Představuji si, že budoucnost sice bude náročná, ale ne katastrofická. Když sledujeme čísla o výkonnosti německého průmyslu, na němž z velké části závisí naše ekonomika, vidíme, že propad ve výrobě automobilů je tak velký, že se blíží pokrizovému roku 2009. Ze studií, kolik pracovních míst zanikne automatizací a robotizací, rovněž vyplývá, že patříme mezi tři či v jiných statistikách pět krizí nejvíc ohrožených evropských zemí. Během dalších tří desetiletí může v ČR jít o zánik až 40 % pracovních míst. Něco podobného platí o životním prostředí. Správně by se mělo mírně ochlazovat, protože systém Golfského proudu slábne a ani Slunce nehřeje tak jako v minulém století. Místo toho prožíváme ta vůbec nejteplejší léta někdy od roku 1850. Zdá se, že oba trendy – ekonomický i environmentální – jdou trochu zpomalit, ale ne odvrátit. Greta Thunbergová jasně řekla, že pokud její generaci okrademe o sny, neodpustí nám to a nevyvlékneme se z toho tak jednoduše. Řekl bych, že z toho všeho vyplývá ještě další a možná největší nebezpečí – společnost rozdělená uvnitř rodin na generace, které si v lepším případě nerozumějí a v horším případě se nenávidí.

Řekl bych, že poslední měsíce média „jedou na opium nenávisti“ víc než kdykoli předtím. Snad poslední podobná vlna probíhala někdy v 50. letech minulého století, kdy se zdálo, že studená válka může přerůst ve válku horkou. Ale jeden rozdíl – ať už si o něm myslíme cokoli – tady byl. Mohli bychom jej popsat jako vůli k odvaze, zatímco dnes se spíš setkáváme s nekončícími stížnostmi, hledáním viníků a odmítáním zodpovědnosti. Vytrácí se typická evropská vůle porvat se s nepřízní osudu. Za ctnost se považuje tvrdě pracovat a dobře vydělávat, ale už ne odvaha. Je to vlastnost neekonomického charakteru, a proto nás skoro nezajímá.

Proč mají média ráda špatné zprávy? Pokud o mozku budeme uvažovat jako o nástroji přežívání, tak naši předci museli velmi dobře pozorovat varovné signály, pohyby zvířat za tmy v křoví, možnost neúrody a povahu vládců, kteří určovali jejich život. Životem v lese, na savaně či na vesnici máme nastavenou pozornost na bezprostřední rizika. Tohoto prastarého mechanismu média zneužívají, a protože každý signál časem slábne, tak musejí přitvrdit. Výsledkem bývá nekonečná litanie nářků a bezmocí.

Postavit se světu

V jedné z knih o kolapsech společností jsem četl větu, že každá generace měla svoji hlubokou krizi, kterou považovala za konec světa, k němuž však nikdy nedošlo. A tak to nejspíš bude i v dalších podobných událostech. Při úvahách o budoucnosti se skoro vždycky soustřeďujeme na technickou stránku věci – kudy se má ubírat energetika, co se děje s cenami potravin, jak dostavit aspoň malý kousek dálnice, ale stranou přitom zůstává psychologická odolnost. Horolezci, polárníci a jeskyňáři dobře vědí, že možná víc jak půlka krize se odehrává v naší hlavě. Vzpomínám si na vojenské cvičení, při kterém ukrutně mrzlo, takže zoufalí vojáci otevřeli zapečetěné lékárničky a vyjedli z nich cvičné makety léků. Druhý den hlásili velícímu důstojníkovi, že tyhle pilulky jim zachránily život, a on jim neměl sílu říct, že to byly kousky plastu.

Věc ale funguje i opačným způsobem, takže být zahrnut informacemi o všech možných nepravostech a krizových scénářích znamená cítit se hůř, vyčerpaně, či dokonce nemocně. Říká se, že „extrémní počasí s sebou přináší nejenom divné klima, ale také extrémní politiku“. Určitě je zapotřebí omezit emise oxidu uhličitého, spotřebovávat méně a být šetrnější k okolnímu světu, ale také je nutné budovat si psychickou odolnost a stavět hráz toxickým zprávám, které sytí rozkladné emoce. Je jich plný internet. Změnilo se užívání či spíš zneužívání alkoholu a drog. Dřív je lidé konzumovali hlavně proto, aby se cítili lépe, ale dnes je stále častěji užívají, aby se necítili špatně.

Co se s tím dá dělat? Především neexistuje jedna cesta a jeden způsob, jak se postavit skutečné či virtuální nepřízni světa. Pomáhá pohyb, příroda, dobrá hudba a upřímní kamarádi, čas na sebe a mnoho dalších osobních věcí – kontakt s vodou či lesem, manuální práce a různé koníčky. Dávná zkušenost, ale i mnoho současných výzkumů zdůrazňuje v tomto sebeozdravném procesu roli vděčnosti. Nezdálo se to, ale nejspíš představuje jednu z nejzákladnějších lidských vlastností.

Rozdíl mezi abolicí a milostí

Všimli jste si, že se dnes místo slova milost hovoří o abolici? Je to slovo, které prošlo dlouhým vývojem. Jeho základem je latinský výraz pro zničení či zrušení, ale v 19. a první půlce 20. století se o abolici mluvilo hlavně v souvislosti se zrušením otroctví. Z hlediska této doby je významné, že když použijeme slovo „milost“, tak to znamená nějaký vzájemný vztah a vděk, ale slovo „abolice“ ukazuje jen na nějaký úřední postup, který nemá s vděčností nic společného. Abolice je tvrdé slovo, protože v sobě nese ono „zničení“, zatímco milost je slovo teplé a lidské.

Neradi mluvíme o vděčnosti. Někomu připomíná náboženský postoj děkovat za dary života, což je jedním z pilířů judaismu, křesťanství i islámu. Většina lidí si je vědoma, že pokud dá najevo vděčnost, tak se druhé straně k něčemu zavazuje. Jsme-li někomu či něčemu vděčni, přijímáme na sebe nějakou vzájemnost, reciprocitu služeb. Nejlépe se projevy vděčnosti studují u šimpanzů, u kterých ústí do vzájemných úsluh. Jedinci však dodávají pocit příslušnosti a bezpečí. Šimpanz moc nepsychologizuje a nespekuluje. Vděčnost jej sice zavázala, ale život ukázal, že také dala něco, co se osvědčilo i opici, natož lidem!

Další důvod, proč málo hovoříme o vděčnosti, psychologové nalézají v její nenápadnosti. Není to komplikovaná emoce, právě naopak je jasná a přímá, ale mediální doba potřebuje hlučné pocity a rozervané hrdiny. Složitá doba obvykle nedokáže pochopit jednoduché věci, zatímco i jednodušší lidé, když se snaží a mají dobrého učitele, pochopí i integrální počet. Většiny jednoduchých a tichých věcí si proto obvykle ani nevšimneme.

Co dělá vděčnost s naším mozkem?

V posledních dvou desetiletích se výzkumem vděčnosti zabývala řada psychologů, například Robert Emmons, John Elfers a mnozí další. Upozorňují, že vděčnost není jedna emoce, ale jakési kontinuum pocitů, které obvykle začíná u jedné osoby, ale pak se přelévá na vděčnost rodině, společnosti, či dokonce kosmu. Lidé, kteří si v sobě vědomě pěstují postoj vděčnosti za to, co dostali, a ne vztek za to, co jim v životě uteklo, popisují tento proces jako přechod od černobílého k barevnému vidění světa. Často mají pocit budování domova či bezpečného místa, a to jak mezi ostatními lidmi, tak i ve světě. V nedávné době veřejnost zaujaly pokusy psychologa Joela Wonga. Ten pracoval s poměrně velkým souborem 300 respondentů. Šlo většinou o univerzitní studenty, kteří z různých důvodů hledali psychologickou pomoc, zatímco dřívější pokusy se soustředily hlavně na vcelku zdravé lidi. Cílem bylo zjistit, zda vděčnost pomáhá i lidem s nějakými psychickými problémy.

Respondenti byli náhodně rozděleni do tří skupin. V první skupině měli za úkol každý týden napsat nějaké osobě dopis, ve kterém vyjádřili svoji vděčnost. Druhá skupina popisovala své pocity a noční můry a třetí, kontrolní skupina měla jiný program. Ukázalo se, že první, „vděčná skupina“ dosáhla výrazného zlepšení svého stavu po napsání několika dopisů. Efekt byl poměrně dlouhodobý, protože hodnocení se provádělo 12 týdnů po ukončení experimentu. Zajímavé bylo, že nehrálo velkou roli, zda respondent dopis skutečně odeslal. Psychologové proto později radili pacientům, aby podobné dopisy psali, i když si nejsou jisti, zda je dané osobě předají.

Druhá skupina, ve které se účastníci zabývali sami sebou a dostávali přitom pravidelnou odbornou pomoc, se zlepšila podstatně méně. Wong s určitým údivem situaci komentoval slovy, že praktikování vděčnosti přineslo větší efekt než návštěva u psychologa. Tým se pak věnoval analýze obsahu dopisů. Zejména byl porovnáván poměr používání zájmen „já“ a „my“ a počet slov označujících pozitivní a negativní emoce.

V zásadě zdravější lidé častěji používají zájmeno „my“, ale ukázalo se, že největší vliv na zdraví mělo v první i druhé skupině používání slov s negativním emočním významem. Zdá se, že když někomu (či něčemu) vyjadřujete vděčnost, tak to omezuje používání a prociťovaní toxických pocitů, jako by je to odhánělo stranou. Často se stává, že dobré vlastnosti nějakých pozitivních postojů časem zeslábnou, avšak v tomto případě se ukázalo, že nástup vděčnosti je pomalý a kumulativní, ale trvá dlouhou dobu. Další fáze pokusů byla kontrolována pomocí skenování mozkové aktivity. Při experimentu přinesl příjemný člověk účastníkům nějaké peníze s tím, že pokud pociťují vděčnost, tak jejich část mohou věnovat na nějaký dobrý účel (a skutečně byly předány místní charitě). Ukázalo se, že lidé s dobře vyvinutou vděčností měli aktivnější centrum učení a rozhodování.

Náš svět určitě není jednoduchý a automaticky nesměřuje k „happy endu“. Zřejmě stojíme před nějakou velkou civilizační transformací, ale špatné pocity nám v tomto procesu příliš nepomohou. Nejde o to, abychom si svět přelakovali narůžovo, protože vidět skutečný stav světa je nezbytné, ale abychom nepřicházeli o sílu a odvahu, když se prodíráme džunglí svých vlastních, ale stále víc i mediálních negativních emocí.