Když po volbách roku 2010 přišel poprvé do kanceláře nový tajemník britského ministra financí, našel na svém stole zalepenou obálku. V ní objevil rukou psaný vzkaz od svého předchůdce Liama Byrnea: „Milý tajemníku, obávám se, že peníze nejsou.“
Zámořskou NHL otřásal v minulých týdnech skandál. Vůči trenérským ikonám nejlepší hokejové soutěže na světě padala tvrdá obvinění z rasismu, bossingu či fyzického napadení hráčů. Tak jako v případě #MeToo šlo někdy o více než deset let staré případy, které bez hmatatelnějších důkazů vynášeli na povrch bývalí hráči na své tehdejší kouče. A i zde padaly hlavy.
Občas se nezdá, že od pádu komunismu uplynulo už třicet let. Je to déle, než trvala první republika, o níž se říkává, že nedostala dost času. Ale i v širších evropských dějinách se meziválečné období bere jako epocha, jež vytvořila v politice i kultuře vlastní svět, jenž byl velmi vzdálen tomu, co bylo předtím i potom. Od komunistického puče uplynulo do osmašedesátého jen dvacet let, a přece to byl úplně jiný svět – u nás i na Západě.
Když si při příležitosti třiceti let svobody nechal studentský spolek Svobodný listopad dělat u agentury Median velký průzkum na téma Jací jsme? o generaci mezi 18 a 30 lety, vyšel z něj jeden překvapivě velmi silný trend. Strach z blížící se ekologické katastrofy. S tím, že přijde, souhlasí nebo spíš souhlasí 68 procent dotázaných. Pouhých osm procent je přesvědčeno o opaku. Síla ekologického katastrofismu mladé generace překvapila i zadavatele průzkumu.
Nelze říct, že bych neměl odvážnější touhy, ale dlouho jsem si přál zajet se podívat do rodiště svého oblíbeného spisovatele, kterého jsem četl v dětství a k němuž se chci pomalu zase vracet.
Někdy na první pohled bezvýznamné události mohou mít nedozírné následky. Možná naprosto nejvlivnějším činem dvacátého století byla vražda habsburského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este.
První květen 2020 nebude svátkem práce ani časem lásky. Toho dne dojde k největšímu poklesu daňové sazby za deset let a bude se týkat točeného piva, u kterého DPH spadne z jedenadvaceti procent na deset. Dvanáctka prazdroje dnes čepovaná za padesát korun může za pět měsíců stát o pět korun méně, desítka v ceně poblíž třiceti korun zlevní o tři koruny, a přitom se míra zisku nesníží. Pro národ pivařů událost roku.
Nikdy v historii nedostali zdravotníci tolik přidáno, jako mají slíbeno v roce 2020. S výrokem ministra Adama Vojtěcha nelze než souhlasit, protože přidat z roku na rok nejméně 35 miliard, to ve špitálech a ordinacích opravdu nezažili. V letošním rovněž štědrém roce se příjmy zdravotníků zvýší o 26 miliard, loni to bylo ještě o osm miliard méně. Proto se nedá přejít otázka, proč tedy lékaři, sestry ani ředitelé nemocnic nejsou spokojeni.
A dodnes myslím na světici, / na její ústa šeptající, / ne ústa, ale spíše květ. Jaroslav Seifert, jak jistě každý poznal, autor těchto veršů, byl velký ctitel gotických madon. Báseň Prsten Třeboňské madoně napsal v roce 1946, když mu bylo pětačtyřicet, což je takový věk, kdy si snad může muž začít dovolit být lehce sentimentální.
Jsou všude: myšleno lidské zásobní tuky. Při každém výletu na ulici si sami můžete spočítat množství břich, podbradků a širokých zadnic, které kolem vás kolébavým krokem procházejí. Mnozí z nás ostatně vidí to samé každé ráno – v zrcadle. A málokdo má z toho pohledu radost. Ztloustli jsme, a tím nejsou myšleni jenom Češi.
Za důležitými britskými volbami, které usnadnily brexit, zapadl nad ránem dvanáctého prosince výrazně průlomovější moment. Lídři zemí Evropské unie se v jednu hodinu po půlnoci dohodli na Novém zeleném údělu (New Green Deal). Schválili závazek, že Evropská unie se do roku 2050 stane uhlíkově neutrální ekonomikou. O silná slova, vyzdvihující dějinnou roli tohoto závazku, nebyla nouze.
Když minulou sobotu radikální levice pochodovala centrem Londýna na protest proti výsledku voleb, vesměs všichni televizními štáby vyzpovídaní demonstranti obviňovali vítěze voleb Borise Johnsona z rasismu, homofobie, mizogynie, nacionalismu.
Do Českého Krumlova trochu rozumný člověk může přijet jenom v listopadu nebo v únoru. Ve zbytku roku se stane svědkem a obětí nejhorší masové turistické industrie, globálního procesu přemísťování lidstva. Ten nacpe zakřivené uličky toho krásného města jako jitrnice lidským prejtem, zašpuntuje je a zahltí, že se v nich nedá pohnout. Kdo je jen trochu normální, do nich proto nikdy nevleze, smíří se s tím, že prostě Krumlov nepozná, mine se s ním, nechá si ho ujít. Pokud je starší, zachová si ho ve vzpomínkách, kdy to bylo zpustlé a ošuntělé, Romy obydlené, ale přece jenom průchozí město, rozpadající se klenot, se kterým si novoosídlenci nevěděli rady. Prostě vymaže Krumlov ze svých tužeb, přenechá ho těm dobyvatelům se smartphony, ať si ho sežerou a roznesou na značkových kopytech, stejně už je to město jen kulisou, prázdnou formou, normální lidé tam dávno nežijí, domy patří Rusům nebo nějakým mafiánům, všude trdelníky, cingrlátka a jiný šunt a lapače pro blbé turisty, kteří jako kobylky ničí všechnu krásu světa.
Když v deset hodin britského času byl publikován exit poll, který přisuzoval konzervativcům obří většinu 86 hlasů, labouristé to shazovali tím, že jde pořád ještě jenom o průzkum a je potřeba počkat na opravdové výsledky. Pak chvilku po jedenácté večer přišel šok. Okrsek Blyth Valley, který vysílal labouristu do Londýna nepřetržitě od roku 1935, senzačně zvolil konzervativce. Bylo jasné, že levici čeká perná noc.
Kdo na svět pohlíží výhradně prizmatem čísel, nemusí vnímat vraždění v Ostravě jako víc než jednorázovou a nepochybně strašnou událost. Zločiny vrahů, jako byl Ctirad V., ale také v sobě mají jakousi temnou sílu, která přesahuje jejich bezprostřední dopad. Kromě mrtvých za sebou nechávají i řadu traumatizovaných lidí a také otřesenou společnost, které někdo děsivým způsobem připomněl prostou pravdu: Může se to stát i tobě. Samozřejmě že ta pravděpodobnost je extrémně nízká, mizivá.
„Berlín je odsouzen k tomu, jaký bude, a ne jaký je,“ napsal německý historik umění a publicista Karl Scheffler. Jeho slova zůstávají i po sto letech aktuální. V Berlíně si nedávno připomněli třicáté výročí pádu Berlínské zdi – symbolického konce studené války. Za tu dobu si město prošlo překotným vývojem od laboratoře modernity v 90. letech až po nejvíc multikulturní město současnosti, které na svoji hudební, uměleckou, startupovou scénu a další oblasti láká talentované lidi z celé Evropy.
NATO hledá smysl své existence. To je jedno z poselství summitu, který se konal minulý týden v Londýně u příležitosti 70 let od založení vojenské aliance a měl prezentovat jednotu organizace. Předem však bylo jasné, že to nebude úplně jednoduché. Přestože na něj byla upřena hlavní pozornost, tentokrát nejproblémovějším účastníkem nebyl americký prezident Donald Trump.
Kromě Dalibora Balšínka, který vlastně úplně Opavan není, znám ještě dva, kteří jimi zcela jsou. Tomáše Němečka a Jindřicha Vybírala. To jsou muži, na které může být jejich rodné město hrdé a v jeho zájmu by mělo být přilákat je z pražského vandru zpět.
Andrej Babiš má radost. Během týdne, kdy nejvyšší státní zástupce obnovil jeho stíhání a Evropská komise zakázala dotace pro Agrofert, přijal Jobovy zvěsti se stejnou odevzdaností jako sám biblický Job. „Opravdu jsem teď šťastný, že aspoň moje rodina to má za sebou,“ hodnotil fakt, že vůči jeho příbuzným nebylo trestní řízení v kauze Čapí hnízdo obnoveno.
Zdravotní stav Miloše Zemana svádí některé jeho odpůrce k obavě, že by se prezidentské volby mohly konat dřív, než si myslíme, a je zaskočit nepřipravené. I proto od podzimu ve veřejném prostoru náhle skokově přibylo armádního generála ve výslužbě Petra Pavla. Kromě toho, že do roku 2015 velel české armádě, posléze řídil i vojenský výbor NATO - a podle dostupných informací ho spojenci mají rádi.
„Dnes zvítězilo moderní, evropské, normální Rumunsko,“ oznámil Klaus Iohannis, když poslední listopadovou neděli obhájil prezidentskou funkci ziskem 66 procent hlasů. Těžko pochopit, jak mohl suverénně vyhrát dřevěný a málo charismatický kandidát, bývalý učitel fyziky ze sedmihradského Sibiu, který je ke všemu německé národnosti. Jde to vysvětlit tím, kdo v dlouhém boji za „normální Rumunsko“ prohrál.
Do prvních demokratických primárek zbývá ještě víc než dva měsíce. Přesto volební kampaň běží téměř rok a touto dobou by se velký počet kandidátů na prezidenta měl zmenšovat. Minulé měsíce měly naznačit, kdo má šanci uspět u voličů, kdo je dobrý řečník a kdo je schopen vybrat peníze pro financování kampaně. Touto dobou by se peloton kandidátů již měl zmenšovat o beznadějné případy. A opravdu několik politiků svou kandidaturu ukončilo. Stále je však nahrazují další.
Motorový vlak projížděl listopadovou krajinou, která se z podmáčené měnila v podhorskou. Vyjel z Českých Budějovic v jedenáct a za necelou hodinu, když jsem vystupoval ve Zlaté Koruně, se už pomalu stmívalo. Před pěkným nádražím stál chlapík, na hlavě čepici, pevně mi stiskl ruku a řekl, vítám vás ve Zlaté Koruně, pane redaktore. Já mu chtěl říct, ať mi neříká pane redaktore, ale k tomu jsem se dostal až večer, když už byla úplná tma a my seděli v hospodě v Českém Krumlově.
Vždycky jednou za pár roků proběhne českými médii zpráva, z níž by se dalo usuzovat, že republiku čeká vracení velkého majetku starému rodu Lichtenštejnů, a tedy stejnojmennému miniknížectví vklíněnému mezi Švýcarsko a Rakousko. Před dvěma týdny Krajský soud v Brně odmítl podání Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti katastrálnímu úřadu v Prostějově. Ten nechtěl přepsat v katastru malinký pás půdy v Plumlově z lichtenštejnského knížete na český stát.
O mozkově mrtvém NATO v podání Emmanuela Macrona se možná tolik psalo proto, aby se nemuselo psát o jiných jeho výrocích, které jsou možná ještě explozivnější. Proto se taky ve světě dostalo jeho rozhovoru pro The Economist pozornosti, jakou by si zasloužil už jeho projev k francouzským velvyslancům letos v srpnu. Od „mozkově mrtvého“ NATO se koneckonců dá převést řeč na Trumpa. Ale těžko spojit s Trumpem, když Macron řekne:
Nedávno byla zveřejněna padesátistránková zpráva Army War College s názvem „Význam klimatické změny pro americkou armádu“. V současné době o klimatu slýcháme hodně protichůdných zpráv, takže nebude na škodu připomenout některé závěry této studie. Můžeme přitom vycházet z toho, že každá armáda potřebuje peníze, takže se snaží na rizika spíš upozorňovat, tedy volit spíš horší scénáře, ale nemůže to zase – zejména v americkém klimaskeptickém prostředí – přehnat.
Opava a ten pruh země, do níž je zasazena, tedy naše milé Slezsko, je nejexotičtější částí České republiky, aspoň pro mě. Nikoli tak asi pro lidi, kteří tam žijí a mohou mít naopak pocit exotismu při pohledu na nějakého blbého Pražáka, když tam náhodou přijede. Je to země, jež je fragmentem velkého Slezska, které je nyní ze čtyř pětin v Polsku, kam se dostalo až roku 1945.
Slepice měla nezvyklé jméno Orel a čekal ji stejný osud, jaký zdejší zemědělský komplex připravil v uplynulých deseti letech čtyřiceti milionům jejích kolegyň. To znamená, že pár dnů po vylíhnutí byla z umělé líhně přemístěna do odchovny, kde strávila čtyři měsíce, a pak zamířila do klece na velkofarmě. Tam s jedenadvaceti dalšími slepicemi trávila třináct měsíců na prostoru 1,5 m2 a snášela vejce. Pak už zbývala cesta na jatka.
Vedle ohlašované klimatické krize a tažení za bezuhlíkovou ekonomiku je hitem veřejné debaty kritika stoupající nerovnosti. Obojí se přímo spojuje do jednoho ve stylu: příliš málo velmi bohatých ovládá příliš mnoho majetku. Z levice sílí volání po dalším posílení přerozdělování, které je už dnes v západních společnostech nejsilnější v historii. Ve Spojených státech amerických už se od adeptů na roli vyzývatele Donalda Trumpa za konkurenční Demokratickou stranu Bernieho Sanderse a Elizabeth Warrenové objevují návrhy na každoroční konfiskaci majetků milionářskými daněmi. Rovnost ve společnosti se dá měřit různě. A podle toho, jaké měřítko si vyberete, se také tatáž společnost může ukázat jako země s velkou nerovností, nebo jako země relativně rovnostářská. Ti, kdo chtějí upozornit na rostoucí nerovnost, nejčastěji sahají po nejpopulárnějším a nejvyhrocenějším srovnání. Jak velkou část bohatství, případně příjmů, ovládá nejbohatší jedno procento společnosti.
Emmanuel Macron, francouzský prezident, miláček liberálních kruhů, hráz proti populismu a velký Evropan tlačící kontinent k nevyhnutelnému sjednocení. Takový můžeme občas mít z hlavy Francie pocit, pokud sledujeme české nekritické zpravodajství. Jenže „Jupiter“, což je přezdívka, která se pro Macrona vžila, má i svou temnější stránku.
