Rozhovor o nakladatelské sezoně jsme vedli tři dny před Štědrým dnem, kdy nebylo známo, jak dopadla vánoční knižní sezona, tradičně nejsilnější v roce. Prognózy nebyly dobré. V Salonu Echa se sešli zástupci tří přístupů: za velké producenty končící šéfredaktor Euromedií Antonín Kočí, za ty střední šéfredaktor a jednatel nakladatelství Portál Martin Bedřich a za ty malé spolumajitel a redaktor nakladatelství Zeď Jan Dražan.
Krátce před změnou letopočtu se redaktor Týdeníku Echo ohlíží za hudební produkcí posledních dvanácti měsíců, aby z ní vybral tituly hodné doporučení širšímu publiku. Ten výběr je zcela subjektivní, možná nejvíc odpovídající potřebám stárnoucího ucha, které zatoužilo po mírném osvěžení. Město Asheville v Severní Karolíně není zrovna výrazné kulturní centrum, nedoneslo se mi ani, že by bylo výrazné čímkoli jiným. Ale hudební scéna je tam zřejmě silná, letos tam vznikly dvě výborné desky, hrají na nich z větší části titíž lidé.
V sobotu uplynulo 130 let od světové premiéry Dvořákovy 9. symfonie Z Nového světa. „Novosvětská“ je dodnes jednou z nejhranějších symfonií vůbec. Jak se čeští skladatelé mohli dostat tak vysoko? A co všechno z tehdejších hudebních vzmachů v nás zbylo? Nad touto otázkou jsme zasedli s klavíristou Radoslavem Kvapilem, znalcem díla Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany či Leoše Janáčka.
Izraelský spisovatel Amoz Oz, který v těchto dnech před pěti lety zemřel, vstával v pět a ještě před ranní kávou se odcházel projít do Negevské pouště. Pane Ozi, proč to děláte? zajímalo mě v rozhovoru k jedné z příležitostí, kdy byl navržen na Nobelovu cenu. Odpověděl: Pomáhá mi to srovnat si věci do patřičných proporcí. Když pak v rádiu slyším politiky, jak se zaříkají nějakým nikdy a navždy, vzpomenu si na kameny v poušti, jak se smějí. Bez pouště za prahem, lítala jsem za podobným účelem před lety okolo Vánoc do Asie. Člověka to srovná do latě privátně i kulturně.
O tom, jak má vypadat nejlepší architektonická produkce dneška, má Královský institut britských architektů až překvapivě jasnou představu – soudě aspoň podle letošních nominací na jednu z nejsledovanějších architektonických cen planety, Stirlingovu cenu.
Více než 200 let se v domácnostech, včetně těch českých, v období Vánoc zpívá jedna z nejznámějších koled. Dnes již tradiční "Tichá noc, svatá noc" byla přeložena do zhruba 300 jazyků a dostala se dokonce na seznam kulturního dědictví UNESCO. Takový věhlas si při jejím vzniku v roce 1818 její autoři Josepf Mohr a Franz Xaver Gruber zřejmě ani nedokázali představit. Jak ale koleda, která poprvé zazněla v kostele sv. Mikuláše v Oberndorfu nedaleko Salcburku, vznikla?
S Evou Adamczykovou jsme se sešli dva dny před finále nejsledovanější televizní relace StarDance. Měla napilno, ještě nebylo jasné, jak soutěž skončí (umístila se v ní nakonec na druhém místě). Měli jsme na sebe chvíli, chystala se zrovna na jednu ze svých posledních tanečních generálek, ale stihli jsme si toho nakonec hodně říct: především o koních. Ale i o jiných tématech. Ovšem to, že zbýval pouhý týden do vánočních svátků, jsme v tu chvíli neměli na mysli ani jeden.
Eva Heyd se věnovala humanistické fotografii, pracovala pro významná muzea i galerie. Její fotografické koláže se stávají součástí trojrozměrných objektů, většinou skleněných. Výstava představuje současnou tvorbu autorky, tedy fotografie a montáže krajiny či míst člověkem vytvořených a později opuštěných.
Anglické mýty zkoumají rané legendy pořímské Anglie, rozkrývají bohatství artušovských a romantických legend a poté se věnují anglickým lidovým hrdinům, zvířatům i duchům, kteří v této zemi strašívali. Kniha je průzkumem fascinující mytologie, jež se stala základem jedné z nejstarších kultur světa. Michael Kerrigan: Anglické mýty, přeložil Lubomír Košnar, Universum, 224 str.
Přestavby, rekonstrukce, konverze, dostavby a všemožné další způsoby nakládání s již existujícími stavbami jsou už nějakou dobu hlavními tématy globální architektury – tu českou nevyjímaje. Nová publikace ukazuje, jak rozmanité mohou být architektonické přístupy k opravám a přestavbám starých domů pro bydlení.
Konec roku je ve filmovém průmyslu sezona událostí. Premiérovaná jsou díla, od nichž se očekává, že by mohla zaujmout lidi, kteří hlasují v různých výročních cenách, nejlépe Oscarech. Letos by se mezi ně asi měl počítat i Zabiják, nový film známého amerického režiséra Davida Finchera, který se po krátkém uvedení v amerických kinech (především kvůli splnění kritérií přijatelnosti na Ceny akademie) objevil v nabídce streamovací služby Netflix. Je to dílo v různých ohledech příznačné – pro svého tvůrce, firmu, která ho zaštítila, i momentální stav Hollywoodu, znejistělého až na hranici paralýzy.
Když před dvěma lety získal Nobelovu cenu za literaturu Abdulrazak Gurnah, ve zdejších mediálních kruzích ho nikdo neznal. Ti, kdo se uchýlili k statistice, konstatovali, že je šestým africkým a čtvrtým černošským takto poctěným spisovatelem v historii; ti, kdo se spolehli na zpravodajské weby, uvedli, že mezi jeho hlavní témata patří vykořeněnost, střet kultur, dopady kolonialismu a osudy uprchlíků. Teď však česky vyšel – s hodně odborným doslovem Aleny Dvořákové – jeho román Ráj, a skýtá se tak skvělá příležitost o něco přístupněji mnohé doplnit, nebo i poopravit.
Balady jako Polednice, Vodník nebo Poklad z Erbenovy Kytice se stanou součástí jednoho příběhu. Příběhu o ženách – silných, slabých, hledajících a toužících touhou spalující a mnohdy temnou, která je odvádí od poslušnosti a řádu. Adaptaci české klasiky pro zlínské divadlo nastudoval Dodo Gombár.
Britská veřejnoprávní vysílací společnost BBC našla starý rozhovor s Banksym, který nikdy nebyl odvysílán celý a který patrně odhaluje křestní jméno záhadného streetartového umělce. Ten sám v dotyčném rozhovoru z roku 2003 tvrdí, že se jmenuje Robbie. V rozhovoru, který byl dnes použit pro zvláštní díl podcastu The Banksy Story, se novinář BBC tvůrce graffiti zeptal, zda jeho jméno je Robin Banks, na což umělec odpověděl: „Je to Robbie“.
Za 15,872 milionu korun včetně dražební přirážky se v neděli v aukci v pražském Obecním domě prodal olej Maxe Švabinského Splynutí duší. Obraz z roku 1901 odborníci považují za stěžejní dílo českého symbolismu. Je to autorův rekord v tuzemských aukcích, řekl ČTK Miloš Svoboda z pořádající společnosti European Arts Investments. Vyvolávací cena díla byla deset milionů korun. Milionovou hranici v nedělní aukci podle Svobody překonalo devět děl ze 190 aukčních položek.
Už podvaadvacáté se u našich východních sousedů udělovala ocenění za nejlepší stavby posledních let. Výběr oceněných realizací slouží jako dobrá sonda do stavu tamního architektonického prostředí. Před hodnocením výsledků jakékoli soutěžní přehlídky týkající se architektury je potřeba si uvědomit jednu (neradostnou) věc. A sice tu, že hodnocené realizace reprezentují jen velmi, velmi malý vzorek celkové stavební produkce dané země.
Hlavní cenu v soutěži Česká cena za architekturu (ČCA) dnes porotci udělili za návrh lávky v Litomyšli autorům z ateliéru Ehl & Koumar architekti. Ve finále letošního 8. ročníku ročníku porota vybírala mezi šesti díly. Vítězové Lukáš Ehl, Tomáš Koumar, Ladislav Dvořák a Ladislav Šašek i další finalisté se etablovali z 31 nominovaných prací, které Česká komora architektů (ČKA) představila na nominačním večeru letos v červnu. Výsledky vyhlásili organizátoři soutěže na galavečeru konaném v pražském Fóru Karlín.
Netradiční výstava Galerie hlavního města Prahy poodhaluje různé restaurátorské techniky. Zájemci se seznámí s postupy obnovování veřejných plastik od konzervace přes specializované restaurování až po nutnost rekonstrukce díla nebo jeho nahrazení kopií.
Metropolitní policie zatkla dva protestující z hnutí Just Stop Oil. Rozbili totiž sklo chránící obraz Venuše v Národní galerii v Londýně. Vandaly poničené dílo, jehož autorem je Diego Velázquez z roku 1600, předtím v roce 1914 pořezala sufražetka Mary Richardsonová, informoval server BBC. V roce 1914 byl stejný obraz poničen sufražetkou Mary Richardsonovou, která protestovala proti zatčení Emmeline Pankhurstové, britské politické aktivistky
Čím původnější myšlenky, tím inovativnější technologie potřebujeme, abychom je zpřístupnili současnosti. To si myslí mediální umělec Michael Bielický. V devadesátých letech se vydal po Mojžíšových stopách s vybavením, které je dnes součástí každého chytrého telefonu, ale tehdy musel povolat na pomoc izraelskou armádu. Zatímco projížděl v džípu Negevskou pouští, návštěvníci uměleckého festivalu v Linci sledovali jeho cestu na obrazovce. Tehdy zázrak, dnes nic neobvyklého. Exodus, jeden z nejmocnějších archetypů západní kultury, se pro tohoto „hybridního umělce“ pracujícího na pomezí analogových a digitálních technologií stal životním projektem. Tematizuje přerod otroctví ve svobodu i proměnu homo sapiens v homo digitalis.
Jde dost možná o vůbec nejslavnější stavbu druhé poloviny minulého století. Nestává se totiž běžně, aby se moderní architektura stala po pár dekádách globálním symbolem celého kontinentu. K realizaci této ikony, od jejíhož otevření právě uběhlo padesát let, však vedla mimořádně bolestivá cesta, během které dokonce její architekt z projektu odešel a operu na vlastní oči nikdy nespatřil.
Vzrušené, pochvalné a především rozzlobené ohlasy na nejnovější snímek slavné polské režisérky Agnieszky Hollandové zazněly dávno před jeho tuzemským uvedením: nejen v televizních rozhovorech na něj otevřeně a nevybíravě nadával polský prezident Andrzej Duda i představitelé vládní strany Právo a spravedlnost, vlastně čílila se ne nepodstatná část polské pravice, zatímco levice dílu většinou tleskala.
Akvarel je technika s dlouhou tradicí, největšího rozvoje ale dosáhl v 19. století. Výstava v Národní galerii reflektuje nejen uměleckou výměnu mezi dvěma metropolemi v době, kdy byly součástí jednoho státu, ale i vysokou kvalitu českých akvarelistů a podněty, které přinášeli do středoevropské vizuální kultury.
Helena Koenigsmarková opouští po třiatřiceti letech post ředitelky Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Podařilo se jí dokončit novou stálou expozici, rekonstrukci hlavní budovy i výstavbu nového depozitáře. Mluvily jsme kromě jiného o neformálním spolku ředitelů světových uměleckoprůmyslových muzeí.
V Národním muzeu 12. října 2023 startuje architektonická výstava s názvem Český pavilon Expo 2025: Soutěžní návrhy. Pořádá ji Kancelář generálního komisaře pro Expo 2025 ve spolupráci s Národním muzeem. Přehlídka současné české architektury představí návštěvníkům všech 38 soutěžních návrhů, které v březnu 2023 zabojovaly o jedinečnou možnost navrhnout národní pavilon pro příští světovou výstavu. Ta se bude konat od dubna do října 2025 v japonské Ósace.
Kdo chce číst něco o krutostech dnešního světa, jistě si své texty najde, ale tohle bude o něčem jiném. O kráse konejšivých výjevů z časů, které si cenily ticha, klidu a soustředěnosti: tedy z krásného 19. století.
Kdo by dnes četl Karla Václava Raise? Toho kdysi tak oblíbeného autora širokých čtenářských vrstev, že se nad tím opakovaně musel pozastavovat i velký F. X. Šalda. Rais byl pro něj opakem toho, jak má moderní literatura vypadat, ale když jeho bestsellery (Zapadlí vlastenci, Pantáta Bezoušek aj.) recenzoval, chtě nechtě se zabýval tím, že přece na tom Raisovi musí něco být, když je tak čten. A tedy i on uznával, že nějaké kvality to má, když ne umělecké, tak určitě aspoň výchovné, poznávací a jaksi terapeutické.
Číslo 13 doprovází fotografa Lukáše Dvořáka po celý život. Jak jinak tedy nazvat jeho průřezovou výstavu? Ač je Dvořák uznávaný jako módní fotograf, předmětem jeho vášně se stal akt – pomáhá mu objevovat nové pohledy na smyslovou realitu kolem nás. Ve své tvorbě akcentuje přirozenost a snahu zachytit ženy v jejich nejčistší kráse.
Pod botami tu a tam zaskřípou zrnka písku, někdy se ale také po prudším došlápnutí zvedne prach. To podle toho, zda má člověk pod nohama ošlapanou dlažbu, nebo právě chodí po udusané hlíně. Ve vzduchu je občas cítit vlhkost a také vůně mnoha dávných desetiletí. Jenže místo vzpomínek jsou v opuštěných místnostech syté barvy, silná bílá světla a občas i elektronická hudba. Mezi Pražany vyskočilo v karlínské Invalidovně na čtyři zářijové dny moderní umění.
Umělá inteligence je žena. Aspoň podle mluvnického rodu a prvních portrétů. Má obvykle dívčí tvář s pohledem upřeným kamsi do dálky, kde v temnotě nejsou hvězdy, ale shluky čísel a matematických symbolů. Tak si ji nejčastěji představují současní ilustrátoři, přestože to žádná bytost není, ani skutečná, ani umělá. Jen posloupnost miliard kroků programových algoritmů, které možná ty portréty vykreslují samy. Z databází našich tužeb a přání dokážou analyzovat, jak bychom si asi umělou bytost s nekonečnou inteligencí představovali, kdyby nám na to fantazie stačila. A tak nám ji stvoří.
