Bulhaři zasadili další ránu českým stoupencům eura

Potupná cesta do eurozóny

Bulhaři zasadili další ránu českým stoupencům eura
Potupná cesta do eurozóny

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Bulharsko znají Češi nejspíš jako příjemnou destinaci pro letní dovolenou. Někteří našinci si tam vyzkoušeli i zimní lyžování. A zájemci o svět byznysu zase asi sledují investiční dobrodružství domácích firem tamtéž (ČEZ, PPF). Avšak nejen laici, ale ani mnozí ekonomičtí fajnšmekři si nevšimli, že letošní prázdniny přinesly veledůležitou zprávu, která nečekaně spojila do jednoho příběhu tuto balkánskou zemi, euro a naši republiku. A vlastně i další země Evropské unie, které nemají na zavedení společné měny vyjednanou trvalou výjimku.

Ale pěkně popořadě. Bulharsko má už od roku 1997 striktní a supertuhý měnový režim. Říká se mu currency board, což rozumný český překlad nemá. Je to v zásadě druhá nejpřísnější verze fixního kurzu měny hned po měnové unii typu eurozóny, v níž jsou kurzy zabetonovány neodvolatelně po celou dobu jejího trvání. Bulharský lev – nebo leva, jak jsme si podle bulharského plurálu téhož slova navykli nepřesně říkat u nás – byl po měnových trampotách 90. let takto pevně připoután nejdříve k německé marce, následně k euru. A těch víc než dvacet let drží a přinesl větší makroekonomickou kázeň a stabilitu, než země zažívala do té doby. Nicméně tento režim je v zásadě vzdáním se domácí měnové politiky a jejím odevzdáním tomu, k němuž je měna takto připevněna. Nejdřív tedy Německu, pak k eurozóně.

Není divu, že země, která vlastní měnovou politiku fakticky nemá a zvykla si na to, se touží dostat do měnové zóny, v níž de facto (byť ne de iure) stejně je. Přijímá pasivně rozhodnutí, ale nepodílí se na nich. Odtud letité ambice Bulharska přijmout euro. Koneckonců režim currency board praktikovaly třeba i Estonsko či Litva, které v eurozóně již jsou. Termín vstupu Bulharska byl kdysi stanoven na rok 2010, ale vyšuměl. Ale abyste vstoupili, musí vás také ona měnová zóna chtít. A tady to začíná být teprve zajímavé.

Jednou z podmínek vstupu, jak mnozí vědí, je nejprve dva roky úspěšně přežít v předpokoji eura, takzvaném mechanismu směnných kurzů ERM II. To je prostě středový kurz a rozpětí plus minus 15 % okolo něj. Smyslem dvouletého testu je prokázat, že měna je dostatečně stabilní, aby se pohodlně v rozpětí držela. Pro Bulharsko žádný problém, jeho kurz se přece už dvě dekády nehýbe vůbec. Takže vás zarazí, proč vlastně Bulharsko v tom mechanismu směnných kurzů dodnes není, že? Inu, protože i vstup do něj vyžaduje souhlas. Souhlas měnové zóny a těch, kdo v mechanismu již jsou. Dnes je to kromě právoplatných členů eurozóny ještě Dánsko, které žije s paradoxem paradoxů: víceméně fixním kurzem k euru, ale vyjednanou výjimkou na jeho zavedení. Ale žádné podmínky pro tento souhlas nejsou logicky nikde stanoveny, v zásadě se předpokládá, že země na cestě k euru prostě tímto předpokojem projde. A ten souhlas byl dlouho, dlouho pro Bulharsko problém. Na bruselských chodbách jsem slyšel hotové ságy o tom, jak se bulharské reprezentace opakovaně a léta snažily zajistit vstup vlastní země do mechanismu ERM II a bylo jim taktně či méně taktně naznačováno, že to ani nemají zkoušet. Tak nezkusily.

Paradoxem výše popsaného pevného bulharského kurzového režimu je totiž právě ta snadnost, s jakou lze kurzové kritérium splnit. Když udržíte pevný kurz dva roky, což je po dvaceti letech téměř jistota, a zároveň plníte jiná kritéria (Bulharsko například má jeden z nejnižších veřejných dluhů), není už moc argumentů vás do eurozóny nepřijmout. Proto pokud chcete dát zemi najevo, že ji především nechcete jako konečného plnohodnotného člena, neumožníte jí ani ten předpokoj kurzového mechanismu. Jakmile totiž země vstoupí do předpokoje a zvládá to, nelze s uvěřitelnými argumenty zastavit vstup do hlavní místnosti. A zejména státy měnového severu dávaly v krizi i po ní skrytě najevo, že pro ně Bulharsko není tím nejatraktivnějším novým potenciálním členem.

A tak to bulharská politická reprezentace vedená Bojkem Borisovem letos zkusila takříkajíc na sílu. Využila toho, že předseda Evropské komise Juncker začal veřejně zdůrazňovat, že euro má být nakonec měnou pro celou EU, a zároveň svého vůbec prvního předsednictví v Radě EU. Připomeňme, že Bulharsko vedlo EU první polovinu letošního roku. Jakkoli i nálady bulharské veřejnosti k euru oproti minulosti ochladly, chtěla nejspíš bulharská vláda nějaký jasný ekonomický úspěch během svého evropského půlroku slávy. Tak oprášila myšlenku na vstup do ERM II a řekla, že by během předsednictví ráda vstoupila. Přiznávám, že u motivací bulharské politické elity spíše spekuluji. Ale ti v členských zemích eurozóny či v Evropské centrální bance, kteří byli proti bulharským euroambicím dříve, byli i nyní. A začali dávat najevo, že by se Bulharsko muselo ještě zatraceně snažit, aby bylo do předpokoje přijato. A začaly se vymýšlet podmínky, za jakých to bude možné.

Letité úsilí Bulharska přijmout euro znamená pro všechny další kandidátské země, že se mají samy a dobrovolně finančně podrobit. - Foto: Shutterstock

Jedním slovem mazec

Jejich seznam byl pak zveřejněn v prohlášení ministrů financí eurozóny letos 12. července. A je to jedním slovem mazec. Bulharsko původně chtělo vstoupit letos a se slávou, avšak bude vstupovat o rok později a s řadou velmi ponižujících kondicionalit. Zavázalo se, že se vzdá dohledu nad klíčovými bankami a vstoupí do bankovní unie, zaplatí podíl v evropském stabilizačním mechanismu ESM a nechá si od ECB důkladně prověřit a zauditovat celý finanční sektor, jeho hodnotu a stabilitu. Ty závazky jsou samozřejmě formulovány jako dobrovolná rozhodnutí bulharské strany, ale o míře té dobrovolnosti si nečiňme iluze. Sever eurozóny bude jistě tvrdit, že je to v zájmu stability eura, že přijímat je třeba jen ty dobře připravené a tak. Ale ještě jednou: jsou to závazky, které na sebe Bulharsko přijímá v situaci, kdy pouze žádá o vstup do mechanismu směnných kurzů v roce 2019, ne do eurozóny! Přijetí eura je i tak přes tři roky daleko a povede se o něm další diskuse. Tím, že učinilo tento závazek stran svého finančního sektoru, umožnilo hledat v budoucnu další důvody, proč není na plnohodnotný vstup vlastně připraveno.

Nejpikantnější pro nás jako nečleny eurozóny a nečleny mechanismu směnných kurzů je ale kouzelná věta na závěr prohlášení ministrů financí eurozóny. V zájmu zachování stejného zacházení a podmínek se očekává, že tytéž závazky na sebe vezme jakákoli další země, která by do mechanismu ERM II chtěla vstoupit! Přeloženo do lidské řeči: Letité úsilí Bulharska přijmout euro znamená pro všechny další kandidátské země, že se mají samy a dobrovolně finančně podrobit, odevzdat dohled nad bankami a zaplatit náklady stabilizačního mechanismu dokonce řadu let před samotným možným vstupem do eurozóny. Mají přijmout náklady přijetí eura nikoli v okamžiku vstupu, ale dokonce dřív, než budou vůbec vědět, že budou do eurozóny přijaty. Stěží uvěřitelné. Samozřejmě že tyto tzv. dobrovolné podmínky nemají žádnou právní oporu, žádný legální základ. Ale když už jeden dobrovolně tyto kroky udělal, proč totéž – z pohledu eurozóny logicky – nemohou udělat i jiní? A věřím, že se mohou najít jedna, dvě země, které to učiní.

Očima země našeho typu ale celá bulharská anabáze končí tím, že je asi nepředstavitelné, že by jakákoli vláda se zbytky důstojnosti a cti vůbec mohla začít uvažovat o tom, že cestu k euru začne. Náklady té cesty byly nemalé už teď, po bulharských závazcích jsou prakticky prohibitivní. Jistě, dejme tomu, že proevropská politická reprezentace může třeba žádat, aby někdo vysvětlil, jak je to s tím rovným zacházením – zejména s ohledem na to, že v minulosti stávající členové nic takového činit nemuseli. A aby vysvětlil, jak je možné jen tak vytvářet nová, dokonce předvstupní kritéria. Ale proč by eurozóna ustupovala? Umím si dobře představit argumenty, proč nové členy zase tak moc nechce.

Pro ty z nás, kteří léta přesvědčují veřejnost, že euro nemáme ani mít, ani chtít, je ale v tomto bulharském příběhu možné najít jeden dodatečný zajímavý argument. Pokud je možné mimo smlouvy a právo měnit podmínky přijetí eura, je zase na straně Česka možné se mimo smlouvy chovat tak, jako by naše země měla vyjednanou trvalou výjimku z přijetí, přestože ji nemá. Jaký je v tom totiž rozdíl?

Autor je viceguvernér České národní banky.

27. srpna 2018