Čtvrtek 14. listopadu 1918, na první pohled docela obyčejný podzimní den, představoval důležitý mezník v životě mužů a žen mířících kolem jedenácté dopolední do malostranského Thunovského paláce na první zasedání nově konstituovaného československého parlamentu. V poslanecké lavici zasedla mezi osmi ženami rovněž Františka Zeminová, přáteli nazývaná familiárně Fráňa, nepřehlédnutelná osobnost české politické scény od sklonku 19. do druhé poloviny 20. století.

První projev v plénu přednesla 14. ledna 1919 na téma zásobování obyvatelstva. Pojala ho však převážně jako retrospektivu boje za ženská práva v českých zemích a výzvu ženské veřejnosti podílet se na budování demokratické společnosti v Československu. Problematiku zásobování obratně včlenila do kontextu ženských práv a povinností vůči nové republice. Označila se za mluvčí statisíců městských žen krutě postižených nedostatkem potravin, oblečení a uhlí. „My naproti tomu socialisticky smýšlející ženy československé zdůrazňujeme, že jedním z prvých a nejdůležitějších požadavků našich jest hlásiti se o plná politická, kulturní a sociální práva, jaká nám přináležejí. Úloha pouhé filantropie nebo výpomoci v otázkách národnostních již nám nepostačuje. Nám ženám není politika postrachem, nám jest nejvyšším, ano, posvátným úkolem občanským. Nám jest velikou starostí o život celého národa ve všech jeho složkách a bude nám také usilovnou prací upevňovati základy naší republiky.“

Stenografický záznam prvního parlamentního projevu Františky Zeminové rámuje příběh ženy, která od mládí zasvětila život politice, nejdříve jako volnočasové aktivitě, posléze jako profesi. Byla vedle Karly Máchové, Olgy Stránské-Absolonové a Boženy Vikové-Kunětické jednou z prvních českých političek. Pouze ona však žila, a to doslova, život pro politiku. Její životní příběh byl – ve srovnání s většinou vrstevníků – mnohem delší a zejména dobrodružnější. Narodila se v době, kdy panoval císař František Josef I., zemřela za prezidenta Antonína Novotného. Viděla jezdit po ulicích první automobily, byla svědkyní přelomových okamžiků českých a československých dějin, přežila dva císaře a pět prezidentů. Délka života však mnoho neznamená, zvlášť srovnáme-li ji s jejími životními osudy. Strmý vzestup mezi politickou elitu, popularita na výsluní veřejného života, poté stejně strmý pád do spodních pater společenského žebříčku. Příběh, jaký nemá v české politice obdoby.

Zásadní význam pro ni mělo setkání s politikem Václavem Klofáčem. Rozhodla se, že bude političkou. Politika se jí jevila jako správný krok směrem k řešení národních a sociálních problémů. V roce 1897 vstoupila do Strany národních dělníků.

Třiadvacet let v parlamentních lavicích

Vznik samostatného Československého státu 28. října 1918 představoval na jedné straně zásadní přelom v profesním životě, na druhé dosažení základního cíle její dosavadní veřejné a politické činnosti. Šestatřicetiletá politička a aktivistka ženského hnutí otevřela další kapitolu svého životního příběhu. Byla zvolena místopředsedkyní strany a delegována do Revolučního národního shromáždění. Rozloučila se beze stopy lítosti s místem účetní v knihkupectví, které jí nikdy nepřirostlo k srdci, i když podle všech dostupných svědectví vykonávala svou práci svědomitě a pečlivě. Jako poslankyně ostatně ani nemohla svou původní profesi vykonávat. Stala se profesionální političkou. Poslanecký plat jí zaručoval vcelku pohodlný život. Dochované fotografie však dokládají, že si nepotrpěla na drahé módní oblečení ani šperky. Žila v malém bytě v Praze-Nuslích, jezdila tramvají. Nikdy se neprovdala, neměla děti, podobně jako řada jejích generačních družek, s nimiž působila v politice či aktivně bojovala za práva žen. Žila jen a jen pro politiku.

Poslanecká kariéra Františky Zeminové nemá mezi poslankyněmi, respektive senátorkami (a až na dvě výjimky ani mezi poslanci a senátory) Národního shromáždění obdobu. 14. listopadu 1918 vstoupila poprvé do sněmovny; mandátu pozbyla k 15. březnu 1939, kdy parlament zanikl. Po skončení druhé světové války se mezi poslance vrátila. Byla pětkrát zvolena poslankyní Národního shromáždění (1920, 1925, 1929, 1935, 1946). K voleným mandátům je třeba připočítat působení v Revolučním národním shromáždění v letech 1918–1920 a v Prozatímním národním shromáždění v letech 1945–1946. S nucenou přestávkou zaviněnou válkou a okupací strávila v parlamentu rekordních 23 let.

Kromě délky mandátu se vyznačovala vysokou mírou aktivity v plénu sněmovny, ve výborech i v poslaneckém klubu. Zabývala se zásobovací problematikou, ženským vzděláváním, odlukou církve od státu, podala také návrhy zákonů na přijímání právniček do všech oborů státní konceptní služby, o přiznání titulu paní ženám a neprovdaným matkám a na zvýšení ochrany a podpory trampského hnutí v Československu. Opakovaně interpelovala ministry kvůli porušování zásady rovnosti žen a mužů.

Především její zásluhou byl v roce 1922 přijat zákon o potírání pohlavních chorob, první svého druhu ve střední Evropě, který měnil zásadním způsobem přístup státu k prostituci. Zavedl aboliční princip platný na našem území až do současnosti. Zákon je dodnes, byť už pouze v několika posledních paragrafech, součástí právního řádu České republiky.

Slova do pranice

Poslanecký mandát nijak nezměnil Františčinu impulzivní povahu, projevující se především v mluveném projevu. Ani ve sněmovně nešla daleko pro slovo, s oblibou kritizovala, ba dokonce urážela politické oponenty. Opakovaně se zpovídala před imunitním výborem, v červnu 1926 dokonce za přestupek proti zákonu na ochranu republiky, jehož přijetí před časem usilovně prosazovala ve vlastní straně i v Poslanecké sněmovně. Návrh na zbavení imunity si vysloužila za účast v pranici poslanců ve sněmovně při projednávání zákonů o clech a kongrui. Na rozdíl od komunistických poslanců, které imunitní výbor vydal k soudnímu stíhání, znovu vyklouzla bez trestu.

Její repliky vešly do dějin politické kultury a bývají s oblibou citovány. Například v diskusi o odluce církve od státu, jejíž byla nejbojovnější zastánkyní, pronesla větu „Když bude Svatá stolice tvrdá, dáme jí šaratici“. Jindy napadla během předvolebního projevu lidovou stranu za postoj k působení žen v politice slovy „Kněží půjdou do parlamentu a ženy do procesí – toť jediná politika klerikálů“. Měla ve zvyku vyjadřovat se ke všemu bez ohledu na to, zda dokázala věc odborně posoudit. Politické hledisko u ní obvykle převažovalo nad odborným. Návrhy agrární strany na povinnou pasterizaci mléka zdůvodňovanou hygienickými a zdravotními aspekty odmítla se slovy „Pasterizace nezničí bacily tyfu nebo špíny, ale zrodí bacily drahoty“. Jediné, co ji zajímalo, bylo možné zvýšení ceny mléka v důsledku pasterizace, ostatní aspekty považovala za nepodstatné.

V souvislosti se změnami v systému politických stran v období druhé Československé republiky vstoupila do klubu poslanců Národní jednoty. Svůj postoj jasně zdůvodnila na posledním zasedání zastupitelstva národně socialistické strany konaném 22. listopadu 1938. „Za vývoj poměrů nenese nikdo z nás odpovědnosti. My jsme Hitlera do sedla neposadili – ani neumožnili jeho nesmírnou moc, nýbrž zrada francouzské vlády. Po čtyři neděle marně se strany dohadovaly – zatím v Berlíně převládlo mínění o politické anarchii u nás a ozývaly se hlasy o vyslání říšsko-německého komisaře do Prahy. Jsou dnes jiné poměry než před deseti lety. Demokracii nezachráníme opozicí, odsouzenou k bezmocnosti a zániku, ale účastí a prací ve velké straně, jež bude rozhodovat o osudech státu.“

Okupační moc zařadila Františku Zeminovou mezi nežádoucí osoby. Na rozdíl od jiných známých mužů a žen se jí jako zázrakem podařilo uniknout zatčení. Po obnově strany v roce 1945 se znovu stala její místopředsedkyní a zastupovala ji rovněž v Národní frontě žen. Hlavní zájem však soustřeďovala na výkon poslaneckého mandátu. V letech 1945–1946 ji národně socialistická strana delegovala do Prozatímního národního shromáždění, v roce 1946 byla zvolena poslankyní Ústavodárného národního shromáždění.

V únoru 1948 se připojila ke kritikům a odpůrcům komunistického režimu. 1. března 1948 se vzdala poslaneckého mandátu, zachovala si však víru v demokracii a v masarykovské ideály. Její minulost prvorepublikové političky a obecně známý odpor ke komunistické straně ji vystavovaly riziku pronásledování ze strany komunistického režimu. Riziko se změnilo v realitu 8. listopadu 1949, kdy byla ve čtyři hodiny ráno zatčena ve svém pražském bytě. I když měla zkušenosti s rakouskou policií i  vězením a musela se skrývat před gestapem, nejhorší okamžiky měla ve svých 67 letech teprve před sebou.

Byla zařazena jako jedna ze tří žen (vedle Milady Horákové a Antonie Kleinerové) do největšího z vykonstruovaných politických procesů, který se konal od 31. května do 8. června 1950 v Praze pod názvem Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice – Horáková a společníci. Obžaloba jí kladla za vinu kromě zločinného spolčení, rozvracení lidově demokratického zřízení a vyzvědačství také to, že od jara 1948 až do svého zatčení sbírala a organizovala společně s Františkem Přeučilem a Janem Buchalem branné a pomocné síly. Byla odsouzena k trestu těžkého žaláře na dobu 20 let, což se v jejím věku prakticky rovnalo doživotí, k peněžitému trestu ve výši 15 tisíc korun, ke konfiskaci majetku a ke ztrátě občanských práv.

Byla vězněna v Praze, Jihlavě a v Pardubicích. V roce 1960 byla amnestována a následně propuštěna z vězení. Žila pod dohledem Státní bezpečnosti v bytě neteře Anny Stránské, později v garsonce na pražském sídlišti Petřiny. V roce 1961 léčila poprvé své neduhy v lázních Velichovky. Lázeňský pobyt prospěl jejímu zdraví, proto se sem vypravila o rok později znovu. Během pobytu zemřela na selhání srdce.

Ve středu 26. září 1962 se v malých východočeských lázních uzavřel životní příběh kontroverzní političky, energické aktivistky ženského hnutí, nezlomené vězeňkyně komunistického režimu, nepřehlédnutelné osobnosti první Československé republiky, ale především ženy, která žila život pro politiku.

(Minulý díl: Irene Kirpal, příští díl: Augusta Rozsypalová)