Slepice měla nezvyklé jméno Orel a čekal ji stejný osud, jaký zdejší zemědělský komplex připravil v uplynulých deseti letech čtyřiceti milionům jejích kolegyň. To znamená, že pár dnů po vylíhnutí byla z umělé líhně přemístěna do odchovny, kde strávila čtyři měsíce, a pak zamířila do klece na velkofarmě. Tam s jedenadvaceti dalšími slepicemi trávila třináct měsíců na prostoru 1,5 m2 a snášela vejce. Pak už zbývala cesta na jatka. Orel měla štěstí, protože její velkofarma prodává vynesené slepice po padesáti korunách venkovanům. Tak unikla, žila ještě pět let na dvorku pár kilometrů za Budějovicemi a v knize Jmenuji se Orel určené především dětem podala svědectví o tom, co zažila. Slepičí paměti zapsala nová chovatelka pod pseudonymem Romi Grey a knihu pokřtila herečka Simona Babčáková.

„Vše se odehrává v halách, kde je před světem v klecích skryto někdy až deset tisíc slepiček najednou,“ vzpomíná Orel. Nutno doplnit, že největší velkochovy obsáhnou až 200 tisíc nosnic. „Lidem, kteří se o nás takto starají, se říká drůbežáři. O klecových chovech jsem slyšela, že říkají, že jsou nejlepší. Ale nám se tam moc nelíbilo,“ pokračuje Orel a dodává, že s kolegyněmi byly na sobě namačkané jako sardinky. Na tom něco je, protože v klasických klecových chovech se počítalo s prostorem 550 cm2 na slepici se stropem ve výšce 40 centimetrů. Slavná jihočeská slepice ovšem zřejmě zažila už tzv. „obohacené klece“, které v roce 2012 nařídila Evropská komise a kde má slepice k dispozici 750 cm2.

„Víte, dělaly jsme, co jsme mohly. Snášely jsme i dvě vajíčka za den,“ tvrdí Orel, pak však už tempu nestačila a byla prohlášena za vynesenou. Takové slepice nemají kromě pár posledních chomáčů žádné peří a jejich oči jsou po ročním pobytu v umělém světle zastřeny bílou blánou, takže se zdá, že nevidí. U nové majitelky se Orel ocitla ve výběhu s dalšími slepicemi, které ji záhy začaly pronásledovat. Proto získala privilegium, že mohla odděleně od ostatních slepic běhat po zahradě. Záhy se opeřila a také oči si zvykly na normální světlo. Jejím největším přítelem se stal kocour, nechala se od lidí hladit, dokonce směla do domu. Sama to hodnotí, že se stala domácím mazlíčkem, a dodává, že by to přála i ostatním „jemným bytostem“, které se dostaly do kolonky „hospodářské zvíře“.

Hnutí za životní podmínky slepic v Česku teprve zapouští kořeny, proto kniha vyšla právě včas, aby krutý osud drůbeže připomněla poslancům, kteří zákon o zákazu klecových chovů prodiskutují na probíhající schůzi.

Dotace? Jenom klecím

Česko v tomto ohledu není skanzen, protože klece využívají skoro ve všech zemích Evropské unie. Koncem minulého roku bylo v klecích 83 procent českých slepic, pokud se do statistiky nepočítají ty, které si chovají venkovské domácnosti. Podle Eurostatu to je ještě horší na Maltě, Litvě, v Portugalsku, Lotyšsku a Polsku. Výjimečnost je v něčem jiném. Vedle Malty je Česko jedinou zemí, kde se podíl klecových slepic v období 2011 až 2018 zvýšil. Evropské dotace, které podle platných předpisů slouží k tomu, aby se domácím zvířatům žilo lépe, využili velcí zemědělci k tomu, že omezili svobodu slepic v dosud nebývalé míře.

Důvod je nasnadě. Nikde v Evropě neovládá produkci potravin tak málo firem a také výroba vajec se soustředila do několika velkochovů. Pětinu ze čtyř milionů nosnic chová sedm farem Agrofertu. Skoro stejně výkonná je bavorská společnost Česká drůbež, a pokud se dopočtou nosnice z Proagro Nymburk, AG Maiwald, Agro-Měřín a Rabbit, dostane se celkový počet ke třem milionům. Vesměs jde o finančně silné podniky, které využily bruselského tažení za výměnu tradičních klecí za „obohacené klece“ a vyžádaly si pro každou drůbežárnu dotace v řádu desítek milionů. Vybavily je gigantickými železnými konstrukcemi, které pak naplnily slepicemi.

Drůbežáři necpali drůbež do klecí, protože si mysleli, že se jí tam bude dařit lépe než ve výběhu nebo v zastřešených halách, jak v knize spekuluje slepice Orel. Jednoduše je prý k tomu donutily obchodní řetězce. „Chovatelé byli před více než sedmi lety postaveni před rozhodnutí vybrat vhodné systémy pro chov nosnic,“ vysvětlila předsedkyně České drůbežářské unie Gabriela Dlouhá časopisu Týden. Řetězce v té době platily za vejce od nosnic volně chovaných v halách stejně jako za vejce z klecových chovů, kde jsou přitom nižší náklady. „Takže vlastně řetězce určily, že u nosnic v Česku budou převážně využívány klecové technologie,“ zdůrazňuje Dlouhá.

Dalším kmotrem klecového boomu se stalo ministerstvo zemědělství. Povinné zavádění „obohacených klecí“ podpořil stát před rokem 2014 speciálním dotačním programem. Ovšem „pokud někdo změnil technologie dalším jiným způsobem, například přešel na volné výběhy, z národních zdrojů mu investiční prostředky nebyly proplaceny“, připomíná mluvčí ministerstva Vojtěch Bílý. Tím vysvětluje nejen zvýšení podílu klecových chovů, ale také to, že Česko zanedbalo podporu těch modelů, které jsou ke zvířatům vstřícnější. V klecích připadá na metr čtvereční 13 slepic a v halách, kde mohou volně pobíhat, je jich povoleno na metr užitné plochy devět. U chovů s výběhem dochází ke kvalitativní změně. Slepice žijí v hale se stejnými parametry jako u halových chovů, ve dne však mají možnost vyběhnout ven do prostoru, kde na jednu slepici připadá plocha čtyř metrů čtverečních. U tzv. ekologických chovů to je dokonce šest metrů. Dnes má Česko kromě vysokého podílu klecí po Maltě a Litvě nejmenší podíl slepic v chovech s výběhem. Užije si ho jedna ze sta, zatímco například v Rakousku, Dánsku a Irsku to je víc než třetina a ve Velké Británii přes polovinu.

Po roce 2014 otevřel ministr Marian Jurečka další program na modernizaci drůbežáren, ovšem firmy ho využily k budování třídiček. Taková podpora byla nezbytná, aby se vejce nemusela dovážet, vysvětlil tehdejší ministr zemědělství Marian Jurečka. „Chceme držet potenciál domácího trhu, a pokud nedokážeme investovat a zavést nové technologie, tak těžko můžeme konkurovat Polákům,“ uvedl ministr. Jeho plán do určité míry vyšel.

Češi ročně konzumují dvě a půl miliardy vajec. Velkochovy to pokryjí miliardou a půl a dalších 770 milionů snesou slepice, které lidé chovají na dvorku. Zbylých 250 až 300 milionů vajec je třeba dovézt, nejde ovšem otevřít trh jen tak beze všeho Polákům a Lotyšům, kteří dokážou provozovat klece ještě laciněji. Import skutečně rostl a v roce 2016 dosáhl miliardy vajec, zatímco Češi vyvezli 400 milionů. Letos už je to lepší. Export především do Ruska se mírně zvýšil, podstatné však bylo, že dovoz poklesl o šestinu a že dvě třetiny vajec, která se dostanou na české stoly, pochází z Čech a Moravy. Z pohledu slepice Orel to byla slabá útěcha. Obdobného výsledku bylo možné dosáhnout i rakouskou cestou. To by znamenalo zakázat klece zákonem a dovoz využívat pouze při výpadcích domácích drůbežářů. Víceméně to funguje; naši jižní sousedé loni dovezli vejce za 80 milionů eur, zatímco Češi jen o čtvrtinu méně.

Voliéry pro statisíce

Změnit poměry přitom není těžké. Největší dánský obchodní řetězec Dansk Supermarked Group oznámil před třemi lety, že do letoška přestane odebírat klecová vejce i výrobky z nich. Konkurence slíbila, že končí napřesrok. „Lepší životní podmínky zvířat pro nás znamenají hodně. Jsme připraveni a naši zákazníci jsou připraveni,“ odpověděl mluvčí řetězce Dahl Jeppesen na otázku deníku Local, jestli se nebojí nižšího obratu. Dány napodobují i tuzemské řetězce. Loni odvysílala ČT záběry z klecových chovů, které pořídili aktivisté ze skupiny OBRAZ a které ukazovaly třeba slepici oběšenou v pletivu na jedné z farem Agrofertu. Řetězce reagovaly sdělením, že s prodejem klecových vajec skončí v roce 2025.

Nadšení zemědělců tím nevzbudily, existují ovšem cesty, jak požadavky obchodníků do značné míry obejít. Konkrétně Česká drůbež přechází z klecí na halový chov, a proto si vyžádala dotaci na vybavení farmy Brod nad Tichou pro 600 tisíc nosnic. Nenechá ovšem slepice jen tak běhat po zemi, ale do haly umístí tzv. voliéry, což jsou opět tři patra klecí, ze kterých však mohou slepice vyskočit a hrabat pod nimi na podlaze jednoho oddělení o délce 2,5 metru a šířce čtyři metry. Podmínka řetězců se tím splní, životní prostředí drůbeže se opravdu zlepší, přitom ve stejných halách bude možné umístit ještě víc slepic, než když se využívaly klece. Jenom projekt České drůbeže může snížit podíl klecových chovů na 70 procent.

Podle ministerstva zemědělství nelze klece zrušit tak rychle. „Veřejnosti je potřeba vysvětlit výhody a nevýhody nabízených technologií ustájení, a nabídnout tak možnost si vybrat, z jakého chovu vejce chtějí kupovat,“ míní mluvčí Bílý. Výměna se prý stihne nejdřív do roku 2030, kdy skončí životnost nedávno nakoupených klecí.

Proto se aktivisté z OBRAZu obrátili na sněmovnu. Vládní politici je odmítli. Šéf klubu ANO Jaroslav Faltýnek varoval, že se vejce budou dovážet z Ameriky, kde klece neruší. „Diskuse nemůže být vedena jen s tím, že zvířátka jsou chudáčci,“ doplnil ho Pavel Kováčik (KSČM), který se obává, že po zrušení klecí zdraží vejce. Ochránci zvířat našli opatrnou podporu u opozice. Konkrétně Radek Holomčík z Pirátské strany hodlá zrušení klecí propašovat jako pozměňovací návrh do novely zákona proti týrání zvířat, která se má poprvé projednat do konce roku.