V Česku je v provozu pět hnědouhelných dolů, kde rychle ubývají zásoby. Nepřežijí o mnoho déle než dvacet let, pokud vláda nezruší těžební limity v dolech ČSA a Bílina. Velká naděje na renesanci hnědouhelného hornictví však neexistuje. Limity jsou vděčným tématem politických soubojů a rozumné řešení užitečné všem zúčastněným je v nedohlednu.

Röcken, Bothfeld, Schwessnitz, Michlitz, Kölzen, Sössen, Gostau, Stösswitz, Ellerbach. Těchto devět malých obcí s patnácti sty obyvateli by mělo během patnácti let zmizet ze zemského povrchu, protože vláda německé spolkové země Sasko-Anhaltsko plánuje přes protesty ekologických organizací rozšířit těžbu hnědého uhlí na jejich území. Čeká se jenom na okamžik, kdy společnost Mibrag postaví novou elektrárnu u města Lützen, aby bylo uhlí kde pálit, a kdy požádá zemskou vládu o povolení povrchové těžby. Bude následovat sedmi- až desetiletý proces schvalování, v roce 2025 by se mohlo s těžbou začít a pokračovat v ní dalších 40 let. Je to nezbytné, protože kolem roku 2030 dojdou zásoby, které využívá Mibrag ve svých dolech Profen a Schleenhain. Z českého pohledu je zajímavý fakt, že podnik Mibrag získala před šesti lety s finanční podporou státní firmy ČEZ tuzemská společnost EPH.

Vybagrování Lužických Srbů

Pro Čechy je to velký projekt, protože Mibrag ročně vytěží a spálí 20 milionů tun hnědého uhlí, jen o něco méně než největší zdejší těžařská firma Severočeské doly. Pro Němce jde o epizodu průměrné důležitosti. Mibrag provozuje poslední funkční doly z kdysi velkého Středoněmeckého revíru, mnohem větší obrat však má Lužický revír na hranicích s Polskem a Českem, kde se ročně těží 60 milionů tun a kde švédská společnost Vattenfall mohutně rozšiřuje čtyři velké lomy na hranicích stotisícového města Cottbus. Doly Welzow-Süd, Nochten a Jänschwalde pohltí během dvaceti let osm idylických vesnic s dvěma a půl tisíci obyvateli převážně lužickosrbské národnosti. Už před čtyřmi lety byla obnovena těžba v lomu Reichwalde, který byl zrušen po pádu komunistického režimu. Obyvatelé obcí určených k likvidaci obvykle organizují protesty, právě v Reichwalde se však další těžba domluvila snadno, protože lidé byli vystěhováni ještě v dobách komunismu. Vattenfall získá otevřením dolů v Lužici přístup ke dvěma miliardám tun uhlí.

Přes všechny protesty těžbu schvaluje na požádání vláda spolkové země Braniborsko a místní občané nemají pochyby, jak příběh skončí. Poučili se na historii obce Horno, kde žilo ještě v roce 1999 čtyři sta lidí. Většina z nich nakonec souhlasila, že se před rozšířením dolu Jänschwalde odstěhují deset kilometrů daleko do nově postavené obce Neu-Horno. Nejdéle se bránili manželé Domainovi, o vyvlastnění jejich domu rozhodl zemský důlní úřad až v roce 2004. Domainovi se nakonec s Vattenfallem dohodli. Vyhnuli se tím nucenému vyvlastnění a firma jim navíc slíbila, že hroby s ostatky jejich předků přenese pietně na nový hřbitov.

Vesnice se bourají také v západní spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, kde těží společnost RWE. Před deseti lety ustoupilo sedmitisícové město Inden s přilehlými obcemi stejnojmennému dolu, dva tisíce lidí připraví o střechu důl Hambach, od roku 2006 se rozšiřuje přes území pěti vesnic se čtyřmi tisíci obyvateli důl Garzweiler II. Jeho příběh je nejzajímavější, protože o jeho druhém rozšíření rozhodla před dvěma lety vláda, ve které zasedají ministři za stranu Zelených a mají na starost i oblast životního prostředí. Stejně dostala přednost vyhlídka získat v průběhu příštích třiceti let 1,3 miliardy tun hnědého uhlí a Zelení za svůj úspěch označili, že před likvidací zachránili obec Holzweiler s patnácti sty obyvateli. Povrchová těžba v Porýní má největší rozsah a revír mezi Kolínem nad Rýnem a Cáchami ročně produkuje 90 milionů tun, tedy víc než dvojnásobek tuzemské těžby.

Agónie českých horníků

Ve srovnání s Německem má české rozhodování jinou logiku, která nelikviduje vesnice, ale přímo vede k likvidaci hornictví. Na Sokolovsku bude za deset let uzavřen důl Jiří, teoreticky se ještě může někdy v budoucnosti na pár let otevřít lom Družba, který byl před čtyřmi lety po havárii uzavřen. Státní podnik Severočeské doly má v lomech Libouš a Bílina uhlí na dvacet let, přežít však může až do roku 2055, pokud se povolí rozšíření dolu Bílina, kde je na území za těžebními limity k dispozici 100 milionů tun uhlí.

Severočeská energetická má v dole Vršany k dispozici 300 milionů tun, které vydrží až do roku 2055. S útlumem dolu ČSA u Mostu však už musí začít dnes, protože na území před limity zbývá uhlí jen na pět let. Ovšem za hranicí, kde se už nesmí těžit, leží podle některých odhadů 750 milionů tun, které mohou vydržet až do konce století. V cestě ovšem leží obce Horní Jiřetín a Černice, dohromady se dvěma tisíci obyvateli, revír pak pokračuje pod chemickou továrnu Unipetrolu v Záluží. Němci v obdobných situacích neváhají a začínají připravovat těžbu. V Česku se dvacet let diskutuje a protestuje. V uplynulých dvou týdnech například odborová manifestace požadovala rozšíření těžby, ekologičtí aktivisté demonstrovali proti a jednotliví politici v médiích těžbu spíše odmítali, než doporučovali.

„Stanovením limitů procitla demokracie“

Na první pohled existuje mezi Českem a severními sousedy jediný rozdíl: v Německu nemají limity. Je to skutečně unikátní opatření. Německé nerosty včetně uhlí patří státu a vlády spolkových zemí mají právo těžbu povolit na žádost soukromé společnosti. Získat povolení trvá v průměru sedm let, během nichž se připravují složité expertizy, kdy má každý možnost podat námitky a kdy se hlavní hráči, zpravidla těžební společnost, obce a zemská vláda, dohodnou na kompromisech a podmínkách těžby. Pokud se nedohodnou, rozhoduje báňský úřad. Nespokojenci se pak mohou obrátit k soudu, jejich šance úplně zrušit plánovanou těžbu jsou však už od roku 2013 blízko nule. Tehdy ústavní soud definitivně odmítl stížnost policisty Stefana Pütze z Immerathu, který chtěl zabránit zničení své obce dolem Garzweiler II. Soudci rozhodli, že těžba je ve veřejném zájmu, který nemusí šetřit právo obyvatel na jejich domov.

Česká vláda nastavila úplně jiné podmínky, když v roce 1991 vyhlásila „limity“, za kterými se už nikdy těžit nebude. Pokud se někdy rozhodne další těžbu přece jen povolit, pak to bude mít těžší než zemské vlády v Německu. Nejdříve totiž musí zrušit limity – a přitom překonat silný odpor místních nespokojených občanů, ekologických organizací a také populistů všeho druhu, kteří rozšíření dolů nepřejí, případně na něm chtějí získat politické body. Teprve potom by bylo možné začít složité správní řízení k povolení těžby. Žádný z polistopadových politiků se proto opravdu vážně nepokusil limity rušit.

K ostychu před limity existuje ostatně srozumitelný důvod, který nejde snadno zlehčovat. Vyhlášení limitů bylo jedním z důsledků převratu v listopadu 1989. Těžba hnědého uhlí a jeho pálení ve velkých severočeských elektrárnách poškodily životní prostředí pod Krušnými horami, kde se v zimních měsících nedalo kvůli prachu a exhalacím z elektráren dýchat. Teplická demonstrace za lepší životní prostředí proběhla už týden před 17. listopadem a policie se proti ní neodvážila zasáhnout. Stala se jednou z inspirací pozdějších protestů v Praze a dalších městech. Snaha napravit politiku komunistických vlád v oblasti životního prostředí přešla do programu Občanského fóra. Vyhlášení limitů osmnáct měsíců po pádu totality se stalo jedním z klíčových motivů při zavádění demokratického režimu. „Limity těžby byly prvním polistopadovým procitnutím rodící se české demokracie a zachránily severní Čechy před devastací. Pokud Sobotka s Babišem přistoupí na prolomení limitů, naváží tak na destruktivní politiku normalizačních komunistů z osmdesátých let,“ prohlásil nedávno místopředseda Strany zelených Petr Štěpánek.

Také součástí východoněmeckých protestů proti komunistické vládě Ericha Honeckera byl požadavek na omezení těžby hnědého uhlí. Značná část dolů se zavřela nebo zakonzervovala, tento trend se však změnil v novém tisíciletí, když spolková vláda vyhlásila program Energiewende (energetický obrat). Jeho klíčovým motivem je snaha dosáhnout energetické soběstačnosti, a přitom vyrábět elektřinu pokud možno z obnovitelných zdrojů. Po fukušimské jaderné katastrofě před čtyřmi lety se prohloubil jeden z dílčích motivů, likvidace atomových elektráren. Při rychlém odstavení jaderných reaktorů a postupném náběhu obnovitelných zdrojů je však třeba najít „překlenovací“ zdroj energie, kterým může být jen uhlí nebo plyn. Hnědé uhlí se ukázalo lepším nástrojem, protože jeho povrchová těžba přímo v Německu a pálení v přilehlých elektrárnách, které zvýšily energetickou účinnost přes 40 procent, převálcuje jakoukoli konkurenci. Těžba hnědého uhlí najednou slouží ekologii, odpovídá vládnímu programu a může se označit za veřejně prospěšnou. Obdobnou argumentaci nemají tuzemští těžaři k dispozici hlavně z toho důvodu, že Česko od listopadu 1989 žádnou energetickou koncepci nevytvořilo. Pokud se o to některý premiér či ministr průmyslu snaží, pak sází na rozvoj sporných atomových elektráren a další konflikty při rozšiřování hnědouhelných dolů nepotřebuje.

Historie volného pádu Ústeckého kraje

Tuzemské těžební limity vděčí za svou životnost nejen revolučním tradicím, ale hlavně tomu, že ve zkratce shrnují otřesnou zkušenost obyvatel severních Čech. Lidé z Podkrušnohoří vědí po zkušenostech posledních padesáti let velmi dobře, že k těžbě hnědého uhlí patří likvidace obcí, přestěhování občanů do paneláků v blízkých městech, které se později propadnou do sociálních konfliktů.

Z pohledu energetiků to ovšem bylo jinak. Plán socialistického Československa na vytvoření severočeského energetického komplexu byl mimořádně úspěšný a zajistil zemi značnou nezávislost na dovozu ropy, která v 80. letech strmě zdražovala. Ještě dnes zaručují hnědouhelné elektrárny na severu Čech státní společnosti ČEZ každoroční zisky v řádu desítek miliard, které její manažeři využívali v dobrodružných a neúspěšných zahraničních investicích a které vláda dosud rozpouští ve státním rozpočtu. Kraji pod Krušnými horami ovšem přinesl energetický projekt jenom chudobu, která se stále prohlubuje.

Komunistické Československo preferovalo těžký průmysl tradičně, mimo jiné i proto, že jako stát s vládnoucí dělnickou třídou využívalo k sebechvále obrazy spokojených horníků a hutníků. V 70. letech a počátkem 80. let to ještě vypadalo, že se sázka na energetiku severním Čechám vyplatí. Pod Krušné hory mířily mohutné investice, které překonaly ostravský černouhelný revír, a hornické okresy předčily mzdovou úrovní zbytek republiky. V roce 1975 bylo mezi deseti nejlépe placenými regiony sedm hornických okresů, tři z Ostravska, tři ze severozápadních Čech a s nimi ještě Kladno. Do této vybrané společnosti pak už podle údajů Českého statistického úřadu patřily jenom městské okresy Praha, Plzeň a Brno. I ve společensky nivelizovaném Československu dosahovaly průměrné mzdy na nejlépe placeném Karvinsku k úrovni 2675 korun, tedy patnáct procent nad průměr Čech a Moravy. Na severu Čech byly nejlepší mostecké platy, deset procent nad průměrem. Postavení hornických okresů se dále zlepšovalo a v roce 1990 se kromě nich mezi deseti nejlépe placenými okresy nacházela pouze Praha. Pět z nich bylo ze severozápadních Čech, konkrétně Most, Sokolov, Chomutov, Ústí nad Labem a Teplice.

Od té doby se však bilance severních Čech jenom zhoršovala. V roce 2001 zůstalo ve výčtu okresů s nadprůměrnou mzdou ze severních Čech jenom Mostecko, o tři roky později už byl pod průměrem také tento okres. Průměrné platy dosahovaly tří čtvrtin těch pražských.

Ještě koncem 90. let patřil severozápadní region pod Krušnými horami ke třem nejvýkonnějším oblastem Česka, v roce 2013 už byl jednoznačně nejhorší a jeho HDP na obyvatele bylo o deset procent nižší než na střední Moravě, která na tom byla dříve nejhůř. V severozápadních Čechách mají lidé také nejnižší příjmy, zaměstnanost poklesla za posledních patnáct let o dvanáct procent. Je to pravý opak Prahy a středních Čech, kde naopak zaměstnaných o 12–15 procent přibylo. Nezadržitelný úpadek akceleruje v poslední době. V letech 2010–2014 ubylo v Ústeckém kraji sedm procent zaměstnanců a jako v jediném z českých či moravských krajů poklesl objem vyplácených mezd.

Požehnání a prokletí hnědého zlata

V této chvíli může volný pád zastavit bohatství skryté pod zemí. Spálit miliardu tun hnědého uhlí za těžebními limity znamená v dnešních cenách zisk bilionu korun, tedy částky, která může pozdvihnout celý Ústecký kraj. Zkušenost poslední doby však ukazuje, že tak to v Česku nefunguje. Podmínky pro majitele dolů jsou nastaveny tak, že v kraji peníze nezůstanou. Obce jsou odkázány na dobrou vůli těžařských společností, které v případech, že mají osvíceného ředitele, poskytují částky v řádu milionů korun ročně. Obnova krajiny jde pomalu a v některých případech jde o tzv. neřízenou rekultivaci, tedy zarůstání výsypek náletovými dřevinami.

V jiných zemích je zvykem uzavírat podrobné smlouvy těžařů s krajem i obcemi, které po otevření nových slojí zaručí ekonomický vzestup jejich okolí. „Náš podnik přebírá sociální a regionální odpovědnost,“ prohlásil šéf německého Vattenfallu Hartmuth Zeiss po podpisu smlouvy s lužickou obcí Rietschen. Vattenfall bude smět na území obce provozovat důl Reichwalde, pokud bude podporovat další rozvoj regionu. Nepůjde jen o přemístění řeky či rybníka, které jsou dnes na území budoucího dolu, Vattenfall bude podporovat projekty na zlepšení místní ekonomiky, životního prostředí, kvality života a infrastruktury podle plánu domluveného s obcí. Obdobnými smlouvami a plány by mohli teoreticky i čeští těžaři získat ztracenou důvěru obyvatel z okolí dolů. V Česku však po padesáti letech těžby a čtvrtstoletí ekonomického úpadku hornických okresů platí tvrdší podmínky. Rozhodovat o prolomení limitů nemá význam, dokud se nevypracuje plán, podle kterého se pomůže také regionům zdevastovaným v minulých desetiletích.