Nelze říct, že bych neměl odvážnější touhy, ale dlouho jsem si přál zajet se podívat do rodiště svého oblíbeného spisovatele, kterého jsem četl v dětství a k němuž se chci pomalu zase vracet. Ano, vyjel jsem si do Saska, do země Karla Maye, v níž prožil s výjimkami svých několika delších cest v době slávy (i když vždy omezené jen na střední Evropu) celý život. Použil jsem přitom železnice, toho prostředku, jímž se výhradně přepravoval on sám a který mu sloužil i jako stálý zdroj motivů a zápletek. Vždyť ušlechtilý boj indiánů s proradnými bělochy, to je vlastně boj se železnicí! Tu přijede na Divoký západ vyměřovat i saský inženýr Karl čili Charlie, kterému se to však rozleží v hlavě, začne sympatizovat s domorodým obyvatelstvem a stane se díky své germánsky ocelové paži Old Shatterhandem.

Takže jsem přijel po půlhodině jízdy z města Cvikova čili Zwickau na stanici ve městě Hohenstein-Ernstthal, vystoupil z tiché soupravy, rozhlédl se a na nízkém stavení spatřil graffiti se známou tváří staršího muže s vlasy sčesanými dozadu a s úzkou bradkou, kterou si nechal v 90. letech narůst po vzoru Buffalo Billa. Pak tam bylo ještě několik dalších výjevů: indián v prérii, muž v Orientu, bizon v zapadajícím slunci… Byl jsem na správném místě.

Nádražní budova tam už žádná nebyla, jen podchody, u jednoho jsem si z cedulky, první z mnoha rozsetých po městě, vlastně dvouměstí, přečetl, že v roce 1858 byl Karl May při tom, když se železniční trať ze Zwickau do Chemnitz otevírala. To ještě tu bradku neměl, bylo mu šestnáct a byl to asi dost nešťastný výrostek, který měl před sebou spíš kriminální než literární dráhu, v niž se jeho život proměnil až po celkem osmi letech strávených v různých saských kriminálech. Dostával se tam za dost banální krádeže (třeba tří biliárových koulí) a podvody: některé ovšem podařené, třeba ten, kdy se vydával za kontrolora falešných bankovek a důvěřiví Němci (to je jejich výrazný rys) mu je poskytovali ke kontrole. Z toho ztraceného případu se pak stane velký hlasatel ušlechtilosti a vznešenosti, pro něž najde vyjádření v exotických příbězích s dokonalým hrdinou, svým způsobem nadčlověkem (Nietzsche byl Mayův rodák a vrstevník!), za jehož lví pomoci bude těžce, ale přece vítězit pravda a láska nad lží a nenávistí. Uff.

Je to jedna z velkých záhad psychologie, ten obrat z kleptomana a podvodníčka v jednoho z nejúspěšnějších psavců dějin literatury, proměna budižkničemy ve stroj na příběhy, který přitom skoro žádné zvláštní vlastní příběhy v životě nezažil, kromě těch trapných. Říká se tomu kompenzace nebo sublimace, ale vysvětlit to lze stejně obtížně jako to, kde se ten dar fabulace vzal, asi stejně jako když se někdo narodí jako génius hudební, i když tam to mívá nějaké genetické předpoklady častěji. Navíc, kde se to vzalo tady, v tom dosti neromantickém koutě Evropy, v kraji tkalců a textiláků, kteří si na svůj tvrdý chleba vydělávali těžkou dřinou od rána do večera u stavů, které měli často, jako Mayovi rodiče, v domě, nebo v desítkách manufaktur a dílen rozsetých po celém okolí. Ale ono to právě nějak souviselo, ty stísněné, asi dosti ubohé poměry, ze kterých malý Karl vyšel, a právě ta síla snění a fantazie, která roztáčela turbíny jeho fabulace, ze které vycházely tisíce stran textů jako látky z tkalcovských stavů jeho kraje.

Městečko Hohenstein-Ernstthal je rozložené na dlouhém svahu, jímž pomalu končí Krušné hory – saské Erzgebirge. Původně to byly dvě oddělené obce, sloučeny byly v roce 1912, Hohenstein čili Vysoký kámen je větší a živější, Ernsthal, kde se May narodil, působí dosti skromněji a vylidněněji. Oko znalce tam rozpozná hornický původ obou měst, ta obdélníková renesanční náměstí, radnice, kostel, kašna, a protože bylo před Vánocemi, tak také typická krušnohorská výzdoba, na níž nejtypičtější jsou Schwibbogen, což jsou ty svícemi ozářené oblouky s postavami horníků a také s jesličkami a chlévskými zvířátky a dalšími takovými rozkošnými bytostmi sasko-českého pomezí. To člověk ocení zvlášť za soumraku, kdy se světly rozzáří vypucovaná okna a jindy dost strohá luteránská tvář těch podceňovaných městeček dostane úžasnou magickou podobu, to, čemu tam říkají Erzgebirge Weihnachten, což je obzvlášť krásná podoba Vánoc, která přitom až do vyhnání toho na pár let provinilého lidu měla domov i na české straně, v tomto směru nyní dost zoufalé.

Jenže ještě soumrak nenastal, naopak týden před Vánocemi svítilo slunce jako v březnu, což jsem pociťoval, když jsem stoupal do svahu dost příkrého. Na náměstí v Hohensteinu jsem došel do hotelu U Tří labutí, kde o Vánocích 1861 byl Karl May poprvé zatčen. Zrovna hrál kulečník. Důvodem bylo, že si vypůjčil od svého spolubydlícího hodinky, které mu zapomněl vrátit: May tvrdil, že omylem. Dostal prvních šest týdnů ve vězení, které si odseděl. Historická událost mě sváděla k tomu, abych si najal v hotelu pokoj, ten však stál 99 eur, což by mi přišlo adekvátní, jen kdybych po vzoru spisovatele utekl bez placení a sebral několik sad příborů. Pokračoval jsem proto dál v obhlídce města, došel ke kostelu, kde se May v roce 1880 oženil s Emmou Pollmerovou, se kterou se pak za dvacet let rozvede a vezme si svou tajemnici Klaru, která ještě stačila na stará kolena vstoupit do NSDAP, čemuž se však těžko divit, když spisy jejího muže tak miloval člověk, jenž měl něco s Mayem společného, třeba tyranského otce, milující matku a ty umělecké ambice, které však u něj šly úplně jiným směrem. Jak píše Brigitte Hamannová v knize Hitlerova Vídeň, mladý Hitler byl ve Vídni mezi třemi tisíci nadšenými posluchači posledního Mayova veřejného vystoupení 22. března 1912. Přednáška se jmenovala Vzhůru do říše vznešených lidí a vyznačovala se nábožensky vzníceným patosem. Čtrnáct dní nato Karl May v Radebeulu zemřel a mladý Hitler byl podle slov svědka „hluboce zasažen a zdrcen“. Četbu přesvědčeného pacifisty, jehož nejslavnější hrdina byl rudoch, vřele doporučoval i generálům (ti byli poněkud chladnější) a podle Speerova svědectví ho četl ještě v posledních měsících války. Inu, tajemná věc je čtenářská vášeň.

Ta moje mě táhla do druhé, menší části města, do Ernstthalu čili asi Arnoštova údolí, kam jsem opět sestoupal z Vysokého kamene. Nepospíchal jsem však, proto jsme se zastavil u velkého domu, evidentně kdysi budovy fabriky, na němž byl nápis Textil- und Rennsportmuseum. Obešel jsem dům, vstoupil do něj a ovanula mě vůně strojového oleje a ještě čehosi, co mi připomnělo dávné cesty do NDR, snad linolea či PVC, kterým byla ta země jakoby napuštěna. Muzeum to však je krásné, ba řekl bych dokonalé, jak to jen Prusové, tedy tady Sasové, umějí. Ve dvou podlažích jsou umístěny tkalcovské stroje několika generací a připomenuta výrazná role zdejšího průmyslového obyvatelstva pro ošacení a přikrytí lidstva. Zvláštní koutek byl věnován muži jménem Heinrich Mauersberger (1909–1983), který vynalezl jakýsi důmyslný stroj na pletení zvaný Molimo, kterým se daly štupovat ponožky a sešívat spodní prádlo v obrovském množství téměř bez dotyku lidské ruky. Vzorky tehdejší produkce východoněmeckých slipáren a pyžamáren a trenýrkáren, jež zásobily též chudý normalizační trh, ve mně vyvolávaly velmi sentimentální pocity a chuť si ty podvlíkačky navléct anebo se dotknout dámského župánku z dederonu, té látky, ze které sršely jiskry a stále se zatrhávaly nehty i jen lehounce roztřepené. A to nebylo všechno, neboť v nejvyšším patře byla expozice věnovaná historii Sachsenringu, závodního okruhu, který se k mému překvapení rozkládá hned za městem. Sál byl proto plný motorek, sajdkár a věnců a figurín v motorkářských kostýmech a mě nejvíc zaujaly dvě věci, jednak že v roce 1972 museli východoněmečtí soudruzi pro jistou zakázat mezinárodní závody, neboť když v tom roce vyhrál západní Němec, desetitisíce východních Němců spustilo zpěv hymny Deutschland, Deutschland über alles. A druhou věcí bylo zátiší s rodinou s kempingovým vybavením, přesně takovým, jaké jsme měli v 70. letech my, i když jsme nikdy na závody v Sachsenringu nevyjeli.

Pak už se začalo opravdu stmívat a já se vydal k rodnému domku Karla Maye v Karl-May-Strasse, dříve Niedergasse. Byl zavřený, neboť se rekonstruoval, otevřen má být v roce 2021. Damned, procedil jsem skrz zuby, ale vlastně jsem byl rád.

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/