Loni touto dobou vyhlašoval tehdejší šéf Evropské komise José Manuel Barroso sebevědomým hlasem konec krize eurozóny. V českém veřejném prostoru byly výroky Barrosa a dalších potentátů se stejným názorem na věc ještě doprovázeny úlevnými výdechy našich domácích eurooptimistů, že už teď snad konečně ti skeptici přestanou umanutě mluvit o krizi eurozóny, když prošla zkouškou ohněm a je silnější než předtím.

Rok se s rokem sešel a radostné naladění střídají obavy z nového kola krize eurozóny po předčasných volbách v Řecku 25. ledna. Pokud krize skutečně propukne, bude to další jasný důkaz, že euro pro osmnáct (a po přijetí Litvy k 1. lednu 2015 devatenáct) často velmi rozdílných ekonomik prokazatelně nefunguje, co víc – Evropě a některým evropským zemím zvlášť brutálně škodí. Je fakt, že existují povzbudivé příklady zemí, jež se ze své dluhové krize i ve svazujícím rámci eurozóny jakžtakž oklepaly a dnes se opět zvedají – platí to hlavně pro Irsko, do jisté míry snad i Portugalsko (ačkoliv to se pouze vrací k rozpačitým výkonům, pro něho charakteristickým před eurem, za eura i po euru). Co jsou ale tito napůl oživlí lazarové platní, když měnová unie funguje jako přenašeč hospodářských a politických nemocí, takže i křehký úspěch několika států může havárie jiné členské země opět vymazat, nota bene pokud to bude někdo ve váhové kategorii Itálie?

Tato třetí největší ekonomika eurozóny musela koncem loňského roku strpět, že jí ratingová agentura Standard AND Poor´s snížila známku a potenciálně je významným zdrojem neklidu v eurozóně, nicméně v tomto textu se omezíme na dvojici akutnějších pacientů – Španělsko a Řecko. První důvod je, že se obě v celosvětových „indexech chudoby“ umisťují v první desítce, což je pro eurozónu, zvyklou označovat sebe sama za elitní klub, neoddiskutovatelně ostuda. Index chudoby, v originálu výstižnější Index of Misery, je žebříček, který na rozdíl od jiných používaných ukazatelů hospodářského vývoje klade důraz na hospodářské faktory s největším vlivem na psychiku člověka. Ten tradičnější sestavuje agentura Bloomberg tak, že prostě sčítá inflaci a nezaměstnanost v daném roce. V něm bylo loni Řecko po Venezuele a Jihoafrické republice na 3. a Španělsko na 4. místě (následované Egyptem...). V poněkud složitěji kalkulovaném indexu Cato Institutu vítězí opět Venezuela, Španělsko se umisťuje na 7. místě a Řecko desítku uzavírá.

S široce pociťovanou mizérií a bezvýchodností souvisí druhý důvod, proč se omezit na Španělsko a Řecko. Právě tady mají poprvé v dějinách eurozóny slušnou šanci vyhrát ve volbách nefalšovaní političtí radikálové. V Řecku za tři týdny, ve Španělsku na podzim.

Děda by měl radost

U obou stran zbytek Evropy předpokládá, že i kdyby se dostaly k vládě, budou svůj radikální program zmírňovat, jak to ostatně levice v Evropě dělala vždycky. Řecká Syriza, natož španělský Podemos se ale od klasických sociálnědemokratických stran v důležitém ohledu liší – musí se počítat s mnohem větší neústupností členstva. Syriza vedená uhrančivým čtyřicátníkem Alexisem Tsiprasem je konfederace menších uskupení, která se v grémiích strany předhánějí v bojovnosti. Podemos funguje na principu: jeden člen – jeden hlas, a poněvadž členská základna se rekrutuje z bojovného hnutí Indignados, španělské sekce Čtvrté internacionály (trockisté) a podobných, neměl by předseda, profesor politologie honoris causa Pablo Iglesias, velký prostor k manévrování, ani kdyby snad chtěl. Obě strany slibují skoncovat s úsporným režimem, který vládám v Madridu a Aténách vnucuje Evropská unie, obě se nechají unášet sny o jakémsi spojenectví národů jižní Evropy, které skoncuje s diktátem Berlína a protestantskou strohostí ve státních rozpočtech. Syriza hodlá své volební sliby financovat mimo jiné z Německa, po němž bude vymáhat reparace za druhou světovou válku.

Poněvadž odmítnutí berlínsko-bruselského diktátu by hlavně v případě Řecka vedlo k neřízenému odchodu z eurozóny s vážnými následky pro tamní ekonomiku, vzniká v severnějších zeměpisných šířkách Evropy potřeba tamní bláznovství nějak vysvětlit. Tady přichází vhod jižanská romantika, tradice syndikalismu, Orwellův Hold Katalánsku, anarchistická čtvrť Exarchia v Aténách atd.
Zmíněné tradice jsou skutečně bohaté a Iglesias i Tsipras se jich rozhodně neštítí. Tak například k celebritám dnešního rozčíleného Řecka patří jistý Nikos Romanos, 21letý anarchista, který si ve vězení odpykává trest 16 roků za ozbrojené přepadení banky. K militantní dráze se rozhodl pod dojmem smrti svého kamaráda, kterého mu v Exarchii před očima zastřelila policie a on vydechl v jeho náručí. Z vězení Romanos složil přijímací zkoušky na obchodní vysokou školu, a když mu úřady nechtěly dovolit docházku na semináře (kompromisní nabídku distančního studia po internetu odmítl), zahájil loni na podzim hladovku, před níž vláda v prosinci kapitulovala. Parlament přijal zákonnou úpravu, aby Romanos mohl do školy chodit, a Tsipras hlasování přivítal jako „dobrou zprávu pro demokracii a parlamentní systém“.

Iglesiasův dědeček, také Pablo, byl potom přímo zakladatelem španělského socialistického hnutí, proslavil se jako neúplatný idealista a také tím, že ve vězení vždycky odmítal milost a trest si odkrucoval do konce. Podemos, strana založená jeho vnukem, není stará ještě ani rok a už má třikrát víc členů než jím kdysi dávno spoluzaložení a mezitím zkompromitovaní socialisti. Podemos zakládala partička politologů, filozof a akademický ekonom. Je to trochu, jako kdyby si u nás svou partaj založily Vladimíra Dvořáková s Ilonou Švihlíkovou za ideového dohledu pozdního Václava Bělohradského.

Představa, že ve třetí největší ekonomice eurozóny by ještě 76 let po smrti Lva Trockého mohli vládnout trockisté, bere dech. Avšak tyto historické souvislosti a tradice divokého antikapitalistického levičáctví dnes spíš zatemňují podstatu toho, co se na jihu Evropy děje. V evropských a ovšem i českých médiích se situace v Řecku a ve Španělsku podává jako krize finanční nebo, tak jako dnes, kdy už prý nehrozí kolaps finančního sektoru, jako krize politická. Tento pohled do značné míry ignoruje krizi sociální a z ní vzešlou společenskou katastrofu.

Nejvýmluvnějším ukazatelem toho, jak která společnost funguje, jsou čísla nezaměstnanosti. V tomto případě naprosto drtivá: Řecko v roce 2009, když krize eurozóny oficiálně začínala, mělo osm, v roce 2014 i po mírném ekonomickém oživení 25,5 procenta, Španělsko ve stejném časovém intervalu 11,3 a 27 procent. Od českých eurooptimistů občas zaznívá námitka, že vysoká nezaměstnanost je v těchto zemích jakousi přírodní konstantou. Jaká tedy byla nezaměstnanost, když dotyčné země vstupovaly do eurozóny? V Řecku 10,6, ve Španělsku 10,7 procenta. Obzvlášť bolestivou podkapitolou je nezaměstnanost mládeže, před přijetím eura v Řecku 27 a ve Španělsku 22 procent, dnes 50 respektive 55 procent.

Dokud si neuvědomíme rozměry této společenské katastrofy a to, jaké má konkrétní dopady na různé obory lidské činnosti, nepochopili jsme o stavu evropského Jihu a o jeho dnešní ochotě naslouchat levičáckým politologům nic.

Španělský maghreb

Zatímco v případě Řecka je podíl eura na vzniku krize jen částečný (vláda v Aténách před rokem 2008 masivně využívala toho, že úroky Evropské centrální banky ECB jsou nižší, než bylo v Řecku zvykem, a že si může půjčovat levněji), v případě Španělska patří měnová unie k hlavním viníkům a její vina je mnohem přímější. Klíčovým problémem Španělska, na tom se shodnou všichni, byla ohromná bublina ve stavebnictví. Během první dekády tohoto století se ve Španělsku stavěl jeden milion nových bytů ročně, což bylo víc než v Německu, Francii a Británii dohromady. Bublina sice byla domácího původu, bankéři z Frankfurtu ale – místo aby ji propíchli, než bude pozdě – v rozhodujících letech 2002–2006 svou politikou nízkých úroků naopak přifukovali. ECB tak pomáhala deprimovanému Německu nastartovat růst, což se podařilo, nicméně ve Španělsku v těch letech byly úroky nižší než inflace, takže z hypoték se logicky stal způsob, jak zhodnocovat svoje peníze. Už na prahu krize, v roce 2008, bylo téměř 30 procent domů postavených od začátku století prázdných, a když z Ameriky do Evropy dorazila finanční krize, ocitly se španělské finanční ústavy s velkým podílem hypoték ve svých portfoliech logicky hodně zranitelné.

Bytová problematika se také postarala o nejsrdceryvnější výjevy španělské krize. Před dvěma lety veřejným míněním v zemi otřásla žena, která spáchala sebevraždu skokem z balkonu bytu, odkud se měla vystěhovat, poněvadž nemohla utáhnout hypotéku. Jiná žena, jíž banka zkonfiskovala dům, vešla v malém městečku poblíž Valencie do bankovní pobočky, polila se hořlavinou a zapálila. Hasiči v Coruně odmítli násilím otevřít byt 86leté dámy, která se odmítla vystěhovat ze svého podnájmu do sociálního bydlení. Odbory hasičů se usnesly, že jejich příslušnici mají otevírat byty jen v případech požárů nebo jiné nouzové situace. To všechno je několik případů z jara 2013, kdy situace na bytové frontě gradovala do té míry, že vláda musela přijímat opatření na ochranu lidí, kteří už nebyli schopni platit nájem či hypotéku. Pro nejtěžší sociální případy samy banky vyhlásily dvouleté moratorium na vystěhovávání.
Další způsob, jímž se dnes Španělům mstí stavební bublina, je nezaměstnanost mládeže. (V této kategorii Španělsko celoevropsky vede.) Stavební průmysl byl před krizí tak velký (svým podílem na národním hospodářství dvakrát větší než v sousední Francii) a hlad po pracovní síle tak intenzivní, že se tisíce mladých lidí nechaly zlákat platy v oboru a opustily univerzitu. Tato lehkovážnější část španělské mládeže samozřejmě později končila na úřadech práce.

Krize se ze stavebního průmyslu šířila všemi směry. Reálný příjem od vypuknutí krize spadl v průměru o pětinu. Před časem policie ve švýcarské Ženevě řešila záhadu, proč se v meziročním srovnání zčtyřnásobil počet prostitutek, které sem přišly ze Španělska. Při bližším zkoumání se ukázalo, že to byly skoro všechno občanky Bulharska a Rumunska, jimž najednou ve španělských městech ubylo zákazníků. Zhoršila se především situace chudších vrstev. Místní Červený kříž poprvé ve své historii vyhlásil mezi Španěly na rok 2012 sbírku pro jejich zchudlé spoluobčany. Předtím se zaměřoval na pomoc pro chudé v rozvojovém světě. Loni v říjnu Financial Times hlásily, že Španělů závislých na tzv. potravinových bankách, kde humanitární organizace potřebným rozdávají základní potraviny, vystoupal za posledních pět let ze 780 tisíc na 1,5 milionu – a dál roste.

Podle časopisu European Psychiatry přibylo v zemi lidí s těžkou depresí v letech 2006 až 2010 (což byly v roce 2013, kdy studie vyšla, poslední dostupné údaje) o dvacet procent – a to španělská krize teprve začínala. Sebevražd až do konce roku 2011 poněkud nečekaně ubývalo, posléze nastal obrat k horšímu a rok 2012 byl nejhorší za posledních osm let, oproti předchozímu roku vzrostl počet sebevražd o 11 procent, především mezi mladými muži. Je nasnadě, že za tento nárůst může nezaměstnanost a vlna vystěhovávání z bytů.

Podle odhadů různých mezinárodních organizací a expertů zůstane nezaměstnanost v zemi nad 20 procenty minimálně po zbytek tohoto desetiletí. (OECD jde v odhadech do roku 2016, pro který předpovídá 22 procent, MMF do roku 2019 – 18,5 % –, ovšem americký analytický server Trading Economics zůstává v předpovědích nad 20 procenty ještě pro rok 2020.) Co to znamená? Každý rok se bude upevňovat několikamilionová subkultura dlouhodobě nezaměstnaných a posléze nezaměstnatelných lidí. Dnes jsou z šesti milionů bez práce déle než dva roky dva miliony a další milion déle než rok. Pokud jde o novou kulturu pauperizovaného proletariátu, je sem třeba často připočítat i jejich bezprostřední rodiny.

Zadruhé se otáčejí demografické trendy. Zatímco v nultých letech našeho století se populace Španělska rozrostla ze 40 na 47 milionů, především díky příchodu španělsky mluvících Latinos z Kolumbie, Mexika a dalších zemí Střední a Jižní Ameriky, a ovšem i Maročanů a Rumunů, rokem 2010 se tento trend zastavil a Španělsko se pomalu začíná vylidňovat. Takové vyhlídky však v zemi obecně přátelské k cizincům, v zemi, kde se během hospodářského růstu tak nějak předpokládalo, že boom udržuje právě nevysychající příliv imigrantů, způsobují jistý neklid. Národní statistický úřad se obává, že než se trh práce vzpamatuje, přijde země o 2,5 milionu lidí v produktivním věku. Těmto obavám se vláda v Madridu pokouší čelit různými, někdy bizarními způsoby. Loni si v parlamentu nechala odhlasovat zákon, který umožňuje získat španělské občanství potomkům Židů vyhnaných v roce 1492. Nabídka se tváří jako gesto historické spravedlnosti (žadatelé si mohou ponechat i své dosavadní občanství), ale může být udičkou pro leckoho v Izraeli, pokud by se mu chtělo žít v klidnější Evropě. (A co se historické spravedlnosti týče, vůči potomkům muslimů, kteří byli z Pyrenejského poloostrova vyháněni ve stejné době jako sefardi, nikdo podobné gesto neučinil.)

Roku 2013 činil čistý úbytek 220 tisíc duší, Zemi opouštějí hlavně nedávní přistěhovalci z Latinské Ameriky, ale každým rokem zkouší štěstí v cizině desítky tisíc rodilých Španělů (v roce 2013 téměř 80 tisíc) – ve Francii, USA, Británii a Německu. A přestože se, například kvůli německému nebo anglickému počasí, často brzy vracejí, odhadem už krize vypudila z vlasti 50 tisíc lidí, které bychom řadili ke společenské elitě – vědců, podnikatelů, inženýrů. „Když jsem v Berlíně poprvé přišla na jazykový kurz němčiny,“ citoval britský Guardian před časem jednu propuštěnou galeristku z Madridu, která se uchytila jako průvodce turistů v berlínském Pergamonu, „ke svému úžasu jsem zjistila, že mám za spolužáky skoro jenom Španěly. Až na mě a jednoho architekta samí inženýři.“ Znovu: pokud se trh práce rychle nevzpamatuje a nezaměstnanost mezi mladými bude tak jako dosud dvojnásobkem celkové cifry, koleduje si Španělsko o ztrátu jedné generace svojí inteligence. (V Řecku, kde je všechno menší, ale vyhrocenější, v průběhu krize opustilo vlast 150 tisíc čerstvých absolventů vysokých škol.)

V létě 2013 jsem byl na novinářské cestě po Německu. V redakci hamburského Spiegelu se vedoucí zahraniční rubriky známého týdeníku v neformální debatě podivil nad tím, jak malou pozornost evropská veřejnost (včetně jeho listu) výbušné sociální situaci na Pyrenejském poloostrově věnuje. „Vždyť tam dorůstá generace, která má podobné vyhlídky jako její vrstevníci za mořem.“ (Tedy v Alžírsku nebo Maroku). Německá vláda takové obavy zřejmě nesdílí. Státní Ústředna pro zprostředkování práce, ZAV, před dvěma až třemi lety, tedy v době pro Madrid nejkritičtější, zintenzivnila na jihu Evropy verbování kvalifikované pracovní síly pro německý průmysl, a dokonce teenagerů pro německé učňovské školství, které se navzdory svojí vyhlášené kvalitě potýká s nezájmem mladých Němců. Spolková republika je ke Španělsku ohleduplná asi jako Španělsko k Izraeli. Odchod nejlepších mladých mozků za lepším zvyšuje nebezpečí, že sebevědomé království v delším výhledu směřuje do druhé evropské ligy.

Řecká tragédie

Řecko bývá někdy pro svou malou ekonomiku ve velikosti dvou procent HDP eurozóny považováno za přeceněného strašáka. Nicméně když před třemi lety, v únoru 2012, tehdejší řecký premiér avizoval referendum o podmínkách, za nichž Řecko dostává evropskou pomoc, a lídři zemí eurozóny Atény za trest chtěli z klubu vyloučit, převážil nakonec strach, že by s sebou Řecko mohlo strhnout mnohem důležitější ekonomiky Španělska a Itálie. V tomto uvažování si Španělsko s Itálií můžeme představit jako dva velké sudy prachu a Řecko jako roznětku. Podle názorů ozývajících se dnes z Německa už Řecko jako roznětka nehrozí, poněvadž jeho dluhopisy byly vyvedeny z portfolií velkých evropských bank (a zaparkovány u jiných vlád a ECB). I kdyby to byla pravda, roznětka za svou deaktivaci zaplatila nesmírnou cenu.

Zpravodajství má přirozeně sklony líčit řeckou krizi jako napínavou hru o to, kdo prokáže pevnější nervy – řečtí politici, nebo Trojka (EU, Evropská komise, MMF), která k jejich apelům zůstává hluchá, a nakonec se vždycky ukáže, že zemi de facto řídí ona? Za těmito politickými kulisami se ovšem už několik roků odehrává tvrdé společenské drama. Ekonomika se za šest let deprese zmenšila o čtvrtinu (a přitom státní dluh, pro jehož snížení se to všechno děje, rostl ze 130 procent na začátku záchranných prací k dnešním 175 procentům HDP). Investice v ekonomice spadly o dvě třetiny. Reálné příjmy klesly o 25 procent, pětině populace na dně příjmového žebříčku dokonce o 30 procent.

Zvyk mít dvě až tři místa se rozšířil i do majetnějších vrstev obyvatelstva, lidé se stěhují z měst na venkov, aby tam hospodařili na rodinných pozemcích, na vrcholu krize byl z některých měst a obcí hlášen výskyt paralelní měny TEM, která zuboženým lidem umožňovala výměnný obchod. Ve slunné zemi s nádhernou přírodou, která se pyšnila jednou z nejnižších úrovní sebevražd na světě, vinou hospodářské krize stouply sebevraždy až o polovinu (údaje státu se liší od údajů neziskových organizací). I do českých novin pronikl pohnutý příběh lékárníka v důchodu, který se před třemi lety zastřelil v centru Atén pistolí do hlavy a na místě zanechal dopis, kde stálo, že už nesnese představu, „jak vyhrabává z košů zbytky jídla a jak je na obtíž svému dítěti“. Podobně smutných příběhů se odehrávalo mnohem víc, jen postupně přestaly pronikat z řeckých do světových médií – například ten z jara 2012 o 57letém muži ze Soluně, který se oběsil v den svých narozenin, nedlouho po tzv. restrukturalizaci státního dluhu, kdy museli věřitelé Řecka akceptovat částečný odpis pohledávek. Jeho žena bezprostředně po činu prohlásila, že manžel je obětí hospodářské krize: „Věřil řeckému státu, a tak si k němu uložil úspory (tj. nakoupil dluhopisy svojí vlády – pozn. red.). Věřil, že tam je budeme mít uschované bezpečněji než v bance.“

Podstatná část nezaměstnaných (z 27 procent 20) patří do kategorie dlouhodobě nezaměstnaných, čímž v zemi nevídaným tempem posiluje skupina lidí bez budoucnosti.

Britský časopis Lancet před dvěma lety hlásil, že v Řecku od začátku krize významně stoupla kojenecká úmrtnost, počet mrtvě narozených dětí, výskyt těžké deprese – v roce 2008 jí trpěly 3,3 procenta, v roce 2011 už 8,2 procenta Řeků – nebo třeba počet nově nakažených virem HIV. (Týká se především narkomanů; z klientů drogových center v Aténách měli AIDS v roce 2008 dvě procenta, o tři roky později už osm. Zprávu o tom, že polovina nově nakažených se nakazila schválně sama, aby získala dávku 700 eur pro nakažené a rychlejší přístup do zdravotnictví, Světová zdravotnická organizace později dementovala, šlo prý jen o „několik náhodných případů“.)

Poněvadž s přibýváním dlouhodobě nezaměstnaných roste armáda lidí bez zdravotního pojištění, vznikly v centrech větších řeckých měst tzv. sociální kliniky, kde slouží lékařští dobrovolníci a pacienti jsou ošetřeni zadarmo. Organizace jako Lékaři světa (Médecins du Monde, MdM), zaměřující se v Řecku dříve na přistěhovalce z třetího světa, se během krize přeorientovali na pomoc domácím. Když loni na jaře demonstroval hlouček fašistů ze strany Zlatý úsvit před jednou klinikou MdM na předměstí Atén, vyšlo najevo, že 90 procent pacientů tvoří Řeci. Některým zprávám se skoro ani nechce věřit, ale podle renomovaného Lancetu, který nikdy nelže, byla z některých míst v zemi hlášena místně přenášená malárie – poprvé od 50. let, kdy ovšem řecký venkov teprve vystupoval z pozdního středověku.

Za takových podmínek se vlastně rovná malému zázraku, pokud radikální levice v zemi už dávno nevládne. Společnost je rozštěpená, jedna část se chystá volit Syrizu, druhá část ruší už dohodnuté půjčky u bank a naopak si vybírá peníze. Jen za prosinec je hlášen výběr 2,5 miliardy eur ze soukromých účtů. Banky si dávají záležet na tom, aby byly bankomaty dostatečně vybaveny bankovkami, ze strachu, aby se jim před pobočkami nenakupily fronty a nezačal tzv. bankovní run, panika, která dokáže zničit každou banku.

Pat a mat

Bohužel se ani pro Řeky, ani pro Španěly nerýsuje rychlá cesta z mizérie ven. Většina prognóz počítá s tím, že dluh, úroveň HDP i nezaměstnanost zůstanou v žalostných hodnotách přinejmenším do konce této dekády. Dokud jsou oba státy členy eurozóny, je jim odepřena možnost devalvace. Z eurozóny legálně nemají jak odejít a sami ani nechtějí, především ze strachu, co by bezprostředně mohlo následovat. Po šesti letech krize dospěla eurozóna k jakémusi bolestivému patu. Změna, jíž by byl spořádaný odchod z klubu, vypadá neproveditelně. Jih se bojí pohnout, aby se prudkým pohybem všechno ještě nezhoršilo, zbytek Evropy se bojí o svou ekonomickou stabilitu. Kromě toho se v něm nakumulovalo příliš mnoho ega politiků, televizních ekonomů, akademiků a novinářů, kterým se ještě chvíli nebude chtít přiznat, že by bývali s plošným zaváděním eura mohli podporovat tak nelidský experiment.