Na začátku Mostecké ulice, té obzvlášť cenné části Královské cesty, stojí zaparkovaný sytě rudý trabant a za volantem je hastrman. Je to surrealistické a bizarní. Praha magická, nebo spíš psychedelická, v nejlepší formě. Trabant není odkazem na exodus východních Němců ani na blízký posprejovaný Saský dům, kde kupodivu ještě není muzeum trabantů: i když hned vedle je „muzeum“ mučicích nástrojů… Tento naleštěný veterán, v barvách, které se na něm nikdy za jeho éry nevyskytovaly, má upoutat pozornost k thajskému masážnímu salonu, před nímž parkuje.

To pochopíme z toho, že je vyveden ve stejných křiklavých barvách, jakými jsou obloženy a nálepkami polepeny výklady a portál do orientálního salonu, tedy řvavě rudá a zelená. Hastrman by mohl být vykládán jako sebeironický jinotaj žertovně-dehonestujícího označení jižních Asiatů coby rákosníků, ale nejspíš tomu tak není. Jde o příbuznost s vodní žouželí, která hraje důležitou roli v nabídce rychlých „thajských rájů“. V nich je možné nejen si nechat vykloubit obratle, ale i zakusit rozkoš z oždibování ztvrdlé kůže na patě hejnem malých piraní. Čtvrthodinová procedura přijde na čtyři stovky a přitažlivé na ní je i to, že vás při ní mohou pozorovat kolemjdoucí. Vy tam sedíte s nohama v akváriu, z jehož vody před chvílí vytáhl hnáty jiný adept na mykózu, a kolem jdou davy turistů a hledí vám na kuří oka. Jaké to atrakce v té krásné zlaté Praze! Kdo tenhle obchodní koncept (trabant, vodník, masáže, nohy v akváriu) vymyslel, musel být génius. A město, které to na svých nejkrásnějších (potenciálně) místech nechá a toleruje, šílené. Jen trochu normální turista s vkusem musí zírat.

Dřív to byla Královské cesta, nejskvostnější tepna města, její reprezentativní linie, adresa aristokratů a bohatých měšťanů, dnes je to kloaka maxima, povinná exkurzní trasa výkaly turismu, tím nejpodřadnějším smetím a šuntem. Normální Pražan se jí spíš vyhýbá, neboť jeho masochismus má své meze. Bohužel je však také dost těch, kteří to nevnímají, buď si na to zvykli, nebo to přijali jako neměnnou danost. A možná že se to třeba i někomu líbí, lidé jsou různí, třeba jim ten hastrman může připadat roztomilý a o trdelníku si mohou myslet, že je to opravdu stará česká pochoutka. A nalepená fotografie buřtu na okně a desetkrát opakovaný nápis Change jim může nahrazovat světovost a pestrost velkoměsta. Ale nejspíš jim je to v českém stylu jedno. Jako jim je jedno, jak vypadají oni, tak jim je i jedno, jak vypadá jejich město.

Říct o tom, že pražská historická magistrála je z pozice chodce příšerná, špinavá, zaneřáděná a zmršená, není emocionální přehánění, to je chladný popis. Stačí se s trochu otevřenýma očima projít od Malostranského náměstí, Mosteckou, prodrat se Karlovým mostem, kde hrůza trochu povolí (možno si odtud odnést karikaturu za litr), zato hned na Křižovnickém náměstí a pak v Karlově ulici čili Karlovce znovu hrůza exploduje, a tak to jde až do Celetné, kde se na konci člověk už jen malátně potácí. Během té cesty potkal čtyři thajské masážní domy, takže uviděl několik trabantů s hastrmany, nasákl nasládlým odérem z asi tuctu výroben trdelníků, které se staly za posledních pět šest let naprosto dominantní pražskou pamětihodností, prošel kolem asi šesti „ostrovů pokladů“, v nichž se za mastnou cenu prodává želé v tvaru mořské žoužele, jež leží ve vrstvě na zajisté typických pražských sudech od whisky. A minul bezpočet zamaštěných kvelbů s pochybnými suvenýry, s imitovaným křišťálovým sklem, s ošklivými loutkami, panďuláky, příšerami, maskami, čepicemi, šálami, matrjoškami, šuntem všeho druhu, kde najít aspoň trochu hezký předmět je nad lidské síly.

Historické centrum Prahy je zamořené vizuálním smogem. Ulpěl skoro v každé ulici, ale nejvíc je ho v těch nejcennějších částech. Obalil bez lítosti a skrupulí fasády gotických, barokních, stejně jako secesích nebo kubistických domů, narval se na viditelná místa i do skulin, polepil obrovskými fotografiemi klobás a jiného žrádla skleněné výklady, obsadil svými cedulemi, výlepy a nálepy portály a okenice, nacpal se úplně všude, naprosto ovládl optické pole pražského chodce. Vedle jiné pražské nákazy, epidemie sprejerství, tvoří reklamní znečištění její nejviditelnější vrstvu, trvalý zanícený ekzém na její letité kůži. Ano, možná že k Praze omšelost trochu patří, stejně jako romantický „topos“, že je to stará děvka, ta Madame Praha, trochu coura a trochu mondéna, jak o ní zpívá Vlasta Třešňák. Ale tohle je ryzí nevkus, na kterém není romantická ani špetka. Je to jen trapné a ubohé.

V Praze totiž došlo z nějakých osudových důvodů k estetické tragédii a k nekontrolovatelnému rozpoutání živlů nevkusu, k orgiím hnusu a pokleslosti. A s tím šel ruku v ruce pocit, že se s tím nedá nic dělat, že to tak být musí, že to je prostě osud a svoboda. Úřady s tím většinou moc dělat nechtěly nebo předstíraly či tvrdily, že s tím nic dělat nelze. A často měly bohužel i dost pravdy, protože jejich kompetence jsou omezené, nejasné a majitelé či provozovatelé těch ohyzdností se v tom naučili chodit. Oni přesně vědí, kam mají ceduli strčit, aby byla sporná, vědí, že polepit výklad obří fotografií sendviče nesmějí zvnějšku, ale zevnitř už mohou. Postihy jsou navíc směšné a nevymahatelné, majitelé nemluví česky nebo jsou nesehnatelní, adresy mají někde v Pacifiku nebo Střední Asii.

Jak to vzniklo, že z reprezentativní pražské cesty se stalo místo hanby, by mohlo být popsáno v nějaké historicko-sociologické studii, a bylo by to zajímavější než všechny teoretické stati o rozvoji pražského urbanismu. Památkáři se s vášní zasazují za každý výklenek, pergolu či okap, ale tu katastrofu, která je všem na očích, nevidí. Jaký má smysl chránit románské zdivo nebo barokní římsy na domech, které jsou znásilněny za bílého dne, takže se stávají jen nosiči reklamy, navíc zcela hnusné reklamy. Někdo by mohl namítnout, reklama tam byla vždycky („vždycky“ nebyla, řekněme od druhé poloviny 19. století), stačí se podívat na fotografie ze začátku 20. století nebo z třicátých let. Ulice ve středu Prahy jsou plné plakátů, cedulí s nápisy, v noci pak neonových světel. Mezi nimi a tím, čím jsou ověšeny domy v naší době, je však zásadní rozdíl. Reklama byla užitou uměleckou disciplínou, byly to výtvarně většinou velmi kvalitně odvedené výkony. Podíleli se na nich výtvarníci a grafici, když si chtěl nějaký obchodník namalovat ceduli, zadal to malíři, a když chtěl nechat napsat nápis, udělal mu to písmomalíř, často ovšem uměl nakreslit písmo i on, neboť to patřilo ke vzdělání. Tohle naprosto zmizelo, cedule jsou vyvedeny tím nejprimitivnějším písmem, bez elementárních znalostí grafických pravidel. Zásadou je multiplikace a bujení, čím víc, tím líp, čím víc nápisů, tím větší efekt, čím víc řvavých barev, tím větší uspokojení. Jenže je to celé ušmudlané, laciné a kurevsky podbízivé. Výsledkem není bohatství blikajících reklam na Piccadilly Circus, ale něco východoevropsky hodně laciného a ubohého. A přitom nalepeného na zdi ušlechtilých domů.

Komunismus byl slohem šedivosti a pomalého tlení, takže mnoho věcí konzervoval a nechal chátrat. Na svém sklonku se přece jen pokusil nejhorší díry zalátat, takže vznikla jakási Potěmkinova vesnice jakžtakž opravených fasád, sice bez života, ale přece jen v jakémsi únosném stavu: řeč je o Královské cestě. Devadesátá léta protrhla hráz, vedle přirozené a životadárné erupce se vyvalila také vlna nevkusu, ale to byla dejme tomu přirozená daň za svobodu, i toho pokleslého a veksláckého podnikání. Tehdy se prodávaly ruské čepice, pornočasopisy nebo třeba spodní prádlo na ulici, klidně na chodníku, a pomalu se obsazoval parter, kde pořád ještě převažovaly normální obchody. Ty však začaly jeden za druhým zanikat, neboť je začaly vytlačovat a nahrazovat kšefty s turistickým sortimentem, postupně už nejen tím úplně podřadným, ale brzy i jaksi náročnějším, především se sklem, takže jednu dobu se v Celetné nebo Mostecké skoro nic jiného neprodávalo. Pak to pokračovalo až k dnešnímu delirantnímu stavu.

Skutečností je, že obecně a celosvětově žijeme spíš v době esteticky úpadkové, všude je tzv. vizuál ošklivější, řvavější, lacinější, podbízivější, než to bylo třeba před padesáti lety. Jistěže budou mnozí tvrdit, že ne, ale to je jejich sebeklam. Stačí se podívat na módu nebo na hudební hity… O akustickém smogu, který ten vizuální obvykle doprovází, by se dalo mluvit úplně stejně. Tahle doba má globálně problém najít svůj vizuální styl, elegance je vlastně staromódní slovo a uměřenost se nenosí. Ale i tak je nutné říct, že by se člověk musel velmi snažit, aby někde jinde v Evropě našel něco podobného. Samozřejmě že masový turismus dává zabrat všem přitažlivým městům a místům, ale ve všech těch pořád ještě civilizovaných (tedy evropských) městech je patrná snaha aspoň trochu, a někde docela podstatně, jeho vulgární podobu krotit nebo jí aspoň dát nějaký řád. Když už se nedá reklamám a poutačům zabránit, tak tam vnést aspoň trochu pořádku. A platí to nejen na Západě, kde holt šel vývoj esteticky kultivovanější cestou, ale i v adekvátních městech ve východní Evropě. Královskou cestu mají třeba ve Varšavě a garantuju vám, že je to co do vkusu s Prahou nesrovnatelné: řekl bych, že si tam svého města víc váží, když si museli Varšavu postavit celou znovu, Pražanům jako by jejich město mohlo být ukradené. Ostatně pocit, že je město nad jejich síly a možnosti, mám už dlouho.

Na magistrátu existuje odnedávna manuál, podle kterého by se největší hrůzy vizuálního smogu mohly začít krotit. Možná že se dočkáme chvíle, kdy hastrman v trabantu zmizí, a možná to někomu bude i líto. Je totiž fakt, že v jednom hastrmanovi bída pražských historických ulic nevězí.