Nová vláda Alexise Tsiprase chce rozehrát s Evropskou unií poker, při němž půjde o to, kdo zaplatí řecké dluhy. Nemá úplně beznadějné karty. Pokud Evropa část dluhů nezruší, opustí Řecko eurozónu a možná nevrátí už vůbec nic. Když ale bohatí Evropané část dluhů odpustí, mohou se těšit, že od Řeků něco přece jen dostanou. Teď se uvidí, jak daleko vyjdou evropští vyjednavači řeckému premiérovi vstříc.

Tsiprasova strategie není ničím neobvyklým nebo novým. Jeho předchůdci v čele řecké vlády provedli stejný manévr už několikrát a zatím jim to vždycky vyšlo. Teď záleží na tom, jestli Evropa znovu přistoupí na stejnou hru, když už jí musí být jasné, že za několik let budou Řekové požadovat další pomoc.

Od plukovníků k socialistům

První úvěr na podporu ekonomiky získal od Evropských společenství konzervativní premiér Konstantinos Karamanlis už v roce 1962. Tehdy šlo o 300 milionů dolarů, které však Řekové nestihli dočerpat, protože o pět let později převzala vládu vojenská junta. Tzv. „plukovnický režim“ rozjel ve velkém tak úspěšný turistický průmysl, přesto skončil hospodářským fiaskem. Řecko neudrželo stabilní měnu, inflace dosáhla 30 procent a plukovníci byli v roce 1974 svrženi.

Do čela státu se vrátil Karamanlis, který se rozhodl ekonomiku zachránit zestátněním klíčových podniků, především bank a dopravních firem v čele se společností Olympic Airways, v dalších sektorech zavedl přísnou regulaci. Paradoxně ve stejné době přihlásil Řecko za člena Evropských společenství a cíle dosáhl v roce 1981. „Přesně v okamžiku, kdy mělo Řecko svou ekonomiku modernizovat, aby drželo krok s tvrdostí volného trhu ve zbytku Evropy, se vydalo jinou cestou,“ komentuje Karamanlisovu strategii zpravodaj agentury Bloomberg a znalec Řecka Matthew Lynn ve své knize Bankrot.

Karamanlisův kurz prohloubil socialista Andreas Papandreu, který zavedl tzv. bankovní socialismus. Stejně jako před dvaceti lety v Česku financovaly banky nevýkonné podniky, které by v běžném tržním prostředí zkrachovaly. Státních firem přibývalo a koncem osmdesátých let pokryly 45 ekonomické produkce. Socialistický premiér zvýšil mzdy i důchody a v polovině 80. let se opakovala historie spojená s pádem plukovnického režimu. Inflace dosáhla 25 procent, což si vynutilo devalvaci drachmy o 15 procent. Vláda nedokázala plnit své závazky, proto zvýšila daně a přísnými celními bariérami zabránila dovozu zahraničního zboží. Překonat krizi i tehdy pomohl nouzový úvěr od Evropských společenství.

Tak vzniklo perpetuum mobile řecké ekonomiky. Začíná nástupem nové vlády, která zvýší výdaje, po krátkém vzestupu následuje zhroucení národního hospodářství i státního rozpočtu, potom je na řadě úsporný program včetně devalvace národní měny a záchranného úvěru ze zahraničí. Pak nastoupí nová vláda, zvýší výdaje atd.

Karneval a kocovina

Podle stejného scénáře postupovala aténská vláda v roce 1994, kdy se Řecko stalo kandidátem na zavedení společné měny. Tehdy mělo Řecko opět vážné potíže, protože státní dluh překročil hranici 100 procent hrubého domácího produktu a inflace se zvýšila nad 10 procent. Ministr financí Yannos Papantoniou tehdy vyhlásil pětiletý plán, podle kterého mělo Řecko splnit maastrichtská kritéria včetně rozpočtového schodku ve výši tří procent HDP a státního dluhu do 60 procent HDP. Chtěl toho dosáhnout výdajovými škrty a zvyšováním daní. Složená daňová kvóta se skutečně zvýšila z 34 na 44 procent HDP, snížit státní výdaje z dosavadních padesáti procent se však nedařilo. Proto nebylo nic divného na tom, že Řecko jako jediný z uchazečů o vstup do eurozóny v roce 1999 neuspělo. Zvláštní byl spíše fakt, že o dva roky později už prošlo.

Příliš vysoký státní dluh ve výši 100 procent HDP se podařilo zamluvit poukazem, že jiné země přijaté do eurozóny, konkrétně Itálie a Belgie, jsou na tom ještě hůře. Experti z Bruselu také uvěřili, že se schodek řeckého rozpočtu ve třech rozhodujících letech 1997–1999 snížil ze čtyř na 1,8 procenta. Později se ukázalo, že ve skutečnosti byl v roce 1997 schodek 6,6 procenta HDP a o dva roky později ještě 3,4 procenta. Řecko vstoupilo do eurozóny na základě zfalšovaných dat.

Pak už vláda zvyšovala výdaje. Řecko si do roku 2001 půjčovalo na dvouciferný úrok, pak už platilo 2–3 procenta jako zbytek eurozóny včetně Německa. Jedním z trvalých důsledků bylo zvýšení státního dluhu na 170 procent HDP. Příliv laciných peněz měl zajistit civilizační skok, rozplynul se však ve zbytečných projektech. Vlajkovou lodí byly aténské olympijské hry roku 2004. Plánovaný rozpočet 5,9 miliardy eur se během let zvýšil na 15 miliard a kromě vyšší prestiže přinesl jen dluhy.

Příliv laciných úvěrů umožnil pravicové vládě Kostase Karamanlise (synovec premiéra z 60. a 70. let) opět snižovat daně. Zřejmě zabral příklad ministerstva financí, které falšovalo kvůli vstupu do eurozóny své účetnictví, a o daňových únicích se začaly vyprávět legendy. Na aténském předměstí Ekali uvedlo ve svém daňovém přiznání 324 rodin, že mají na svém pozemku bazén, a zaplatilo odpovídající daň. Finanční úřad si ovšem nechal pořídit satelitní snímky, ze kterých vyšlo najevo, že v Ekali vlastní bazén 16 974 rodin. Na jiném aténském předměstí úřady odhalily desítky lékařských praxí, které nevydělaly ani euro, nevystavily jediný recept a jež nenavštívil jediný pacient. Řecky Svaz průmyslu odhadl, že v roce 2009 přišel stát podobnými triky celkem o 30 miliard dolarů.

Karneval skončil na přelomu let 2009 a 2010, když oslabil řecký rating a když se státní dluhopisy nedaly uplatnit za menší než pětiprocentní úrok. Později mohlo Řecko nabízet dluhopisy s minimálním výnosem deset procent, a země se tak znovu ocitla před krachem.

Krachu tentokrát zabránila mohutná intervence Evropské centrální banky, Evropské komise a Mezinárodního měnového fondu, které vykoupily řecké dluhy ve výši 300 miliard eur a u jednotlivých půjček požadují maximálně tříprocentní úrok. Na oplátku požadují po Řecku úsporný program, který by měl odstranit rozpočtový schodek. Řekové skutečně zvýšili daň z přidané hodnoty z 19 na 23 procent, snížili důchody i minimální mzdu a omezili počet státních zaměstnanců. Úsporná politika vedla k likvidaci firem a nezaměstnanost překročila dvacet procent. Přímým důsledkem byly předčasné volby, které letos v lednu zajistily ve sněmovně většinu radikálním stranám Syriza a Anel. Vůdce Syrizy Alexis Tsipras vyhrál volby tradičními sliby na zvýšení platů a penzí, na nová místa ve státní správě, a co bylo hlavní, jednoznačným odmítnutím splácet staré dluhy.

Německý ekonom Hans-Werner Sinn získal věhlas tím, že dokázal v roce 2008 předpovědět finanční krizi. Dnes se netají názorem, že je nutné umožnit Řekům odchod z eurozóny. Veškerá finanční podpora Evropské unie nemůže zachránit Řecko, které nevyužilo vstupu do eurozóny k tomu, aby zlepšilo výkonnost své ekonomiky. Teď trpí tím, že nemůže podle tradičního receptu obnovit konkurenceschopnost devalvací národní měny. Evropská unie má podle Sinna i druhou možnost. Odpustit Řecku část dluhů, anebo všechny dluhy, udržet je v eurozóně a umožnit mu nový začátek. Musí však počítat s tím, že za deset let bude Řeky zachraňovat znovu.

Krize dobře placených zaměstnanců

Skeptická výzva Hanse-Wernera Sinna připomíná, že řecký krach není záležitostí samotných Řeků, ale také důkazem, že zklamal celý projekt společné evropské měny. Zpočátku přitom všechno vypadalo tak dobře. Vznik eurozóny v roce 1999 odstranil obchodní bariéry a zařídil hospodářský vzestup. Do finanční krize v roce 2008 se produktivita práce v zemích na severu a západě Evropy včetně Německa zvýšila o deset až dvacet procent, stejným tempem rostly mzdy, zaměstnanost u řady zemí překročila tři čtvrtiny práceschopného obyvatelstva. Jihoevropské státy včetně Řecka vzestup následovaly. Práci získaly více než dvě třetiny práceschopného obyvatelstva, průměrný plat vyrostl v případě Řecka a Španělska o polovinu, v Itálii o čtvrtinu.

V tom byla základní chyba. Vysoké mzdové náklady předurčily nadcházející katastrofu. Před rokem 2008 vedly k tomu, že se pracovní produktivita nezvyšovala jako ve zbytku Evropy. Jižní země se chtěly podílet na všeobecném vzestupu, zvýšily tedy konzum ještě předtím, než si na něj dokázaly vydělat. Proto je nejhůř postihlo omezení investic po nástupu krize. Firmy si už nemohly dovolit relativně drahé jihoevropské pracovníky, zvláště když se k dispozici nabízeli laciní a minimálně stejně výkonní zaměstnanci na východě Evropy. Průměrný Řek bral při vypuknutí finanční krize v přepočtu na eura dvakrát víc než Čech, oproti Polákům a Slovákům byl jeho plat dvaapůlkrát vyšší.

Důsledky pro jižní země byly brutální. Pod tvrdý konkurenční tlak se po roce 2008 dostaly všechny země eurozóny a pro každou z nich bylo těžké obhájit každé pracovní místo. V zemích s vážnými potížemi jako Irsko nebo Slovinsko zmizela skoro desetina pracovních míst z doby před krizí, v Portugalsku a Španělsku to už byla víc než desetina. V Řecku se ovšem ztratilo každé páté pracovní místo. Tak velký propad byl unikátní, a jak upozornil hlavní ekonom GE Money Bank Petr Gapko, lišil se kvalitou i od Španělska. Ve Španělsku krize způsobila, že počet zaměstnaných klesl na úroveň roku 1999, kdy země vstoupila do eurozóny. V Řecku dnes ovšem pracuje jen o něco víc než polovina práceschopného obyvatelstva, přitom před přijetím eura pracovalo přes šedesát procent Řeků.

Veškeré snahy o záchranu jižních ekonomik neměly úspěch, protože jižní země dosud nedokázaly nabídnout levnější práci, zatímco jejich východní konkurence drží mzdy na úrovni roku 2008. Podle Eurostatu poklesly řecké mzdové náklady na průměrného pracovníka od počátku krize ze 17 na 14 eur na hodinu, proti českým deseti eurům a slovenským či polským osmi eurům je to ale pořád hodně.

Z pohledu východní Evropy jsou ostatně stížnosti Řeků na krizi značně přehnané. Průměrný řecký důchod loni podle německého výzkumného institutu HWWI dosáhl přesně 704 eur. Český průměrný důchod dosahuje 11 tisíc korun (400 eur) a čtyři pětiny důchodců na řecký průměr nedosáhnou. Minimální mzda se v Česku v posledních letech zvyšuje a dosáhla v přepočtu 320 eur měsíčně, to ovšem dosud není ani polovina řecké úrovně 684 eur měsíčně. Z pohledu Řeků je tato úroveň dalším důvodem k nespojenosti, protože nejnižší plat před pěti lety dosahoval 860 eur.

Srovnání platů a důchodů prostým přepočtem na euro může zkreslit realitu, pokud nebere v úvahu, co si za ně člověk koupí. V Řecku je skutečně cenová úroveň o čtvrtinu vyšší než v Česku. I po této korekci však stále platí, že řecký průměrný důchod a minimální mzda jsou o 40, resp. 70, procent vyšší.

Ani během let „nelidských“ úspor si ostatně Řekové nezpřísnili podmínky na dosažení důchodu. Na jeho minimální sazbu poblíž pěti set eur měsíčně mají nárok po odpracování patnácti let, Čech musí pracovat pětatřicet let.

Realistický pan Tsipras

Hans-Werner Sinn je s výzvou k odchodu Řecka z eurozóny mezi ekonomy dosud výjimkou. Většina z nich připomíná, že stále ještě existují možnosti, jak situaci zachránit. Například tuzemský expert Petr Zahradník odmítá obě Sinnovy alternativy – odchod z Řecka z eurozóny i odpuštění dluhů. „Existuje třetí varianta, která je přínosnější pro Řecko i věřitele,“ tvrdí Zahradník a připomíná, že ekonomická data se po volném pádu z let 2010–2013 zlepšují. „Ve výhledu do příštích let je ekonomický růst včetně nižší nezaměstnanosti. V roce 2016 se dokonce očekává rozpočtový přebytek 0,3 procenta HDP,“ upozorňuje ekonom.

Proto doporučuje vyjít vstříc požadavku Syrizy na zmírnění podmínek dluhů. Odpouštět by se sice neměly, mohou se však zmírnit dalším snížením úroků a prodloužením lhůty splatnosti. „Řecko si prodlouží svůj dlužnický stav, věřitelé si protáhnou svou věřitelskou pozici, ale budou moci vést Řecko k tomu, aby pokračovalo v transformaci. Nakonec své peníze dostanou,“ doporučuje Zahradník. Opuštění eurozóny pro Řecko neznamená, že se vymotá z dluhové pasti, protože bude muset splácet ve znehodnocené měně.

Ještě radikálnější je nositel Nobelovy ceny Paul Krugman, který považuje žádost Syrizy o odpuštění dluhů za málo radikální. „Úleva od dluhů a úspor může zmenšit ekonomické potíže, pochybuji ale, že stačí k důkladné obnově,“ napsal v deníku New York Times. Kromě odpuštění dluhů by tedy měla Evropská unie v Řecku investovat do rozvojových programů. Krugman přidává i politický argument. Řecká vláda je ve slepé uličce, protože tamní veřejnost není připravena opustit euro. Cesta z eurozóny je tím uzavřena. „V každém případě, požadavkem zásadní změny je pan Tsipras mnohem víc realistický než ti, kteří chtějí z morálních důvodů pokračovat ve výprasku. Zbytek Evropy by měl dát Řecku šanci ukončit jeho noční můru,“ napsal americký ekonom.

Velký, idealistický projekt

Pro alternativu, že Evropská unie, resp. členské státy, část dluhů odpustí a že umožní řecké vládě podle tradičního modelu zvýšit výdaje na provoz státu a sociální dávky, svědčí i další politický rozměr řecké krize.

Upozornil na to citovaný zpravodaj Bloombergu Matthew Lynn. „Euro nevzniklo jako nástroj hospodářské politiky. V první řadě bylo cestou, jak více integrovat Evropu a oddělené hospodářské prostory národních států spojit do jednoho bloku. Byl to velký, idealistický projekt,“ připomíná. Tento projekt ovšem od začátku předpokládal, že se bude Evropská unie i její podmnožina eurozóna neustále rozšiřovat. Kdo požádá o členství, toho musí unie přijmout, maximálně s odkladem, než splní určité podmínky. Při vzniku eurozóny se plánovalo mnohem rychlejší tempo integrace. Jeden z otců společné měny Robert Mundell předpokládal, že do roku 2010 budou společnou měnu používat všechny země současné evropské osmadvacítky.

Z pohledu ideologie eura tolik nevadí, že Velká Británie, Švédsko a Dánsko společnou měnu odmítly. Vystoupení Řecka z eurozóny však znamená jednoznačně, že měnová unie není pro všechny, a to znamená jednoznačný krach původního plánu. „Pokud má být euro odrazovým můstkem k užší integraci, jak mohou národy mimo eurozónu držet krok s ostatními, když s nimi nejsou spojeny společnou měnou? A je pro stát jako Řecko vůbec důvod být členem EU, když nemůže užívat společnou měnu?“ formuluje Lynn nepříjemné otázky. Než na ně odpovídat, to je z pohledu evropských politiků lepší pár set miliard eur za Řeky zaplatit.