Společenské a ekonomické procesy, které se odehrávají v USA a v západní Evropě často v mírnější formě a s několikaletým zpožděním, přicházejí i k nám. Mám na mysli například rostoucí násilí na školách, pochody proti etnickým menšinám, možnost snadných půjček a celou řadu ekonomických a obchodních praktik. Zpozorním proto, když se z některé přehlížené záležitosti stane v západní Evropě téma, zatímco naše média se tváří, že daná věc – v tomto případě chudoba – v podstatě neexistuje.

V roce 2014 se v USA rozpoutala bouřlivá debata na téma potravinové poukázky neboli food stamps (Supplemental Nutrition Assistance Program, SNAP), které jsou dnes přidělovány necelým 50 milionům Američanů, což odpovídá něco přes 15 % tamní populace. V některých státech ovšem pomoc dostává více než 20 % lidí (Georgia, Kentucky, Louisiana, New Mexico, Oregon a Tennessee), nejhůře pak na tom je federální distrikt Washington D.C. (23 %).

Většina příjemců potravinových poukázek jsou sice běloši (prostě z toho důvodu, že jich je v USA nejvíc), ale v černých a hispánských komunitách na nich závisí zhruba čtvrtina lidí. Zhruba polovina příjemců jsou děti. Výrazným novým trendem je propad celých čtvrtí, kde žijí chudí lidé, kteří svoji frustraci zahánějí drogami a alkoholem, takže zločinnost zde stoupá až na desetinásobek celoamerického průměru. Majitelé domů vyberou jen část nájemného, nemají pak na opravy, domy chátrají, tím se snižuje jejich hodnota, což láká jiné chudáky, kteří po nezaplacení účtů bývají odpojeni od vody a elektřiny. Ze slušné městské čtvrti se tak stává „černá díra chudoby a násilí“.

V drsném prostředí se i policie chová nevybíravě, což vytváří předpoklady pro silnou frustraci, která vede k výbuchům násilí, jako se to stalo ve Fergusonu. Metodika výpočtu chudoby je sice stát od státu různá, ale vcelku se odlišuje hluboká chudoba, která znamená hlad, od mírnějších forem chudoby, jež se projevují různou mírou nedostatku. V USA dnes pod mezí americké chudoby žije víc lidí než v Indonésii pod mezí indonéské chudoby.

Dalším závažným dokumentem se stala zpráva nezávislé parlamentní komise Feeding Britain neboli „Nakrmit Británii“, jejímž cílem je docílit takového stavu, aby nikdo v Anglii, Skotsku, Walesu a Severním Irsku neměl hlad. Co se vlastně v těch nejpokročilejších zemích světa děje? Vrací se chudoba, anebo je s námi stále, ale v některých obdobích je viditelnější a naléhavější? Souvisí chudoba s ekonomickým růstem nerovnoměrně se vyvíjející společnosti, s přistěhovalectvím nebo s klimatickými změnami?

Slitování, nebo šibenice

Polský historik a pozdější ministr zahraničí Bronislaw Geremek napsal jednu z nejúplnějších dějin chudoby (Poverty: A History) a způsobech, jakými ji přijímáme či proti ní bojujeme. V západní, zejména francouzské tradici se jedná o dlouhodobě studované téma, které kromě jiného ukazuje, že základní postoje, podle nichž jsou chudí buď předmětem křesťanské lásky, anebo zdrojem strachu ze zločinů a nemocí, a patří proto do kriminálu nebo rovnou na šibenici, se příliš nemění. Diskuse o zneužívání sociálních dávek začala už někdy kolem roku 1520. V průběhu staletí se ukázalo, že mnoho programů dokázalo chudobu zmírnit, ale že realita života je tak tíživá, že nikdy nedošlo k jejímu odstranění. Navíc diskuse o bídě není jen o těch chudých, ale také bohatých, kteří různým způsobem projevují vědomí lidské sounáležitosti.

Rané křesťanství bylo vždy chápáno jako křesťanství chudých a utlačovaných a posláním církve bylo těmto chudým pomáhat. Jeden z karolinských kapitulářů stanoví, že církevní desátek se má v přítomnosti svědků rozdělit na tři díly – pro potřebu kostela, na plat kněze a pro chudé. Pokud by toto dávné nařízení bylo možné nějak aktualizovat, měly by církve jistě víc příznivců.

Většina středověkých teologů dělila chudé na ty, kteří mohou pracovat, ale raději se toulají a žijí z almužen a podpor, a na lidi v neštěstí nemoci a bídy. Pokud chudých bylo málo, bývali vnímáni i jako příležitost pro bohaté – aby si prostřednictvím almužen mohli našetřit „na spásu“. Chudoba byla pod vlivem východních církví vesměs vnímána jako ctnost. Odmítne-li však chudák možnost pracovat, ztrácí pokoru svého postavení a místo ní nastupuje pýcha. Dávní sociální myslitelé jako Guido de Baysio (13.–14. století) zdůrazňovali, že dát almužnu je skutkem milosrdenství, jenom když člověk dává rozumně. Tedy bere do úvahy, co způsobuje, zda náhodou nepodporuje lenost, či dokonce neřest, a svým darem proto neškodí nejenom žebrajícímu, ale i sobě. Ideální proto bylo podporovat lidi, které člověk znal ze své rodiny či pracovního okruhu. Jiní myslitelé však říkali, že je lepší dát třikrát almužnu nehodnému člověku a počtvrté zachránit život potřebnému.

V zásadě bylo vždy nutné rozlišovat chudobu na venkově a ve městě, protože skutečným sociálním problémem se chudí stávají urbanizací – rozvojem města. Je to podobné jako se současnými bezdomovci. Na venkově je téměř nenajdete. K životu potřebují rušný městský střed. Rozvoj žebroty tak kupodivu nemusí souviset s chudnutím společnosti, nýbrž s jejím bohatnutím. Makroekonomické ukazatele proto někdy bývají v přímém rozporu s množstvím chudých, jak se stalo například v 16. století, kdy se během renesančního rozvoje měst poprvé ve velkém uplatňují sociální reformy. Podobně počet chudáků roste během průmyslové revoluce 19. století i v současné historicky velice blahobytné době. Rozvoj bohatství s sebou nejspíš zákonitě přináší i rozvoj chudoby.
Už koncem 14. století vyšlo v Norimberku nařízení, že žebrat smí pouze úředně uznaný chudák, kterému je přidělen zvláštní odznak. Cizí žebráci se ve městě smějí zdržet jen tři dny a pak, pod velice přísnými tresty, musejí táhnout dál. Jiná města po prvních morových epidemiích zakazovala pohyb žebráků, protože se bála šíření nákazy. Kolik bylo ve 14.–18. století chudých Evropanů? Běžně se setkáváme s údajem kolem 15–20 % těch, kteří alespoň někdy trpěli hladem. Při zhoršení podmínek, válkách a neúrodách se na pokraji chudoby běžně ocitala asi polovina populace. Naopak před chudobou byla chráněna jen zhruba pětina obyvatel.

Zemědělství bylo před 19. stoletím obvykle nepříliš výkonné a silně závislé na rozmarech počasí. Není proto překvapivé, že vlny žebráků se do měst přelévají zejména v klimaticky zlých letech a desetiletích 16. století. Městské prostředí přináší i skoro úplnou závislost na nákupu potravin, takže drahota zde má drastický dopad. V současné době jsme to mohli pozorovat v Egyptě v letech před arabským jarem. Již od 16. století se uplatňuje dodnes aktuální model chudoby – venkov je přelidněný, hospodaří se i na nepříliš úrodných půdách. Do toho přichází vlhký rok, během kterého shnije obilí. Lidé z venkova, kteří i bez toho již roky živořili na marginálních půdách, přicházejí do města. Je jich tak velké množství, většinou mezi 20–30 % celkové městské populace, že se městské rady oprávněně bojí epidemií, sociálních bouří a vypalování bohatších domů, a tak navrhují nějaký centrální systém sociální pomoci. Ten však musí jistit pomocí přísných trestů pro přestupníky. Často se zpočátku mluví o milosrdenství, a později, se zhoršováním poměrů, o zákonnosti, tedy o šibenici.

Současná Evropa už určitě není ohrožována chudáky z okolního venkova, ale podobný mechanismus pozorujeme u tzv. „environmentálních“ či, jak se stále častěji říká, „klimatických“ uprchlíků ze severní Afriky a Blízkého východu. I v dnešní Evropě můžeme pozorovat podobné nálady jako třeba v barokním francouzském Lyonu či pozdně středověkých toskánských městech – obavu před sílou revolty, která doutná v mase chudých lidí bez naděje v budoucnost. Téměř bez zájmu českých médií proběhly v prosinci 2014 v Drážďanech pochody údajně až 19 tisíc demonstrantů proti islámským přistěhovalcům. Tyto protesty pochopitelně vnímáme jako střet dvou kultur, ale také se jedná o běžný konflikt dvou tříd – chudých a o něco bohatších, kteří mají typický, oprávněný evropský strach ze zhoršení poměrů.

Bronislaw Geremek celkem jasně ukazuje, že rytmus pauperizačních procesů, tedy epizod chudnutí, určují potravinové krize, které obvykle mají klimatický základ. Myslím, že do strachu „z islámu“ (a ponechme nyní stranou aktuální tragédii ve Francii) se tak promítají i obavy z přelidnění a klimatických změn. Historie však doopravdy hrozivá je. Neúroda v letech 1521–22 postihuje značnou část Evropy, ale co je horší: Evropa se dostává do cyklu neúrodných let, jež přicházejí někdy každé desetiletí, jindy každé dva roky. I bez Martina Luthera a dalších reformátorů lidé vnímají, že se už nedá ani žít, ani vládnout stejně jako dřív. Základním rysem sociálních reforem té doby je nařízení, že chudí smějí žádat o podporu jenom v městech, kde žijí. V té době už pozorujeme moderní rysy krize – morální neklid, vznik ghett ubožáků, davové psychózy z možnosti moru či hladomoru a strach ze sociální revolty.

Tmel společnosti

Nehovořím o těchto věcech, protože bych chtěl strašit, ale protože se chudobě části obyvatel nejspíš stejně nevyhneme – jako se jí nevyhnula Velká Británie či Německo – a je třeba o těchto věcech mluvit dřív, než přijdou. I v bohatém Německu je v provozu více než tisíc potravinových bank. Vzorovým materiálem je pro mne již výše zmíněná anglická zpráva „Nakrmit Británii, strategie k odstranění hladu“. Podobně jako Američané se také Britové nechali zaskočit nárůstem lidí, kteří jsou závislí na potravinových bankách. Nikdy by nepředpokládali, že počet chudých začne v posledním desetiletí růst, zatímco národní zisk se za uplynulých třicet let zdvojnásobil.
Hned v úvodu zprávy konstatují, že původní vazby mezi lidmi, tmel, který jako lepidlo držel společnost pohromadě, někam zmizel, a to už na úrovni rodiny. Navrhují diskusi na téma, jak žijeme pospolu. Nechci jenom kritizovat českou společnost – koneckonců ve srovnání s okolní Evropou máme nízký počet chudých –, ale určitě mnohem víc času a energie věnujeme ekonomickým než sociálním otázkám, jako by peníze byly reálnější a důležitější než vztahy.

Jeden z hlavních důvodů, proč se stále víc lidí propadá do chudoby, je nedostatek tradičních rezerv typu úspor a dosažitelnost snadných půjček na lichvářský úrok. Zpráva navrhuje stejně jako několik podobných evropských studií, že už na základních školách by měl být zaveden předmět, který žáky naučí, jaká je skutečná výše úroků, jak získat levnější tarify na vodu a energie a jak si obecně uspořádat rodinné finance. Velmi zajímavé jsou údaje o inflaci cen potravin. Ve Velké Británii dosáhla od roku 2003 neuvěřitelné výše 47 % a v sousedním Německu 22 %. Podobně mezi lety 2003 a 2013 vzrostly náklady na energie v Británii o 154 % a v Německu o 76 %. Tato čísla je dobré si promyslet, protože obvykle slýcháme spíš uklidňující zprávy o tom, že celoroční inflace je kolem 2 %. V zásadě v Británii od roku 1950 klesaly náklady na potraviny, energie a bydlení, ale od roku 2004, tedy ještě před krizí, rok od roku rostou.

Dalším důležitým krokem je vytvoření centrální kreditní banky, která bude chudým lidem půjčovat peníze na nízký úrok a zároveň poskytovat rady, jak se vyhnout dluhovým pastem. Některé činnosti jsou však mnohem jednodušší – stačí včas zpracovat potraviny, které by jinak byly určené k vyhození. V Británii se do těchto aktivit vynikajícím způsobem zapojil řetězec Tesco. Dopad je i v reklamě zadarmo, která způsobuje, že do boje s chudobou vstupují další firmy. Na řetězce se díváme jako na bezcitné komerční mašiny, ale ony také mohou účinně pomáhat. Jen je nutné je trochu pošťouchnout. (V Česku jde o novinku: existuje platforma Byznys pro společnost, která se vydala tímto směrem. A loni 22. listopadu se uskutečnil druhý ročník akce Národní potravinová sbírka – Potraviny pomáhají, kdy veřejnost i řetězce mohly darovat potraviny na pomoc potřebným. Jeden den v roce.)

Není možné na takto krátkém prostoru převyprávět dlouhou zprávu britské parlamentní komise, ale důležité je obojí – ukazuje rozsah problému, ale také nabízí naději a řešení.

Feeding Britain. A strategy for zero hunger in England, Wales, Scotland and Northern Ireland. The report of all-party Parliamentary Inquiry into Hunger in the United Kingdom. December. 2014. www.foodpovertyinquiry.org