Před týdnem  jsem uváděl některé základní teze německého sociologa Wolfganga Streecka o konci kapitalismu. Chytrých a promyšlených analýz, se kterými nemusíme souhlasit, ale měli bychom o nich vědět, není v éře zábavného žurnalismu nikdy dost, a proto se v této reflektované recenzi vracím k problematice eura. Peníze jsou totiž něco víc než prostředek, díky kterému můžeme nakupovat. Peníze představují svobodu pro ty, kteří s nimi umějí zacházet, ale třeba i základ národní identity. Umíte si představit, že by Švýcaři přešli na euro? Bylo by to ještě Švýcarsko, kdyby se vzdalo svého franku?

Věhlasný sociolog Max Weber ve své monumentální monografii Ekonomie a společnost považoval peníze za politicko-ekonomickou instituci, která se stává nástrojem vládnoucí organizace. Jako každá instituce peníze upřednostňují některé zájmy a potlačují jiné. To z nich vytváří ohnisko sociálních konfliktů. Peníze jsou zbraň v rukách trhu a ceny jsou výrazem tohoto zápasu. Z tohoto pohledu se můžeme na „staré peníze“ vázané na zlatý standard dívat jako na zdroj stability, která v USA sloužila hlavně těžce pracujícím lidem na venkově. Naproti tomu uvolnění peněz od zlatého standardu víc posloužilo bohatým lidem z měst a zejména New Yorku, protože pomocí inflace šlo lépe smazat své dluhy anebo expandovat na další trhy.

Weberovo sociologické pojetí peněz se radikálně odlišuje od převládajícího anglosaského pojetí vyjádřeného už Adamem Smithem: to peníze považuje za něco neutrálního, za „číslo“, které umožňuje rychlou směnu různých druhů zboží. Peníze jsou přenosné, jednoduché a praktické. Trhy si je vytvářejí samy a jediné, co se od státu očekává, je to, že na ně dá nějaké razítko, aby podpořil jejich autoritu a důvěru v ekonomiku. Poválečná sociologická tradice si vybrala Smithovo pojetí. Není na tom nic překvapivého, protože podobně byla odsunuta i německá škola biologie či chemie. I ve zdánlivě objektivní vědě platí, že slovo vítěze má větší váhu.

Bruselská republika

Kdyby peníze byly jednoduchým, téměř jen technickým prostředkem směny, dalo by se čekat, že společná měna přivede evropské národy pod jednu střechu, jak tvůrcové eura očekávali. Němečtí politici si pamatovali, že německá marka v poválečné době pomáhala vytvářet „Deutschmark“ nacionalismus jako viditelný důkaz, že doba rekonstrukce a strádání je za nimi, a očekávali, že něco podobného se stane i s eurem. Jean-Claude Juncker ve svých projevech v letech 1999–2002 zdůrazňoval, že jakmile lidé budou v ruce držet bankovky a mince nové měny, vznikne nový pocit – my jsme Evropané. Ve stejné době Helmut Kohl předvídal, že euro vytvoří evropskou identitu a že to nebude trvat ani pět let, kdy i Británie přistoupí na euro a hned za ní bude následovat Švýcarsko. Ale buďme spravedliví. Pokud se část dnešní mladé generace cítí víc Evropany než předcházející generace, je to tím, že lidé cestují a studují v cizině, a zde jim existence eura usnadňuje život.

Wolgang Streeck je ve věci eura jasný a přímočarý: „Evropská myšlenka – či spíš ideologie představovaná eurem – rozdělila Evropu na dvě části.“ Norsko, Švédsko, Dánsko a další státy odsunuly přijetí eura na
neurčitou pozdější dobu. Eurozóna se rozdělila na severní vývozní a přebytkovou část a jižní dovozní, nezaměstnanou část. Od konce druhé světové války Evropa nezažila takovou vlnu vzájemného nepřátelství. Žádná evropská vláda by si dnes netroufla vypsat referendum o hlubší integraci do evropských struktur.

Vznikl nový jev – strach ze silného Německa. Státy jako Řecko či Itálie nečekaně začínají uvažovat, že Němci by konečně měli zaplatit za škody druhé světové války. Těmto procesům můžeme porozumět jen v případě, že společně s Maxem Weberem budeme peníze považovat za instituci, která vytváří vztahy, a ne za číslo na bankovním kontu.

Víc druhů kapitalismu potřebuje víc měn

Každá evropská společnost si dlouhým historickým vývojem vytvářela poněkud odlišné instituce a zejména způsob sociálního smíru. Místní měny v tom hrály obrovskou roli – vzpomeňme si třeba na inflační epizody na konci obou světových válek. Společná měna proto představuje pokus, jak nahradit národní peněžní instituce vzniklé v reakci na místní podmínky jedním, univerzálním návodem, který navíc převážně vyhovuje velkým a vlivným hráčům.

Ekonomika evropského jihu byla vždy ovládána domácí poptávkou. Typické pro ni byly vlny inflace, které státům pomáhaly umazat vládní dluhy a tvrdé, stávkové vyjednávání s odbory. Bankovní sektor byl státní, anebo pod silnou regulací. Výsledkem byl slušný ekonomický růst, bouřlivé střety zaměstnanců a vedení firem přirovnávané k válce odborů, ale také poměrně vysoká zaměstnanost a ochrana pracovních míst. Cena za toto sociální uspořádání byla poměrně vysoká. Šlo – s výjimkou několika odvětví – o obecnou ztrátu konkurenceschopnosti na mezinárodním trhu.

Severní ekonomiky fungovaly jinak. Jejich růst spočíval ve vývozu, takže se obávaly dluhů a inflace. Zjednodušeně si základní princip německé ekonomiky můžeme představit jako chování pracovitého a přitom šetrného národa, který ví, že úspory je nutné investovat do precizně organizovaných továren. Vývoz znamená, že musíte udržet kvalitu a přitom rychle a flexibilně přebírat nové technologie i design. Vytváříte tím určitý druh firemní kultury, která se vrývá do národní povahy. Již před desítkami let bylo západní Německo považováno za přeindustrializované. Pečlivá, praktická německá povaha a pocit zodpovědnosti za drobné akcionáře vedly k tomu, že Němci se vyhýbali bankovním spekulacím a raději investovali do výroby. Tím vytvořili přebytek zboží, které bylo nutné vyvézt.

Ani „jižní“, ani „severní“ ekonomika si nejsou morálně nadřazené. Vyvinuly se z místních poměrů a odpovídají národním povahám. Němci žijí, aby pracovali, a Italové, Francouzi či Řekové pracují, aby žili. Němci pak mívají pocit, že Řekové jsou líní, a chtějí, aby vyměnili svůj zastaralý, úplatkový systém korupce za modernější a lépe skrytou severskou bankovní korupci. Streeck doslova píše o výměně feudálních korupčníků za systém ve stylu Goldman–Sachs. Je zjevné, že společná měna bude mít v takto rozrůzněných podmínkách velice odlišné dopady. Zejména pro francouzskou a italskou ekonomiku 80. let minulého století byly typické vlny inflace, které pomáhaly udržet konkurenceschopnost. To je problém třeba dnešního Řecka – je vůbec reálné, aby postavilo továrny, které zničehonic budou konkurovat německé či nizozemské výrobě?

Kdo nese zodpovědnost za euro?

Streeck uvádí řadu dnes zapomenutých důvodů, proč se státy shodly na společné měně. Francouzi i Italové doufali, že zlomí moc odborů a zejména francouzské komunistické strany. Bundesbanka a většina německých ekonomů byla proti euru, protože se báli, že tím ohrozí německý důraz na stabilitu. Vládní politický slogan té doby zněl: „Euro, stabilní jako marka.“ Také se zdálo, že sloučení východního a západního Německa proběhne lépe v rámci celoevropského slučování. Společná měna nejprve nahrávala jižním státům, které si mohly téměř neomezeně půjčovat, ale situace se změnila po ekonomické krizi roku 2008.

Dále si Streeck myslí, že Německo se stalo ekonomickým hegemonem neúmyslně. Euro bylo vůči německé výrobě podhodnocené a tím, jak se Němci soustředili víc na výrobky než na podnikání v ekonomických bublinách, tak měli v ruce kvalitní zboží, a ne nejisté virtuální balíčky. Výsledkem je situace, kdy Němci vyvážejí své zboží do jižní Evropy, která není schopná konkurovat, protože nemá ty „správné, německé návyky“, a přitom ztratila schopnost oslabit svoji kdysi národní měnu a tím cenově dohnat slabší organizaci práce. Na severu se pak nedostává pracovních míst a na jihu roste nezaměstnanost. Sever volá po další pracovní síle, ale ta připlouvá na vratkých lodích na jih.

Jižní státy jsou zadlužené, a tak nemají jinou možnost než se přizpůsobovat byrokratickým a ekonomickým požadavkům severu, třeba rozumným, ale šitým na jinou míru. Vytváří to napětí, které vede k růstu politických stran obávajících se „bruselského diktátu“. Mnoho bruselských ekonomů si je vědomo krize eurozóny, ale předpokládají, že bude stačit sice bolestivé, ale jednorázové řešení. Streeck i jiní němečtí ekonomové však upozorňují, že situace se podobá začleňování nových německých zemí a že po dlouhou dobu, dejme tomu dvou desítek let či ještě déle, by bylo nutné převádět 4–7 % německého HDP do Řecka, Španělska, Portugalska a dalších států, aby se evropská úroveň vyrovnala. Toto číslo musíte navíc vynásobit dvěma, protože německý rozpočet se dělí zhruba napůl mezi federální vládu a vlády jednotlivých zemí. Peníze posílané na jih by byly financovány hlavně z federálního rozpočtu. To je pro většinu Němců nepřijatelná situace, takže tzv. protievropské nálady rostou i v samotném Německu. V jednom ze svých projevů Angela Merkelová řekla, že „pokud zklame euro, zklame i Evropa“. Vznikl tím nepravdivý dojem, že kdo je proti euru, je proti evropským hodnotám. Streeck za nejpravděpodobnější scénář ekonomické budoucnosti Evropy považuje rostoucí nerovnost mezi severem a jihem a zvyšující se nepřátelství mezi evropskými státy. K tomu přispívá i v podstatě všelidový pocit, že za problémy s eurem nenesou odpovědnost ani jeho dnes většinou penzionovaní tvůrci, ani následující generace europoslanců, kteří projekt společné měny na své jedno či dvě volební období zdědili po svých předchůdcích. Jinými slovy, že euro je všemocná instituce, ale v případě potíží a nepříjemných dopadů se k němu nikdo hlásit nebude.

Vyprázdnění národních institucí

Splynutí evropských národů je pravděpodobně neuskutečnitelné, jak to ukazují belgičtí Vlámové a Valoni žijící spolu na malém území celá staletí. Ale ani vydatný a dlouhodobý „penězovod“ nemusí pomoct, jak o tom svědčí příklad jižní a severní Itálie. Je proto pravděpodobné, že potíže s eurem, tedy rozkol v Evropské unii, se bude dál prohlubovat. Streeckova analýza je ve své podstatě pesimistická. Konec kapitalismu může přijít dřív, než si myslíme, společná měna Evropu spíš rozloží, než sjednotí. Historický úspěch Evropy byl vždy založen na rozmanitosti v jednotě. Rozmanitost daná tím, že třeba obchodní strategie Benátčanů se lišila od plánů Miláňanů a že Portugalsko šlo v objevování Indie jinou cestou než Španělsko, vytvářela proud inovací. Ty bylo možné díky určité kulturní jednotě rychle přenést do jiných zemí. Z tohoto pohledu je vytvoření unifikovaného Evropana nežádoucí.

Jednota Evropy nikdy nespočívala ve vzájemné podobnosti, ale ve schopnosti se nakonec domluvit. Pojďme se na Streeckovu vizi konce kapitalismu a ohrožení eura podívat z té lepší strany. Především nic nenasvědčuje jedné velké, náhlé světové či evropské revoluci. Systém se sice rozkládá ve stovkách drobných kroků, ale jde o proces, ve kterém je čas věci měnit. Asi největším problémem je pomalá, komplikovaná a nejednoznačná legislativa. I za situace globálního cynismu neustále potkáváme rozumné a tvořivé lidi, firmy a menší komunity. Kreativní proudy jsou v neustálém pohybu, proto nemají žádný určitý, institucionalizovaný tvar. Nedají se pořádně popsat, ale jsou zde.

Kdybych chtěl udělat nějaký pořádný politický protest, asi bych nešel křičet svůj hněv na náměstí, ale snažil bych se v těžkopádném, bezradném a poněkud rozkládajícím se prostředí velké ekonomiky a jí sloužící politiky vytvořit nějakou odolnou strukturu – rodinu, komunitu, firmu a počítal bych s tím, že nás nejspíš čekají obtížné události, což je konečně dobrá příležitost ukázat, co v člověku je.