Drobná, lehce přes čtyřicet. Hidžáb na hlavě, ale jinak žena jako kdekoliv jinde. Halenka a kalhoty. Nebýt arabského jara, jehož teplo dorazilo v zimě 2011 i do Sýrie, v životě Suad Nawfal by se toho nejspíš moc nezměnilo. Asi by dál učila na základní škole. Chodila do školy a pak domů. Jenže se něco stalo. A v téhle drobné energické ženě se nahromadila veškerá zlost a zlomil všechen strach.
Nejkomentovanějším momentem výroční mnichovské bezpečnostní konference bylo, že když ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov prohlašoval z pódia, že na Ukrajině nejsou žádní ruští vojáci, publikum se smálo. Ale co je tu vlastně k smíchu? Kdyby o tom někdo chtěl psát esej, mohl by jí dát titulek „Smích bezmocných“. Ten smích byl brán za důkaz toho, že Lavrov neuspěl, že nemá důvěru lidí v oboru.
V Česku je v provozu pět hnědouhelných dolů, kde rychle ubývají zásoby. Nepřežijí o mnoho déle než dvacet let, pokud vláda nezruší těžební limity v dolech ČSA a Bílina. Velká naděje na renesanci hnědouhelného hornictví však neexistuje. Limity jsou vděčným tématem politických soubojů a rozumné řešení užitečné všem zúčastněným je v nedohlednu.
„Když mohl zradit Gorbačov, proč já, diplomatický pěšák, bych nemohl udělat něco podobného?“ Tato slova pronesl Milan Švec, když se svou emigraci snažil vysvětlit několik let poté svému příteli. Zástupce československého velvyslance ve Washingtonu, absolvent moskevského institutu mezinárodních vztahů MGIMO a přesvědčený marxista Milan Švec ovšem obyčejným pěšákem nebyl. Přesto přeběhl na „druhou stranu“. Stalo se tak v květnu 1985, dva měsíce po nástupu Michaila Gorbačova k moci. Ve vedení československé komunistické strany tím způsobil poprask.
Je vlna islamofobie, která u nás propukla, víc k smíchu, nebo k pláči? To je otázka, která v posledních týdnech zaměstnávala progresivní veřejnost. Rozhovor, v němž prezident vyjádřil názor, že lidé mají žít tam, odkud pocházejí, protiislámské vystoupení Tomia Okamury, přijetí uprchlických rodin ze Sýrie, demonstrace akce Islám v ČR nechceme, jíž se zúčastnila i poslankyně ODS Jana Černochová, a následné vystoupení vůdčí postavy iniciativy Martina Konvičky v televizi – to všechno dostalo útokem na Charlie Hebdo nečekanou brizanci.
Nová vláda Alexise Tsiprase chce rozehrát s Evropskou unií poker, při němž půjde o to, kdo zaplatí řecké dluhy. Nemá úplně beznadějné karty. Pokud Evropa část dluhů nezruší, opustí Řecko eurozónu a možná nevrátí už vůbec nic. Když ale bohatí Evropané část dluhů odpustí, mohou se těšit, že od Řeků něco přece jen dostanou. Teď se uvidí, jak daleko vyjdou evropští vyjednavači řeckému premiérovi vstříc.
Nebijte své děti! Rozhodně ne na veřejnosti a nezkoušejte je ani někde na pískovišti jenom „symbolicky“ plácnout po zadku. Nezvyšujte na ně hlas a nenadávejte jim. Nenuťte je dojídat jídlo. Pokud je vezmete na oběd do restaurace, nepopíjejte u toho alkohol. Sladkosti dávejte svým dětem výjimečně, pokud možno jen v sobotu.
Znalosti a schopnosti českých dětí stagnují, nebo se přímo zhoršují. Vzdělání na základních a středních školách je místem, kde se transformace opravdu nepovedla. Důvodů úpadku vzdělanosti existuje hodně. Tím hlavním je ale snížení nároků. K němu spějeme několika cestami. Máme značný odpor k měření, srovnávání znalostí a zvlášť ke zveřejňování, jak na tom jednotlivé školy skutečně jsou.
Většina této (současné evropské) literatury je svou povahou extrémně psychologická a jen zbytkově sociální a zeměpisná. Jejím typickým vypravěčem je monologista podobající se autorovi, který vypráví o osobní bouři uprostřed společenské nehybnosti.
Svoboda projevu má najednou spoustu přátel, stala se z ní ta nejlajkovanější dáma na všech sociálních sítích. Po vyvraždění části redakce francouzského týdeníku Charlie Hebdo se z ní stalo téma prakticky pro všechny. Krveprolití v Paříži ale přišlo v době, kdy svoboda projevu v Evropě trpí útoky z různých stran, často od těch, kdo se k ní pod vlivem nedávných událostí teď manifestačně hlásí.
Platí, že tak jako příroda, i strategie trpí hrůzou z prázdna? Jaká je souvislost mezi tím, že obavy vyjádřené otevřeným dopisem několika středoevropských politiků Obamovi v létě 2009 z toho, že region přestane být předmětem amerického strategického zájmu, se do písmene naplnily, a tím, že máme na Hradě prezidenta, u něhož nevole jeho odpůrců krystalizovala do výtky, že je „Putinova loutka“?
Pokud přijede Berlíňan vlakem na pražské Hlavní nádraží a třeba hned vyrazí do okolních ulic, může si připadat jako doma, tedy ve čtvrtích Kreuzberg či Neukölln. Před obchody s halal potravinami kolem Opletalovy ulice postávají muži arabského vzezření, dalšími se to hemží ve směnárnách a holičstvích.
Po taktické stránce dosáhli pařížští útočníci z velké části toho, čeho dosáhnout chtěli. Byť obětí v židovském supermarketu asi nebylo tolik, kolik si představovali, a policistka, kterou Coulibaly zastřelil den předtím, byla zřejmě náhradním cílem místo židovské školy. S „mučednickou smrtí“ útočníci počítali. Co víc, z taktického hlediska dalším útokům těžko něco zabrání.
Těsně před Vánocemi přinesl Volvox Globator na český trh knihu nejslavnějšího sovětského disidenta Vladimira Bukovského Moskevský proces. Je to historie posledních zhruba dvaceti let sovětského režimu před kolapsem, podaná na základě tajných dokumentů Ústředního výboru KSSS, zápisů z jednání politbyra a ovšem i autorova historického výkladu občas podávaného hodně sarkasticky.
Společenské a ekonomické procesy, které se odehrávají v USA a v západní Evropě často v mírnější formě a s několikaletým zpožděním, přicházejí i k nám. Mám na mysli například rostoucí násilí na školách, pochody proti etnickým menšinám, možnost snadných půjček a celou řadu ekonomických a obchodních praktik.
Příběh H-Systemu jako příběh rozsáhlého podvodu, který připravil tisíc lidí o úspory a jehož protagonista byl po zásluze potrestán, dostává trhliny. Nabízí se druhý možný výklad, podle kterého se příběh odehrál dle stejných zákonitostí jako konkurzní podvod. Majetek H-Systemu v hodnotě stovek milionů až miliard se v něm dostal za směšně nízkou cenu pod kontrolu jiných podnikatelů.
Od nového roku se rodiny mají lépe. Z daní mohou odepsat za druhé, třetí i další dítě ještě víc než dosud, na jedno dítě konkrétně o 2400 nebo 3600 korun navíc. Kromě toho mohou požádat o 8500 korun za poplatky, které loni zaplatili ve školkách. Zmíněné částky se budou zvyšovat v dalších letech.
Loni touto dobou vyhlašoval tehdejší šéf Evropské komise José Manuel Barroso sebevědomým hlasem konec krize eurozóny. V českém veřejném prostoru byly výroky Barrosa a dalších potentátů se stejným názorem na věc ještě doprovázeny úlevnými výdechy našich domácích eurooptimistů, že už teď snad konečně ti skeptici přestanou umanutě mluvit o krizi eurozóny, když prošla zkouškou ohněm a je silnější než předtím.
„Americká barevná revoluce a Juščensko byl mezikrok, který prohloubil bídu a upevnil moc oligarchů. Dnes mají demokraticky zvoleného oligarchu hitlera Porošenka, pro něhož je označení za banderovce (podle ukrajinského esesáka Bandery) věcí cti. Myslí si účastníci slaboduché hry s červenými kartami, že tento proces zabrzdí, kdykoli vyjdou do ulic? Až dosadí hitlera, budou smět do ulic jen spontánně jásat. Vazalové USA nejsou na straně vítězů.“
Černé úterý 16. prosince ukázalo, že Rusko se ocitlo na hraně ekonomického kolapsu. Dostalo se tam poprvé po patnáctiletém, s výjimkou celosvětové finanční krize v roce 2009, fakticky nepřerušeném období vzestupu po převzetí moci Vladimirem Putinem. Za tu dobu zažilo ekonomický skok, srovnatelný jen s Čínou.
V pondělí 15. prosince odpoledne se centrum Drážďan, od hlavní nákupní třídy, Prager Strasse, přes slavné vánoční trhy na Altmarktu až k obnovené barokní dominantě města, Frauenkirche, hemží stovkami Čechů. O pár hodin později tamtéž probíhá masová, údajně xenofobní demonstrace. Nejde při ní ale o Čechy, nýbrž o přistěhovalce z muslimského světa, ještě přesněji o „islamisty“.
Mexiko už tři měsíce od prezidenta vyžaduje vysvětlení, jak je možné, že ve vězení beze stopy zmizí 43 studentů, kteří byli zatčeni za účast na nedovolené demonstraci.
Kdo to byl, ten Rejžek? ptali se minulý týden mladší uživatelé internetu v reakci na falešnou zprávu o smrti jmenovaného kritika. Souběžné pobouření českého Facebooku nad tím, že provozovatel sociální sítě si osobuje právo využívat jejich fotografie a osobní údaje, sice postrádalo vtip, ale svědčilo o srovnatelné míře neznalosti.
V počítačové centrále elektrárny je zničehonic vedro. Klimatizace přestala fungovat. Tým obránců sítě se během chvilky topí ve vlastním potu. Prsty na klávesnici freneticky tančí, nervózní hlasy vyštěkávají další informace o probíhajícím útoku. Jeden za druhým vypadávají systémy ochrany.
Známý britský historik Niall Ferguson sepsal v knize Civilization (česky vyšla letos v nakladatelství Dokořán) šest fenoménů, které udělaly ze Západu superiorní civilizaci. Říká jim killer applicatons (volně se dá přeložit jako zabijácká kombinace). Považuje za ně: konkurenci, vědu, moderní medicínu, vládu práva, konzum a pracovní etiku. Pečlivě
Sociální demokracie má problém a není jenom jeden. Nepřátelé hrozí z vlastní členské základny, zevnitř státu, kterému vládne, i ze zahraničí. Nejstarší tuzemská strana dospěla k nejtěžší polistopadové zkoušce a na tom, jak v ní obstojí, záleží osud demokratického systému. Ve dvou předchozích zkouškách v letech 1938 a 1948 ČSSD selhala, a dokonce byla dočasně zrušena.
Vaší redakce se zmocnil oligarcha, jehož zjevným záměrem je zlikvidovat všechno to, co dávalo vaší publikaci věrohodnost a díky čemuž si za dlouhá léta vydobyla své, ať už dnes třeba ohrožené, místo na mediální mapě? Co dělat? Dát výpověď? Teď, když tiskový trh, na jaký jste byli zvyklí, trpí poklesem, jehož konec nikdo neumí popsat?
Jeho dílo prostupuje násilí. Kniha Motýlí kůže, která nyní vychází v češtině, se stala v Rusku mezi mladou generací kultovní záležitostí. „Bohužel je nemožné vyhnout se násilí...
Jako by Bůh tohle místo miloval a nenáviděl zároveň. Snad ještě víc nenáviděl, než miloval. Ve svém ambivalentním zaujetí stvořil dechberoucí krásu a pak ji začal vystavovat děsuplným pohromám. Byly doby, kdy se na tenhle ráj v pekle valila jedna katastrofa za druhou. Masakry, sopka, nemoci. Pořád dokola.
Neexistuje příliš mnoho schopností, kterými Češi vzbuzují obdiv, a dokonce závist celého světa. Tentokrát se je podařilo osvědčit ve zvlášť důležité disciplině, při práci na počítači na úrovni patnáctiletých. Tuzemští osmáci jsou podle uznávaného výzkumu ICILS nejlepší na světě, těsně před Kanaďany a s větším odstupem před Dány, Korejci, Poláky, Němci atd.
