Většina této (současné evropské) literatury je svou povahou extrémně psychologická a jen zbytkově sociální a zeměpisná. Jejím typickým vypravěčem je monologista podobající se autorovi, který vypráví o osobní bouři uprostřed společenské nehybnosti. Se snobským uspokojením vidí sebe sama jako příslušníka stabilní, polyglotní panevropské elity; většina ostatních obyvatel jeho země, stejně jako sousedních zemí, jsou neškodní idioti, kteří po návratu z práce zapnou televizi. Ti mladší o víkendech berou drogy a tančí na klubovou hudbu, ti starší jezdí na zájezdy s cestovními kancelářemi a pak umírají na rakovinu. Jsou to nietzscheovští poslední lidé, kteří se nenechají vybudit ani k sebepropagaci, ani k ozbrojenému násilí, jež dodávají šťávu americkému životu. Jejich tribunem je Michel Houellebecq. Jiní známí evropští romanopisci píšou o osobních vztazích a o mezinárodní kultuře a celkem o ničem jiném. Tento evropský román je smířen s definitivním menšinovým postavením a je psán literáty, o literátech a pro literáty, kteří dosahují kritické masy jen na Frankfurtském knižním veletrhu, což ani nevyužijí k tomu, aby demonstrovali proti Evropské centrální bance. Na jeho stránkách dochází k mnoha sebevraždám. Je div, že jich není ještě víc.“

Takto loni zhodnotila redakce amerického časopisu n+1 současnou evropskou literaturu. Ten soud je psán s nepokrytou přezíravostí, jaká by se možná Michelu Houellebecqovi zamlouvala, a je i výstižný. Ale zároveň je, co se týče jeho, až komicky mimo. Autor rezolutně minoritní, na něhož byly podány žaloby ne na ochranu konkrétních osob, ale celých skupin obyvatel, o jehož poslední knize prohlásili, že si ji určitě přečtou, jak předseda vlády, tak vůdkyně nejsilnější strany? Autor, jehož nejnovějšímu románu bylo ještě před vydáním vytýkáno, že přilévá olej do ohně nejzávažnější společenské tenze Francie? Spisovatel, jehož karikatura vévodila vydání časopisu Charlie Hebdo v den, kdy do jeho redakce vtrhli islamističtí teroristé a postříleli většinu redaktorů včetně Houellebecqova dobrého přítele Bernarda Marise? Dnes by možná hoši a děvčata z n+1 své soudy o společenské nehybnosti, rezignovaně okrajovém postavení a nedostatku šťávy formulovali trochu jinak. Napsat román, který se pouští plnou parou do naprosto centrálního problému, který se dnes intenzivně dotýká snad každého Francouze, to se jen tak každému návštěvníku frankfurtského veletrhu nepodaří.

Jak si popudit muslimy

Hodně obecně vzato jsou Houellebecqovy knihy typické moderní francouzské romány: plné deprese a existenciální úzkosti, jakož i labužnicky podaných popisů sexu. Ale zároveň jsou neobyčejně a až vulgárně zábavné, veškerá ubohost moderních lidí snažících se obstát v aréně moderní ekonomiky a moderního sexu, jejich iluze a křehkost jejich ega jsou líčeny až radostně, se svobodou člověka, který ztratil potřebu dodržovat dekorum. Na otázku, jak najde odvahu vyslovovat některé své nápady, odpovídá: „To je jednoduché. Předstírám, že už jsem mrtvý.“ Romány se neodehrávají v intelektuální věži ze slonoviny – detaily aktuální společenské reality popisují s náruživostí amerického romanopisce „nového žurnalismu“ Toma Wolfea. A nejsou nějakými neorganizovanými impresemi ani pornografií; mají svou důslednou ideologii, koncepci vývoje společnosti. Většina jeho románů vlastně obsahuje buď prvky sci-fi, nebo spekulace o blízké budoucnosti (mezi jeho nejoblíbenější autory patří Balzac a Verne).

Houellebecq v něčem je, jako správný francouzský intelektuál, mužem levice. Jeho popisy vývoje poválečné společnosti a ekonomiky pracují s kategoriemi moderních levicových kritiků kapitalismu. Ale zároveň je tím nejtvrdším kritikem francouzské „osmašedesátnické“ kultury.

Katastrofa, kterou končí jeho román Platforma, je katastrofou globalizace. Odehrává se v prostředí mamutí firmy v sektoru cestovního ruchu. Současná ekonomika těží z vyvolávání a organizace lidské touhy včetně touhy erotické, její uspokojování ovšem stále nechává víceméně v soukromé sféře. Cestovní kancelář, v níž pracuje hrdinova přítelkyně, se jako první rozhodne nabídnout masové zájezdy do exotických zemí zaměřené téměř nepokrytě na uspokojování sexuálních potřeb zákazníků. Mají velký úspěch, ale vyprovokují také vražedný útok islamistických teroristů.

Právě v této knize padnou často citovaná slova, opovržlivá slova o islámu – Houellebecq je ovšem vkládá do úst Arabům („Islám mohl vzniknout jen v blbý poušti, mezi smradlavými beduíny, co neměli nic jiného na práci než – s odpuštěním – píchat velbloudy,“ říká jeden Egypťan. „Jak jen byly naše ženy krásné! Vzpomeňte si na Kleopatru, která omámila velkého Césara. Podívejte, co z toho zůstalo... /Namátkou ukázal na dvě supící zahalené ženy vlekoucí balíky zboží./ Hroudy. Tlusté, neforemné hroudy sádla schované pod kusy hadrů. Jakmile se vdají, myslí už jen na jídlo. Žerou, žerou, žerou...!“). Ne že by ovšem vypravěč představoval nadřazenou civilizaci. Je jako většina Houellebecqových hrdinů – vykonává nějakou neužitečnou, ale sociální jistoty skýtající práci, v tomto případě úředník ministerstva kultury mající na starosti živé umění, pije už od rána a většinu dospělého života tráví v povětšinou neúspěšné a potupné honbě za sexuálním uspokojením. „Až do konce zůstanu dítětem Evropy, starostlivosti a hanby; nemám žádné poselství naděje. K západu necítím nenávist, nanejvýš obrovské pohrdání. Vím jenom, že my všichni, co v něm žijeme, smrdíme egoismem, masochismem a smrtí. Vytvořili jsme systém, v němž nelze žít, a ještě ho dál vyvážíme.“ V roce 2002 několik muslimských organizací vyvolalo žalobu na Houellebecqa za šíření nenávisti vůči muslimům. „Řekl jsem si, že věřit v jediného boha je akt hodný kreténa – jiné slovo jsem nenašel. A islám je nejpitomější ze všech náboženství.“ Dodal také, že islám je „nebezpečné náboženství a bylo od samého počátku“. U soudu tvrdil, že nikdy nedával ani v nejmenším najevo opovržení muslimy, ale že pohrdá islámem. To ovšem taky, pokud chtěl od soudu vyváznout, tvrdit musel.

To neznamená, že by Houellebecq byl příznivcem krajní pravice. „Mohl jsem se přihlásit do Národní fronty, ale proč pojídat s pitomcema klobásy se zelím?“ říká hrdina románu Elementární částice. „Pravičačky stejně neexistují, a když už, šoustají s paragánama.“ Ale to proto, že politice přiznává malý vliv: „Moc nevěřím ve vliv politiky na dějiny. Myslím si, že hlavní faktory jsou technologické a někdy, ne moc často, náboženské. Myslím, že politici nemohou mít opravdovou historickou důležitost, leda když vyprovokují velkou katastrofu jako Napoleon, ale to je tak všechno,“ řekl v rozhovoru pro The Paris Review v roce 2010.

Na stejném místě také říká: „Vždy jsem měl rád Balzacův velmi urážlivý výrok, že jediným účelem románu je ukázat neštěstí způsobená měnícími se hodnotami. Zábavně přehání. Ale to je to, co dělám: ukazuju neštěstí způsobená liberalizací hodnot.“

Ošklivá těla starců ve vedru

A to dělá brutálně a je to pro něj osobní záležitost. Je známo, že osudy jeho hrdinů, zpravidla v dětství zanedbávaných rodiči, mají autobiografický základ. Rodiče Bruna z Elementárních částic jsou volnomyšlenkáři, kteří péči o syna „považovali za neslučitelnou se svou osobní svobodou“ a odložili ho k prarodičům. Otec je pionýr plastické chirurgie ve Francii, jehož úspěch však skončí, když podcení nástup silikonových prsů. Matka je nenasytnou poživačkou kalifornských duchovních i chemických trendů a sexuálních zážitků s nimi spojených. Když je Bruno ve dvanácti letech odložen do internátu, děsivá šikana, které je vystaven, se ještě zhorší, když se prosadí antiautoritářské pedagogické metody. Snad nejtemnější postavou jeho knih je syn kalifornského new age guru, z něhož se vyvine sadista, který produkuje snuff movies – autentické záznamy brutálních vražd. Na tom, co se z něj stalo, má asi svůj podíl i Brunova matka. To už vypadá trochu jako vyřizování osobních účtů (Houellebecqova matka vydala memoáry a recenzenti se shodli v tom, že to je pokud možno ještě větší narcistní bestie než Brunova matka).

Ale Houellebecq je v tom konzistentní, na scénu zde vstupují mocnější síly než pár hedonistických rodičů nebo americké časopisy: „Postupné rozšíření zaměstnaneckého stavu a rychlý ekonomický rozvoj v padesátých letech měly za následek úpadek sňatků z rozumu. Katolická církev, která vždy pohlížela na sexualitu mimo manželský svazek s nevolí, nadšeně přivítala následující vývoj směrem ke sňatku z lásky... Komunistická strana, jediná duchovní síla schopna měřit se v oněch letech s katolickou církví, bojovala za téměř shodné věci.“ Nastala tak zlatá doba zamilovanosti, povýšení pubertálních modelů chování a pak i sexu. „V téže době se hedonisticko-libidinózní volbě amerického původu dostalo silné podpory volnomyšlenkářského tisku (první číslo Actuelu vyšlo v roce 1970, první Charlie Hebdo v listopadu,“ vysvětluje vypravěč v Elementárních částicích. „Přestože tato periodika v zásadě zaujímala pozice odpůrců kapitalismu, se zábavním průmyslem se shodovala na tom hlavním: na zrušení židovsko-křesťanských morálních hodnot a na oslavě mládí a osobní svobody.“ Mládí a osobní svoboda – ta slova symbolizují touhu i utrpení všech Houellebecqových hrdinů. Protože ve světě, kde je člověk sám, ho žene jen potřeba rozkoše. Ale ta nemá trvání, neboť člověk stárne, ztrácí tělesnou krásu a sexuální výkonnost. Ti, kteří prosadili kult mládí a těla, jsou krutě trestáni palčivým prožíváním úpadku své žádoucnosti. Odtud kult lolitek a nezkrotná touha stárnoucích mužů po mladých dívkách – Bruna, povoláním středoškolského učitele, dovede doslova do blázince; jedna z epizodních postav uvažuje, že kdyby měl dceru, nenašel by sílu, ale ani důvod odolat incestu.

A osud starých lidí je nejpamětihodněji popsán líčením pařížských veder v roce 2003, nahlížených jakoby z perspektivy vzdálené budoucnosti: „Zošklivělé, zubožené tělo starců bylo ovšem už tehdy předmětem všeobecného znechucení, a bezpochyby právě letní vedra roku 2003, ve Francii obzvláště smrtonosná, způsobila, že si společnost začala tohoto fenoménu všímat. Starci se hlásí o slovo, tak zněl titulek v Libération den poté, co byla zveřejněna první čísla – v zemi zemřelo během dvou týdnů přes deset tisíc osob (...). V následujících týdnech tentýž deník uveřejnil sérii strašných reportáží dokumentovaných fotografiemi jak z koncentráků a popisujících agonii starců namačkaných ve společných místnostech, nahých na posteli, s plenami, sténajících po celý den (...). ,Scény nehodné moderního světa‘ – pojmenoval tu situaci novinář a neuvědomil si, že právě ony byly důkazem toho, že se Francie stala moderní zemí, že pouze skutečně moderní stát je schopný zacházet se starými lidmi jako s pouhým odpadem, že takové pohrdání předky by v Africe nebo v některé ze zemí tradiční Asie bylo nemyslitelné. Konvenční rozhořčení vyvolané těmito obrázky rychle vyprchalo a rozvoj asistované eutanazie – čím dál častěji také všeobecně schvalované – měl během dalších desetiletí problém vyřešit.“

Eutanazii zvolí otec hlavního hrdiny románu Mapa a území. Hrdina nenajde vůli otci v jeho záměru zabránit. Ale když si přijede na kliniku vyzvednout jeho ostatky, dá bez velkého rozvažování a vysvětlování hlavní lékařce pěstí. Je to jediný násilný čin v jeho životě. Jako by objektivní rozum bránil vznést proti eutanazii námitku či za ni přijímat vinu, ale přesto v člověku zůstávalo něco, co ji zavrhuje. Racionální Houellebecq náboženství zavrhuje jako tu největší pitomost, zůstává dítětem 20. století, zároveň ale líčí škody, které za sebou liberalizace jednotlivce nechává, velmi nemilosrdně. Také nemá žádná společenská řešení, tedy aspoň ne praktická – dva jeho romány vyústí v jakési sci-fi řešení. Věda, naše potřeba racionální jistoty, jež zničila náboženství i lidské společenství, nakonec objeví cestu, jak ukončit lidské utrpení zničením touhy. Je to zajímavá intelektuální provokace. Ale Houellebecq se touhy vzdát nechce, je, jak přiznává, v podstatě romantik. Na nevěřícnou otázku v již citovaném rozhovoru v Paris Review – „Vy věříte v nekonečné, věčné štěstí?“ – odpovídá jen s trochou provokace: „Ano. A neříkám to jen proto, abych byl provokatér.“

Aliance mezi katolíky a muslimy je možná

Svůj nejnovější román Soumission postavil Houellebecq ne na vědecké, ale politické spekulaci (román jsem nečetl, předkládám zde, co jsem vyrozuměl z dostupných recenzí). Je rok 2022 a Národní fronta Marine Le Penové nachází obtížnou společnou řeč s Muslimským bratrstvem – pojítkem je antisemitismus a touha obnovit tradiční společenské struktury a rodinné hodnoty. Ale muslimský lídr obratně manévruje a vytvoří překvapivou koalici se socialisty. Když odloží rétoriku, zjistí, že mají společnou ekonomickou politiku, v bezpečnostní politice je Bratrstvo pokud možno ještě tvrdší a v zahraniční politice socialisté nemají problém svou protiizraelskou politiku přitvrdit. Socialisté musí kapitulovat v jediné oblasti, kde jsou jejich postoje vyloženě nesmiřitelné, ve vzdělání. To bude islámské, nebude pro dívky a vyučovat budou smět jen muslimové. Celkově má ale politika nového prezidenta úspěch – vynucený návrat žen do domácností odstraní nezaměstnanost, klesne kriminalita, muslimský prezident je přirovnáván ke kardinálovi Richelieuovi či k císaři Augustovi.

Hrdinou je profesor literatury, expert na Joryse Karla Huysmanse, belgického dekadenta, který posléze konvertoval ke katolicismu. Profesor ke katolicismu konvertovat nedokáže, není to pro něj živá síla. Zato islám živá síla je, což je závěr, k němuž mu ovšem dopomůže jednak okolnost, že jen muslimové mohou učit, jednak vidina mnohoženství... Soumission znamená podrobení se, což je ovšem taky význam slova islám.

Je zřejmé, že kniha je politickou provokací jen v té formě, již nabude, když se shrne do jednoho novinového odstavce: v roce 2022 muslimský prezident porazí Marinu Le Penovou. Jenže v románu ta slova nemají ten význam a tu důležitost. Nepopisují katastrofu. Houellebecq v rozhovorech odmítá módní teze o francouzském úpadku. Zato říká, že se mění a mizí něco jiného než Francie. Když se mu v nedávném rozhovoru novinář snaží podsunout, že jeho kniha je buď rasistická, nebo rasismus maskuje nábožensky, chvíli se hádají o slovíčka (muslimové nejsou rasa atd.), ale nakonec Houellebecq vyvrací obvinění vysvětlením, o čem jeho kniha doopravdy je: „Má kniha popisuje destrukci filozofie, kterou nám odkázalo osvícenství, která už nedává smysl nikomu nebo jen velmi málo lidem. Katolicismu se naopak vede docela dobře. Tvrdím, že aliance mezi katolíky a muslimy je možná. Už se to někdy stalo.“ A jedna z postav vysvětluje, že islám je třeba přijmout jako užitečnou sílu, která dokáže skoncovat s úpadkem Evropy, který nastal po první světové válce nebo možná už po prusko-francouzské válce, kdy začal „nihilismus, anarchismus a všechny tyhle sračky“.

Konec osvícenského projektu – to je provokace, kterou lidé asi chtějí slyšet ještě méně než muslim v Elysejském paláci.