Těsně před Vánocemi přinesl Volvox Globator na český trh knihu nejslavnějšího sovětského disidenta Vladimira Bukovského Moskevský proces. Je to historie posledních zhruba dvaceti let sovětského režimu před kolapsem, podaná na základě tajných dokumentů Ústředního výboru KSSS, zápisů z jednání politbyra a ovšem i autorova historického výkladu občas podávaného hodně sarkasticky. Bukovskij byl po vyhoštění na Západ (1976) frustrován tím, že tam nenašel pomyslnou armádu zaťatých antikomunistů, jejímž výsadkem v Moskvě se cítil být od svých patnácti let, a jistě i proto věnoval velký prostor dokumentům, v nichž je zachycena relativně úzká kooperace s některými progresivními silami ve svobodném světě. Celkem přirozeně tvoří toto téma druhou rovinu knihy.

Prvně vyšel Moskevský proces v roce 1994 francouzsky. Přestože se brzy dočkal i němčiny a dalších jazyků, pro anglické vydání, bez něhož jako by v globálním kontextu žádná kniha nebyla, náš buřič dlouho hledal nakladatele. Když konečně našel jednoho menšího v Anglii, bylo nakladatelství vzápětí zatíženo žalobami pro nactiutrhání. Bukovského vysvětlení je jednoduché: západní akademické, kulturní a novinářské elity byly tak zkompromitované appeasementem se Sověty, že pravdu vytěsnily na okraj.

Úloha japonského notebooku v dějinách

Autor se v Moskvě, městě svého dětství, objevil po letech v roce 1991, aby se pokusil vyrvat režimu jeho tajemství, a komunismus tak definitivně „dorazit“ i před historií. Po několika neúspěšných pokusech proniknout do archivů KGB a dalších se po roce, kdy už ani nedoufal, před ním náhle otevřela jedinečná šance. Ruský prezident Boris Jelcin zakázal KSSS, což si starokomunisté nechtěli nechat líbit a odvolali se k Ústavnímu soudu. Na jaře 1992 byl Bukovskij znovu pozván do Moskvy, teď jako expert vlády na neústavnost sovětského režimu.

Soudci byli kompletně bývalí členové strany, žalovaná strana, „demokrati“, taky – jen to v 80. letech služebně nedotáhli tak vysoko. Bukovskému ta šaráda vadila, byl však ochoten se přetvařovat. Jediná jeho podmínka zněla: zpřístupněte mi archivy KSSS. Takže spolu s komisí, která v nich hledala důkazy pro obhajobu, směl i on nahlížet do vyžádaných spisů. K soudu přijel s japonským notebookem, což byla v té době neznámá technologie pro běžného obyvatele Západu, natož v Rusku. „A tak jsem teď, rovnou všem na očích, seděl, skenoval, v jednom kuse stránku za stránkou, a ani trochu se nedával vyvést z míry zevlouny, kteří se mou mašinkou neustále kochali. „,No tohle!‘ ozývaly se mi za zády nadšené hlasy vůdců demokratického Ruska. ‚To je asi drahé, co?‘ Vůbec nikoho nenapadlo, co dělám, až do konce soudu v prosinci 1992, kdy jeden z nich, zdrcen strašlivým tušením, spustil náhle na celou budovu jekot. ‚Vždyť on si to všechno kopíruje!!!‘ (…) Dokončil jsem práci, složil počítač a klidně vykročil ke dveřím, aniž jsem se na někoho podíval.“ Brzy po Bukovského návratu do Anglie se archivy zase uzavřely. Moskevský proces mohl vzniknout jen historickou nahodilostí.

Hříchy Willyho Brandta

Kniha má v českém vydání téměř 800 stran, poněkud trpí autorovou upovídaností a ovšem jeho sklonem přehánět – vždycky, když v zápisech z politbyra narazil na nejasné místo, vykládá ho tím nejextenzivnějším možným způsobem. Západní politici souznící s odzbrojovací propagandou Kremlu nejenže byli hloupí, Bukovskij má tendenci vidět v nich kolaboranty. (Ovšem některé dokumenty o některých západních politicích a spolcích žádné pochybnosti nedovolují.) Ale dokonce i kdybychom knihu četli tak, že si 20–30 procent interpretace budeme neustále odmýšlet, pořád zbývá hodně zajímavých informací a historického materiálu, který se jinde nevyskytuje.

Některé zápisy z porad sovětského vedení jsou až neuvěřitelné. Počátkem roku 1974 se politbyro radí o dalším postupu vůči Alexandru Solženicynovi, zda spisovatele zavřít, nebo vyhostit: „BREŽNĚV: A co kdybychom ho vyhostili do socialistické země? ANDROPOV: To by socialistické země sotva přijaly, Leonide Iljiči. Vždyť bychom jim darovali takového subjekta.“ Nakonec po dohodě s Willym Brandtem je Solženicyn proti své vůli vyvezen do západního Německa. (SPD tu vůbec dostává čočku, Bukovskij dovozuje, že politika détente, která životnost sovětského bloku prodloužila o „nějakých deset roků“, byla přímo iniciována z Bonnu. Jinde čteme, že infiltrace KGB „v některých stranách dosahovala fantastických rozměrů – například ve Finsku a Německu je těžké i říci, kde končila KGB a začínali sociální demokraté“.) Jinde autor zajímavě rekonstruuje, jak se dělala politika Kremlu vůči Afghánistánu nebo Polsku. Do afghánské invaze se Sovětům dlouho nechtělo, Jaruzelskému dali rovnou najevo, že mu vojensky nepomohou a situaci ať si vyřeší sám – zbytek je polské stanné právo. Čechů se pak přímo týká memorandum ÚV KSSS z podzimu 1988 o středovýchodní Evropě. V něm stojí, že v dohledné době není vyloučeno „zapojení konstruktivní opozice do řízení společnosti... Taková cesta... se nám v řadě zemí (PLR, MLR, ČSSR) jeví jako nejpřijatelnější.“

Plán Moskvy zrežírovat bezbolestné přistání komunistů v nové éře tak, aby si jejich soudruzi zachovali rozhodující vliv, se nezdařil – s výjimkou Rumunska, samozřejmě Ruska a většiny sovětských svazových republik. Václava Havla Bukovskij jmenovitě vyzdvihuje jako málem jediného vysokého politika, který na počátku 90. let plně chápal nutnost komunismus historicky odsoudit. (Klausofoby by mohlo zajímat, že Bukovskij vždycky kroutil hlavou nad teorií u nás šířenou, že by Václav Klaus byl agentem KGB. Z materiálů z raných 90. let, tvrdil, lze soudit, že i Klause v Kremlu brali za nepřátelský element.)

Zkazili mi život

Ani když komunismus před čtvrtstoletím zkolaboval, pocit z dobře vykonané práce se u Bukovského nedostavil. Protivná mu byla už tzv. perestrojka, označuje ji za „nejtěžší a nejtrpčí roky“ svého života. I západní antikomunisté, zjišťoval tento thatcherista a reaganovec, se nechali Gorbačovem obelhávat a sovětské disidenty „zradili“. Po roce 1991 se žádný norimberský proces s komunismem nekonal, dokonce ani západní levičáci se nemuseli kát. Bukovskij tráví důchod v Cambridge a na Západě mu leccos vadí – evropská integrace, zelení, gender. Poněkud rusocentricky předpokládá, že kdyby se před těmi pětadvaceti lety podařilo uspořádat Norimberk pro komunisty (a implicitně i jejich západní přisluhovače), měli by to dnes všichni utopisté a sociální inženýři mnohem těžší. Ale nepovedlo se. „Všechny naše oběti zůstaly beze smyslu. V konečném výsledku se člověk projevil jako nehodný svobody.“

I přes tento nihilistický konec – koneckonců Bukovskij je Rus – se vyplatí Moskevský proces číst. Je to pozoruhodná kniha pozoruhodného člověka.