Karel Gott před týdnem zemřel. Po těžké nemoci, se kterou si lékařská věda neví rady. Nutno říci, že z jeho strany to byl důstojný odchod, stejně jako bylo důstojné jeho několik let trvající odcházení, když mu před čtyřmi lety diagnostikovali zhoubnou nemoc, s níž se ještě úspěšně utkal. I ti, kteří ho jinak celoživotně „nemuseli“, přece jen uznávali, že v jeho tváři se objevilo něco, co tam možná dřív nebylo, nebo to tam předtím neviděli. Tedy něco hlubšího, nějaké sdělení, pro které nejsou nutná slova a nenahradí je ani hlas, který Mistra v posledních letech již občas zrazoval.

O obsahu toho sdělení lze samozřejmě jen teoretizovat, ale lze si snad představit, že tam mohl být i nějaký pohled dovnitř sama sebe, do života, který byl tak výjimečný a zvláštní, že to muselo překvapovat a udivovat i jeho samého. Byl to život absolutní většině nedosažitelný, a přitom jaksi všem na očích, stále nějak posuzovaný, vystavený obdivu, ba zbožňování, na kterém byl závislý, a přitom ho to nutně muselo i svazovat a lekat, zvláště když věděl, že ho opouštějí síly.

Na druhé straně byl ten samý život od určité doby též vystavován tvrdé kritice až posměchu i pohrdání, což obojí pokračuje i po smrti a bude ještě nějakou dobu pokračovat. Protože Gott, ač to zní banálně, je pro tuhle společnost něco jako zrcadlo, v jehož lesklé ploše se odrážejí její představy o sobě samé, o tom, co je vlastně zač, o tom, proč se s ní nějak ztotožňujeme, nebo naopak se od ní odtahujeme nebo s ní ani nechceme mít nic společného, ač je to pořád ta samá společnost. Jak říkal starý dobrý Zdeněk Nejedlý: Řekni mi, co si myslíš o husitství, a já ti řeknu, na jaké straně stojíš a kdo jsi. O Gottovi bychom mohli říct to samé. Řekni mi, jaký máš na Gotta názor, a z toho vyplyne, jaký jsi člověk… Nejen jaký máš hudební vkus, jestli máš rád střední proud, rock či underground, nebo snad klasiku, ale také jak je to s tvojí morálkou a charakterem, jestli jsi konformista, nebo buřič, jestli dáváš přednost klidu na práci, nebo naopak tvůrčímu neklidu a rebelii. A hlavně, co si myslíš o té nejpodivnější době naší moderní historie, tedy o normalizaci, režimu potlačených svobodných aktivit, která přitom mnohým svou životní „nenáročností“ docela vyhovovala a Karla Gotta od ní nelze odpárat. A ten gottovský test má říct, jak by ses choval, kdyby se zase vrátila – a možná že se trochu vrátila… Takže pozor na tebe, když toho Gotta hájíš a máš pro něj pochopení. Jestlipak ty nejsi taky normalizátor, konformista a přítel starých a vracejících se pořádků…

Karel Gott byl nepochybně tváří normalizace, ale hned dodejme, že tou nejlidštější tváří. Hvězda uvolněných 60. let po návratu ze zkušební trucemigrace v roce 1971 uzavřela známý pakt s mocí: „Vy pomůžete, Karle, nám, my pomůžeme vám,“ napsal mu prý Husák. Tím začíná velká éra poslušného Karla Gotta v československém státem a klany řízeném showbyznysu, která skončí symbolicky 27. listopadu 1989 na balkoně na Václavském náměstí vystoupením s Karlem Krylem. Tímto mystickým dvojzpěvem státní hymny je jeho role režimního umělce ukončena, přičemž ale odčarován je i kus jeho kouzla, a on upadne na několik let do stavu, který pak nazve „nemilostí“. Dokonce ublíženě uvažuje o konci kariéry, i když spíš než nějaká msta vítězů je to přirozený výkyv kyvadla, které se pak zase ustálí a on se ještě před polovinou 90. let docela triumfálně vrací, takže těmi svými, a je jich pořád dost, je milován a zbytkem až na výjimky nějak respektován. Ale je pravda, že už to nikdy nebude jako dřív, že vždy tady bude prostor pro „Antigotty“ a že už jimi bude vždy lehce napadnutelný a často vysmívaný. Jako když se v roce 2000 odehraje aféra „zombie“, jak ho kvůli účasti na Expu v Hannoveru nazval Zdeněk Lukeš a kdy se ho zastane ministr kultury Pavel Dostál, ale ta drsná a krutá metafora přitom něco vystihne, i když je jinak docela nespravedlivá: tím spíš, že to byli Němci, kteří si ho sami přáli a žádali. Něco podobného proběhne ještě loni, když má údajně jet zpívat na kulturní akci do Lipska. Opět tam znějí slova jako režimní a normalizační umělec. A zase ho chtěli ti Němci.

Výskyt Karla Gotta tehdy na listopadovém balkoně je stále znovu a znovu interpretován. Známý je výklad Karla Kryla, který už brzy po oné performanci, za níž lze spatřovat režisérskou ruku Havlovu, začne říkat, že byl zneužit. Jiní budou dokonce říkat, že tím revoluce de facto po pár dnech skončila, neboť Gottova přítomnost legitimizovala kolaboraci s režimem, který byl právě svrháván. Nemorální právní a jinou kontinuitu s ním měl podle těchto výkladů symbolicky posvětit a zajistit společný zpěv hymny ze slavíkových a bratříčkových hrdel. Gott se v takovém výkladu pomalu jeví jako kontrarevoluční element, kterému se nepřizná ani ten balkon.

Přitom si lze snad dopřát ještě jinou interpretaci, trochu sice divokou, ale na ty jsme přece u Gotta zvyklí. Že totiž šlo z jeho strany o vědomou formu sebeobětování, něco na způsob symbolické sebevraždy, tedy o dobrovolnou detronizaci, kterou unavený král podstupuje proto, že už toho má dost a nemá na další kralování v zemi, kde vládli ve skutečnosti jiní, síly a chuť. Gott se dostaví na revoluční balkon, zapěje hymnu se svým antipodem Krylem a lidé ho sice nevypískají, ale mnozí i tak pochopí, že král se přidává k vítězům, čímž kapituluje a ukončuje svou éru, snad v naději, že je před ním ještě nějaká další. Jan Němec, Gottův známý, který s ním natočil film ve svobodném osmašedesátém a kterému Gott pak půjčil peníze, neboť další Gottova vlastnost byla štědrost, v jednom rozhovoru řekne, že Goťák byl všude tam, kde se vyhrávalo, takže když to v Americe v televizi viděl, bylo mu jasné, že komunisté končí.

Ale tentokrát Gott nebyl tak snadno vítěz, a třeba po tom ani netoužil. Bylo mu padesát, měl něco za sebou a mohl mít pocit, že dál už není možné jít, nebo aby bylo, pak se mělo a muselo něco změnit, možná i s ním samým. Ještě v létě nepodepsal několikrát mu nabízenou (třeba Janem Rejžkem, ale i jinými) petici Několik vět, kterou přitom Hana Zagorová, tehdy jeho ženský pandán, podepsala. On ne, i když by se mu jistě nic strašného nestalo. Jen se to prostě od Gotta nehodilo a nějak to s ním nesedělo dohromady, a on to věděl. Když o dvanáct let dřív četl (někým jiným napsaný) projev na tom druhém (estrádním) shromáždění Anticharty v Divadle hudby, bylo to naopak v řádu věcí. Hodný hoch Gott plnil to, co se po něm chtělo a co jaksi odpovídalo jeho konformní a nekonfrontační povaze. V prostředí, kterým byl tehdy obklopen, by se odpor proti takové rutinní úlitbě jevil jako podivná zbytečnost, ba nepochopitelná výstřednost. Populární hudba byla znormalizovaná, až na pár případů bez většího odporu, ale znormalizovaná byla až na výjimky celá společnost. Gott jistě věděl o těch výjimkách, nebo snad aspoň o některých, znal samozřejmě osud Marty Kubišové, ale ten ho asi spíš lekal a tiše mrzel, než aby ho burcoval k nějakému nesouhlasu, či dokonce odporu. Ani v tom se nelišil od naprosté většiny obyvatel, rozhodně ne od svých posluchačů, kteří si ale jeho desky, které se od sebe příliš nelišily, stejně jako lístky na rok co rok stejné koncerty, nekupovali proto, aby tím dávali najevo souhlas s režimem, ale proto, aby od něj při jejich poslechu (při sledování televizních estrád) měli pokoj. Gottův krásný zpěv, to byla svůdná siréna, která z nevlídných břehů znásilněné země vábivým hlasem sugerovala, že je možné na všechno zapomenout, že vlastně se v té zemi nic nestalo a nic zvláštního neděje, že žijeme v „rozprávkové“ zemi, z jejíchž nebes věčně padá vlídná vláha toho belcantového zpěvu.

A jako běžný člověk chodil na Prvního máje do průvodu, protože to bylo jednodušší než tam nejít a pak to v práci vysvětlovat, tak Gott nakráčel s kolegy i k Antichartě, aby měl pokoj i on – a mohl zase vyjet na turné do západního Německa, které bylo pro jeho posluchače nedosažitelné, ale asi se těžko našel někdo, kdo by mu to nepřál. Byl tam trochu i za ně, a vracel se zase proto, že věděl, že jinde takové publikem nenajde. Srozumění s ním spočívalo v tom, že je nikdy nezklame a že vždy mu vychází vstříc, že rozprostírá svou náruč tak široko, že její paže obejmou svými tóny (paže nevydávají tóny, ale je to metafora…) každého, kdo si nezalije uši voskem. Dvacet let trvalo to zaplétání, které se odehrávalo na různých úrovních. Primárně to bylo naplnění archetypu „chléb a hry“, přičemž Gott nějakým způsobem dodával obojí. Byl potravou i zábavou, dodavatelem sedativa na truchlivou realitu, a přitom pěstitelem iluzí, že je vlastně všechno v pořádku, když se éterem line ten jeho krásný zpěv. Ten zpěv přitom nepřestal být krásným proto, že zněl za špatného režimu.

V létě 1989 to už bylo jiné, ale ještě to nedošlo tak daleko, aby Gott dělal něco na vlastní pěst. Rok předtím dostal od Husáka na Hradě „národního umělce“ a přijal to bez výhrad, protože on byl přesvědčen, že tím národním umělcem skutečně je. Skoro celý národ ho o tom ujišťoval svou neutuchající přízní. Je otázka, kdo komu v té době víc pomáhal. Režim slábl, ale ne natolik, aby se od něj zcela odpoutal, natož aby se mu vzepřel. Jak by to mohl Gott udělat? Měl odejít od Štaidla, rozpustit skupinu, začít ve sklepě nahrávat s Kubišovou? Měl, jistě… Jenže takový Gott prostě nebyl. Kdyby tak učinil, byl by určitě vystaven údivu a nepochopení od lidí, kteří byli příliš spojeni s pořádky, do nichž byl zapleten i on. Asi by je vyděsil a zklamal, a Karel Gott nerad zklamával. Neměl to ve své zdvořilé a mírné povaze, celý jeho naturel byl protikladem konfliktu a zklamávání. Vycházel vstříc do poslední chvíle ne proto, že by byl tak nemorální, natož aby tomu věřil, ale proto, že byl zajatcem toho nejcennější daru, co měl, totiž svého krásného zpěvu.

Karel Gott byl totiž zázračný pěvec, majitel sladkého hlasu, lyrického tenoru, daru, který se na něj spustil z jakýchsi výšin, jak tomu říká Platon v Dialozích o kráse, „z vůle bohů, zejména Múz“. Pěvec je podle Platona (říká to za něj Sokrates) „jen mluvčím bohů, a na důkaz toho bozi zapěli své nejlepší skladby prostřednictvím nejubožejších básníků“. Gott sice nebyl „nejubožejší z básníků“, ale byl vydán na pospas svému „božskému“ daru. Nic jiného neměl a o nic jiného se nemohl opřít, tedy metaforicky řečeno. Měl kouzlo osobnosti, charisma, mnoho potřebných vlastností, ale jeho hlas určoval, kým může být on sám a kam sahají jeho možnosti. Byl to interpret, který hudbě a textům, které (pro něj) napsali jiní, dával křídla, ale sám by se bez jiných nevznesl. Byl uvězněn v jedinečném daru svých hlasivek, které ve správných chvílích způsobovaly, že ženám se rozšiřovaly zorničky a šla na ně sladká mdloba, zatímco muži zatínali pěsti s beznadějným uznáním, že pokud Gott zpívá, nemohou se s ním měřit. Byl to zpěv, který byl svým projevem a stylem mimo prostor a čas, jakoby zakletý v nehybnosti a bezčasí, takže vyvolával dojem, že tady musel být odpradávna a navždy už tady zůstane. Něco na tom bylo, protože Gottův zpěv odpovídal té části lidské touhy, která by chtěla, aby to krásné nikdy neskončilo. Je to samozřejmě marná, faustovská touha („okamžiku, jsi tak krásný, prodli jen!“), protože hodně faustovského bylo i v Karlu Gottovi.