Tag: společnost

Články k tagu

Porážka amerických demokratů aneb antropologie The Groups

Na americké levici začalo hledání viníků volební porážky. Nepřekvapí, že v prvních chvílích zaznělo hodně emocionálních prohlášení, jež se vzpírají zdravému rozumu. Biden by byl Trumpa porazil, kdyby ho nebyli dotlačili k odstoupení, tvrdili někteří. Můžou za to ženy / Hispánci / bílé ženy / hispánští muži či jakákoli jiná demografická skupina, která se buď posunula směrem k Trumpovi, anebo se i posunula směrem k Harrisové, ale málo (a autor výroku na ni měl nejspíš spadeno už před volbami).

Existuje ještě „reálný život“?

Twitter není reálný život, dočtu se občas (jméno sociální sítě v té sentenci lze variovat). Je to výrok svým způsobem plný naděje, taky pro lidi, kteří – jako já – pracují v tzv. tradičních médiích. Vyplývá z něj totiž, že z bzučícího provozu na sociálních sítích se nedá vyvozovat, čím lidé skutečně žijí, a na způsobu, jímž se tam lidé projevují, nelze založit představu, jací skutečně jsou. Že existuje ještě jiná, „reálná“ sféra, kterou je potřeba zkoumat, prohlížet, osahávat, pokud má člověk ambici nějak, třeba žurnalisticky, postihnout, co obnáší být dnes člověkem ve světě.

Hledání rovnováhy

V poslední době mě zaujaly dvě prvoplánově nesouvisející zprávy. Podle první se ministr spravedlnosti Pavel Blažek rozhodl návrhem nové právní úpravy vymezit vůči judikatuře Ústavního soudu ve věci soudcovských platů, jelikož ji nepovažuje za ústavní. Podle jeho názoru vytvořil Ústavní soud ze soudců privilegovanou skupinu, a to jak v přístupu k rozhodování o jejich platech, tak vlastně i vzhledem k absolutní výši platů. Zpráva druhá je méně brizantní. Na facebookové stránce Katolické teologické fakulty UK se v rámci dlouhodobých názorových výměn mezi zastánci a odpůrci fakultního vedení objevilo zajímavé sdělení.

Úzkostná, avšak nikoli ztracená generace

Jonathan Haidt je americký sociální psycholog a vysokoškolský profesor, jehož jméno často slýcháme v souvislosti s duševním zdravím mladé generace – narůstajícím počtem úzkostných, sociálních a depresivních poruch i počtem sebevražd, ohledně kterého bijí na poplach rodiče, pedagogové i psychologové v celém západním světě. K jeho nejznámějším knihám patří The Coddling of the American Mind: How Good Intentions and Bad Ideas Are Setting Up a Generation for Failure o rostoucí politické polarizaci, duševním zdraví a vysokoškolské kultuře a The Anxious Generation.

Třicet pět let poté: dvě legendy a dva extrémy

Na podzim 2024 budeme jednou vzpomínat jako dnes na podzim 1989, kdy padla železná opona. Tehdy i dnes jsme svědky nástupu něčeho jiného. Přesné obrysy nové politiky zatím neznáme, ale cítíme, že nepůjde jenom o prostou výměnu garnitur. Ve středu 6. listopadu 2024 jsme byli svědky tří událostí, které předznamenají zítřejší posuny v evropské a světové politice. Brzy ráno probíhalo sčítání výsledků amerických prezidentských voleb. Zvolení Donalda Trumpa může být interpretováno různě. Rozhodně je to signál o nástupu odlišné politiky, nesené jinými společenskými a ekonomickými zájmy než dosud.

V generaci 89 bylo fanoušků cenzury málo, to je dnes horší

Pětatřicet let od 17. listopadu 1989 znamená pětatřicet 17. listopadů, kdy se připomínal hrdinný průvod studentů Prahou. Posledních deset let, ale možná i déle, buď od roku 1999 (Děkujeme, odejděte!), nebo nejpozději od roku 2014 (Červená karta pro Zemana), se z toho aspoň v Praze, a na té Národní, stala událost plná napětí a sporů. Za „vzpomínkový průmysl“ do Salonu Echa dorazil Martin Kroupa. Pracuje v organizaci Post Bellum, která byla mezi partnery oficiální vzpomínkové akce Korzo Národní. Pamětníky zastupovali výtvarník Jiří Černický a Václav Klaus ml. Sestavu doplňuje influencer a youtuber Jan Špaček.

Nejsme trochu Ema Bovary?

Znáte Emu Bovaryovou? Nemyslím osobně, i když by to bylo jistě zajímavé, ale postavu slavného románu Gustava Flauberta. Je to žena velkých tužeb a velkých nadějí, velkých vášní a velkých iluzí, které ji přivedou do záhuby. Shodou okolností v Národním divadle v Praze právě uvedli divadelní adaptaci té nesmrtelné knihy. Jestli se to povedlo, nebudeme tu řešit, použijeme to jako záminku k jiné věci. V klasické psychologii existuje totiž pojem bovarismus, samozřejmě inspirovaný paní Bovaryovou. Popsal ho už v roce 1892 filozof Jules de Gaultier a lze ho zjednodušeně vystihnout tak, že osoba trpící bovarismem se nevnímá v podobě, v jaké reálně existuje

Spasit svět, nebo sebe?

Tasmánie, zatím poslední kniha italského spisovatele Paola Giordana, je plná jednoduchých, přesných, přitom jazykově bohatých vyjádření. Autor dokáže v pár větách často postihnout něco vcelku zásadního. O to se samozřejmě pokouší téměř každý spisovatel. Podstatné jsou ale cesty, které k tomu vedou. „Ve své nové knize, kterou právě píšu, se budu ještě radikálněji než v Tasmánii snažit nevycházet od tématu. Vymazat témata. Mám spoustu střípků nápadů. Hledám odvahu je zkusit poslepovat, abych viděl, co z toho vyleze,“ říká Paolo Giordano.

Žádný sex a zadavte se krocanem. Hysterické demokratky proti Trumpovi

Oukej, uznávám. S takovým pádem dvojčat se to srovnat nedá – to si lidé i po čtvrt století živě vybavují, co zrovna dělali. Ale i vítězství Donalda Trumpa se mnohým dokázalo propsat do osobního života. V naší rodině kupříkladu v synchronicitě takřka magické připadlo na moment, kdy naše pětiletá dcera utržila první tragickou porážku v pexesu. Samozřejmě neprohrála se mnou, ale s jen o maličko starší sestřenicí, ono se nad pětiletou hlavou, na jedné straně otevřenou dokořán, na druhé ovšem taky ještě dost prázdnou, snad ani vyhrát nedá. Bude trvat ještě mnoho let, než si všechny ty disponibilní poličky a šuplíčky zahází krámy až ke stropu

Stát jako matka, otec, šašek

V předvečer prezidentských voleb v USAse mnohé tamní vysoké školy snažily vyjít vstříc potřebám těch studentů, pro něž by volební výsledek mohl znamenat velký stres. Nabízely různé formy psychologické podpory. Na fakultě veřejné politiky Georgetownské univerzity ve Washingtonu byla pro ten případ připravena místnost určená k „sebepéči“, k dispozici tam bylo mj. kakao, sušenky, stavebnice lego a omalovánky. Vzbudilo to předvídatelné reakce. Co se to děje, když budoucí diplomaté a političtí činitelé potřebují klid, kakao a lego, aby dokázali zpracovat situaci, na níž v demokracii není nic neobvyklého.

​ Řval jsem radostí

Rod Dreher je významný americký intelektuál, známý ostatně i u nás také díky českému vydání knihy Benediktova cesta. Autora rozhovoru napadlo obrátit se na Drehera s žádostí analyzovat vítězství dvojice Donald Trump / J. D. Vance z toho prostého důvodu, že poprvé o Vanceově existenci slyšel kdysi od něho. Ostatně leitmotivem Benediktovy cesty byla pesimistická předpověď, že skuteční konzervativci nemají vkládat naděje do vysoké politiky,a místo toho radši mají budovat neformální sdružení, v nichž přečkají, až se přežene radikální vlna woke. Otázka ale je, jestli máme staronového prezidenta Trumpa brát za politický, nebo za civilizační úkaz.

Prošlo komunistickou stranou šest milionů lidí? Historici dodnes nemají jasno

Ani 35 let od pádu komunistického režimu není podrobně zmapováno, kolik přesně prošlo Komunistickou stranou Československa členů. Ředitel Muzea paměti XX. století - historik Petr Blažek číslo odhaduje na šest milionů lidí za celou dobu trvání strany. Za první republiky přitom masová nebyla, spíše naopak. To, že komunistický režim zažilo několika generací, přineslo závažnější dědictví než období okupace. Blažek to uvedl v dnešním úvodu třídenní vědecké konference na téma (Ne)vyrovnání se s komunistickou minulostí.

Zapomeňte na Latinx

Ruben Gallego, na Hispánce netypicky modrooký senátor z Arizony, pochází ze smíšené kolumbijsko-mexické rodiny. Jeho senátní křeslo se v posledních volbách stalo předmětem těžkého boje s republikánskou vyzývatelkou Kari Lakeovou. A Gallegovi přijeli na pomoc levicoví studenti z nepříliš daleké Kalifornie. Gallego jejich pomoc uvítal, ale pro každého měl důrazné varování: „Jestli řeknete Latinx, okamžitě vás posadím zpátky na autobus do Kalifornie!“ U nás je Latinx málo známý pojem, takže ono varování si zaslouží vysvětlit.

Piráti – strana mladá a přežitá

Čeští Piráti mají nového předsedu, stal se jím náměstek pražského primátora (a také někdejší primátor) Zdeněk Hřib. Pár známějších straníků na to reagovalo vystoupením ze strany. Zdeněk Hřib nepřebírá stranu v bůhvíjak dobré kondici, jeho plánem je posunout ji blíž k politickému středu, učinit ji víc salonfähig, ne tolik iritující všelijakými výstřelky. Otázka ale je, co pak z Pirátů zbude, v čem bude spočívat jejich identita, jak se v tom přecpaném českém politickém centru odliší. Nepíšu to coby fanoušek politické radikality ani se nesnažím novému vedení poradit, co by mělo dělat, aby strana pro mě byla přijatelnější.

Moje živá voda

Špičková dětská pneumoložka Tereza Doušová z Pediatrické kliniky v Motole je ošetřující lékařkou malých pacientů z celé republiky. Stará se o děti s vrozenými i získanými vadami či nemocemi plic, průdušek a průdušnice, které často vyžadují podporu dýchání přístrojem. Právě jejímu patnáctiletému pacientovi transplantoval tým motolských lékařů 1. června 2024 srdce a plíce najednou. Stalo se tak u dětského pacienta historicky poprvé v České republice; operace byla úspěšná.

Za všechno můžou voliči?

Proč Kamala Harrisová prohrála a proč tak výrazně? Pro mnoho a mnoho lidí, kteří v Americe i mimo ni doufali ve vítězství demokratů, to je dost naléhavá otázka. Část z nich – včetně lidí veřejně známých a těšících se jisté intelektuální autoritě – přichází s variantou jednoduché odpovědi: Prohrála, protože voliči morálně selhali. Jsou to větší rasisti a misogynové, než jsme – zaslepeni ušlechtilým idealismem – čekali, jsou ještě nevzdělanější, než jsme čekali, tolik jsme toho pro ně udělali (často řečeno směrem k početným „přeběhlíkům a přeběhlicím“ z řad a menšin), a takhle se nám odvděčili.

Socialismus prý vstává z popela

Téma této debaty je naprosto nekonfliktní, budeme se bavit o budoucnosti levice. „Krizi levice sledujeme vlastně všude, nejen v Česku. A řekla bych, že je to dáno tím, že sociálnědemokratické strany se od začátku hodně koncentrovaly na socioekonomická témata, zatímco ta kulturní, o kterých se dnes hodně mluví, zůstávala v pozadí,“ myslí si politoložka Kateřina Smejkalová. Budeme tedy debatovat!

Která forma postdemokracie je ta vaše?

Kdekdo rád poslouchá, že právě tyto volby jsou přelomové. Lze snést dost důvodů pro to, že tyto volby samy o sobě velký zlom nepřinesou. Fenoménem, který se tyčí nad americkou politikou posledních let, je Donald Trump. Trumpovy svérázné vlastnosti se nějakým zvláštním způsobem „našly“ se současnou dobou, ten fenomén má prostě svůj poločas rozpadu a mechanickými zásahy zvenčí, třeba volbami, ho lze ovlivnit jen omezeně.

Triumfální návrat Donalda Trumpa

Doufal jsem, přál jsem si to, ale nedovolil jsem si výsledek amerických voleb odhadnout. V redakci Echa máme na americkou politiku několik autorů, kteří ji sledují pečlivěji, hlouběji a jsou kompetentnější. Jejich pohled najdete na následujících stránkách našeho týdeníku, jehož vydání jsme o den posunuli, i když nám stále ještě budou chybět data pro detailnější analýzu vítězství Donalda Trumpa. Volba amerického prezidenta totiž také významně ovlivní Evropu, a tedy i Českou republiku, i když v našem případě spíš symbolicky a s velkou ozvěnou.

Vyznání monarchistovo

V předvečer vyhlášení výsledků prezidentských voleb, na něž čeká celý svět – a i já kvůli nim budu vstávat v nekřesťanskou hodinu –, je asi nejvhodnější příležitost k tomuto coming outu. Ano, jsem monarchista. Pokud by někoho zajímalo proč, dokážu odpovědět krátce nebo to trochu rozepsat a dopředu se omlouvám, budu se při tom muset zabývat sám sebou, což ve chvílích, kdy je v sázce osud civilizace, záchrana demokracie a kdesi cosi, může kdekomu připadat velmi nepřípadné. No nic.

Stane se z veřejného zdravotního pojištění donucovací aparát?

„Motivovat“ lidi k tomu, aby podstupovali takzvané preventivní prohlídky, se v posledních, aspoň kalendářně, Otázkách Václava Moravce vehementně dožadoval sociolog a člen NERVu Daniel Prokop. Problémy s tím jsou následující. Zaprvé, o žádnou prevenci ve skutečnosti nejde. Prevence nemocí znamená něco úplně jiného než povinné absolvování vyšetření, o které nestojíte, protože to tak vyšlo v tabulkách úředníků, kteří o vás vůbec nic nevědí. Zadruhé, byl by to další klacek k buzeraci obyvatelstva. A zatřetí, ošklivá sestra „motivace“ je „sankce“. Neposlechneš, nedostaneš, nebo dokonce zaplatíš.

O toleranci v rozštěpené společnosti

Nedávno jsem četl v Orientaci (příloha MfDnes) smutnou úvahu o naší názorově rozpolcené společnosti. Když se Amerika nachladí, dostaneme chřipku, říkají Angličané, avšak stín ideologické nenávisti z rozštěpené Ameriky dopadá i na naši mírnou českou krajinu. Lidé spolu kvůli odlišným politickým názorům nemluví, tak jako můj celoživotní přítel, a diskutovat s lidmi postiženými „politickým náboženstvím,” by bylo jako debatovat s jehovisty.

Nové úkoly pro ČT: Výchova k demokracii a informační gramotnost, navrhuje koalice

V novém pozměňovacím návrhu k velké mediální novele přichází čtyřkoalice s další potenciálně kontroverzní změnou. Pokud by totiž návrh prošel přes poslance, ukládal by veřejnoprávním médiím, České televizi (ČT) a Českému rozhlasu, aktivně přispívat k rozvoji demokratické kultury a vést diváky a posluchače k informační gramotnosti.

Řemeslo vrací úder

Jak slovy dělat věci se jmenuje cyklus přednášek britského filozofa J. L. Austina z roku 1955. Knižně vyšly v šedesátých letech. Vliv měly nemalý, nejen ve filozofii. Autor ukazuje, že slovy jen nepopisujeme ani neinformujeme; slovy lze vytvářet nové skutečnosti. Třeba někoho pokřtít nebo oddat. Proti tomu lze máloco namítat. Ovšem občas má člověk z humanitních věd dojem, jako by si jejich zástupci mysleli, že to platí obecně. Slova realitu vytvářejí a mluvení je samo o sobě cenné. Asi se není čemu divit. Přecenění slova mají humanitní vědy vepsané v základech. Problém nastává, když si i zbytek společnosti myslí, že slovy lze dělat věci.

Pohřbívá se ještě v Čechách?

Hřbitovy a pohřby byly vždy odrazem a projevem stavu společnosti. Promítal se v nich stav kultury, mravů, samozřejmě náboženství. Pohřeb byl nejen poslední ceremonií připravenou pro odchod člověka, ale byl jedním ze základních tzv. přechodových rituálů, dovršující život člověka na této zemi. Vypadá to přitom, že tato jistota se z naší společnosti ztrácí. Nikdy nebylo tolik pohřbů bez obřadu, nikdy se tolik nebožtíků neprovázelo na poslední cestu bez jediného příbuzného nebo blízkého. Je to trend, který už nelze popřít, přitom se nezdá, že by ho mohlo něco zastavit. Co to ale znamená? Je to znepokojující, nebo prostě jde o přirozený vývoj?

Proč je důležité, aby v Americe vyhrál Trump

S nadsázkou se občas říká, že Evropané by měli mít právo na účast v nadcházejících volbách amerického prezidenta. Jejich výsledek bude mít dopady nejen na poměry ve Spojených státech, ale ovlivní i běh věcí na starém kontinentě. Naštěstí je to jen čirá fantazie a Evropané na americké volby vliv mít nebudou. Stačí už, že vidíme pokřivený obraz americké společnosti a politiky.

Občané by se měli vyvarovat nenávisti a lži, domnívá se prezident Pavel

Prezident České republiky Petr Pavel těsně před předáváním státních vyznamenání pronesl projev k národu. Do vedení země by se měly hledat osobnosti, které se zabývají skutečnými problémy a mají vize a plány, nikoli ty, které staví vzdušné zámky a vedou prázdné souboje. V projevu před předáváním státních vyznamenání ve Vladislavském sále Pražského hradu to řekl prezident Petr Pavel.

Slyšet Harrisovou, slyšet Trumpa a zoufat si

O každých volbách říkají účastnící se kandidáti, stranické aparáty, politicky angažovaní občané i média, že jejich význam je až historický, že jsou to ty nejdůležitější volby za posledních x let a podobně. Podobné přesvědčení o amerických prezidentských volbách, které vyvrcholí příští týden, sdílí daleko víc lidí než obvykle a zdaleka ne jenom v Americe, třeba i v Česku. Ovšemže by se pro to našly tzv. objektivní příčiny – ve světě se toho dost děje, zdá se chaotičtější, z toho chaosu by se mohlo něco zrodit, pohled na lidi, kteří na sociálních sítích propadají různým formám davového šílenství, naznačuje, co asi by to mohlo být.

Zimní, nebo letní čas? EU se teprve chystá spor rozetnout

Každoroční změna letního a zimního času vyvolává vášnivé spory. Střídání času je dlouhodobě trnem v oku velké části společnosti a dlouho se tvrdí, že v dnešní době už postrádá smysl. Střídání času by mělo být zrušeno, jelikož už je v rámci úspor energií zbytečné a škodí lidskému zdraví, domnívají se jedni. Řešení ale stále nepřichází a konstruktivní debata se stále odkládá.