O co jde dnes Lichtenštejnsku v České republice

Mají nárok?

O co jde dnes Lichtenštejnsku v České republice
Mají nárok?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Vždycky jednou za pár roků proběhne českými médii zpráva, z níž by se dalo usuzovat, že republiku čeká vracení velkého majetku starému rodu Lichtenštejnů, a tedy stejnojmennému miniknížectví vklíněnému mezi Švýcarsko a Rakousko. Před dvěma týdny Krajský soud v Brně odmítl podání Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti katastrálnímu úřadu v Prostějově. Ten nechtěl přepsat v katastru malinký pás půdy v Plumlově z lichtenštejnského knížete na český stát. Rozsudek není pravomocný, a hlavně to není jediný případ. Nadace knížete z Lichtenštejna, která zastupuje dnes vládnoucího knížete Hanse Adama II., před rokem podala žaloby na Českou republiku celkem u 26 okresních soudů. Žádá určení vlastnického práva k dotyčným nemovitostem, od českého státu pak jejich vyklizení. Tady naopak v minulých dnech utrpěla Nadace prozatímní porážku u soudů v Kolíně a v Děčíně. Válka na právnické frontě se v tuto chvíli nevyvíjí jedním směrem.

Vzhledem k tomu, že Lichtenštejnové byli do roku 1945 s odstupem největším soukromým majitelem pozemků u nás a že před zánikem habsburské monarchie pod ně náležela pětina obyvatel Moravy, se zdá, že český stát má problém. Anebo to nebude tak horké? A proč se pro knížectví a proti České republice angažují i lidé, kteří za posledních třicet let byli jejími vysokými činiteli? Jeden z nich dokonce mluví o „velké nespravedlnosti“ (rozumí se ze strany českého státu). Lze pro takový soud v historii nalézt podpůrné argumenty?

Lichtenštejnská knížecí rodina. Vaduz 15. srpna 2019 - Foto: Profimedia.cz

Ad národnost

Ke konci druhé světové války vlastnili Lichtenštejnové v českých zemích 69 tisíc hektarů půdy. Téměř žádná pole ani louky, o ty rod přišel už během pozemkové reformy v první republice, teď byla hlavní složkou jejich majetku lesní panství. A ovšem několik hradů a zámků (Lednice, Valtice, Bučovice, Šternberk, v Praze Lichtenštejnský palác na Kampě aj.), továren, kaolínek a pivovarů. Po rozpadu Rakousko-Uherska, což byl patron Lichtenštejnů a v jednotlivých případech také zaměstnavatel, se knížectví přimklo k druhému sousedovi - Švýcarsku. Velvyslanectví Švýcarska zastupovalo jeho zájmy v Praze, Praha kvůli sporům o výši náhrady za odňaté pozemky s uznáním vědomě otálela. Diplomatické styky byly navázány až v květnu 1938 a z důvodů, které jsou nasnadě, vydržely jen do následujícího roku.

Ačkoli knížectví si za války stejně jako Švýcarsko udrželo neutralitu, mateřštinou vládnoucího knížete Františka Josefa II. byla samozřejmě němčina. Na rozsáhlé držby Lichtenštejnů byly tím pádem uplatněny známé dekrety prezidenta Beneše, především dekret o národní správě (č. 5) a dekret o konfiskaci zemědělského majetku Němců, Maďarů a zrádců nebo nepřátel československého národa (č. 12).
Knížectví se konfiskacím pochopitelně bránilo, jeho argumentace se ubírala po dvou hlavních liniích. Zaprvé že majetek nepatří jedné osobě, tedy knížeti, nýbrž suverénnímu státu. Tento argument byl ale v Československu, které tento nástroj pro šlechtice zrušilo už o dvacet let dřív, lichý. Zadruhé že i kdyby majetek skutečně patřil osobě, čili tehdejšímu knížeti Františku Josefovi II., stejně by to nezavdávalo právo ke konfiskaci. František Josef totiž nebyl německé, ale lichtenštejnské národnosti. Tento argument je velmi sporný. Česká strana staví na meziválečném sčítáním lidu z roku 1930. V příslušném archu z Velkých Losin u Šumperka, kde byla panovnická rodina hlášena, u budoucího panovníka v kolonce Národnost (Mateřstina) najdeme slovo „deutsch“. Knížecí rodina zpochybňuje výpovědní hodnotu tohoto dotazníku – údajně ho místo nepřítomného knížete vyplnil hajný, někdy zpochybňuje i pravost sčítacího archu jako takovou.

Profesor Univerzity Karlovy Václav Horčička, který pro česko-lichtenštejnskou komisi historiků napsal českou polovinu knihy Lichtenštejnsko a československé konfiskace z roku 1945, sesbíral různé záznamy a indicie o tom, kam se kníže za války sám řadil. Horčičkův závěr – státní občanství samozřejmě nikoli německé, ale lichtenštejnské, zato německá národnost (existuje například odpověď říšských úřadů z roku 1941, z níž vyplývá, že kníže o přiznání německé národnosti usiloval) – se opírá o archiválie z války. Lichtenštejnové se opírali o dobrozdání národního výboru ve Velkých Losinách brzy po válce. Každopádně lichtenštejnská národnost, jíž se právníci Nadace a představitelé knížectví ohánějí i dnes, je teprve poválečným vynálezem.

Po Mnichovu Lichtenštejnové v několika případech usilovali o to, aby se nová hranice Říše ještě hlouběji zakousla do historických českých zemí, když to bylo v hospodářském zájmu knížecích držav – tak například Lanžhot vyreklamovávali z Česko-Slovenska pro své břeclavské panství, tou dobou v říšské župě Dolní Podunají. Kníže osobně přispěl po Mnichovu do vínku místním organizacím SA a později i SS. Nelze z toho vyvozovat, že by snad Lichtenštejnové byli nacisty, spíš se tak jako po většinu historie chovali dokonale oportunisticky, majetek rodu stál pro ně nad zájmem koruny sv. Václava. Za okupace měli v českých zemích navrch Němci, takže se knížecí dům oportunisticky pokoušel využít situace a přes nacisty získat zpět část majetku vyvlastněného první republikou – nutno dodat, že neúspěšně.

Když po válce českoslovenští politici a především komunisty řízené ministerstvo zemědělství chtěli Lichtenštejnům sebrat i tu půlku historické držby, kterou si udrželi i po pozemkové reformě, použili kritérium národnosti. František Josef II. byl uznán za Němce a majetek rodu konfiskován – oproti vyvlastnění před dvaceti lety, kdy nakonec dostali náhradu aspoň ve výši pětiny majetku, se při konfiskaci náhrada vůbec nepřiznávala.

Nedá se vyloučit, že v krátkém časovém okně mezi koncem války a komunistickým Únorem určitá šance dospět k méně brutálnímu výsledku a Lichtenštejny aspoň částečně odškodnit byla. Československý stát – především ministerstvo zahraničí – sám o zvoleném způsobu vyvlastnění rodu choval jisté pochybnosti. Koneckonců majetek znárodněný po válce občanům třetích zemí Československo kompenzovalo – byť se to někdy táhlo dlouho, s Rakouskem třicet a s USA skoro čtyřicet let. Nicméně celkově poválečný duch vál jiným směrem, a ani Švýcarsko, patron a diplomatický zástupce knížectví, se v jeho prospěch zrovna nepřetrhlo. Proces vedený Lichtenštejny proti československému státu doběhl v roce 1951, kdy Nejvyšší správní soud v Bratislavě jejich nároky definitivně zamítl.

Hovoří Ústavní soud

Střih – jsme v roce 1990, padla železná opona, Československo a později Česká republika se otevírají světu. Z Lichtenštejnského knížectví se mezitím stal jeden z nejbohatších koutů Evropy, má důležitou banku (dnes Liechtenstein Global Trust). Hans Adam II. je první kníže, kterého už nemůžeme charakterizovat jako pozemkového magnáta, ale jako bankéře. Avšak vinou majetkových sporů oba státy až do roku 2009 spolu neudržují diplomatické vztahy.

Dohoda z roku 2009 majetkovou otázku vyzávorkovává, a byť se Praha domnívá, že z doprovodných vyjádření Hanse Adama II. lze vyčíst implicitní slib otázku majetku už neotevírat, při poctivém čtení těch vyjádření bychom žádný takový slib nenašli. Svým způsobem není divu. Pro Lichtenštejny byly české země posledních 300 let před konfiskacemi politická a hlavně ekonomická základna. Do první světové války se na území dnešní České republiky nalézalo 90 procent jejich majetku. Vaduz, přikoupený teprve v 18. století, bylo dlouho chudé údolí, v podstatě až do 60. let. Když si po válce kníže náhle odstřižený od příjmů v Československu najímal v Praze advokáta, musel si půjčit od příbuzné Ludmily Lobkowiczové. Lichtenštejnové za svou českou minulostí dveře nikdy nezavřeli. Už zmíněná komise historiků ve svých závěrech kulantně píše, že i po všech dramatických událostech 20. století si „zachovali ke svým původním pozemkovým majetkům vztah“.

Knížectví na rozdíl od sudetoněmeckých krajanských spolků nezpochybňuje Benešovy dekrety, ale skutečnost, že byly aplikovány i na Františka Josefa II. Poprvé se o svá domnělá práva mocně přihlásilo už roku 1991, kdy byla na popud jeho právníků v Kolíně nad Rýnem policejně zadržena Velká vápenka, olejomalba od vlámského mistra Pietra van Laera. Obraz kdysi patřil rodu, do Kolína ho zapůjčil Národní památkový úřad v Brně. Sedm let byl zadržován v Německu, nakonec však ani vyšší německé soudy Lichtenštejnům nevyhověly. Odvolaly se na poválečné smlouvy se Spojenci, které soudům Spolkové republiky zakazují posuzovat majetkové převody německého majetku provedené vítěznými státy. Kníže byl nespokojený a jeho advokáti nově začali po mezinárodních soudech honit Německo, ať tedy kompenzuje zabavené majetky ze svých zdrojů. Tato cesta se mu uzavřela verdiktem Evropského soudu pro lidská práva v roce 2001.

Zhruba tou dobou český stát, jakoby v předtuše věcí příštích, prochází místní pozemkové knihy a tam, kde zjistí, že po válce lichtenštejnský majetek nebyl přepsán, se pokouší toto opomenutí napravit. Ale ne všechny katastrální úřady jsou k tomu, zpravidla z formálních důvodů, ochotny. V jednom případě se právníkům Nadace dokonce podaří majetek nechat přepsat na sebe – 300 hektarů lesa u Říčan ve středních Čechách. To se stalo v roce 2014, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových později zápis úspěšně napadl, případ dodnes neprošel celým odvolacím kolečkem.

Valnou většinou – totiž v oněch 26 žalobách u okresních soudů – vytáhla do boje Nadace. Je ale vůbec právně možné, aby se kvůli formálním opomenutím v pozemkových knihách třicet let po převratu měnily majetkové poměry v zemi (byť Lichtenštejnové zdůrazňují, že zájem mají pouze o pozemky dosud vlastněné státem; soukromníky i obce nechají být)? Zřejmě ne, na Ústavním soudu leží judikatura stará dvacet a více let, pro Nadaci nepříliš slibná. Jde o názor soudu, že stav nastolený Benešovými dekrety platí ex lege, tedy „ze zákona“ – to znamená vstupem dekretů v platnost, nikoli datem doručení úředního vyrozumění, zápisem do pozemkové knihy a podobně.

Lednické panství získali Lichtenštejnové roku 1249 a patřilo jim skoro 700 let. - Foto: Profimedia.cz

Stala se tu velká nespravedlnost

Zůstává otázka, jestli o této judikatuře knížectví, jeho právníci a jeho lobbisté vědí. Nebo jestli je to od právníků a lobbistů klasický pokus tahat z klienta peníze vytvářením dojmu, že vítězství je blíž, než by se zdálo. K poslednímu tažení Lichtenštejnů se přidaly i dvě známé osoby, které český stát během posledních 30 let zastupovaly: ekonom, bývalý viceguvernér České národní banky Pavel Kysilka, který se zasloužil o stát provedením měnové odluky se Slovenskem, a lidovecký politik Daniel Herman, ještě předloni ministr kultury ve vládě Sobotka–Babiš. Nadace ho platí, ale podle jeho vlastních slov pouze ad hoc, když například pro její zaměstnance uspořádá kurz o komunikaci s veřejností a podobně.

Co tedy vede bývalého ministra kultury skoro bezprostředně poté, co měl hájit zájmy České republiky, ke změně fronty? „Takhle to nevidím,“ brání se Herman. „Tady se stala velká nespravedlnost,“ naráží na konfiskace z roku 1945. Připomínky prvotní historické nespravedlnosti, pobělohorské éry, kdy teprve Lichtenštejnové díky konfiskacím majetku protestantské šlechty a díky tomu, že Karel I. z Lichtenštejna působil jako císařův místodržící, mohli své těžiště přesunout z Rakous na Moravu, považuje Herman za nepřípadné oprašování historie. Sporné momenty v chování knížete Františka Josefa za německé okupace vysvětluje tím, že mu tehdy šlo v první řadě o záchranu své židovské manželky. A protože Daniel Herman je členem Rady vlády České republiky pro lidská práva, může prý tak přímo na své osobě demonstrovat, že optiku republiky a knížectví lze bezvadně skloubit. „Například lidská práva jsou pro mě nedělitelná.“

Přesto není pravděpodobné, že by tato vlna žalob a PR snažení mohly Lichtenštejnům tady něco přinést. Česká republika reálně viděno nemá důvod, aby na avizované řešení – vznik jakéhosi trustu, do něhož by Česká republika převedla vyžádané majetky a pak by je oba státy společně spravovaly – přistupovala.

4. prosince 2019