Zdálo se, že katolická církev v Americe má největší vlnu skandálů se zneužíváním mladistvých kněžími za sebou. Případ kardinála Theodora McCarricka zasadil americkým katolíkům další citelnou ránu, dlouho sušenou. McCarrickovi je 88 let, většina kauz z šesti diecézí ve státě Pensylvánie, které jsou předmětem rozsáhlé zprávy tzv. velké poroty, spadá do období 60., 70., a 80. let, asi dvě třetiny obviněných už ani nežijí a ve většině případů uplynula promlčecí doba.

To ale skandálu na intenzitě neubírá, naopak. Tím skutečným pohoršením není, že se v církevních strukturách našli lidé, kteří zneužívali mladistvé; ale že zřejmě existovala síť, která se dlouhá léta vědomě podílela na ochraně pachatelů a umlčování obětí a že do ní byli zapleteni i vysocí církevní hodnostáři. V neděli přišla jako blesk z čistého nebe zpráva, že bývalý velvyslanec Vatikánu v USA Carlo Mario Viganò obvinil z krytí McCarricka dokonce papeže Františka.

V rozsáhlém jedenáctistránkovém prohlášení arcibiskup Viganò obviňuje vedení římské kurie, že o McCarrickově nevhodném chování vědělo, a přesto dopustilo, aby byl v roce 2001 jmenován kardinálem. Podle Vigana byl McCarrick roku 2009 nebo 2010 potrestán papežem Benediktem XVI., ale papež František jej znovu rehabilitoval, ačkoliv byl o podezřeních týkajících se pohlavního zneužívání chlapců a mladých mužů informován. Až letos v červenci v souvislosti s probíhajícím vyšetřováním přijal McCarrickovu rezignaci a nařídil mu život „v modlitbě a pokání“.

Viganò papeže dopisem vyzval k rezignaci. „Opakovaně vyzýval k absolutní transparentnosti církve. V této mimořádně dramatické chvíli pro církev musí uznat své chyby a v souladu s proklamovaným principem nulové tolerance musí být papež František tím prvním, kdo půjde příkladem kardinálům a biskupům, kteří kryli McCarrickovo zneužívání, a spolu s nimi rezignuje,“ napsal.

Papežova reakce zaskočila i mnohé jeho příznivce, u četných kritiků vyvolala odezvu srovnatelnou s dopadem bomby. Na přímý dotaz novináře při letu z Irska, co může říct k Viganovým obviněním, odpověděl: „Neřeknu k tomu ani slovo. Až uplyne nějaký čas a vytvoříte si úsudek, možná se vyjádřím.“ Je těžké si představit ušlechtilou nebo alespoň nevinnou pohnutku, která by mohla papeže vést k vyhýbavosti v kauze tak závažného obvinění. Každý by pochopil, že k tomu nemíní dělat tiskovku na palubě letadla. Stačilo by prostě říct: „Je to lež. Podrobně se vyjádřím později.“

Nehas, co tě nepálí

V očích amerických katolíků byl dosud největším spoluviníkem McCarrickův nástupce na postu washingtonského arcibiskupa Donald Wuerl. Před jeho domem se dokonce konala demonstrace poněkud jiného rázu, než na jaké jsme v souvislosti s podobnými případy zvyklí. Místo exhibicionistů se tam spontánně sešli věřící, modlitby za oběti se mísily s požadavky na odstoupení. Výzvy k rezignaci zazněly i v závěru bohoslužeb napříč Amerikou. Nadešel okamžik katolického #MeToo?

Jak se to vezme. Američtí katolíci už nechtějí své zvrhlé preláty, nechtějí mlčet o tom, co se dělo. Chtějí vidět padat hlavy a, jak se vyjádřil jeden z protestujících, „konečně tu špínu vymést ven“. A to s plným vědomím, že některá obvinění se v minulosti ukázala jako účelová, smyšlená, s cílem poškodit církev a vyloudit z ní odškodnění, proto je potřeba postupovat obezřetně. Jeden případ za všechny: Xiu Hui „Joseph“ Jiang uprchl z Číny před náboženským pronásledováním. V USA dostal azyl a vstoupil do kněžského semináře. Byl vysvěcen roku 2010 a poslán do farnosti při katedrále v St. Louis. O dva roky později byl obviněn, že v koupelně místní katolické školy obtěžoval dvanáctiletého hocha. Nebyla to pravda, ale plán chlapcova otce, jak přijít k penězům. Podobných pokusů byly stovky.

Více než jednotlivé případy znovu zaráží propracovaný mechanismus ututlávání, ochrany zvrhlíků. Zde může #MeToo, přes všechny obskurnosti, které jej doprovázely, paradoxně napomoci pochopení, že této hrozbě čelí každé společenství, nejen církev se svými celibátními služebníky. Když propukla kauza kolem moderátora BBC Jimmyho Savila, ukázalo se, že o jeho zálibě v nezletilých vědělo mnoho dalších lidí. Savilovi zneužívání procházelo přes čtyřicet roků. Je přitom nepravděpodobné, že by britská rozhlasová stanice do svých řad přitahovala specificky úchyly.

Skandály s pákistánskými gangy v Británii, které po desítky let zneužívaly dívky ze sociálně slabých rodin za přihlížení státních úředníků, kteří se báli obvinění z rasismu, jsou obdobným případem velkého soukolí, které se problémy odmítá zabývat, protože by mu to mohlo přinést ještě větší problémy – a tak jede dál a nechává věc vyhnít. Léta utíkají, obětí přibývá, až jednoho dne někdo prolomí mlčení. A ze skříně se začnou hrnout stovky, ba tisíce kostlivců, spolu s otázkou: To o tom proboha nikdo nevěděl? A začne se zjišťovat, že věděl, minimálně tušil.

Homosexuální, ne pedofilní

Je tu ještě jedna věc, o které se příliš nemluví, protože nezapadá do liberálních názorů mediálního světa. Problém sexuálního zneužívání v církvi je z většiny nikoli pedofilního, nýbrž homosexuálního charakteru. Seminaristé zneužití McCarrickem byli dospělí mladí muži. Dvě třetiny obětí v Pensylvánii tvořili muži – teenageři. Při jiných velkých skandálech, jako v Bostonu, se toto číslo šplhalo až k devadesáti procentům. Tento fakt neimplikuje, že by všichni homosexuální muži, a ani všichni homosexuální kněží, zneužívali dospívající chlapce. Staví ale do jiného světla jeden z požadavků „konzervativního“ křídla církve – aby homosexuální kandidáti nebyli přijímáni do seminářů.

Seminář je místo, kde se má budoucí kněz naučit ovládat své tělesné pudy a připravovat se na život v celibátu. Je to jednopohlavní prostředí, ženy jsou z něj prakticky vyloučeny. Seminaristé sice dnes studují na teologických fakultách, kde jsou i studentky a profesorky, ale žijí a formují se ve striktně mužském ovzduší. Poslat homosexuála do semináře je totéž jako poslat heterosexuála na dívčí internát, do dívčích ložnic a sprch. Budou to zábavná léta, ale rozhodně ne cvičení ve střídmosti. Připočtěme, že se církev na samotné homosexuální sklony dívá jako na „vnitřní nezřízenost“ – pak požadavek, aby ti, kteří mají vést jiné, nebyli „vnitřně nezřízení“, dává logiku.

Vatikán přijímání mužů s „hluboce zakořeněnými tendencemi“ ke stejnému pohlaví do seminářů zapovídá. Jenže nejpozději od druhého vatikánského koncilu, který měl církev otevřít modernímu světu, platí, že centrum říká ve svém učení jedno a periferie si dělá v praxi druhé. Centrum má taktiku na zachování smíru – raději nezasahovat, proto dění v periferiích přehlíží. Zatímco Vatikán vydával své reskripty, některé semináře se transformovaly v to, co asi nejlépe vystihuje staré české slovo „buzinec“. Heterosexuální kandidáti byli časem vypuzeni, v seminářích kvetla stejnopohlavní láska zahrnující i ty členy kolektivu, kteří o to nestáli. Nejnovější případy? Irsko a Honduras, letos.

Ono „křehké příměří“ přitom neuspokojuje liberály ani konzervativce – liberálové mohou oprávněně tepat pokrytectví; církev je ve svém učení vůči homosexuálům nekompromisní až tvrdá, ale její vlastní myši mají pré. Stačí, když při tom hlasitě nemlaskají. A někteří i mlaskají, a stejně se jim nic nestane. Konzervativci by zase rádi, kdyby centrum začalo vůči periferii plnit své základní funkce a neobětovalo svatost a pravdu uměle udržovanému smíru, který je beztak jen tichem před pořádnou bouřkou.