Kulturní válka. Rozdělená společnost. Sociální bubliny. Těmito výrazy se nejčastěji popisuje ztrácející se schopnost a ochota mluvit s lidmi, kteří nesdílejí naše názory, hodnoty a vidění světa. Právě ta rozkládá důvěru a soudržnost mnoha zemí Západu. Oslabuje ho a připravuje ho o jeho civilizační náskok. Vnímání společnosti čím dál víc připomíná to, co bývalo dřív vyhrazeno subkulturám nebo módním trendům. Ten, kdo chtěl patřit k jejich členům nebo vyznavačům, přijímal celý životní styl s tím spojený. Stylem, který diktovaly ikony onoho trendu, se oblékal, mluvil, nosil žádaný účes. Jedl, pil, přistupoval ke vztahům.

Nebývalo zvykem vybírat si z různých stylů, trendů a eklekticky si z nich skládat svůj vlastní originální styl. To bylo vyhrazené jen lídrům, kteří udávali trend. Ostatní od nich přebírali celé módní nebo subkulturní balíčky. A vymezovali se jimi proti příslušníkům jiných subkultur a trendů. Těžko tak narazíte na hipstera v rádoby ošuntělé kostkované flanelce, který by si druhý den vzal skejťácké tričko, třetí si vyšel v na míru šitém yuppiekovském obleku a následující si vyrazil v kůži na projížďku na harleyi. I kdyby třeba všechno to odpovídalo jeho estetickému ideálu, nesáhne po tom, protože by s tím nezapadl do své subkultury. Na to, jít vlastní cestou a stádně nepřejímat celý módní balíček subkultury, musí být člověk silná osobnost. Připravená na kritiku. Mnohem jednodušší je stát se otrokem módy nebo subkultury. Přijmout celý stylový balíček a vézt se. Člověk si to často vůbec neuvědomuje. Otrokem subkultury se stává podvědomě a dobrovolně. Konstruuje si přes to svoji indentitu a místo ve složitém světě. Stylizuje se. Přijímá svou roli.

Havlovci a klausovci virtuální éry

Prefabrikované balíčky těch správných názorů a postojů patřící k příslušné ideové skupině se s nástupem internetu a sociálních sítí rozšiřují do veřejné debaty o politice a směřování společnosti. Kmeny se spolu utkávají především ve virtuálním prostoru, kde jsou útoky pro mnohé výrazně snazší než tváří v tvář. A to potvrzení, které ve své sociální bublině spousta lidé hledá, si nezíská tím, že bude sdílet jen některé jejich názory a v jiných se naopak lišit. To si na sebe své názorové soukmenovce hned poštve a budou ho považovat za zrádce, heretika nebo někoho, kdo se pomátl. Jak si to můžeš myslet? Lidi z naší sociální bubliny přece mají opačný názor.

Ideologické prefabrikované balíčky názorů nejsou novinkou. Jen jsou v éře internetu a sociálních sítí, kdy se do debaty o směřování společnosti dávno nepouští jen pár názorových lídrů, ale široké vrstvy, mnohem viditelnější. V předinternetové době se český veřejný prostor dělil na subkultury havlovců a klausovců. Havlovci se považovali za osvícené bohémy, humanisty, kteří zároveň berou svět s jistou lehkostí. Na prvním místě jsou pro ně lidská práva a jejich šíření po světě. Pohrdají pragmatismem, důrazem na konkurenci, soutěž, výkon, řád. Hodnotami, které zastávali klausovci, kteří zase považovali za utopické a mimózní mnohé názory havlovců. Stříleli po sobě v debatě slovy jako nepolitická politika a občanská společnost havlovců a trh bez přívlastků klausovců. Tyto subkultury generací od střední po starší v mnoha ohledech přežívají dodnes. Subkulturní souboje úplně opomíjely fakt, jak spolu přes všechny spory Václav Havel a Václav Klaus pragmaticky spolupracovali. Úspěšně táhli transformaci a rozdělili si role. Přímo se dohodli, že Václav Havel se bude soustředit na zahraniční politiku a budování značky Česká republika ve světě. A Václavu Klausovi nechá volnou ruku při transformaci ekonomiky a společnosti.

Když  si ale někdo troufl propojovat ve svém veřejném vystupování a angažmá oba proudy, stával se zpravidla ostrým terčem kritiky proudu, z něhož původně vyšel. Byl považován za zrádce ideálů a oportunistu. Nejvýraznějším případem je někdejší blízký spolupracovník Václava Havla v disentu a porevolučních letech Alexandr Vondra. Když kolem roku 2006 zahájil sbližování s tehdy už postklausovskou ODS vedenou Mirkem Topolánkem, jejímž se stal místopředsedou a několikanásobným ministrem, souputníci z havlovského proudu k němu byli tvrdší než kdokoli jiný. To se ještě vyostřuje dnes, kdy Alexandr Vondra vystupuje jako konzervativec, katolík a obránce tradičních hodnot a svobod. Jeho bývalí souputníci a fanoušci z havlovských let kroutí hlavou a ptají se, kde přišel k tak „kontroverzním názorům“.

Podobným příkladem je bývalý ředitel lidskoprávní nadace Člověk v tísni Tomáš Pojar. Za vlády ODS první náměstek ministra zahraničí. Dnes prorektor konzervativně-liberální vysoké školy CEVRO. Na letní škole konzervativního Občanského institutu nedávno svůj názorový vývoj vysvětloval v přednášce „Jak jsem se stal z aktivisty zbrojařem“. Třetím výrazným příkladem je bývalý šéfredaktor Respektu, blízký spolupracovník Václava Havla, ministr za liberální Unii svobody Vladimír Mlynář. Dnes člen vedení PPF Petra Kellnera, která drží finančně při životě Institut Václava Klause. Všichni tři jsou svými bývalými souputníky považováni za svého druhu zrádce. Vondra, Pojar ani Mlynář ale neotočili zásadně své názory. Jen reagovali na to, jak se svět mění, svobodně o tom přemýšleli a posouvali se. Tím se dostávali mimo svou někdejší bublinu.

Nástupcem havlovského a klausovského dělení se stalo dělení globální. Na progresivistickou levici a konzervativní pravici. Je to hodně zjednodušující. Většina lidí nepatří k hraničním příkladům ani jedné ze skupin. Ve veřejné debatě je ale obrovská chuť škatulkovat a dělit. Oba proudy mají své ideové balíčky s názory na většinu témat, o něž se v této chvíli vede společenský střet.

Být příslušníkem progresivní levice znamená věřit v doktrínu globálního oteplování způsobeného člověkem a ve snahy omezit všechno, co produkuje oxid uhličitý. Věřit v uhlíkovou neutralitu a potřebu vzdát se mnoha vymožeností od aut přes létání po maso. Znamená to věřit v právo na migraci. Na to, že různost společností je něco obohacujícího. Že Evropa má morální povinnost přijímat lidi z jiných civilizačních okruhů, často hluboce opovrhující západním stylem života. Dát jim možnost, aby si uvnitř evropských společností žili podle svých vlastních hodnot a přesvědčení. Nikoli pouze skutečné uprchlíky na útěku před pronásledováním, ale také ekonomické migranty, odcházející na Západ za lepším životem a perspektivou.

Znamená to věřit, že tradiční manželství a rodina ve složení muž, žena a děti i tradiční přirozené mužské a ženské role jsou přežitek. Že podle progresivních genderových teorií je identita věc nikoli danosti, ale pocitu. Že přišel čas dát lidem svobodu v tom, aby si svoji identitu svobodně zvolili z řady LGBT identit. Dát každému z nich právo uzavírat manželství, které už by nemělo být jen výlučným svazkem muže a ženy. A dát jim i právo přes výdobytky moderní medicíny v podobě umělých oplodnění a surogátních mateřství pořizovat si děti. Nebo je adoptovat.

Být příslušníkem progresivní levice znamená věřit, že suverénní národní stát a ochrana jeho hranic je přežitek. Že pokrok přináší nadnárodní instituce, jako je Evropská unie, a čím víc pravomocí se jí odevzdá, tím lépe. Společná evropská měna je tím minimem. Je potřeba jít dál, k čím dál hlubší integraci.

Znamená to věřit, že Čína a Rusko jsou autoritářské, nebezpečné země, od kterých je potřeba držet se co nejdál. Že Donald Trump je civilizační hrozbou prvního řádu, která ohrožuje Ameriku. A že tou zemí, odkud vychází pokrok a kterou je potřeba následovat, je Německo pod vedením kancléřky Angely Merkelové.

Být stoupencem konzervativní pravice znamená považovat boj s klimatickou změnou za novou náhražku náboženství. Jistou abstraktní posedlost, která nemá nic společného s konkrétní ochranou životního prostředí a řešením aktuálních problémů. Často to znamená přesvědčení, že globální kapitál už není něco, co přináší zemím prosperitu, ale co je naopak ohrožuje. Že domácí vlastnictví klíčových firem a národní kontrola nad nimi můžou být pro společnost důležité a že různí národní ekonomičtí šampioni můžou být lepším řešením. Je to silný úkrok od volného obchodu, který býval pro pravici donedávna pilířem jejích hodnot.

V mnoha případech je to přesvědčení, že Západ už ovládla progresivní levice, a proto je třeba v hodnotových a kulturních tématech hledat inspiraci a spojence spíš na východě. V konzervativním Polsku nebo Maďarsku. Pravicový konzervativec se jich většinou bude zastávat proti tlaku, který na něj míří kvůli porušování práva z Evropské unie. Už příliš nebude zdůrazňovat to, že moc Viktora Orbána prostoupila po změnách ústavy maďarskou společností na evropské poměry velmi hluboko. Do výbavy konzervativní pravice patří i představa, že Rusko a Čína jsou neprávem příliš démonizovány a bylo by dobré k nim přistupovat pragmatičtěji a bez předsudků.

Když někdo vyjede z těchto ideových prefabrikovaných balíčků, je těmi „svými“ ve veřejné debatě velmi často označen jako ten, kdo není názorově pevný a podvoluje se těm druhým.

Antiněmečtí progresivisté, ekologičtí konzervativci

Na dvou velkých tématech současnosti se dá ukázat, jak se nedají nacpat do progresivních ani konzervativních ideologických balíčků. Každý, kdo je bude hájit, vypadá jako otrok své společenské bubliny, který ztratil schopnost svobodně a nezávisle myslet.

Tím prvním tématem je Čína. Příslušníci české progresivní levice považují za pročínského každého, kdo v této zemi obchoduje. Nejdou ale už do detailů. Nerozlišují, že pro čínský vliv je mnohem podstatnější, co dělají a do čeho Číňané investují v jejich zemi, než to, co dělají jejich firmy v Číně. Kdyby šli do hloubky a téma čínského vlivu a obrany před ním pro ně bylo skutečně zásadní a nebyla to jen konverzační figura, museli by se stát fanoušky Donalda Trumpa. A  tvrdými kritiky své oblíbené Angely Merkelové. Tím, kdo na Západě drží nejtvrdší postoj vůči Pekingu, je právě Trump. Ten rozjel obchodní válku, aby přes ni donutil Číňany respektovat pravidla volného obchodu, k nimž se zavázali se vstupem do Světové obchodní organizace a nikdy je nedodržovali. K těm prohřeškům patří kradení nápadů, průmyslová špionáž nebo nedovolená ochrana vlastního trhu. Symbolem se stalo tažení proti čínské společnosti Huawei, kterou Američané podezřívají, že má ve svých zařízeních zadní vrátka otevřená ke sledování. Na rozdíl od americké tvrdé linie je Evropa v přístupu k Huawei rozdělená. Zatímco my patříme navzdory výrokům prezidenta Miloše Zemana do trumpovského tvrdého tábora, Němci jsou na opačné straně. Berlín je vůči Huawei a spol. lídrem vstřícného evropského tábora. A Peking postupně v obchodní válce přesměrovává vazby z Ameriky do Evropy. K Číně nejvlídnější je německá levice včetně Zelených. Takže už se spekuluje, že kdyby se dostali do vlády, přesměrují geopolitickou orientaci Berlína z Washingtonu na Peking.

Pro velkou část konzervativní pravice je podobným tématem, kde se těžko vyjíždí z ideologického balíčku, tažení proti klimatické změně. Na své straně má mlčící většinu společnosti, která rozhodně není nakloněna tomu, aby si kvůli zastavení klimatické změny snížila životní úroveň. Vzdala se aut, nechala si zdražit elektřinu, letenky, maso. Konzervativci (pokud už se nepřidali na progresivistickou stranu jako v Británii nebo Německu) se ale většinou vzmáhají jen na varování před šílenstvím a vysmívání se mu. Evropa má ale za sebou řadu velmi teplých let. Život ve stále větších a lidnatějších městech je čím dál méně komfortní. A tak přibývá lidí ochotných podlehnout progresivnímu strašení, že se skutečně něco děje. Příslušníků konzervativní pravice, kteří by dokázali věcně říct: Ano, je tepleji. Nevíme, jestli to zavinil člověk svým stylem života. Nejsme to schopni seriózně říct, neztrácejme tím čas. Pojďme se se všemi dostupnými technologiemi novým klimatickým podmínkám přizpůsobit a zamyslet se nad tím, jak udělat život v nich co nejpříjemnějším.

To není podvolení. To je u progresivistů v případě Číny i u pravice v případě změny klimatu svoboda myšlení mimo prefabrikované balíčky vlastní sociální bubliny.