Sociální demokracie má problém a není jenom jeden. Nepřátelé hrozí z vlastní členské základny, zevnitř státu, kterému vládne, i ze zahraničí. Nejstarší tuzemská strana dospěla k nejtěžší polistopadové zkoušce a na tom, jak v ní obstojí, záleží osud demokratického systému. Ve dvou předchozích zkouškách v letech 1938 a 1948 ČSSD selhala, a dokonce byla dočasně zrušena.

Šest milionů Syřanů opustilo své domovy a spásu před válkou, režimem a teroristy z Islámského státu hledá především v Evropě. Státníci se snaží uprchlíky rozdělit do jednotlivých členských zemí Unie a z humanitárního pohledu zasluhuje pochvalu především Sigmar Gabriel, vicepremiér a zároveň předseda německé sociální demokracie (SPD). Na přelomu listopadu a prosince přesvědčil spolkovou vládu, ať pošle miliardu eur do německých měst, která se o lidi hledající nový domov musejí starat. „Musíme přistěhovalectví chápat jako šanci pro naši zemi, i když jde o uprchlíky,“ zdůraznil Gabriel.

Ve stejném období korunní princ tuzemské sociální demokracie a ministr vnitra Milan Chovanec navrhl, ať se o přijetí uprchlíků ze Sýrie uspořádá celostátní referendum, teprve druhé po lidovém hlasování o vstupu do Evropské unie. Dal jasně najevo, co tím myslí: „Za ministerstvo vnitra říkám, že musíme být velice obezřetní, koho pustíme na území České republiky,“ uvedl Chovanec, který se obává, že spolu s běženci by do Česka infiltrovali také teroristé. Od té doby odmítá o přijetí uprchlíků jen diskutovat. Přesto jsou Gabriel s Chovancem na jedné lodi, která se navíc podezřele naklání. Rozdíl je jenom v tom, že německý sociální demokrat si je dobře vědom, co hrozí, jeho český kolega zatím vytrvale strká hlavu do písku.

Krizový rok 2014

Blahobytné společnosti na obou stranách Atlantského oceánu postihl v roce 2014 podobný šok jako před sto lety. Tentokrát nejde o atentát jako v Sarajevu, který by takřka okamžitě rozpoutal období válek trvající s přestávkami třicet let, s dohrou studené války tři čtvrtě následujícího století. Vznik vražedného Islámského státu na hranicích Sýrie a Iráku, invaze ruské armády na Krym provázená povstáním ruskojazyčných separatistů na východě Ukrajiny i nezvladatelná západoafrická epidemie eboly nemají takový dosah jako zabití následnického páru Rakouska-Uherska, znamenají však podle novináře New Yorkeru George Packera podobně nepříjemné probuzení do reality. „Konflikty i epidemie vznikly za vnějšími hranicemi kouzelného kruhu bezpečí, komfortu a svobody, ale Západ jejich význam hluboce pocítil, protože zjistil, že struktury moci a hodnot, které by mohly zabránit takovým katastrofám, už dávno neexistují. Právě tento kolaps je pro Západ největším šokem,“ vysvětlil Packer.

Amerika i Evropa musejí čelit hrozbám, které nepoznaly od dramatických konfliktů mezi Spojenými státy a Sovětským svazem v 60. letech minulého století, a konkrétně Evropa je znovu slabým článkem v této koalici. Starý kontinent si dosud nepřipustil zkušenost finanční a posléze dluhové krize, která jednoznačně říká, že ekonomika v nejbližších letech neporoste a že lidé musejí vyjít se současnou mírou bohatství. Z pohledu sociální demokracie, která získala v celé Evropě monopol na spravedlivé přerozdělování majetku a zajištění blahobytu pro všechny, to je ideální příležitost k obnovení rozhodujícího vlivu na evropskou politiku.

Strany socialistické internacionály toho opravdu využily. Bez velké reklamy vyhrávaly jedny volby v jednom národním státě za druhými. Od roku 2011 ztratila levice pozici hlavy státu jen ve čtyřech zemích, Portugalsku, Španělsku, Norsku a na Islandu, výčet úspěchů je však mnohem působivější. Levicového premiéra instalovali voliči v Albánii, Belgii, Černé Hoře, Česku, Dánsku, Chorvatsku, Itálii, Litvě, Maltě, Rumunsku, Slovensku a Švédsku, obhájil rakouský kancléř a do výčtu patří i francouzský prezident François Hollande. V evropské osmadvacítce vládne dvanáct sociálnědemokratických premiérů, v dalších sedmi zemích jsou sociální demokraté menším koaličním partnerem.

Úspěch levicového hnutí však není důkazem jeho síly. Ve většině zemí dochází k rozpadu stranických struktur a sociální demokraté prostě jen erozi odolávají nejlépe. V Dánsku a ve Švédsku získali premiéra s nejhorším výsledkem za posledních sto let a obdobné to je v řadě dalších zemí včetně Česka. Pro poraženého Jiřího Paroubka hlasovalo před osmi lety 32 procent voličů, vítěz Bohuslav Sobotka bral loni o dvanáct procent méně.

Slabý vede slabé

Slabá sociální demokracie může dominovat jenom ve slabé Evropě. Zároveň mírumilovná a kompromisní strana nemá na to, aby účinně čelila největším hrozbám pro Evropu od karibské krize roku 1962. Rozhodného postoje Evropské unie se svět nedočkal na Blízkém východě ani na Ukrajině. Pokud se některý evropský stát aktivně připojil k americké intervenci v Sýrii a severním Iráku, pak šlo s výjimkou Francie jen o státy s pravicovými premiéry, konkrétně o Velkou Británii, Španělsko a Norsko. Aspoň do určité míry zásadový postoj proti ruské agresi na Ukrajině přijala Evropská unie zásluhou Německa a Polska. Levicové vlády se snaží hledat kompromis a brání se vývozu zbraní do krizových oblastí. „Nesmíme přijít o evropské Rusko,“ opakuje německý vicepremiér Gabriel.

Také ČSSD je příkladem appeasementu. O aktivní podpoře bojovníků proti Islámskému státu nemůže být řeč, jenom ministr zahraničí Lubomír Zaorálek vyjednal minimum, zásilku munice pro kurdské dobrovolníky. On sám platí ve straně za nezodpovědného jestřába.
Na Ukrajině byla hlavní vládní aktivitou snaha zachránit volyňské Čechy před občanskou válkou v Donbasu. Groteska začala aktivitami proruského prezidenta Miloše Zemana, který v září získal žádosti 232 ukrajinských Čechů o přesídlení do staré vlasti. Humanitární akce vzbudila diplomatický konflikt s Kyjevem, protože volyňští Češi žijí na západě Ukrajiny ovládané prozápadní demokraticky zvolenou vládou, kde občanská válka neprobíhá a kde je obyvatelstvo ohroženo jenom podle propagandy Moskvy a východoukrajinských separatistů. Sociálnědemokratický ministr vnitra Milan Chovanec nakonec začal žádosti prověřovat a prohlásil, že jde o čtyři stovky Čechů, kteří se přestěhovali z Volyně do Donbasu, kde se dnes opravdu bojuje. Počátkem prosince Chovanec v České televizi prohlásil, že se mu zatím podařilo kontaktovat devatenáct z čtyř set žadatelů.

Putinova pátá kolona

Tuzemská sociální demokracie nedokáže definovat ve vztahu k rusko-ukrajinskému konfliktu vlastní politiku. Ani si to nemůže dovolit, protože se obává vlastního rozkolu. Vláda Bohuslava Sobotky se připojila k evropským sankcím, při nichž je zakázáno vyvážet do Ruska technologie pro energetický a zbrojní průmysl. Značná část členské základny ČSSD s tím však nesouhlasí a zkouší roli Putinovy páté kolony. Někteří politici se staví úplně na stranu prezidenta Vladimira Putina a tvrdí, že sankce nemají důvod. Nejdál zašel poslanec Stanislav Huml, který prohlásil: „Zdá se víc než jasné, že tvrdé sankce, které byly vyhlášeny s ohledem na sestřelení civilního letadla s téměř 300 mrtvými, způsobila úmyslně ukrajinská armáda. Rukopis CIA se nedá zapřít,“ napsal Huml na Facebooku a svůj proslov nemusel nikde vysvětlovat. Jeho pokřivený výklad, že konflikt na východě Ukrajiny nevyvolaly Putinovy jednotky v okamžiku, kdy se vylodily na Krymu, ale kyjevská vláda řízená západními imperialisty, podporuje řada kolegů. Lídr kandidátky v Evropských volbách Jan Keller v článku pro Právo využil oficiální stanovisko ruské vlády, že Ukrajinu ovládají fašistické živly. Napsal, že ukrajinští dobrovolníci v boji proti separatistům používají nacistické symboly, a ironicky vyzval Evropskou komisi, ať sepíše směrnici, která určí, „ve kterých případech bude šíření nenávisti mezi národy trestné a ve kterých bude považováno za součást budování mírové Evropy“.

Další se spokojili s voláním po záchraně tuzemských výrobců, kteří prý budou poškozeni ruským zákazem dovozu masa, mléka, ovoce a zeleniny z Evropské unie. Jihomoravský hejtman Michal Hašek nařídil krajským školám, nemocnicím a sociálním ústavům, ať odebírají potraviny od trpících zemědělců. Ministra průmyslu Jana Mládka neodradila ani studená válka s Ruskem od toho, aby si bral příklad od hlavního Putinova spojence mezi evropskými státníky, maďarského premiéra Viktora Orbána. Mládek předložil vládě strategický projekt stavby nových jaderných reaktorů, pro něž je nejvhodnějším dodavatelem ruská státní firma Rosatom.

Kdo je s Evropou, bude trpět

Postoj proruských sociálních demokratů musí respektovat i premiér Sobotka, který také připouští, že protimoskevské sankce nemají na Putinovu politiku žádný vliv a pouze škodí českým podnikům. Na ochranu zemědělců zavedla Sobotkova vláda dokonce bariéry proti dovozu potravin z okolních zemí. Premiérovi pak nezbývá, než aby čas od času Západu potvrdil, že Česká republika stojí na jeho straně. Nejnápadnějším gestem byl článek v americkém magazínu Foreign Policy.

„Ukrajinská krize změnila poměry v Evropě. Ruská anexe Krymu počátkem roku, následovaná rozpoutáním bojů ve stabilní evropské zemi otřásla základy kontinentu,“ uznal Sobotka. Agrese proti Ukrajině podle něho porušuje Helsinskou dohodu o nedotknutelnosti hranic v Evropě z roku 1975 i Budapešťskou dohodu o suverenitě Ukrajiny z roku 1994. Také Česko přijímá odpovědnost za bezpečnost v Evropě, což dokáže tím, že zvýší do pěti let rozpočet na obranu na 1,4 procenta HDP. Přesto je jisté, že Sobotka nechtěl takovým názorem provokovat členskou základnu. Překlad jeho textu není veřejně dostupný a neobjevil se ani na webových stránkách vlády.

Bez Sobotky by bylo v každém případě hůř. Variantu sociálnědemokratické politiky bez proevropského předsedy představuje slovenský premiér Robert Fico, který straší veřejnost, jaké důsledky mohou mít protiruské sankce. „Na sedmdesát procent hrozí vojenský konflikt na Ukrajině a nejen tam. Je třeba si uvědomit, že pokud se na Ukrajině něco stane, pokud tam vypukne válka, tak Slovensko bude velmi trpět,“ prohlásil počátkem prosince na fóru Hospodárských novin s odkazem na blíže neurčené německé zdroje.
Tím se přiblížil rétorice Socialistické strany Moldavska, která vyhrála prosincové parlamentní volby, nedokázala však sestavit vládu. Její šéf Igor Dodon varoval Moldavany před spoluprací s Evropou, protože tento experiment skončí občanskou válkou a utrpením obyvatelstva jako na Ukrajině. Jde však ještě dál než slovenský premiér, například při volbách použil heslo „Prosperující Moldavsko se silným Ruskem“. Socialistická strana prosazuje spolupráci s Ruskem mnohem radikálněji než tradiční komunistická strana, jejíž lídři úplné podřízení Moskvě odmítají. Nutno ovšem přiznat, že postup moldavských socialistů zůstává výjimkou, nakonec ani nejsou členy Socialistické internacionály.

Sobotkovo vedení ČSSD se dnes může obávat, že ruskou kartu využijí premiérovi vnitřní odpůrci k ovládnutí nebo rozštěpení strany. Předsedu Sobotku může uklidnit pouze to, že k puči nedojde na březnovém sjezdu, kde budou převládat vděční straníci, kterým Sobotkův vstup do vlády pomohl k místu ve státní správě. Stačí však počkat, až také Sobotkův kabinet postihne několik korupčních skandálů a dostane se do stejných potíží jako všechny vlády před ním.

Jménem obyčejných lidí

Na sociální demokracii by čekaly zlé časy i bez poryvů zahraniční politiky. Důvody jsou nasnadě a netýkají se jen Česka. Úpadek britských labouristů, kteří nemají velké šance ani v příštích volbách, ilustroval týdeník The Economist reportáží z chudého londýnského předměstí Tilbury, jež obývají především nezaměstnaní a lidé s nízkými příjmy včetně tisíců přistěhovalců z Asie, Afriky a východní Evropy. Levicová klientela se zde odvrátila od labouristů a z předměstí se stala pevná základna nacionalistů ze strany UKIP. Dokonce sami přistěhovalci žádají, ať se zastaví přijímání dalších uprchlíků, kteří mají zájem o stejné dávky, z jakých žijí jejich předchůdci. Stejné zkušenosti zaznamenala levice ve východním Německu, kde právě v nejchudších oblastech na polských a českých hranicích zabrala xenofobní rétorika protievropské strany AfD.

V západní Evropě to není argument, aby na nacionalismus začali sázet také sociální demokraté, na východě je tomu jinak. Roli přistěhovalců hraje v Česku romská menšina. Sociální demokraté v Duchcově uzavřeli koalici s protiromskou Dělnickou stranou sociální spravedlnosti, a ignorovali dokonce Sobotkovu výzvu, ať spolupráci zruší. Politolog Milan Znoj používá Duchcov jako příklad posilování vnitřní opozice v ČSSD. „Skupina tzv. realistických hejtmanů se rozrostla o opozici místních politiků, kteří mají údajně blízko k obyčejným lidem a znají jejich reálné starosti, a to na rozdíl od těch, co žijí v horních patrech politiky, a někteří možná i v pražských kavárnách,“ uvedl Znoj v deníku Referendum. Na příkladu syrských uprchlíků je vidět, že stejný postoj k menšinám drží dokonce i místopředseda ČSSD Chovanec.

Proti riziku, že se ČSSD stane protievropskou a nacionalistickou stranou a zůstane sociální demokracií jen podle jména, stojí pouze fakt, že proevropský demokrat Sobotka dokázal svou zarputilostí sestavit vládu. Pokud v příštích volbách ČSSD nezíská ani dvacet procent hlasů a Sobotka prohraje volby s Andrejem Babišem, vytvoří poptávka uvnitř strany populistického vůdce typu Roberta Fica na Slovensku a Victora Ponty v Rumunsku.

Sobotka nemá nástroje, jak své šance zlepšit. Osvědčuje tradiční dobrou vlastnost českých sociálních demokratů, kteří drželi demokratické pozice i v těžkých časech. Jejich vytrvalost a snaha najít kompromis však při skutečných krizích stačila jen k tomu, že asistovali zdánlivě neodvratnému úpadku. Období druhé republiky přežila sociální demokracie tím, že se přejmenovala na Národní stranu práce a účastnila se práce tehdejšího parlamentu, v březnu 1939 ji však protektorátní vláda stejně zrušila. V roce 1948 se chtěli sociální demokraté dohodnout s komunisty do té míry, že část z nich souhlasila se sloučením. Také komunisté to využili k jejich úplné likvidaci.