S Evou Adamczykovou jsme se sešli dva dny před finále nejsledovanější televizní relace StarDance. Měla napilno, ještě nebylo jasné, jak soutěž skončí (umístila se v ní nakonec na druhém místě). Měli jsme na sebe chvíli, chystala se zrovna na jednu ze svých posledních tanečních generálek, ale stihli jsme si toho nakonec hodně říct: především o koních. Ale i o jiných tématech. Ovšem to, že zbýval pouhý týden do vánočních svátků, jsme v tu chvíli neměli na mysli ani jeden.

Snažím se v rozhovorech obvykle vymyslet něco, na co se zpovídaných ještě nikdo nezeptal.

To je u mě možná nemožné, protože já sama nevím, na co bych se po patnácti letech rozhovorů sama sebe ještě ptala.

Tak to zkusme, protože na něco jsem přišel: s vaší generací se u nás některým zimním sportům, jako je právě snowboarding, začalo dařit. Ale jiné sporty, které si pamatuji z dětství, ustoupily do pozadí – třeba skoky na lyžích. Vy ráda zkoušíte všechno, skákala jste někdy na lyžích?

Nikdy. Zaprvé se skoky u nás pěstují v Libereckém kraji, v Lomnici nad Popelkou a v Liberci, zatímco u nás ve Vrchlabí sice skokanské můstky kdysi byly, taťka mi vyprávěl, že je ještě zažil, když se naši do města v sedmdesátých letech přistěhovali, ale já si je už nepamatuju. Takže ke skokům jsem se nikdy nedostala, ale ani mě to nelákalo. U nás jsme prostě měli sjezdovky.

No vidíte a já jsem si říkal, že právě skákání by vás svým adrenalinem mohlo bavit.

Možná kdybych ho chytila dřív, ale mám pocit, že holky, které začaly skákat, jsou třeba o deset let mladší než já – za mě, když jsem byla ve škole, snad holky ještě neskákaly. Ale stejně mám pocit, že bych se bála. Mně to přijde fakt jako šílenství: rozjedete se stokilometrovou rychlostí z kopce a pak skočíte po hlavě dolů a snažíte se u toho lehnout si na lyže. Já nejsem takový kaskadér, možná se to zdá, ale jsem na sebe docela opatrná.

Říkáte stovkou, ale vždyť na snowboardu jezdíte... šedesátkou? Osmdesátkou?

Ano, dokonce i stovkou, ale to spíš na sjezdovce. Abyste mi rozuměl, nechci urazit skokany, ale pro mě je pohyb při tomhle sportu docela krátký: jedete z kopce, skočíte, dojedete. Kdežto u snowboardu jde hlavně o radost z jízdy. Ale fakt to nemůžu porovnávat, protože jsem nikdy neskákala a asi už nikdy nebudu. Na snowboardu je pro mě podstatné, že se jím můžete bavit, i když nesoutěžíte. Jezdit v trati je super, baví mě to, ale když napadne sníh, jdeme všichni na freeride. Se skokanskými lyžemi reálně nemůžete dělat nic jiného než skákat, ale se snowboardem se můžete bavit pořád: je totiž variabilní a primárně nevznikl kvůli soutěžení a porovnání, ale pro zábavu. I když to asi každý sport. Takže primárně, když napadne sníh, jsme na tom na kopci všichni stejně, profíci i amatéři – chceme si užít freeride, nic jiného nás nezajímá.

Tak jiné lyže: máte ráda běžky – preferujete klasiku, nebo bruslení?

Bruslím. Klasiky obecně ubývá, i když na druhou stranu, když chcete na horách vyrazit na lyžích na turistiku, tak lidi pořád radši jdou klasiku. Protože v ní můžete ťapat a pohyb je jednodušší – když totiž neumíte bruslit, strašně se trápíte. A taky na neupravených tratích je klasika schůdnější. Jasně, když je upravená trať u nás na Mísečkách nebo když jsou upravené Jizerky, tak je to skvělé a děláte vlastně jenom skate. Ale když chcete v Krkonoších po hřebenech, kde se tratě tak často neupravují, budete se na skatu trápit, protože trať bude zmrzlá a projetá rolbou jenom jednou za čas. Na druhou stranu je klasika otravná mazáním, protože když blbě namažete, je to zlo. Prostě něco za něco. Ale nedávno jsem měla půjčené běžky na klasiku s tím pruhem, kde se normálně maže a kde byl takový kobereček, něco jako tulení pás, který se nemusí mazat a většinou to jede furt. Ale pořád si víc užiju skate, naučila jsem se ho, tak si to taky víc užiju.

Přiznávám, že přednášku o běžkách a tratích jsem nečekal.

Pardon, ale já jsem totiž byla na lyžařském kurzu na FTVS a museli jsme absolvovat zápočet z obou stylů, takže jsme je museli ovládnout. Na běžkách jsem ale v životě jela, myslím, jenom dva závody, nebojte. Navíc hodně běžkařů a biatlonistů znám, třeba Lucku Charvátovou moc dobře. Chodila jsem s nimi na základce do sportovní třídy, takže jsme mazání trochu řešili už tenkrát. Proto si pamatuju, jaký to byl vopruz a že nám lyže vždycky namazal pan Suk, ale protože jsem neměla dobrou techniku, nebo spíš skoro žádnou, tak mi to furt podkluzovalo a klasiku jsem nenáviděla.

Je nějaký sport, k němuž byste se bez studia na Fakultě tělesné výchovy a sportu nedostala? Anebo jinak: obnáší studium na FTVS něco, co člověka zvenčí překvapí?

Samozřejmě tam mají široký záběr, ale záleží také na vaší specializaci. Fantastická katedra byla třeba sportu v přírodě, díky níž jste si mohli vyzkoušet plno věcí a mít třeba i levnější kurzy na potápění. To jsem si sice nevybrala, protože jsem si nevybrala žádnou specializaci, ale líbil se mi jejich týdenní kurz pro prváky. My jsme s rodiči jezdili na vodu, na hory i do skal, tak mi to bylo blízké prostředí. Ale zároveň jsme si tam vyzkoušeli různé hry, nebo jsme tam měli předmět nazvaný cvičení v přírodě, což znamenalo, že v rámci nějaké hry člověk někam běží terénem, leze na strom a tak – skutečně to bylo fyzicky náročné. Na fakultě jsem se taky vrátila k orientačnímu běhu, který jsem jako dítě taky trochu dělala právě s běžkaři na tělocviku. Ale že bych na FTVS absolvovala sport, ke kterému bych se jinak nedostala, na to si nevzpomínám.

Dobrá, tak…

… počkejte, vlastně atletiku jsem si na škole víc vyzkoušela. Moje atletická průprava je sice hodně obecná, ale FTVS se, myslím, po zásluze chlubí tím, že jedním ze zápočtových předmětů je, že holky absolvují sedmiboj a kluci desetiboj. Není úplně běžné, že najednou ve druháku jdete skákat o tyči, bývá to masakr. Nebo běžíte sto deset metrů překážek – to je taky brutální, když nejste překážkář. Nebo házíte oštěpem, to je zajímavé si zkusit. Takže asi k atletice jsem díky škole víc přičichla. Ale jinak, protože mám hodně kamarádů a ve sportovním prostředí jsem vyrůstala, jsem si hodně věcí vyzkoušela už dřív.

Sportovci různých sportů se mohou blíž poznat třeba na olympiádě, kde jsou v olympijské vesnici snad všichni spolu rádi. Ale mají možnost se potkat a poznat mezi sebou letní a zimní sportovci? Znáte třeba Vavřince Hradilka z dřívějška, anebo až ze StarDance?

Vávru znám dlouho. Nevím, kdy jsme se potkali poprvé, ale fandila jsem mu už v Londýně. Navíc se známe i díky sponzorskému týmu, kde jsme společně a máme společné akce, tam je to taková rodinná atmosféra. Jinak si myslím, že letní a zimní sportovci nemají tolik šancí se potkat, na druhou stranu Český olympijský výbor dělá skvělou práci v tom, že se snaží vytvářet příležitosti, kdy se potkat můžeme. Třeba v olympijských parcích – do toho letního nás zvou, protože v létě jsme víc v Čechách, a tak se tam potkáme se sportovci, kteří se ten rok nekvalifikovali nebo kteří se už z olympiády vrátili. Ale výbor dělá i jiné akce: když vznikal jejich Top Team, měli jsme třídenní soustředění v Karlových Varech s přednáškami a společenskými akcemi. To všechno je podle mě super a nejsem si jista, že všechny národní olympijské výbory se takto cíleně snaží své sportovce propojovat. Já se díky tomu znám z velkou částí letních sportovců. Právě Vavřinec je skvělej týpek a máme i společné kámoše, vídáme se. Byla jsem nadšená, když jsem zjistila, že bude ve StarDance, protože my jsme to o sobě navzájem nevěděli, dokud naše jména nebyla zveřejněna.

Jako o rodině nebo o letním, respektive podzimním táboře se mluví taky o StarDance.

Opravdu mám pocit, že jsme na táboře, to je pravda. A ten pocit začne s přenosy. Předtím trénujete dva a půl měsíce, vídáte se ve zkušebnách, ale moc si nepovídáte, protože když už jste ve zkušebně, chcete něco udělat. Ale pak začnou přenosy a jsme intenzivně spolu, proto jsem ráda, že aspoň do druhého dílu vydrží všechny páry a že se nevyhazuje hned od začátku. Je to intenzivní, postupně vás stmelí nervozita i to, že většinou všichni jdeme do něčeho neznámého, jdeme s kůží na trh, měsíce se o něco snažíme a nevíme, jak to bude fungovat a jestli se to divákům bude líbit… Najednou máme díky tanci hodně společných témat a navzájem se obohacujeme. Plus všechny ty známé tváře poznáte skutečně zblízka. Já sice všechny samozřejmě znala už dřív a měla na ně nějaký obecný názor, ale osobně zjistíte, že jsou všichni jiní, a to v dobrém slova smyslu. Nejvíc mě překvapila Iva Kubelková, protože o ní jsem věděla jenom to, že je modelka a moderátorka, ale díky StarDance jsem zjistila, jak hluboce založený člověk je a jak věci bere od srdce. Takže ve StarDance aspoň mě všichni mile překvapili, fakt je to takový tábor.

A jak vnímají tanečníci, mistři svého oboru, že jsou vedle celebrit mírně na druhé koleji?

To se v průběhu soutěže mění. Na začátku jsem měla dojem, že média nevěděla, jak k nim přistupovat, ale po prvním nebo po druhém kole i díky jejich medailonkům a přenosům už si o tanečníkovi všichni udělají obrázek a vědí, na co se ptát, čím je pro ně zajímavý. Navíc oni do toho vstupují s tím, že nejsou VIP. Na mě působilo moc hezky, že vytvořili pocit, že se o nás starají, že to je v jejich popisu práce a že to dělají rádi. Kuba Mazůch ostatně všechny choreografie stavěl tak, abych vynikla já, sám se vůbec nechtěl upřednostňovat. Spíš je rád a vděčný za celou tu zkušenost, protože je ve StarDance poprvé. A myslím, že to dělá dobře, že se nám vždycky povedlo, aby výsledek byl týmový, partnerský.

Několikrát jste řekla, že vás omezoval v pohybu a že na to nejste zvyklá. Ale vždyť sport přece je taky disciplinovaný pohyb.

Ale u snowboardingu na vás nikdo nesahá a nešťouchá do vás, jak se máte hýbat. Ono samozřejmě má svůj důvod, proč to Kuba dělá. Prostě se snaží nacházet cestičky, jak vám ukázat pohyb, který máte zvládnout. Protože vy ten pohyb sice můžete chápat, ale nesvedete ho udělat. A tak vás tanečníci tím štelováním a šťoucháním a tlačením na různé části vašeho těla dostanou do polohy, jak to má být. Protože když slyšíte „pánev nahoru“ nebo „pánev dozadu“, znamená to u každého něco trochu něco jiného. Navíc tanec, který se snažíme předvádět, opravdu není nic přirozeného. Ve snowboardingu ale nejsem zvyklá, aby na mě někdo sahal, při jízdě mě nikdo nešteluje – maximálně na startu trenér mě může postavit tak, jak mám být, ale po zbytek cesty jsem sama. Zatímco u tance je to jinak. Kuba mi vlastně říkal, že je to stejné jako s malými dětmi: ty taky nechápou některé slovní povely a musíte je do nějaké polohy dát. Pochopila jsem to, zvykla si.

Jste už dlouho veřejně známá, na pozornost jste zvyklá díky svým vítězstvím i manželství se známým člověkem. Ale StarDance, zdá se mi zvenčí, je asi ještě nový rozměr popularity.

Jo, jo, jo. Musím říct, že než jsem šla do StarDance, věděla jsem, že je to pořad, který zajímá snad všechny, ale teprve až když jste tam, zjistíte, jak intenzivní ta atmosféra kolem je a jak moc se ten pořad mezi lidmi řeší. Se svými zkušenostmi po olympiádě jsem měla pocit, že už mě nic nepřekvapí. Ale stejně mě to na začátku trochu zarazilo a říkala jsem si, proč vůbec někdo má potřebu se k tomu vyjadřovat a brát to osobně, jak to někteří fanoušci umějí? Na druhou stranu, na sociálních sítích zahlédnete jenom fragmenty debat a samozřejmě si víc všimnete negativních komentářů, i když v porovnání s pozitivními jich je malinko. Doléhalo k nám, že to není fér soutěž, že vůbec nejde o tancování, ale jenom o sympatie, a že je stejně rozhodnuto dopředu, kdo vyhraje. Fakt mě překvapilo a fascinovalo, kolik se vyvinulo konspiračních teorií. Ale taky to, že si diváci, často děti, někoho vyberou, fandí mu, hrozně moc ho podporují, založí mu fanpage na Instagramu a hodně každé kolo prožívají. Míra toho všeho mě překvapila, a to jsem zvyklá na ledacos.

Zvenku bych řekl, že na StarDance je hezké, že předává pozitivní emoci a že to na ní lidi baví. Jenže teď mluvíte o negaci.

Řekla bych, že neexistuje snad pozitivnější a míň konfliktní pořad, než je StarDance. Naše výkony nejsou na profesionální úrovni, vy sledujete, jak se snažíme zlepšit, nezapíráme, že nám něco nejde nebo nevyjde, v některých chvílích si saháme skoro až na dno. Je to celé takové mile lidské, takže jsem měla pocit, že to nemůže nikoho rozčilovat. A stejně jo. Možná takhle funguje lidský mozek, že to negativní si pamatuje a prožívá víc, nevím. Ale abych nevyzněla negativně: my s Kubou máme, nevím, devadesát pět procent pozitivních ohlasů. Většinou je to hrozně milé, dokonce i ta překvapení, že tancuju líp, než by někdo čekal. A ty negace… Je lepší to nečíst. Stejně pak zjistíte, že jsou to často falešné účty.

Smím si dovolit osobní otázku, jak by na StarDance hleděli vaši rodiče? Jaký měli vztah k tanci?

My jsme doma tancovali odjakživa. Myslím si, že díky tátovi máme se ségrou trochu hudební sluch…

Vy hrajete na saxofon, že?

Hrála jsem, ale už dlouho ne, dlouho. Tak v patnácti jsem přestala, takže patnáct let už ne.

Ani vánoční koledu nezkusíte? I když vánoční koleda na saxofon...

Já jsem si ságo vybrala, protože mě hrozně baví a líbí se mi, když to někdo umí – pak je ten zvuk nádherný. Ale jenom v orchestru nebo na koncertě, zatímco když troubíte doma, tak se to moc poslouchat nedá. Přesně: hrát doma koledu na saxofon je zvláštní, na to se hodí klavír. K ohni zase patří kytárka, tak je to příjemné, můžete si u toho povídat. Ale když hraje saxofon, tak sám o sobě zase tak příjemný není, je společensky míň akceptovatelný. Ale abych to nepřeháněla, nikdy jsem pořádně nehrála a u ohně si taky přece jenom radši poslechnu, když někdo hraje na kytaru.

Tak zpátky k vašim a StarDance.

Táta měl obecně rád hudbu a zajímal se o ni. Hodně mě ovlivnil v tom, co poslouchám, jaký styl hudby. S tátou jsme doma hodně trsali, měl cit pro rytmus a pro hudbu. Máma trochu menší, ale té to zas nevadilo: trsala, i když byla úplně mimo rytmus. Takže si myslím, že by je moje účinkování ve StarDance bavilo. Protože my jsme se doma na StarDance kdysi dívali. Ne že bychom měli tabulku a bodovali si tanečníky, to jsem taky slyšela, že se v některých rodinách dělá. Ani jsme se nijak nesnažili neprošvihnout přenosy, zase tak poslušní fanoušci jsme nebyli. Ale věděli jsme o tom, líbilo se nám to a máma věděla, že bych ráda do StarDance.

Takže vy jste chtěla už dřív?

Už rok nebo dva po olympiádě v Soči mě produkce naťukávala, ale kvůli sportu a kariéře jsem nemohla. Vyšlo to až teď a mám z toho radost. Jako dítě jsem chvíli chodila do taneční školy, takže já prostě musím tancovat, cuká to se mnou, když slyším muziku.

Takže když jste se teď zúčastnit mohla, znamená to, že sportovní kariéra se chýlí ke konci?

To ne, ale když jsem si zlomila oba kotníky, řekla jsem si, že si to tancování dám za odměnu. Takže jsem si to dopředu naplánovala a do sezony ještě naskočím. Ale byl na StarDance čas teď, protože aktuální sezona je taková mezisezona mezi olympiádou a mistrovstvím světa, z toho čtyřletého cyklu je nejméně důležitá, třebaže i Světový pohár samozřejmě je důležitý. Ale řekla jsem si: Kdy jindy než teď. Plno lidí sice reagovalo stejně jako vy – otázkou, jestli StarDance znamená konec mé kariéry. Ale já si chtěla jenom udělat radost po zranění a po vítězství na mistrovství světa.

Máte dva koně, jednoho jste dostala ve svém rodném Vrchlabí jako dar za vítězství na olympiádě, druhého jste si koupily napůl se sestrou. Mám koně rád, ale nic o nich nevím, tak třeba položím otázku nepatřičnou, ale dělíte-li se o koně, a ten tedy jezdí s dvěma jezdkyněmi, patrně na každou z vás reaguje jinak.

Pepina, toho olympijského koníka, má teď taky ségra, i kdy jsem ho dostala já. Ale vyplynulo to tak hned od začátku, že ho budeme mít společně, protože ségra taky jezdila a protože já se s ní podělit chtěla. Je samozřejmě znát, že pod každou z nás se ten kůň chová jinak. A říká to i naše trenérka a kamarádka Marťa. Ale je to logické: já jsem jednak o deset nebo osm kilo těžší než ségra, jednak jsem i vyšší, takže mám jinde i těžiště. Zdá se mi, že se ségrou si Pepin sedl víc. Ne že by se mnou nefungoval, ale já mám pořád v sobě přítomný takový ten soutěžní přístup – tedy nemyslím, že bych byla přehnaně ambiciózní, ale když se patnáct let pořád snažíte být někde první, přenášíte si to i jinam. Takže mám na sebe i Pepina asi větší nároky než ségra. A Pepin je prostě takový citlivý poníček a uzlíček nervů, už se sice zlepšil, ale je to takový náš pupík, takže ségra mu asi i proto sedí víc. Ona si sice vytkne cíl, jakého s ním chce dosáhnout, ale nemá ty moje okamžité nároky. Asi je to dobře.

A jak je na tom Demi, váš druhý kůň?

Ta je velká, tu jsme koupily, abychom se ségrou mohly spolu jezdit na vyjížďky a já netrápila toho poníka a měla normálně velkého koně. Tak máme kobylu Demi, je strašně vtipná. Kobyly obecně jsou komplikovanější než valaši, jsou to prostě ženský. Zatímco valaši, jak jsou vykastrovaní, tak jsou konzistentní, furt stejní. U kobyl záleží na charakteru, jsou nahoru dolů. Tedy jsou samozřejmě i hodné kobylky, ale jsou i ostré. Ta naše je něco mezi, má svůj názor, je dost dominantní, takže jsme si to spolu v některých chvílích musely vyříkat, když jsme se spolu mydlily na jízdárně. Ale pořád je to moje hobby, ne sport, u koní se snažím hledat svůj balanc, uklidnění po všem tom závodění a soutěžích (ačkoli snowboarding je mezi sporty vlastně pořád klidná disciplína). Přesto mi trvalo se u koní uklidnit, uvědomit si, že není potřeba nic tlačit, že nejde o mé zaměstnání, že je to pro mě zábava a radost a že se nemám trápit tím, že jsem si nestihla zajít zajezdit nebo že se na tréninku něco nezvládlo a že to holt zvládneme příště. Mám totiž u koní strach, že to pokazím, že zkazím to zvíře, protože nejsem koňák s mnoha zkušenostmi.

Radši se nebudu ptát, co si představujete, že bude dělat, až budete mít děti.

No právě! Tak se ten svůj strach učím ovládat aspoň na koních.

A jak vychováváte psa?

Víte, on je hrozně hodný. S ním opravdu zatím nebyly problémy, protože je hodný. A tak si říkám, že když mám extrémně hodného psa, musím mít trošku rozverného koně. Ona potřebuje „pevnější ruku“ a já se u koní učím cítit míň hmatatelné věci, užívat si to a učit se i to, že nemám vždycky všechno pod kontrolou. Demi má šest set kilo, a když se rozhodne, že někam nepůjde, nehnete s ní. Sice se snažíte, aby k tomuhle rozhodnutí nedospěla, ale když se to stane, nic nenaděláte. Naštěstí ona není extrémní, navíc je na mě zvyklá; a teď i na ségru. Samozřejmě není to pes, takže ve výběhu za mnou nepřijde, ale zkouší, co všechno si může dovolit. Koně jsou v tomhle jako děti, zkoušejí hranice, kam je pustíte, a potřebují mít pořád trochu dané, co smějí a co ne. Ale musíte to z nich cítit, což se naučíte jenom tím, že jste s nimi často, jezdíte na nich a že poznáte, kdy je kůň skutečně naštvaný, kdy se jenom rozcapuje a zkouší vaši trpělivost a kdy ho opravdu něco bolí a něco není schopen udělat. Takže se snažím jezdit na koních tak, abych je co nejmíň otravovala. Aby byli spokojení, když s nimi jedu zrovna já. A je hrozně dlouhá cesta se to naučit. Ségra se mi směje, že to furt všechno řeším. Přiznám se vám, že mám rozečtené asi čtyři knížky o koních současně. Ale tenhle přístup jsem začala praktikovat, až když jsme si koupily tu druhou kobylu a obsedávaly jsme ji a měly ji ve výcviku a učily se s ní od začátku. S Pepinem to tak nebylo, ale s Demi jsem se do toho hodně ponořila a manžel Marek si ze mě dělá srandu, že když jdu na koně, vrátím se domů vždycky nejdřív za šest hodin.

Zrovna jsem chtěl říct, že až budeme rozhovor dělat příště, jenom vám strčím diktafon, řeknu „koně“, půjdu dělat něco jiného a za hodinu se pro diktafon vrátím. Vy jste se mi úplně proměnila před očima, když přišla řeč na koně: celá záříte.

No jo, máte pravdu. Ale já mám teď taky absťák, kvůli StarDance jsem už dva měsíce nebyla jezdit a chybí mi to. Na jezdění mě baví taky to, že cítím obrovský prostor se zlepšovat. A taky je hezké, že jdu v dvojici s koněm, že je to vztah a že se snažíme rozvíjet navzájem. Koně, pokud jim nasloucháte, vás mohou posunout i osobnostně, zrcadlí vás. Když po Demi chci, aby zacouvala, a jdu na ni už trochu přinasraná s větami jako „Ježišmarjá, tak už zacouvej!“, tak ona reaguje jinak a třeba i hystericky, než když ji v klidu požádám o totéž. Když cítí, že vím, co chci, je to jiné, než když pozná, že si tím nejsem jistá. To pak hned využije situace.

Jsou koně vaše budoucnost? Ptám se taky proto, že ta energie, která z vás jde, to je radost z jakéhokoli pohybu, takže nemám problém představit si vás třeba jako selku, která má svůj grunt, ráno vstane, opatří zvířata, poryje zahrádku nebo políčko, napeče dětem… a všechno je to takové samozřejmé, protože je v tom radost z toho pohybu a cvrkotu.

Vlastně proč ne, i když musím říct, že tím, jak jsem už jako dítě chodila na koně a starala se o koně, jsem zjistila, co je to za práci. Jenže já bych koně přece jen chtěla mít jako zábavu, proto bych je asi nechtěla mít doma. S ustájeným koněm víte, že se vám o něj někdo postará, pustí ho do výběhu, nakrmí ho a vy si jenom přijdete zajezdit. Určitě nechci bydlet v Praze nebo ve velkém městě po zbytek života, přece jen mám Vrchlabí hluboko v sobě. Ségra taky, ta by chtěla mít ovečky, ona je víc farmář než já – doma proto máme slepice, i když bydlíme uprostřed Vrchlabí mezi paneláky. Taky má dva psy, my s Markem máme jednoho, takže život v obklopení zvířaty ano, to mám hrozně ráda a tak to snad zůstane. Ale uživit se jezdectvím je těžké a já bych si koně nerada znechutila tím, že budu ve stresu z práce kolem nich. Navíc jsem přesvědčena, že na koních se budu celý život učit a nikdy se nedostanu do fáze, že bych naopak mohla někoho učit nebo trénovat já, na to je pozdě, na to jsem stará.

Myslíte?

S koňmi musíte dělat odmalička a ještě mít štěstí na dobré lidi, kteří vás to pořádně naučí. A ještě navíc musíte mít talent pro koně, a ten já nemám. Takže se hrozně ráda budu vzdělávat a vidím se u koní víc, až skončím se snowboardem, ale pracovat asi budu jinak a koně mi zůstanou jako zábava, kterou si budu moct dopřát častěji nebo ve větší míře než teď. Koní se totiž nemůžu vzdát, provázejí mě od dětství. Už jako malá jsem zbožňovala Peruána na Velké pardubické a přála jsem si, aby se můj kůň jmenoval stejně.

Proč jste vlastně jako dítě nezačala jezdit třeba parkur?

Chtěla jsem, ale nebyly pro to podmínky. V Krkonoších ani nebyly stáje, našli jsme tuším jednu. Navíc je to drahý sport: i jenom na národní úrovni jde o statisíce až miliony ročně. Když chcete jezdit do zahraničí, tak to už je finančně úplný nesmysl. Musela bych jako jezdkyně jít pracovat někam do stáje a doufat, že to třeba vyjde, protože na koňský sport naši neměli. Přiznávám, že jsem chtěla jít na střední zemědělskou, ale na to mi táta řekl, že kydat hnůj už umím i tak, tak jen ať jdu na gympl. Ale nelituji, šla jsem dobrým směrem a díky snowboardingu potkávám lidi, jaké potkávám, a dostávám se k takovým, k jakým bych se normálně nedostala. Nakonec i koně mám díky tomu, že jsem vyhrála olympiádu, tak si myslím, že se to všechno hezky doplňuje. Navíc mám práci, která mi umožňuje se kolem koní motat, v jiné by to třeba nešlo.

I jako moderní pětibojařku si vás dovedu představit.

Moderní pětiboj mám moc ráda! Ale u nás nic takového prostě nebylo, takže jsem automaticky začala dělat snowboard a lyžování.

Ještě jeden sport s vámi chci probrat, rozvinul se kolem StarDance: a sice jestli vás někdo uvidí brečet.

To vyhrotil Kuba Mazůch, to je jeho sport.

Ale už ho převzali další. A tak mě zajímá, u čeho pláčete a dojímáte se. Předpokládám, že sledujete manželovu práci, rozplakaly vás třeba Kukačky? Seriál o výměně dětí v porodnici a strastech, které kvůli tomu dvě rodiny zažívají.

Viděla jsem obě série, ale asi jsem nebrečela. Mám svoje filmy, u kterých vím, že se rozbrečím. Třeba pohádku Rebelka, na kterou jsme s Kubou tančili tango. Rezonuje se mnou její hrdinka, postava princezny Meridy, která chce volnost a dělá si, co chce, což je mi blízké, stejně jako její silný vztah s maminkou. Vůbec mám dojem, že se možná dojímám víc, než tomu bylo dřív. Ale nedojímám se svými úspěchy – když něco vyhraju, řeknu si, uf, mám skvělý pocit, ale neslzím. Štěstím jsem brečela, když mi předávali Pepina, to jo, ale to bylo proto, že zatímco o olympiádě jsem nikdy nesnila, tak o vlastním koni od dětství. Navíc mi ho dali Vrchlabáci.

Ano, ta sousedská pospolitost tehdy byla skutečně dojemná.

Přesně, to bylo krásné. Takže vidíte, jsem sentimentálnější než dřív. Dost často u sportovních sestřihů nebo u toho, když vyhrají moji kámoši nebo když se jim něco podaří. To mám na krajíčku víc než u svých výkonů. Možná je to tím, že snowboarding je dynamický sport a že to mám z kopce rychle odjeté. Takže se dojímám u svých kamarádů nebo u silných sportovních úspěchů jiných. U svých ne asi taky proto, že si myslím, že ve sportu se potřebujete nenechat rozhodit emocemi, mohly by totiž pokazit váš výkon. Takže na závodech jsem dřív sice brečela mockrát, ale buď proto, že jsem měla strach, nebo proto, že jsem spadla nebo se mi něco nepovedlo nebo nechtělo. Potom jsem se emoce naučila ovládat, protože je to docela prostě i bezpečnější.

Takže brečíte aspoň u Rebelky.

No u Kukaček jsem byla dojatá, ale nebrečela jsem. Zatímco Rebelku můžu vidět podesáté, znám to, vím, co přijde, ale stejně se rozbrečím. A to jsou okamžiky, kdy si pláč vlastně užívám a kdy vím, že je dobré to ze sebe někdy pustit ven.