palác, jehož velikost, ba bombastičnost si člověk uvědomí, když se ocitne přímo před průčelím toho jediného křídla, které bylo nakonec postaveno.

Zatímco ze strany severní, tedy od rybníka, se zvedá pahýl zámku jako nějaký divný přitesaný špalek, jehož fasáda je dosti fádní, ze strany jižní, tedy tam, kde měl být dvůr či nádvoří, se člověk ocitne tváří v tvář skutečné architektonické orgii. Před jeho vytřeštěným zrakem se zvedá defilé sloupoví, architektonických řádů, pilastrů, architrávů, kládí, dříků, abakusů a dalších věcí, z nichž se ta kolonáda nastojato skládá. Jako by se tu na jedné stěně vyřádil nějaký student barokní architektury, čtenář a následovník da Vignoly a Palladia s jejich příručkami Jak postavit barokní palác a na nic nezapomenout. Ta pompéznost vynikne o to víc, že se k ní přichází přes docela obyčejný dvůr, přes takovou selskou branku vhodnou tak pro sedlácké vozy, kterými se sem přivážel proviant a odvážel hnůj. Mírný kopeček s vyčnívající skálou, na níž stál původní hrad, ostatně připomíná zkamenělou kupku kompostu či něčeho takového.

Se stavbou se začalo v roce 1680 a jejím zadavatelem nebyl starý pán Karel Eusebius, nýbrž jeho syn Jan Adam Ondřej (Hans Adam I. Andreas, 1662–1712). Ten tedy pověřil svého diletujícího otce, aby mu vypracoval návrhy na reprezentativní palác, který by se zvedal tady, na konci Hané, přecházející tu v Drahanskou vrchovinu, na místě, kde je to z Vídně asi stejně daleko jako do Prahy, na půl cesty mezi rodovým zámkem ve Valdicích a slezským panstvím Lichtenštejnů: onen problematický Karel, otec a dědeček zmíněných, je pohřben v Opavě. Otec během stavby však zemřel a zároveň se brzy ukázalo, že projekt je přemrštěný, předimenzovaný a nepraktický. Potíže byly hned s prvním křídlem, pod nímž se začala drolit skála.

Jan Adam Ondřej proto dokončil pouze první stěnu, přičemž skutečně hotové, tedy připravené k jakémusi obývání, jsou sotva tři patra. Stačil je ještě nechat vyzdobit vídeňským malířem Janem Jiřím Greinerem, který pro stropy zvolil výjevy z Vergiliovy Aeneidy: nevím, jestli by to ovšem kdo poznal – bachraté postavy zahalené do zřasených hábitů poletují v prostoru spoře anticky vyzdobeném. A pak, v roce 1688, čtyři roky po otcově smrti, stavbu zastavil. Lichtenštejnský rod se pod jeho vedením ostatně začal orientovat jiným směrem, pár let nato zakoupil Jan Adam, zvaný také Bohatý, neboť byl velmi úspěšný finanční spekulant, panství Schellenberg a Vaduz. Ty se pak staly zárodkem současné jediné absolutistické monarchie v Evropě, bohatého a prosperujícího Lichtenštejnska. Dalo by se tedy říci, že krach stavebních plánů tady na Hané vedl ke vzniku onoho alpského ideálního knížectví, což nevím, jestli je tam dostatečně známo. Mohli by odtamtud třeba přijít s nějakou ideou, co tady s tím. Velkohotel by to byl báječný! Nebo penzion pro lichtenštejské důchodce. Musel by se tam ovšem přidělat výtah.