Příběh poválečného masakru Němců v Postoloprtech

Jak jsme čistili rajon

Příběh poválečného masakru Němců v Postoloprtech
Jak jsme čistili rajon

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Krátce po osvobození, zhruba v polovině května 1945, se v pražském hotelu Belvedere na Hradčanech sešla zvláštní společnost. Ke stolu usedli důstojníci Obranného zpravodajství, jmenovitě kapitán Černý, nadporučík Zícha a poručík Čupka. Obranné vojenské zpravodajství bylo autonomní jednotka, která vznikla u československého armádního sboru v SSSR v lednu 1945, a stalo se nejmocnějším nástrojem komunistů k uchopení moci, mimo jiné proto, že nebylo vázáno na příkazy ministerstva národní obrany nebo vedení armády.

Hlavní postavou schůzky v Belvederu byl ovšem přednosta vojenské kanceláře prezidenta republiky generál Oldřich Španiel, bratr známého sochaře Otakara Španiela. Jeho pokyn přítomným důstojníkům OBZ byl jednoznačný: „Jděte vyčistit rajon!“ Generál nešetřil nadšením ani motivací. „Závidím vám,“ řekl důstojníkům, „máte zde velikou možnost. Pamatujte si, že dobrý Němec je jen mrtvý Němec. Čím méně Němců zůstane, tím méně budeme mít nepřátel. A stejně tak – čím méně jich přejde přes hranice, tím méně budeme mít nepřátel.“

Vojáci Obranného zpravodajství si jeho slova vzali k srdci. V neděli 3. června 1945 obklíčily jednotky OBZ osmnáctitisícové město Žatec, ležící na severozápadě Čech. K dispozici měly tři obrněné vlaky, obrněné automobily, jezdeckou eskadronu. Pěchota zaujala pozice a vyháněla lidi z ulic na náměstí, kde se museli shromáždit všichni muži ve stáří 12–65 let. Vojáci měli rozkaz zastřelit každého, kdo by se protivil, což také učinili. Němci byli po skupinách odváděni do 15 kilometrů vzdálených kasáren v Postoloprtech.

Češi žijící v Žatci byli odděleně prověřováni důstojníky OBZ. Přitom samozřejmě došlo k omylům a někteří nešťastníci z řad českého obyvatelstva byli zastřeleni. Předtím, zhruba od poloviny května 1945, už „vyčistily“ jednotky OBZ Postoloprty a okolní vesnice jako Rvenice, Vyškov nebo Břvany. Muži – bylo jich asi 500 – byli odvedeni do postoloprtských kasáren jezdeckého pluku, kde byli postříleni a naházeni do protitankového příkopu. Ženy byly odvedeny do tábora v bažantnici.

Z žateckého náměstí bylo onu neděli 3. června 1945 odvedeno do postoloprtských kasáren asi 7000 mužů. Tam byli prohlíženi, jsou-li tetováni nebo zda byli příslušníci gestapa nebo funkcionáři NSDAP, Hitlerjugend a podobně. Takoví byli zastřeleni jako první. Štěstí měli jen ti Němci, kteří byli důležití pro chod hospodářství, protože ti byli posláni zpět do Žatce. Přežili i ti, kteří byli přiděleni na zemědělské práce. Ostatní si museli vykopat hrob v levonické bažantnici a tam byli postříleni. Někdy si vojáci chtěli ulehčit práci, a tak poručili Němcům, aby si lehli do příkopu, tam je zastřelili, na mrtvé si musela lehnout další vrstva, ta byla také zastřelena a tak to šlo až nahoru.

Po několika dnech dorazil do kasáren transport asi 300 mužů, údajně samých členů SS, z Chomutova. Ti byli předtím, než byli zastřeleni, ještě zvlášť brutálně mučeni, vojáci OBZ jim řezali uši, skákali jim po prsou a mlátili je k nepoznání. O brutalitě vojáků OBZ svědčí i to, že kapitán Černý nechal demonstrativně před ostatními popravit i pět třináctiletých chlapců, údajně proto, že chtěli utéct. Podle svědectví si ale jen došli do vedlejší zahrady pro jablka, protože nedostali několik dní nic najíst.

Kolik bylo takto popraveno lidí, není úplně známo. V roce 1947 bylo v hromadných hrobech nalezeno 763 těl, z toho pět žen a jedno dítě. Tento počet není samozřejmě konečný. Ze zprávy parlamentní komise, která masakr v roce 1947 vyšetřovala, vyplývá, že obětí bylo asi 2300, historici odhadují počet zastřelených na 2000–3000.

Německé civilní obyvatelstvo opouští po válce Československo. - Foto: archiv

Lidová odplata

Tak byl tedy vyčištěn rajon. Brutálním způsobem jsme se definitivně zbavili příslušníků národa, se kterým jsme tu žili od 13. století, kdy sem přišli na pozvání českých králů. Nejčastěji zmiňovanou omluvou poválečného masakrování sudetských Němců a důvodem jejich následného odsunu bývá zmiňováno jejich chování v třicátých letech, které umožnilo Hitlerovi vznášet požadavky na území Sudet, což vedlo až k mnichovské dohodě. Ovšem vraždění nevinných německých civilistů, včetně žen a dětí, už po skončení války bylo mnohem spíše důsledkem naší všeobecné frustrace z mnichovské kapitulace, kterou notně přiživoval její hlavní architekt, tedy prezident Beneš. Touha vyřídit si to se sudetskými Němci je doložitelná z depeší vyměňovaných mezi londýnskou vládou a domácím odbojem už od počátku války. Prokop Drtina, politický tajemník prezidenta Beneše, upozorňoval v jedné depeši domácí odboj, že poválečné vypořádání se sudetskými Němci bude „krvavá lázeň, nikoli procházka po Václaváku, jako v roce 1918“. Podobně hovořil Beneš ve Státní radě československé v Londýně v únoru 1944:

„Náš domácí boj a převrat v této válce bude a musí být revolučně a vojensky organizovaný a násilný a bude a musí znamenat u nás velikou lidovou odplatu a pro Němce a fašistické násilníky konec opravdu krvavý a nelítostný.“

Exilová vláda si ovšem nebyla jistá, že se podaří u spojenců prosadit odsun všech Němců. Strategie byla tedy jasná – co nejvíc sudetských Němců po osvobození rychle fyzicky zlikvidovat. O tom hovoří zpráva Prokopa Drtiny určená domácím odbojovým skupinám z července 1944:

„Počítáme dnes tedy s možností provedení transferu našeho německého obyvatelstva. Nelze však dnes definitivně říci, že by celé více než tři miliony Němců mohly být transferovány na základě nějaké mezinárodní úpravy. Touto cestou bude možno snad se jich zbavit jen zčásti, snad maximálně asi dvou milionů, a nemůžeme tedy spoléhat a vyčkávat mezinárodního řešení. Jest třeba, abychom si mnoho vyřídili sami ihned v prvních dnech po osvobození, aby všech vinných nacistů co nejvíce od nás uteklo ze strachu před občanskou revoltou proti nim v prvních dnech revoluce a aby co nejvíce těch, kteří se budou jako nacisti bránit a klást odpor, bylo v revoluci pobito. Na to stále myslete a na to musí být připraven celý národ.“

Myšlenku „domácí revoluce“, jak byla tato strategie pojmenována, rozpracovala zvláštní Studijní skupina ministerstva národní obrany. Ta v březnu 1944 přišla s novým návrhem takzvané řízené revoluce, kterou podle dalších dokumentů začal preferovat Beneš i celá armáda. Mělo jít o údobí násilí a teroru bez oficiální úřední kontroly, a tudíž i zodpovědnosti ze strany vládních činitelů:

„Bude to domácí revoluce proti německému utlačiteli, za niž nemůže býti nikdo činěn zodpovědným.“

Vojáci z londýnského exilového ministerstva národní obrany zároveň upozorňovali, že jako první by měla vstoupit do Československa Rudá armáda, jelikož v opačném případě by pak bylo vystěhování starousedlíků z řad Němců téměř nemožné nebo velmi obtížné. Zdá se tedy, že si členové londýnské vlády opravdu přáli, aby nás osvobodila Rudá armáda a my mohli tuto krvavou lázeň opravdu uskutečnit. Rudá armáda se skutečně dovolila a nechala dělat Čechy, co chtěli.

K vraždění Němců vyzýval po svém návratu do vlasti i sám prezident Beneš. Například na brněnské radnici v projevu, který přenášel rozhlas, mluvil o Němcích takto:

„Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako jedna jediná veliká lidská nestvůra. Tento národ musí stihnout za to všecko veliký a přísný trest. Řekli jsme si, že německý problém musíme definitivně vylikvidovat.“

Byl to kupodivu opovrhovaný Zdeněk Fierlinger, který proslul jako ten, který zaprodal sociální demokracii komunistům, kdo jako premiér vyslovil ve vládě návrh, aby vláda v rozhlase vyzvala obyvatelstvo, ale také bezpečnostní složky, k upuštění od násilností a lynčů na Němcích. Ostatní členové vlády – nejenom z řad komunistů, ale i takzvaných demokratů (Jan Masaryk, Hubert Ripka, Jaroslav Šrámek) – byli zásadně proti.

Budova kasáren v Postoloprtech. - Foto: archiv

Selhání elit

V této době ovšem selhali i intelektuálové. Svědčí o tom třeba článek šéfredaktora Svobodného slova Ivana Herbena „Ďábel mluví německy“. Herben nebyl žádný extremista, později v emigraci spolu s Ferdinandem Peroutkou a Pavlem Tigridem zakládal rozhlasovou stanici Svobodná Evropa. Přesto napsal:

„Snad se bude někomu zdát, že není správné mluvit o Němcích, když by se mělo mluvit pouze o nacistech. Omyl! Není rozdílu mezi němectvím a nacismem. Není Němců dobrých, jsou jen špatní a ještě horší. Není ani Němců demokratických, nebo je jich mizivě málo. Každý Němec je především imperialista, chamtivec a otrokář. Povinnost naší generace je nejen zajistit české pohraničí, ale vštípit tyto pravdy o německém národě do duší naší mládeže. Český otec, který nevychová dítě k nenávisti vůči německé lžikultuře a nelidskosti, je nejen špatný vlastenec, ale také špatný táta.“

Odpovědnost za tenhle nelidský masakr jsme si nikdy nepřiznali. Jako reakce na negativní mezinárodní ohlas postoloprtského masakru byla v roce 1947 zřízena zvláštní vyšetřovací komise Ústavodárného národního shromáždění, ve které byli zástupci všech tehdejších politických stran. Dá se říci, že komise pracovala úplně stejně, jako pracují vyšetřovací komise současného parlamentu. Nevyšetřila vůbec nic, ačkoli protokoly z výslechů jednotlivých aktérů masakru představují zajímavé čtení. V té době již platil zákon č. 115/1946, který schválilo Ústavodárné národní shromáždění rok po skončení války a který zpětně amnestoval všechny zločiny na Němcích:

„Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“

Jediné, co jsme dnes ochotni připustit, jsou tzv. „excesy“ provázející divoký odsun, kdy lidé umírali hlady, případně byli po desítkách postříleni. Ale přiznat si, že mírumilovní a ideám humanismu oddaní Češi organizovaně a systematicky, na příkaz své „demokratické“ politické reprezentace, vraždili nevinné civilisty, je dodnes nepředstavitelné. Stejně tak si nejsme ochotni přiznat, že Benešovy výzvy k vylikvidování Němců se vůbec neliší od teorií o konečném řešení židovské otázky.

Češi se tak připojili k principu, který chápe dějiny jako neustálý boj o životní prostor (Lebensraum) a který stál u zrodu nejstrašnější světové války. Zatímco nacisté si osvojili teorii „spravedlivého boje německého národa o životní prostor“, my jsme – stejně jako třeba později Srbové ve Srebrenici – chtěli vyčistit „svůj“ prostor od příslušníků jiného národa. Němci ovšem prošli norimberským procesem a dodnes si ve školách a médiích stále připomínají, jaké zločiny národní socialismus napáchal. Viníci masakru ve Srebrenici stanuli před haagským soudem. Viníci masakru v Postoloprtech nejenže nebyli potrestáni, ale zatím nejsme ochotni si jakkoli přiznat, jaké brutality a nelidskosti jsme byli schopni. Ať již je správné to či ono číslo, byl to největší masakr sudetských Němců a podle současných měřítek šlo o genocidu. Dokonce se dá říci, že jde o jeden z největších masakrů civilního obyvatelstva spáchaných v Evropě od konce války, který předčí jen masakr ve Srebrenici.

Idea monolitního národa

Důsledky naší neochoty přiznat si vlastní selhání se samozřejmě objevují. Zatímco Němci se důslednou denacifikací principu Lebensraumu a kulturního pojetí národa zbavili, my se k němu dnes vracíme. V době, kdy postupující globalizace a ekonomická moc nadnárodních korporací nahlodává staré jistoty a zažité představy o suverenitě národního státu, hledá nemalá část populace spásu v návratu ke kořenům národní identity. Ožívá představa etnicky čistého národa chránícího si svůj – údajně  historicky daný – prostor. U veřejnosti vítězí idea monolitního národa, který ve svém rajonu nikoho nesnese. Tato představa je nejenom zcela pošetilá, ale zároveň velmi nebezpečná, protože vede k všeobecné netoleranci a nenávisti a ve svém důsledku jen k novým Postoloprtům a Srebrenicím.

Ještě horší důsledky má ale naše neochota vypořádat se s vlastními zločiny na nás samotné. Svoboda bez pravdy totiž neexistuje. Svobodná společnost nemůže fungovat, pokud odmítáme kriticky reflektovat vlastní počínání, ať již bylo slavné, či naopak hanebné. Jestliže se neosvobodíme ze zajetí mýtů o hodných Češích, kteří byli vždy obětí svých sousedů, stále dokola vyprávěných pohádek o vrozené dobrotě českých babiček a humanismu obyčejných českých lidiček, o naší věrnosti pravdě, která vítězí, nebudeme nikdy svobodní. Staneme se znovu a znovu obětí těch, kteří nás svými lživými sliby vábí do pasti, obětí populistů, kteří ve jménu národa a jeho slavných tradic touží jen uchvátit pro sebe co nejvíce moci. Přiznání si vraždění nevinných civilistů v Postoloprtech může být proto prvním krokem na této nelehké cestě.

 

Jan Vávra