Významnou událostí v dějinách města Boru u Tachova byl pobyt třídy IV. E jednoho západočeského gymnázia na podzim roku 1983. Šlo o bramborovou brigádu, což byla oblíbená forma nucených prací na pomoc věčně kolabujícímu zemědělství. Něco jako čínská kulturní revoluce na středoevropský způsob. Obvykle se jezdilo na dva týdny a zpravidla nikoli maturitní ročníky, jenže tehdy se urodilo asi hodně brambor, takže se to protáhlo na tři, a jeli jsme i my.

Byl teplý podzim, na začátku školního roku sestřelili Rusové jihokorejské dopravní letadlo a vztahy mezi Západem a Východem zmrzly pod nulou. Brežněv byl sice rok po smrti, ale situace byla dál napjatá a my jsme vlastně tak nějak počítali s jadernou válkou. A když ne přímo s ní, tak určitě se životem v nějaké formě totalitního systému, i když ne každý na to myslel a to slovo znal. Zároveň byl totiž svět krásný a některým z nás už bylo osmnáct, takže dostali v hospodě pivo a mohli ho když tak koupit těm, kterým ještě nebylo. Zářijové slunce se nám opíralo do zátylků věčně sehnutých k bramborovým hlízám, kterými jsme plnili plechové kýble. Jejich obsah jsme pak sypali na valník, jejž pomalu táhl traktor před námi.

Význam té věci se doceňuje právě v této chvíli, kdy píšu článek o Boru a vy ho zatím ještě chvíli čtete. Bez těch tří týdnů by asi nevznikl, nebo by byl dosti jiný. Já bych měl k městu také jiný vztah, nejspíš vůbec žádný, ale díky těm třem týdnům k němu mám vztah řekněme nostalgický. Přitom jsem tam od té doby nebyl, nebyla k tomu příležitost ani důvod, ale to se mi právě teď hodilo, protože moje cesta na Tachovsko, o které jsem už třikrát psal, mohla tady mít jaksi své vyvrcholení. Po šestatřiceti letech na místě bramborové brigády v roce 1983! To, jak každý uzná, má hluboký smysl. Jak pro brigádníka, tak pro samotný Bor.

Přijel jsem do něj vlakem od Tachova, vystoupil u žluté železniční budovy, která osaměle trčela u kolejí na kraji města. Den předtím jsem si objednal pokoj v privátu, tedy v Airbnb, které dorazilo už i do Boru: hotel na náměstí byl plný. Pochopil jsem pak, že v Boru je asi jedna z posledních možností přenocovat slušně a lacino před Rozvadovem, nebo naopak první hotel za hranicemi. Netrpělivě jsem kráčel do města a čekal, co prvního po těch letech poznám. Ale nepoznával jsem samozřejmě zprvu nic, bylo to typické malé město v pohraničí, západní Sudety, dobře známá oprýskanost a sešlost, občas přetřená nějakými jedovatými barvami na fasádě, na okraji města paneláky, rozestavěný Penny market, vietnamské obchody, a dokonce jedno vietnamské zahradnictví.

Ubytoval jsem se civilizovaně a vyšel do města nebo spíš městečka hledat a oživovat dávné vjemy. Na náměstí s několika pěknými historickými domy a velkým omšelým barokním kostelem pražilo slunce, takže to vypadalo trochu sicilsky, kdyby tam měli lepší kávu. Trochu jsem to začínal poznávat, věděl jsem, že za rohem je zámek, kvůli kterému jsem vlastně přijel.

Bor u Tachova leží v lesnaté pahorkatině na dohled Přimdy, jež je dominantou kraje. Do roku 1945 mu naprostá většina obyvatelstva říkala Haid, pak byla nahrazena jiným. Mnozí přišli z odlehlých krajů, třeba z Horních Uher nebo až z Banátu: já se tu dal druhý den do řeči na hřbitově, kam vždy stojí za to zajít, s jednou paní, která mi říkala, že je od Prešova, kde se narodila v roce 1945, a sem ji přivezli jako dvouletou. Celý život pracovala jako kuchařka na statku a nejdál byla na úřadu v Plzni. Měla pět dětí, dvě má tedy pohřbené. Uvědomil jsem si, že v době, kdy jsme tu byli my, byly ještě malé. Zeptal jsem se jí, jestli neměla kuchyni na zámku, ona řekla, že ano. Já jí řekl, že jsme tam chodili jíst, ona se nedivila.

Nejvíc jsem si totiž z Boru pamatoval obědy, na které nás vozili z pole na zámek. Nebo to byly večeře? Bydleli jsme v kempu u rybníku Sycherák, který je asi deset kilometrů za Borem, odtud nás brzo ráno odváželi na pole a tam nás přiváželi a už se pomalu stmívalo. Na jídlo nás ale každopádně vozili sem, na zámek s mohutnou válcovou věží. Na tu jsem hleděl nejčastěji z polohy ležmo, když jsme měli volno a mohli čekat na nádvoří, než nás autobusy zase odvezou, což trvalo i hodiny. A na tom nádvoří rostla tráva, do které se dalo lehnout a hledět do nebe a na chvíli třeba usnout. Co to bylo za zámek, jsem tehdy nevěděl, možná mě to ani moc nezajímalo. Působil jaksi podivně, kulisovitě, spíš jako nějaká zvláštní napodobenina středověku. Mohutná věž s cimbuřím, krakorci a jehlanem na špici vypadala ale jaksi rytířsky a až pohádkově, člověk si mohl představovat, že tam je vězněna princezna, kterou chodí prznit chlípný trpaslík. Nebo si mohl realističtěji představovat, že na ni jednou vyleze a podívá se do Bavorska, kam se jinak nikdy nepodívá. To se mi podařilo až teď, neboť zámek je mezitím otevřený a v rámci možností zrekonstruovaný.

Borský zámek je unikátní, a byl i tehdy, když v něm byl nějaký zemědělský internát a statková jídelna, jejíž pachy jsem cítil v jeho zdech i teď, i když to byla jen sugesce. Věž je jeho nejstarší součástí a stála tu už ve 13. století, kdy tady jistý Ratmír ze Skviřína (tak se skutečně jmenuje jedna vesnička u Boru, německy Speierling) založil vodní tvrz. Jeho potomci se potom přejmenovali na pány ze Švamberka a přemístili sídlo na hrad Krasíkov neboli Švamberk. Kdysi jsem pracoval v jedné redakci s hudebním publicistou Alexem Švamberkem a občas se ho ptal, kdy bude restituovat. On se tvářil jako obvykle nevrle. Bor vlastnili Švamberkové, tento mocný rod s labutí ve znaku, čtyři století. Jejich osudy byly různé, jednomu Švamberkovi nechal roku 1410 useknout hlavu Václav IV., jiný se přidal k husitům a padl jako velitel táboritů při hanebném tažení do Rakous roku 1425, jeho mladší bratr, Hynek Krušina ze Švamberka, hejtman Plzeňska, byl naopak jejich nesmiřitelný odpůrce. V 16. století drželi jejich potomci stále ještě hrad, který přestavěli a zanechali tu úžasné sklípkové klenby, pod nimiž jsme tehdy obědvali – nebo večeřeli. Možná někdo z nás zvedl hlavu a podivil se, jaký to mají zvláštní strop, ale spíš si to nechal pro sebe. Poslední Švamberk tady žil za třicetileté války, než umřel, prodal Bor pánům von Götzen, ti ho prodali začátkem 18. století knížeti Dominiku Markvartovi z Löwensteinu. Tento knížecí rod tady v Boru, tedy v Haidu, pobýval na zámku až do roku 1945. Odhadoval bych, že se jim neodcházelo snadno. To už to byl ovšem útulný, ba luxusní palác přestavěný v polovině 19. století novogoticky. Budovy, jejichž jádro zůstalo zachováno, byly v romantizujícím duchu ozdobeny cimbuřími, věžičkami, falešnými střílnami, kamennými erby a takovými podobnými jakoby středověkými serepetičkami. Vzadu za zámkem byl rozsáhlý park, který přecházel v oboru, kde žilo zvířectvo. Cimbuří zámku se zhlíželo v rybníčku, kterému se romanticky říkalo Labutí jezero. Lukami protékal Mlýnský potok, který roztáčel kola romantického mlýna. Vyvýšenině v parku se říkalo Hora olivetská, čemuž odpovídaly kříže. Ty tam nejspíš před těmi šestatřiceti lety nebyly, ale upřímně řečeno, pokud tam něco z parku zbylo, tak nás to asi moc nezajímalo. Co mě tehdy zajímalo? Franz Kafka, fotbal a jedna spolužačka.

Zpustlý park se začal opravovat v 90. letech, zámek o pár let později. Patří městu, kterému se podařilo vrátit mu ztracenou romantickou krásu a důstojnost, a hlavně sehnat peníze na rekonstrukci. Ve spodním patře je sklípková gotika, v horním patře windsorská novogotika. V kapli svatého Vavřince, patrona humoru, je rekonstruovaný oltář, ovšem bez originálu obrazu, který se někde ztratil. Je na něm světec s roštem, na kterém ho upekli, on při pečení požádal obrátit na druhou stranu: je to patron ironie a nadsázky. V pátek dopoledne jsem byl na zámku jediný, ale tvářil jsem se asi tak zoufale a naléhavě, že mě mladá slečna provedla. Já jí párkrát naznačil, že jsem tady kdysi dávno byl. Sice se neptala, ale já jí spolu se svatým Vavřincem řekl, že to bylo pár let po válce. Ani se nepodivila. Asi to byla pravda.

jiripenas.cz/fotoblog/