Je to jedna z nejkinetičtějších válečných epizod posledních let. Ještě minulý pátek náčelník amerického Sboru náčelníků štábů řekl na tiskové konferenci: „Jsme stále dislokováni společně s SDF s výjimkou dvou malých bodů… Celá turecko-syrská hranice měří okolo 440 kilometrů, oblast tureckého vpádu má asi 120 kilometrů. Jinde v Sýrii jsou americké jednotky stále dislokované s nimi" – tedy s SDF, a Američané stáhli jen pár desítek vojáků z okolí onoho 120kilometrového úseku.
Mezi opravdu bohatými zeměmi s vysokou životní úrovní a těmi ostatními vede jasná dělicí linie. Ti bohatí vydělávají na tom, že mají nápady a umějí je prodávat. Stojí na začátku a na konci celé podnikatelské křivky, které se říká smějící se ekonomika. Má tvar U. Největší zisky a platy jsou na vrcholcích toho U. V koutcích úsměvu. Na tom levém je nápad, návrh, design. Na na tom pravém značka, marketing, příběh, schopnost získat pro tu věc zákazníky a umět ji prodat.
„Svými prázdnými slovy jste mi ukradli mé sny a mé dětství,“ obvinila světové vůdce šestnáctiletá Švédka Greta Thunbergová na summitu OSN o klimatu. „Jsme na začátku masového vymírání. A jediné, o čem mluvíte, jsou peníze a pohádky o věčném ekonomickém růstu. Jak se opovažujete!“ pokračovala. Svůj zhruba pětiminutový projev ukončila výhrůžkou. „Nedovolíme, aby vám to prošlo. Tady a teď tvoříme hranici. Svět se probouzí. A změna přichází, ať se vám to líbí, nebo ne“.
Karel Gott před týdnem zemřel. Po těžké nemoci, se kterou si lékařská věda neví rady. Nutno říci, že z jeho strany to byl důstojný odchod, stejně jako bylo důstojné jeho několik let trvající odcházení, když mu před čtyřmi lety diagnostikovali zhoubnou nemoc, s níž se ještě úspěšně utkal. I ti, kteří ho jinak celoživotně „nemuseli“, přece jen uznávali, že v jeho tváři se objevilo něco, co tam možná dřív nebylo, nebo to tam předtím neviděli. Tedy něco hlubšího, nějaké sdělení, pro které nejsou nutná slova a nenahradí je ani hlas, který Mistra v posledních letech již občas zrazoval.
Linec má tady u nás ve střední Evropě tu výhodu, že k němu člověk, tedy dítě, přilne dřív, než se dozví o jeho existenci. Moje prostějovská babička pořád něco pekla, takže každou chvíli jsem slyšel: linecké těsto, linecké cukroví, napekla jsem linecké, snad bude lineckého dost, a často taky: ne abys sežral zase všecko linecké… to říkala vlídně dědovi. Splývalo mi to s Vánocemi a dosud mi to evokuje sladkost drolící se na patře, mandlovou chuť jemného pečiva s marmeládou, nejlépe asi rybízovou.
Hudba se ztišila, na stole se vrší hrací známky, šustí bankovky. Důstojní pánové při těle zvyšují nonšalantním pohybem už tak astronomické sázky. Při této hře někdo zbohatne a jiný z kasina odejde jako žebrák, přesto každý dává uvolněným úsměvem najevo, že právě on je budoucí vítěz, který drží nejlepší karty. Kdo z hráčů blufuje a kdo první ztratí nervy, se ukáže během chvíle.
Představuji si, že budoucnost sice bude náročná, ale ne katastrofická. Když sledujeme čísla o výkonnosti německého průmyslu, na němž z velké části závisí naše ekonomika, vidíme, že propad ve výrobě automobilů je tak velký, že se blíží pokrizovému roku 2009. Ze studií, kolik pracovních míst zanikne automatizací a robotizací, rovněž vyplývá, že patříme mezi tři či v jiných statistikách pět krizí nejvíc ohrožených evropských zemí.
Zdálo se, že dvacáté století nadobro pohřbilo Karla Marxe. Zvlášť jeho druhé polovině vévodil střet mezi těmi, kdo se snažili uvést jeho myšlenky do praxe, vždy s tragickými důsledky, a těmi, kdo je považovali za nesmysl. Když v roce 1989 padla Berlínská zeď a komunistické země jedna po druhé přijaly kapitalismus, včetně stále nominálně komunistické Číny, marxismus se zdál definitivně mrtvý.
Ve šťastných dobách české podnikavosti byla Blatná městem růží, takže když vál vítr od plantáží za nádražím, bylo prý celé městečko zahaleno růžovou vůní. Ženy ušetřily na parfémech a muži kouřili silný tabák, aby ty vůně překryli a nepůsobili zženštile.
Tak rychle a dlouho platy v historii České republiky ještě nikdy nerostly. Země má za sebou rekordně dlouhou a silnou éru prosperity, která se tentokrát vůbec poprvé projevila i velmi silným růstem platů. Nejnižší nezaměstnanost ze všech zemí Evropy a nedostatek lidí přinutily firmy přetahovat se o ně nabídkami čím dál vyšších platů. Od chvíle, kdy se země v roce 2013 dostala z recese a ekonomika začala rychle růst, se platy zvedly o 36 procent.
Italský vědec a publicista Genaro Castelli z Neapole přirovnal nedávno Cimrmana k sopce, která svou činností zasypala sama sebe. Citovanou větou chtěli tvůrci Divadla Járy Cimrmana divákům přiblížit ohromnou invenci a energii „největšího českého génia“ a také vysvětlit, proč ho svět nedocenil. Stejnými slovy by dnes šlo ocenit práci Ředitelství silnic a dálnic. Staví se čím dál víc, podle výroku expertů ministerstva dopravy je dnes rozestavěno nejvíc silnic a dálnic v historii, konečný efekt se však prakticky blíží nule. Definitivně to prokázal plán ministerstva dopravy, jak se bude do dálnic investovat v příštím roce. Návrh ještě musí schválit sněmovna.
Jen málo evropských politiků budí tak silné emoce jako maďarský premiér Viktor Orbán. Jeho kritikové v něm vidí rádobydiktátora, jenž porušuje principy právního státu a křísí staré přízraky nacionalismu, zatímco jiní jej chválí jako realistického státníka, který pomáhá chránit Evropu před migrací. V některých diskusích ale zaznívá také vojenský aspekt, jelikož Maďarsko nyní nakupuje moderní zbraně opravdu nevídaným tempem.
Na začátku Mostecké ulice, té obzvlášť cenné části Královské cesty, stojí zaparkovaný sytě rudý trabant a za volantem je hastrman. Je to surrealistické a bizarní. Praha magická, nebo spíš psychedelická, v nejlepší formě. Trabant není odkazem na exodus východních Němců ani na blízký posprejovaný Saský dům, kde kupodivu ještě není muzeum trabantů: i když hned vedle je „muzeum“ mučicích nástrojů… Tento naleštěný veterán, v barvách, které se na něm nikdy za jeho éry nevyskytovaly, má upoutat pozornost k thajskému masážnímu salonu, před nímž parkuje.
Kdyby autor, tedy já, uměl lépe psát a byl ustrojen složitěji a umělečtěji, četli byste texty podobné těm, jaké psal německý spisovatel W. G. Sebald (1944–2001). Jeho knihy, které vyšly česky ve výborných překladech Radovana Charváta, jsou zvláštní útvary na pomezí eseje a beletrie, jsou to trochu cestopisy a trochu vzpomínky, trochu lekce z historie a úvahy nad stavem světa a kultury.
V pátek 20. září se odehrála globální stávka proti změnám klimatu. Akce napojené na boj proti globálnímu oteplování byly naplánovány na celý týden. Největší mediální pozornost u nás připoutalo rozhodnutí ministerstva zahraničí připojit se ke stávce. Zaměstnanci se mohli zúčastnit semináře o klimatické krizi. Nad celou akcí přijal záštitu ministr Tomáš Petříček. V rámci boje proti klimatickým změnám MZV plánuje na své zahradě někdy na jaře vysadit čmeláky. D
Mohou pořádat happeningy, připomínat si, co zažili jejich předchůdci 17. listopadu 1989 na Albertově a Národní třídě. Vést rozhovory s pamětníky. Nebo se ptát: Jací jsme? V čem jsme jiní než oni a další generace, které se narodily před námi? Na ten druhý, originálnější styl vsadili studenti vysokých škol, většinou z pražské Univerzity Karlovy v projektu Svobodný listopad. Zadali sociologům z agentury Median, aby se na reprezentativním vzorku zeptali mladých lidí z generace 18 až 30 let, co si myslí o světě a své roli v něm. Je to v českých poměrech první velmi detailní pohled na tuto generaci.
Francie platí za speciální případ, zemi v dobrém i ve zlém lpějící na svých tradicích a vzdorující světovým trendům. Ale ve skutečnosti je to dnes trochu jinak. Existuje tradiční, málo se měnící Francie a pak existují části Francie a některé sektory její ekonomiky, které jsou plně globalizované – „amerikanizované“, jak říkají někteří francouzští sociologové, přičemž tím myslí totéž.
V ospalé atmosféře letošní červencové okurkové sezony jedna obzvlášť bizarní zpráva probublala až do prestižních světových médií. Týkala se instagramové hvězdičky vystupující pod jménem Belle Delphine. Ta sice měla na sociální síti 4,5 milionu sledujících, ale mimo svět počítačových geeků byla relativně neznámá. Pozornost novinářů připoutalo teprve její podivné rozhodnutí, jak svou slávu zpeněžit. Rozhodla se prodávat vodu z vany, ve které se vykoupala.
Ve sporu o Koněvův pomník v pražských Dejvicích zaznělo mnoho ostrých slov, která na jeho počátku asi nikdo nečekal. Pro toho, komu připadá, že horší už to být nemůže, bude užitečné se seznámit se sporem o jinou historickou památku, který probíhal posledního půl roku v kalifornském San Franciscu. Předmětem sváru byly nástěnné malby z 30. let minulého století v jedné střední škole, jejichž autorem byl levicový umělec, ruský imigrant Victor Arnautoff.
Město Eisenstadt leží za Litavou, větším potokem, který tvořil hranici s uherským královstvím. Rakousko tam po staletí plynule přecházelo v Panonii a Němci, kteří tam však vždy převládali, se pomalu měnili v Maďary, přičemž pominout nelze ani Chorvaty, Romy, Židy, Armény, Slováky a jinou lidskou havěť.
Kulturní válka. Rozdělená společnost. Sociální bubliny. Těmito výrazy se nejčastěji popisuje ztrácející se schopnost a ochota mluvit s lidmi, kteří nesdílejí naše názory, hodnoty a vidění světa. Právě ta rozkládá důvěru a soudržnost mnoha zemí Západu. Oslabuje ho a připravuje ho o jeho civilizační náskok. Vnímání společnosti čím dál víc připomíná to, co bývalo dřív vyhrazeno subkulturám nebo módním trendům.
Symbolem levicově-populistických vlád po roce 2013 se stane nad pochybnost absurdní a represivní zákon o elektronických pokladnách EET. Od samého jejich nástupu k moci se schvaluje, přepisuje, ruší, zase schvaluje a truchlivá hra dosud nemá konec. Zatím poslední dějství se odehrálo na počátku zářijové schůze sněmovny, když zákonodárci se sebezapřením nastoupili do svých lavic, aby přehlasovali senátní veto poslední verze.
Docela dobře se může stát, že za tři čtyři roky budeme o energetice slýchat stejně často, jako dnes hovoříme o suchu. Zatím si to moc neuvědomujeme, protože stále ještě žijeme v přebytkovém období zděděném ze socialistického režimu. Jenže už v roce 2021 Německo uzavírá jaderné elektrárny a i my přicházíme o důležitou část kapacit výroby energie z hnědého uhlí. Na evropském trhu začínají docházet dodavatelé stabilního množství na počasí nezávislé energie.
Nejvážnější společenské boje dneška se vedou v širším slova smyslu na kulturním poli a hranice rozdělení v nich probíhá jinudy než dřív. Přetrvává představa, že politická pravice je strana bohatých, zatímco levice zastupuje zájmy těch chudších.
Důvěra je hodnota, která se dlouho a těžko získává a snadno ztrácí. Ta ztráta bývá velmi rychlá. Často stačí jedna nepříjemná zkušenost. Nejvíc je to viditelné ve financích. Když lidé přestanou věřit finančnímu systému a bankám, začnou vybírat peníze.
Významnou událostí v dějinách města Boru u Tachova byl pobyt třídy IV. E jednoho západočeského gymnázia na podzim roku 1983. Šlo o bramborovou brigádu, což byla oblíbená forma nucených prací na pomoc věčně kolabujícímu zemědělství. Něco jako čínská kulturní revoluce na středoevropský způsob. Obvykle se jezdilo na dva týdny a zpravidla nikoli maturitní ročníky, jenže tehdy se urodilo asi hodně brambor, takže se to protáhlo na tři, a jeli jsme i my.
Není přesné říkat Babišovo impérium. Přesnější je síť Babišova vlivu, která obepíná důležité instituce České republiky. V těchto dnech prochází síť zátěžovou zkouškou, protože se premiér Andrej Babiš musí bránit na čtyřech frontách najednou, od hrozící žaloby za Čapí hnízdo přes kritické audity o tom, jak jeho Agrofert čerpá zemědělské a podnikatelské dotace, až po obvinění ze střetu zájmů.
Poznáte zemi? Parlament schválil dobře míněné, ale nepromyšlené změny ústavy, které následně zcela rozhodily rovnováhu mezi legislativou, exekutivou a hlavou státu. Řeč není o České republice, ale o Spojeném království. Legislativní změny, které tam proběhly od roku 2011, jsou klíčové k pochopení dnešního naprostého zablokování britské politické scény a zuřící politické totální války.
Připomněli jsme si osmdesát let od počátku druhé světové války, jejíž první obětí se stalo Polsko. Jeho území si rozdělily nacistické Německo a Sovětský svaz, dvě totalitní mocnosti, které svět v srpnu 1939 šokovaly podpisem smlouvy o neútočení, jež vstoupila do dějin jako pakt Molotov–Ribbentrop. V Polsku se ovšem stále vedou diskuse, jestli se tomuto katastrofickému vývoji dalo zabránit, respektive zda existovala i jiná cesta.
Americký komentátor Scott Alexander má schopnost vyhmátnout ty nejzajímavější problémy a předložit je veřejnosti způsobem, který nutí k zamyšlení – a ne ke vzteku, nesouhlasu či nadšení. To jméno je pseudonym, prozrazuje o sobě jen to, že je psychiatr a žije někde na západě USA. A nepíše pro žádné zavedené médium, ale na svůj vlastní web Slate Star Codex. To a jeho anonymita jsou patrně důvody, proč dokáže uvažovat nahlas, aniž by ho semlela kmenová povaha současné politiky.
