Platí, že tak jako příroda, i strategie trpí hrůzou z prázdna? Jaká je souvislost mezi tím, že obavy vyjádřené otevřeným dopisem několika středoevropských politiků Obamovi v létě 2009 z toho, že region přestane být předmětem amerického strategického zájmu, se do písmene naplnily, a tím, že máme na Hradě prezidenta, u něhož nevole jeho odpůrců krystalizovala do výtky, že je „Putinova loutka“? Vyplývá jedno z druhého?

Lze říci, že po rozšíření NATO Spojené státy všechno zkazily nejprve tím, že invazí do Iráku ztratily v Evropě veškerý goodwill, a pak nebyly schopny dotáhnout projekt protiraketové obrany, když to ještě šlo. Zdejší politiky, kteří se pro ně angažovali, tak nechali na holičkách. Ale je to tak z pohledu Ameriky? Jeden svatokrádežný názor může znít, že se nám v Havlově období podařilo povýšit česko-americké vztahy na úroveň, kam by, živeny jen přirozenými zájmy, nikdy nedorostly. Nebyly podepřeny reálnými zájmy obou zemí, respektive zejména zájmem Ameriky. Zjednodušeně řečeno, Havlovi s Albrightovou se podařilo utéct příliš daleko a bylo nevyhnutelné, že je jejich nástupci dohoní a budou je korigovat. Jejich souhra přitom nebyla postavena na tvrdých strategických zájmech, ale jen na osobní kulturní a hodnotové blízkosti. „Nelze tvrdit, že by tato kulturní blízkost byla produktem pečlivě vyargumentované politické úvahy,“ popsal to loni americký zahraničněpolitický analytik Bruce Jackson, jehož nelze vinit z toho, že by náš region neznal a nepřál mu. „Otázky kladené této romantické alianci byly překvapivě lehké a odpovědi bezbolestné: Rusko špatně, Aun Schan Su Ťij dobře, Evropa svobodná a bez hranic a Cuba libre. Ve skutečnosti to nelze dost dobře ani považovat za politické hodnoty. Václav Havel v prezidentském úřadě jistě dosáhl mnohého v agendě lidských práv a v rozšiřování NATO, nicméně tu zůstává otázka, zda samotné sdílené hodnoty zakládají v zahraniční politice politickou alianci.“

Zájem na české straně by byl, a to velmi dobře odůvodněný. Aliance s USA je v našem zájmu nikoli prostě jen jako obranný deštník. Vzdálený, benevolentní hegemon má své půvaby ve srovnání s lokálními hegemony, jejichž zájmy mohou být nebezpečně konkrétní. Pro zemi v prostoru mezi Německem a Ruskem dává vzdálený hegemon skvělý smysl a je dobré mu vysvětlovat, že už dvakrát, když Evropu pustil ze zřetele, musel v ní intervenovat. Pro Ameriku to už tak jasné není. Jako jediná globální supervelmoc si mohla aliance vybírat; pokud bude svět multipolárnější, musela by Amerika s jinými mocnostmi při budování aliancí soupeřit. Ale tento americký prezident to považuje za volitelný předmět a nemá zájem. Tedy považoval až do chvíle, kdy se jeho zahraniční politika v Sýrii a na Ukrajině bez nadsázky zhroutila; co si skutečně myslí teď, je těžko čitelné.

A je Zeman Putinova loutka? A je sám? Vášnivé rusofilské projevy, jež v poslední době vybujely, jsou skutečně na pohled docela šokující a pro člověka, který vyrostl v polistopadové zahraničněpolitické kultuře, neuvěřitelné. Proti jejich zhmotnění mluvilo několik argumentů. Nejbližší a nejintuitivnější je stále ještě žitá zkušenost ruské okupace. Ani lidé, kteří se dlouhodobě klonili k názoru, že za socialismu nebylo tak zle, nevyhlašovali podřízení země SSSR, jež mělo polovinu té doby podobu přímé okupace, za jeden z výdobytků socialismu. Pokud v jejich pojetí za všechny „chyby a přehmaty“ mohli jen konkrétní lidé, pak to přece byli vždy lidé, kteří měli podporu Moskvy. Pak tu byla delší historická zkušenost symbolizovaná únorem 1948 a první republikou. Masaryk nebyl rusofil a Beneš se ve svém přesvědčení, že Československo se musí prvořadě orientovat na Rusko, tragicky zklamal.

Slavjanofilství v české duši

Jenže to zapomínáme, že slavjanofilství má v české společnosti tuhé kořeny. První generace národních buditelů byla z nemalé části slavjanofilská, v osobě Jána Kollára například až blouznivě. Máme proti slavjanofilství rané a vysoce kvalitní očkování v podobě Karla Havlíčka Borovského a jeho zkušeností. Havlíček byl českým markýzem de Custine – oba, Čech i Francouz, cestovali do Ruska koncem 30. let 19. století; Custine poznal lépe dvorské kruhy, Havlíček měšťanstvo; oba však po návratu publikovali poznání, že Rusko je země krutá, primitivní a despotická.

Jenže přestože i Palacký, největší autorita 19. století, politické rusofilství odmítl, neznamenalo to, že by bylo z české společnosti vymýceno. Za první republiky je osobnost Karla Kramáře reprezentovala v konzervativních kruzích; levicová avantgarda zase, byť kulturně byla duchem ve Francii, politicky naslouchala Moskvě. Mnichov a okupace pak z hlediska dlouhodobé strategické orientace napáchaly katastrofu. Británie a Francie byly Mnichovem zdiskreditovány, přičemž ovšem v těchto zemích nikdy neutichly hlasy, že i bez nacismu země jako my náležejí do německé vlivové sféry a Británie jim nikdy nebude pořádně rozumět a mít na nich životní zájem. Rostoucí význam českých komunistů v moskevském exilu se promítal i do londýnské exilové vlády. Beneš, jehož původním klíčovým projektem pro poválečné uspořádání byla československo-polská federace, vlivu Moskvy čím dál tím víc ustupoval a myslel si, že bude chytré jít mu napřed. Byl hnán traumatem Mnichova, chtěl věřit, že si Československo udrží svou vnitřní suverenitu (byl jakýmsi raným proponentem finlandizace před finlandizací), a důvěřoval své schopnosti manévrovat. Podpisem československo-sovětské smlouvy v roce 1943 tak do značné míry zpečetil svůj osud a s ním i osud své země. Socialistické myšlení bylo na postupu – i mnozí členové podnikatelských vrstev považovali za samozřejmé, že velké firmy budou znárodněny, a valná část intelektuálních elit se deklarovala jako (demokratičtí) socialisté. Proti komunistické demagogii tak byli intelektuálně handicapováni.

V hrozné a trapné společnosti, která tu pak čtyřicet let existovala, ovšem většina obyvatel nějak žila, protože co jim jiného zbývalo. Byli odříznuti od Západu, pro nemalou část obyvatel třeba znamenal kontakt s tehdejší zbolševizovanou a rusifikovanou literaturou jediný kontakt se současnou literaturou jako takovou. Když pominulo pobouření z okupace, i na ni si lidé zvykli a ti, kteří k tomu měli příležitost, se třeba naučili s ruskými posádkami kšeftovat.

Na počátku 90. let existovaly hlasy navrhující neutralistickou zahraniční politiku a domobranu po vzoru Švýcarska. Proud „návratu do Evropy“, jež si položil za cíl členství v euroatlantických strukturách, je převálcoval. I sociálnědemokratické vlády v podstatě držely euroatlantický konsensus. Zaznamenáníhodným vybočením nebyla ani tzv. Baudyšova iniciativa na řešení bosenské krize, ani Kavanova provokativní otázka, jak se vystupuje z NATO, ani se jí nakonec nestala Zemanova ambivalence ohledně bombardování NATO Srbska, ani spor Špidly s Havlem o podporu invaze do Iráku. Za vybočení nelze považovat ani Klause, který, dokud byl předsedou ODS, dával občas jen pasivně-agresivně najevo, že jeho srdce pro NATO nebije, ale vládní politiku disciplinovaně naplňoval. Za vybočení lze považovat až Paroubka. Ten si udělal svou kupeckou kalkulaci, že ze vztahu s Američany nám nic nekáplo, a byl při svých cestách do Ruska, Číny, Sýrie a dalších zemí zřejmě vážně přesvědčen, že docílí osobní diplomacií v těchto zemích nějaké supervýhodné speciální dealy; byl pak nerudný, když to Topolánkova garnitura v jeho očích všechno zkazila. Existovaly také malé skupiny bouřící se kvůli intervenci v Srbsku a navazující západní politice v Kosovu. Ale tady šlo o malé skupiny kolem osobně motivovaných jedinců typu Rajko Dolečka či severočeské veličiny ČSSD Jaroslava Foldyny. Jejich nechuť vůči bombardování NATO mohl leckdo sdílet, jejich přesvědčení o existenci historicky speciálních vztahů mezi Čechy a Srby asi ne.

Jenže celou tu dobu tu musel existovat segment populace, kterému havlovská zahraniční politika připadala okázale, cizorodě prozápadní a musela se jim zajídat. Teď se hlásí o slovo, zaplňují diskuse pod články na Novinkách.cz a podepisují petice na podporu prezidenta Zemana proti pražské kavárně a americkému velvyslanectví.

Antiamerikanistická unie

Znamená to tedy, že nejsme součástí Západu? A že pokud nejsme součástí Západu, musíme se přiklonit k Východu? Pro ty, kdo nevědí, že národy existují jen jako národy politické, a chtějí se stát stoprocentními Evropany, je odpověď jednoduchá: stát se plně evropskými Evropany a adoptovat veškeré bruselské hodnoty za vlastní. Pro ty z nás, kteří stále považujeme za prostor svého politického života Českou republiku, je odpověď složitější. Evropská unie, jíž udávají tón zakladatelské západoevropské země, totiž vnímá geopolitická rizika a kulturní příbuznosti dost jinak než my. Zejména vnímá jinak Ameriku a Rusko.

Existence NATO nic nemění na tom, že jednou z ingrediencí, a možná jedinou spolehlivou ingrediencí, z nichž se evropské elity snaží uměle stmelit jednotnou evropskou identitu, je antiamerikanismus. Není to něco umělého, jak jsou kořeny evropského antiamerikanismu úctyhodné co do letitosti, tak jsou odporné co do genealogie. Jeho ranou hvězdou byl Cornelius de Pauw (1739–1799), Holanďan na pruském dvoře, který přišel s tezí, že americká příroda je defektní – vše je v ní buď zdegenerované, nebo monstrózní, a nezadržitelné degeneraci začnou okamžitě podléhat i Evropané, jakmile se na jejím území vylodí. Amerika pak byla soustavně vnímaná jako primitivní a vulgární. Raný guru rasismu Arthur de Gobineau se hrozil amerického míšení ras jako předzvěsti jejich zániku – definitivního neštěstí, jež lidstvo čeká. Americká civilizace – bezduchá, technologická, kapitalistická, ahistorická – byla důležitým symbolickým nepřítelem nacistů, kteří hlásali svou novou Evropu, jež se musí obhájit vůči nebezpečí bolševismu na jedné straně a americké či anglosaské technologické civilizace na druhé. Američané byli vlastně takoví povrchnější Židé. Nacismus byl sice poražen, ale například v recyklovaných myšlenkách Martina Heideggera, zbavených svého nacistického balastu, si nová levice osvojila nové formy obhajoby evropské Kultur proti americké Zivilization. Francie samozřejmě Američanům nikdy neodpustila, že ji osvobodili, ostatně vystoupila z NATO a de Gaulle viděl jako ideál Evropu od Atlantiku po Ural. Ani Němci nikdy Američanům neodpustili, že jim umožnili a zabezpečili pohodlnou a úspěšnou poválečnou budoucnost, a generace roku 1968 se chutě chopila vietnamské války jako důkazu americké zvrácenosti. A všichni společně nenáviděli hamburgery, džíny, Hollywood, jejich povrchnost a uniformitu – tedy pokud právě na tyto americké spotřební výrobky nestáli frontu.

V Unii se antiamerikanismus projevuje občasnými velkými akcemi její politiky – tažením proti Microsoftu, proti Echelonu, pokud si ještě pamatujete, co to bylo, proti Googlu, proti geneticky modifikovaným potravinám, proti americké žízni po ropě a emisím CO2, jichž Amerika byla a v mytologii asi navždy zůstane největším a bezstarostným producentem, proti trestu smrti, proti otevřeně náboženskému podtónu americké politiky (přestože křesťanská demokracie je nominálně jednou z hlavních evropských politických ideologií). Projevuje se i v trvalém proudu rétorických tiků, nepřímých poznámek a gest, jimiž se příslušníci in-group, jak říkají sociologové, utvrzují ve své identitě vůči out-group. Správný Evropan se pozná podle toho, že jim přesně rozumí, aniž by se mu muselo něco vysvětlovat. Mám na mysli třeba, když eurokomisařka Cecilia Malmströmová, jež na Twitteru málokdy komentuje něco mimo svou agendu, jen tak mimochodem sdílela link na článek o tom, že mezi vánočními dárky v USA vedou zbraně (článek byl samozřejmě založen na zcela neseriózních zdrojích).

Ve „velké“ agendě je současným ventilem antiamerikanismu jednání o transatlantické zóně volného obchodu (TTIP). Různé lobbistické organizace a složky tzv. evropské občanské společnosti vytvářejí svými prohlášeními dojem, že dohoda je masově považována za nebezpečí, že evropské masy se strachují o to, že by mohly být rozředěny nějaké evropské regulace, jež jsou automaticky lepší než americké regulace. Když Jan Keller prohlásil, že USA chtějí zničit naše farmářské trhy, prostě jen zopakoval něco, co by bylo v jeho západoevropské referenční skupině přijato jako samozřejmost.

Německá společenská neutralita

Ze strategického a bezpečnostního hlediska je ovšem pro nás ještě více hodný zřetele německý společenský posun k neutralitě. Po celou dobu trvání západního Německa, éru Ostpolitik nevyjímaje, až po jednání o německém sjednocení platilo, že před veškerou německou zahraniční politiku je vytknuto před závorkou pevné ukotvení Německa na Západě. Proto Německo nikdy nepřistoupilo na žádný návrh sjednocení podmíněný neutralitou, proto si Západ vynutil na Gorbačovovi, že se celé sjednocené Německo stane členem NATO. Obava, která za tím stála, se ovšem po dvaceti letech konečně začíná naplňovat – když ne naplno v politice kancléřky Merkelové (Schröder byl ovšem jiná káva), tak v německé společnosti. V průzkumech se intenzivně prosazuje preference pro stejnou distanc od USA i Ruska, přičemž jsou to USA, jež jsou schopny vyvolat autentickou veřejnou hysterii – například u odposlechů kancléřky Merkelové (teď se ukazuje, že možná vymyšlených), zatímco ruská agresivita je spíš chápána a omlouvána.

Radoslaw Sikorski měl do značné míry pravdu, když spoléhání se na americké bezpečnostní záruky v proslulé nahrávce označil za bullshit kompletny. Vytváří falešný pocit bezpečí, argumentoval Sikorski, vede nás k lehkomyslnosti v tom, že si můžeme dovolit pohádat se s Rusy a Němci zároveň. A mimochodem je to strategická úvaha o úroveň vyšší než česká kritika Ameriky – ta se obvykle spokojí s triumfálním odhalením, že Američané lžou a jsou pokrytci, čímž je diskutér natolik uspokojen, že se nenamáhá nijak naznačit, co tedy dál.

Co tedy? Na evropskou zahraniční politiku záhy poté ztratil vliv nejen Sikorski sám, ale do značné míry i Polsko. Nová zahraničněpolitická šéfka EU Federica Mogheriniová o východní Evropě a Ukrajině zpravidla vůbec nemluví. Zda bude Tusk něčím víc než figurkou Merkelové, se teprve uvidí.

Izraelsko-palestinskou optikou

Na pochopení evropské optiky je užitečné jít oklikou přes Izrael. Izraelská okupace palestinských území (mají 4,5 milionu obyvatel, z toho 1,8 žije v Gaze, která není okupována) je považována západoevropským mainstreamem za kardinální konflikt současnosti, jehož vyřešení by přineslo vyřešení snad všech ostatních konfliktů na světě (takhle to nikdo neřekne, ale z intenzity politických prohlášení a iniciativ, veřejných akcí a tónu komentářů ten závěr vyplývá). Občas se tam válčí, ale třeba v roce 2013, kdy se neválčilo, si tento konflikt vyžádal 43 lidských životů (pro srovnání: počet vražd v Česku se pohybuje těsně pod dvěma stovkami za rok).

„Když jsem byl korespondentem AP v Jeruzalémě, měla agentura přes 40 stálých novinářů pokrývajících Izrael a Palestinská území,“ napsal loni americký novinář Matti Friedman. „To bylo významně víc, než měla AP v Číně, Rusku, Indii anebo v celé subsaharské Africe dohromady. Bylo to víc než celkový počet korespondentů ve všech zemích, kde vypuklo ,arabské jaro`.“ AP je americká agentura, ale Friedman zdůrazňuje, že mediální organizace uvažují stádně a že tyto poměry platí pro většinu amerických i evropských médií.

Tendenčnost zpravodajství, které těch 40 novinářů produkuje, by byla tématem jiného článku (v USA je kompenzována židovským a izraelským vlivem, v Evropě skoro ne). Podstatné je samotné masivní nasazení lidských sil, jež odpovídá disproporční pozornosti, jaké se tento konflikt těší. Ta je způsobena silnou pozicí palestinského „narativu“ v západoevropských intelektuálních kruzích a dnes už rovněž samotnými počty blízkovýchodních přistěhovalců v západní Evropě; strach, který z nich politici mají, je veřejným tajemstvím. Schopnost mobilizovat demonstranty a aktivisty pro palestinskou kauzu vysoce převyšuje zájem o syrskou občanskou válku (tři sta tisíc mrtvých), o jiných konfliktech nemluvě. Nejsme si vědomi, že by ruská agrese na Ukrajině, při níž zahynulo podle konzervativních odhadů určitě pět tisíc lidí, vyprovokovala v západní Evropě nějakou demonstraci, na niž by přišli v masivním počtu normální lidé. Pro nemalou část Západoevropanů je Palestina součástí Evropy spíš než Ukrajina. A nic nenasvědčuje tomu, že se to v intelektuálních kruzích změní. Studentské odbory jedné londýnské univerzity loni v říjnu odmítly vzpomínkovou akci na holocaust s tím, že by to bylo „eurocentrické“ a „kolonialistické“. Tam, kde vládne multikulturalismus, je nezájem o naši část světa nejen bezděčným vývojem, ale teď už přímo hříchem eurocentrismu, který je třeba potírat. Toto není text o politické korektnosti, jen otázka, zda ten, kdo doporučuje orientovat se na čistě evropské zajištění naší bezpečnosti, je schopen vůbec zaručit, že západní Evropa je schopna naši část světa vůbec vnímat, natož dbát o její zájmy.

Rusko a dobrá vůle?

Zatímco jihoevropské státy reagují na politickou krizi příklonem k novým politickým formacím zakořeněným v nové levici a tradici participativní demokracie, případy Česka a Maďarska naznačují jiný trend: příklon k něčemu velkému, osvědčenému, autoritářskému, co nás povede, ochrání a prostě to zařídí – ať už to má kořeny v tradiční politice, nebo v byznysu. Viktor Orbán jako první řekl, že nestojí o liberální demokracii a víc ho inspiruje Turecko či Rusko. Jeho favoritům to teď zrovna moc nešlape, Putin mu navíc zrušil South Stream. Ale – z přehledu problému s EU a USA vyplývá, že kombinace možných aliancí je dnes třeba považovat za široce otevřené. Když se někdo víc orientuje na Rusko, přestane být součástí Západu? A lze se na Rusko orientovat bez rizika?

Není nic špatného na tom, když někdo dělá byznys v Rusku a s Rusy (spíš těm lidem právě teď není co závidět). Ale zaprvé je iluzí si myslet, že tento byznys na cestě k nám nechá doma svou kulturu. Ruští oligarchové si znamení zrodu nesou s sebou, ruské státní firmy jsou nástrojem státní politiky v míře, jež u západoevropských státních podniků či národních šampionů nemá srovnání. V Rusku se také dají dělat skvělé marže, obtížně dosažitelné na nasycených, zralých, vysoce konkurenčních trzích demograficky stagnující západní Evropy. Ale myslet si, že pro nás něco Rusové udělají z dobré vůle, je nebezpečně naivní. I Orbán asi teď počítá, kolik ho sázka na South Stream stála, a uvědomuje si, že do Kremlu účet poslat nemůže. Západní trhy a velkoměsta otevírají svou náruč bohatým Rusům a jejich byznysu a mají z toho velké zisky, ale taky riziko. Tak například nedávno byl uvržen do vazby oligarcha Vladimir Jevtušenko, považovaný za apolitického. Z vazby se nevykoupil ani tím, že přenechal státu svou ropnou společnost Bašněft. Ta je ovšem dceřinou společností firmy Sistema, vůbec první ruské firmy kotované na londýnské burze. Západní akcionáře před politickým rizikem neochránilo nic.

Jestliže ani londýnské finanční a právní struktury nejsou zárukou ničeho, čeho by se asi v podobném  případě domohly struktury české? Jestliže jsou dnes britské politické a finanční elity řadou domácích kritiků označované za zkorumpované ruskými penězi (ne v trestněprávním, ale politickém smyslu), jakou lze asi očekávat odolnost vůči korumpujícímu tlaku ruských peněz u elit českých?

Miloš Zeman přinejmenším ve dvou případech prokázal, že je ruskou, přesněji řečeno putinovskou mentalitou nakažen: když cestou na summit NATO dal veřejně přednost tomu, co tvrdí ruský ministr zahraničí, před výstupy rozvědných služeb NATO a pak když řekl, že je mu líto, že takových, jako je Chodorkovskij, Putin nezavřel víc. Ať už se Chodorkovskij dostal k bohatství, jak chtěl, odsouzen byl ve vykonstruovaném procesu. Miloš Zeman už za svého premiérování sliboval, že dostane lidi do tepláků, a lehkostí sobě vlastní rozdával obvinění. Nikoho do tepláků nedostal, naopak se musel omlouvat. Jeho evidentní záliba v poměrech, kdy by do tepláků dostal, koho chtěl, zabavil majetek tomu, na koho by ukázal, a nikomu se omlouvat nemusel, je alarmující. Soustředit se na Zemana dnes ovšem znamená být jako můra nalétávající na světlo. Stejně dobře jako ruské kontakty Zemanova okolí je třeba sledovat integritu politiků a státního aparátu napříč spektrem a dodržování pravidel, jež jsou označována za západní – ne proto, odkud přišla, ale protože jsou nejlepší.