Izraelský spisovatel Amoz Oz, který v těchto dnech před pěti lety zemřel, vstával v pět a ještě před ranní kávou se odcházel projít do Negevské pouště. Pane Ozi, proč to děláte? zajímalo mě v rozhovoru k jedné z příležitostí, kdy byl navržen na Nobelovu cenu. Odpověděl: Pomáhá mi to srovnat si věci do patřičných proporcí. Když pak v rádiu slyším politiky, jak se zaříkají nějakým nikdy a navždy, vzpomenu si na kameny v poušti, jak se smějí.

Bez pouště za prahem, lítala jsem za podobným účelem před lety okolo Vánoc do Asie. Člověka to srovná do latě privátně i kulturně. Když na vás ráno na Štědrý den v horách severního Thajska zamává skupinka hihňajících se Thajek se sobími parohy na hlavě a zmizí mezi kapoky, čímž je zřejmé, že vánoční program je pro letošek vyčerpán, na člověka to nějak zapůsobí.

Loni probíhala výstava, jejíž název mi přijde velice trefný také pro tu předvánoční hrůzu: The Extreme Self: Afe of You. Stáváme se subjekty ztělesněných fantazií, nabídla divákům způsob, jak ji číst, ve kterých můžeme být někým úplně jiným – navždy, na nějakou dobu nebo jen na jeden post. Navždy, nikdy!

Psychopata by meditativní turistika nezastavila, ale my ostatní nutně potřebujeme zkoumat, jakým způsobem naše přifukování ega na úkor schopnosti vnímat se v kontextu páru, rodiny, vesnice, smysluplné jednotky, na které se dá stavět, to naše konstantní oslabování smyslu a zpochybňování toho, že nějaký smysl vůbec je, jak tenhle nihilismus vytváří prostředí, na kterém se psychopat vykrmí.

Američan David Vann (Ostrov Sukkwan, Srub, Akvárium) strávil mezi třinácti a šestnácti lety spoustu času na břiše na kopci nad svým městem, odkud s Magnum 300 mířil na své sousedy. To je puška na medvědy, vysvětlil mi pro interview, neboť se ve zbraních nevyznám. Občas zamířil na lampy, které zasahoval. Přestal, když vstřebal vztek na otce, který se zastřelil a jehož sbírku zbraní zdědil; svoji zkušenost prolnul do studie o školním střelci, byla to non-fikce. Američané si rádi myslí, že školní střelci jsou úplní outsideři bez vztahu k americké kultuře, že nás nijak nedefinují, že neprozrazují, kdo jsme, říká David Vann. Jenže Amerika vyrábí své střelce opravdu dobře, máme jich víc než kdokoli jiný. Do dálek se dá jezdit za něčím i před něčím.

Matka Amose Oze pocházela z Rovna a v Praze studovala před devadesáti lety filozofii na Karlově univerzitě. Předpokládám tedy, že na té samé Filozofické fakultě, tehdy novostavbě s výhledem na Pražský hrad a dostatečně širokými římsami. Synovi vyprávěla, že když se poprvé prošla po Karlově mostě, připadalo jí, že by mohla jít dál a dál a ten most by nikdy neskončil. Že je natažený do nekonečna. Potácet se světem jako labyrintem slepých cest je určitě možné, jenže z toho plynutí všude kolem je zřejmé, že tak úplně slepé asi nejsou.

A na závěr: jedna tropická vánoční. Její autor Konstantin Biebl, který sám plul všemi moři, ji nepojmenoval, a tak je označena jen třemi hvězdami, třemi králi, co se i po tomhle strašném konci roku přijdou poklonit děťátku, které se narodilo navzdory všemu. Které se znovu a znovu narodí.

* * *
Na saních sjíždí s hor půlměsíc,
po sněhu cupou rolničky,
k cukrovým chaloupkám do vesnic
jede Ježíšek.

Nad půlnoční mší v kostelíku
zvedla se prudká vánice,
s nebe se sypou datle
a vločky fíků.

Ó tropické vánoce!