Goethe napsal: „Itálie bez Sicílie vůbec nevyvolává v duši tu pravou představu. Teprve zde je klíč ke všemu.“ Goethe připlul do Palerma lodí z Neapole během své „italské cesty“. Zůstal na Sicílii něco přes měsíc, vybral si k tomu rozumně duben, takže se mohl rozplývat nad zelení polí a vlahostí luk. Měl v tom roce 1787, kdy mu bylo třicet sedm a cítil, že se životem musí něco udělat, ještě celý rok prožít v Itálii, přičemž ten měsíc na Sicílii považoval za obzvlášť důležitý. Itálie by zůstala nepochopená, kdyby nepoznal Sicílii, kde je vše italské intenzivnější, sytější a lahodnější. A na konci července ještě rozpálenější, vyprahlejší, rozžhavenější.

Do Palerma se dá ale přijet taky vlakem, jenž se s Goethem minul jen těsně: Stephensonova lokomotiva Raketa je představena 1829, Goethe zvolá „Více světla“ a zemře v roce 1832… Ale železnice byla na Sicílii už koncem 19. století, jak si pamatuju z výborného románu Sebastiana Vassalliho Labuť, kde je v první kapitole ubodán v kupé vlaku do Palerma ctihodný politik, který stál v cestě rodící se mafii: dostane od jednoho z vrahů ránu žabikuchem do břicha, když se pokusí vztyčit a chopit se brokovnice, kterou odložil v úložném prostoru nad sebou…

Protože není možné přijet do Palerma a nemyslet na ně, na ty rodinně založené nelítostné muže s kouřícími hlavněmi pistolí a karafiátem ve klopě. Poslední velká mafiánská válka se však vedla začátkem 90. let: v červnu 1992 to tu prý s nasazením jednoho a půl tisíce policistů se samopaly vyčistili tak důkladně, že poslední šéf sicilské mafie Salvatore Riino, který loni umřel tady v palermské věznici, své kápovství neměl prý ani komu předat… Ale bral bych to s rezervou, protože taková kulturní tradice ze země jen tak nezmizí. Na druhé straně jsem od lidí, Čechů, co na Sicílii žijí, slyšel, za co všechno mafie může, a bylo to i za špatný odvoz odpadků a všudypřítomný bordel podél cest, což se mi nezdálo, že by v tomhle musela právě mafie mít prsty… On se tomu nepořádku divil i Goethe, který jako správný Němec navrhoval, že odpadky, shnilá sláma a především koňský trus by se mohly jednoduše uklidit, a ne metat jen o kus dál, ale na to mu průvodci odpověděli, že sama šlechta udržuje na promenádních ulicích měkkou podestýlku pro své kočáry, aby „mohla konat své tradiční zábavné projížďky pohodlně na pružné půdě“. Ale již dosti Goetha! 

Vidět Palermo a zhebnout 

Člověk tedy vystoupí z vlaku, kterým projel ostrovem od jihu, přičemž poslední hodinu trať vede podél krásného pobřeží, vypotácí se do horka před nádražím, kde stojí nezbytný bachratý král-sjednotitel Viktor Emanuel na koni (celý posprejovaný od anarchistů), pustí se ulicí Via Roma a za chvíli se ocitne v barokním ráji, který začíná a hned vrcholí na nádherném Piazza Pretoria, které je skoro celé tvořeno kašnou tak úžasnou, že by to na jedno město stačilo. Ta manýristická kašna je „vyrobena“ ve Florencii a do Palerma se dostala roku 1575 a v průvodci se píše, že její „naturalismus“ budil pohoršení prelátů a radních z protější municipality. A skutečně ty nymfy a satyrové jsou vybaveni pohlavními orgány téměř názornými, na zajímavě se kroutící úd jednoho kozlího muže jsem hleděl v rozpacích a s úctou. 

Ale to je teprve začátek a vstup do Palerma. To je jen první ponor do horkého vzduchu chlazeného vodou stékající do sněhobílých mramorových džberů. Si, Palermo je krásné. Opravdu, vidět Palermo a zemřít. Nejlépe se jeho krása ukáže z věží a ochozů kostelů, kam člověk vytáhne své tělo, i kdyby u toho měl zhebnout. Z věže kostela sv. Kateřiny, který se tyčí hned nad fontánou, se rozhlížíte, jako byste hleděli na kulisy nějaké pompézní barokní opery: nádherná poloha města v nížině příhodně nazvané Zlatá mušle –  Conca d’Oro, vpředu modré moře splývající s modrým obzorem, po stranách masivy temně šedých hor, jež vcházejí do moře mohutnými útesy. A linie města, ze které vystupují kopule chrámů a zvonic, které tu nechaly věky, pod nimiž byly další věky, neboť Palermo patří k nejstarším městům Středomoří, lidé tu žili odpradávna, město založili v 6. století před Kristem Foiničané, pak je vystřídali Řekové, kteří mu dali jméno Panormos (přístav pro všechny), pak se stalo dějištěm punských válek Římanů s Kartáginci, pak zavládla doba římská, kdy se odsud zásobovala celá říše obilím a také dřevem, čemuž padly za oběť husté lesy, pak, když se Řím zhroutil, přehnali se tudy Vandalové a Ostrogóti, pak tu vládli Byzantinci, které roku 832 přemohli Arabové, které roku 1072 nahradili Normané, „lidé severu“, kteří zde na Sicílii založili své jižní království (1030–1194). 

Právě tahle éra je nad jiné zajímavá a má dnes unescovské posvěcení jako „světové kulturní dědictví“ arabonormanského synkretismu, kdy maurský stavební styl plynule přešel do normanského, takže vejdete do kostela, kde byzantský Kristus visí pod klenbou, na níž je ještě znát, že byla střechou mešity, a vedle je kostel, jehož štíhlá zvonice silně připomíná minaret: jako to je v případě vedle sebe stojících kostelů San Cataldo a Santa Maria dell’Ammiraglio zvaná la Mortorana. V tom druhém jsou nádherné byzantské mozaiky, které pak člověk ještě jednou a v ještě velkolepějším provedení uvidí v Palazzo dei Normanni, kde se nalézá Cappella Palatina, jedna z nejnádhernějších kaplí, jaké můžete na světě spatřit. Nechal ji roku 1140 postavit Roger II., ten pozoruhodný král, původně normanský hrabě, kterému někteří kronikáři říkali „pokřtěný sultán“, neboť převzal od Arabů luxusní orientální styl a sám se zasadil, aby muslimové nebyli na ostrově pronásledováni a obraceni na víru, takže ve 12. století v Palermu skutečně existovala jakási multikulturní společnost, složená z potomků Římanů, Řeků, Arabů a nově přišlých Normanů, kteří tvořili svrchní část moci, svého druhu uchvatitele, ale nikoli ničitele. Mohlo to být i tím, že islámská kultura či arabská civilizace tehdy měla ještě všeobecný náskok před stále dosti hrubými způsoby severních křesťanů, kteří se ale právě tady, v dotyku s arabskými učenci, jejich vědou, astronomií, hygienou, ale i s jejich dekadentními zálibami (normanští králové si samozřejmě vydržovali harém) zjemňovali a kultivovali. Je to vlastně asi jediné období a místo evropských dějin, kde islám existoval v jisté harmonii s křesťanstvím, což bylo možná také tím, že se to dělo na ostrově a jeden potřeboval druhé. Neopakovalo se to pak již v takové podobě vlastně nikdy. Každý další pokus ztroskotal.

Ale v té kapli můžete na té synkretické nádheře oči nechat. Vládne tu samozřejmě Kristus Pantokrator, jehož velebná tvář je provedena z tisíců drobných barevných kamínků byzantské mozaiky. Nad jeho hlavou se však vypíná nádherný islámský dřevěný strop a dole kamenná mramorová podlaha s arabským uměním inkrustace, vytvářející fantaskní spleť geometrických motivů. Následníci Rogera, Vilémové I. a II., pokračovali ve výzdobě a ve snaze spojit tu v jednom sále oslavu Boha a Krista s manifestací moci pozemských vládců, těch rychle se učících barbarů ze severu, kteří se sem na jih přijeli ohřát. A do tohoto sálu chodil jako dítě a mladý hoch slavit Boha, ale ještě víc čerpat ideu světového vládce budoucí císař Fridrich II., náš známý původce Zlaté buly sicilské (1212). Zde v Palermu se tento „stupor mundi“, zázrak světa, sice nenarodil (matka Constanzia ho porodila na cestě do Palerma ve vesnici Jesi – a on i odtud se cítil jaksi ztotožněn s Ježíšem, o kterém měl však říct, ale je to asi jen papežská pomluva, že byl spolu s Mojžíšem a Mohamedem největším podvodníkem v dějinách lidstva. V Palermu Fridrich prožil mladí, vznikl tady jeho zvláštní charakter, ve kterém se mísil despota s intelektuálem, a je zde, v palermské katedrále, taky pohřben. Byl jsem se tam na ten sarkofág z červeného mramoru, kde zbytky tohoto Štaufa, po matce Normana, který byl asi hlavně Sicilan, podívat a poděkovat mu za Přemysla Otakara, za národ a za tu bulu… On řekl, nevím, jestli řecky, latinsky, nebo arabsky, protože všechny ty jazyky ovládal, že není zač, ale že už se na to nepamatuje a že nějací barbaři ze severovýchodu ho stejně nikdy nezajímali. Já vím, řekl jsem mu, vy jste chtěl být hlavně sokolníkem, napsal jste o sokolnictví první vědecké pojednání, a když jste slyšel, že se do Evropy hrnou Mongolové, řekl jste, že je vám to jedno, protože se budete moci na jakémkoli orientálním dvoře ucházet o funkci cvičitele sokolů… To jste ale myslel ironicky, že… Myslel jsem to vážně, ozvalo se z rakve. A nech mě být, do konce světa už toho moc nezbývá, a já se chci v klidu prospat.