Konec roku je ve filmovém průmyslu sezona událostí. Premiérovaná jsou díla, od nichž se očekává, že by mohla zaujmout lidi, kteří hlasují v různých výročních cenách, nejlépe Oscarech. Letos by se mezi ně asi měl počítat i Zabiják, nový film známého amerického režiséra Davida Finchera, který se po krátkém uvedení v amerických kinech (především kvůli splnění kritérií přijatelnosti na Ceny akademie) objevil v nabídce streamovací služby Netflix. Je to dílo v různých ohledech příznačné – pro svého tvůrce, firmu, která ho zaštítila, i momentální stav Hollywoodu, znejistělého až na hranici paralýzy.

Ve Fincherově novince je možné vnímat ozvěnu časů velké expanze streamovacích služeb – především právě Netflixu. Ve snaze dosáhnout dominance na trhu investoval obrovské sumy do výroby nových programů, bral si na to úvěry, vycházel přitom z předpokladů nárůstu počtu předplatitelů, jež se později ukázaly jako nerealistické. Součástí toho konceptu byla i prestižní kinematografie. Netflix nabízel režisérským hvězdám velice velkorysé podmínky a téměř naprostou volnost, cílem bylo výrazně se uplatnit na poli autorského filmu, kromě předplatných sbírat i ceny. Plody téhle strategie jsou třeba čtyřhodinový film Martina Scorseseho, s epickým rozmachem podané intimní drama Roma mexického režiséra Alfonsa Cuaróna, sebou okouzlený a pohlcený autobiografický film Bardo další mexické hvězdy Alejandra Gonzáleze Iñárritua, Manželská historie Noama Baumbacha…

To období rozhazovačnosti má ale Netflix stejně jako většina ostatních streamovacích služeb už za sebou. Šetří se a propouští se, podmínky natáčení bývají všelijaké, rozhodně ale ne velkorysé. Programová nabídka chudne a daleko víc než ambiciózní projekty v ní dominují zcela prostřední (v lepším případě) kusy, nasekané podle jednoho mustru, neaspirující na zápis do filmové historie a nevyžadující ani soustředěné sledování, vhodné jako doprovod k poklimbávání nebo výkonu domácích prací. Ani ta strategie dobývání prestiže Netflixu tolik nevyšla. První streamovací společností, která získala Oscara pro nejlepší film, se v roce 2021 nakonec stala konkurence – Apple TV+, navíc za konvenční a zapomenutelný „pozitivní filmeček“ V rytmu srdce. To zabolí.

Dát jim, co chtějí

Cyničtější pozorovatel by ve Fincherově Zabijákovi mohl vidět právě příklad toho celkového regresu. Režisér je globální hvězda, má početnou skupinu oddaných fanoušků, kteří v něm vidí velkého filmového umělce a inovátora, precizního mistra. David Fincher se etabloval jako režisér videoklipů, jeho celovečerní debut byl třetí Vetřelec (1992), zásahy však produkční společnosti film proti režisérově vůli dost změnily. Slávu si ale vydobyl pozdějšími snímky z devadesátých let – thrillerem Sedm a adaptací románu Chucka Palahniuka Klub rváčů. Ty filmy definovaly Fincherův styl i jeho apel pro určitý typ publika. Efektní režie, v něčem extrémní obsah, s až únavnou doslovností vyjadřovaná chmurnost, někdy kombinovaná s prvoplánovou satirizující výsměšností. To vše okázale sugerující pronikavost způsobem, který osloví tu část publika, jež si ráda připadá chytře, je ale uměním nerada přetěžována. Po přelomu století natočil mimo jiné oscarové drama Sociální síť (2008) o vzniku Facebooku, svůj nejlepší film Zodiac (2007) a spíš efektní než efektivní adaptace bestsellerů Muži, kteří nenávidí ženy (2011) a Zmizelá (2014). Podílel se i na velice úspěšném seriálu Domek z karet.

S Netflixem uzavřel exkluzivní smlouvu. Jejím prvním plodem byl dva roky starý film Mank – v něčem typický produkt tehdejších ambicí. Dvouapůlhodinový černobílý snímek o vzniku klasického filmu Občan Kane z počátku čtyřicátých let a také o Hollywoodu a vůbec americké společnosti té doby v hlavní roli s Garym Oldmanem coby scenáristou Josephem Mankiewiczem. Pro Finchera to byl projekt v něčem osobní – v Mankovi vycházel ze scénáře, který v sedmdesátých letech napsal jeho otec. Výsledkem byl ale okázale artistní, nic zásadního neříkající a rozvleklý film, který Netflixu nepřinesl ani prestiž, ani divácký úspěch. Nedobře to dopadlo i s dalším Fincherovým projektem pro streamovací službu, seriálem Mindhunter: Lovci myšlenek o vzniku a prosazování metody psychologického profilování sériových vrahů. Seriál sice našel nadšené fanoušky i mezi kritiky, nebylo jich ale dost a Netflix ho shledal příliš nákladným na to, jakou přitáhl pozornost, a výrobu po dvou sezonách zastavil.

V čerstvě premiérovaném Zabijákovi je možné vidět projev snahy režiséra napravit si u partnerů reputaci a dát jim i publiku, co od Finchera chtějí. Tedy film, v němž se vynalézavými způsoby zabíjejí lidé, přičemž ty „zabijačky“ jsou režírovány nápaditě a vedou se kolem nich chytré řeči. A zároveň je v tom všem možné vnímat i nějakou metarovinu. Komentář k dnešnímu světu a taky k filmu obecně a snad i k osobě tvůrce tohoto konkrétního díla. Pochopitelně je to komentář dostatečně explicitní na to, aby ho i diváci v zadních řadách pobrali a byli si pak o to jistější, že se potkali s filmovým uměním. Že jim někdo v žánrovém obalu předal i rafinovaně „podvratné“ poselství. Ze všeho nejvíc ale Fincherův Zabiják připomíná tzv. showreel, jakési osobní best of, které si filmoví tvůrci vyrábějí pro potřeby sebeprezentace.

Skoro všechno pod kontrolou

Bezejmenný Zabiják (Michael Fassbender) se připravuje na fušku v Paříži. Obrazy únavné rutiny jeho soustředěného čekání – občas přerušeného cvičením jógy nebo zakoupením hamburgru v převleku za německého turistu – doprovází vnitřní monolog (autorem scénáře vycházejícího z francouzského komiksu je Andrew Kevin Walker, mimo jiné scenárista Fincherových Sedmi). Je to velice dlouhý monolog, v němž protagonista rozvlekle vykládá svou filozofii. Svět je nesmyslný a strašný, lidé též, Zabiják se proto nijak a v ničem citově neangažuje, počíná si metodicky, na nikoho a na nic se neváže… Dojde i na citaci zlopověstného Aleistera Crowleyho (jmenován není). Těžko říct, zda v té předlouhé promluvě není osten parodie, ani v tom případě by ale nebyla moc pronikavá či účinná.

Jenomže se ukáže, že jeho obsedantní metodičnost nemusí vést k požadovanému výsledku a Zabijákova kontrola nad situací není tak dokonalá, jak je přesvědčen (nebo si to přesvědčení sugeruje). Protagonista se octne v ohrožení, navíc vyjde najevo, že ani tu zásadu na nikoho se nevázat nedodržuje úplně stoprocentně. Existuje žena, na které mu záleží. I ona je v nebezpečí, jen tak tak unikla smrti. Zabiják proto vyrazí to nebezpečí eliminovat. Trpělivě a chladně postupuje od zabití k zabití, výš a výš v žebříčku hrozeb. Většinu svých cílů nechá před „zákrokem“ náležitě vypovídat, mluví podobně stylizovanou řečí, jako je ta jeho, také trochu moc a trochu přechytrale, v nejvyšších patrech zločinu to je zjevně zvykem. Zároveň ale autoři  průběžně naznačují, že protagonistova kontrola nad situacemi je v nějaké míře iluzorní (nikdy ale ne natolik, aby to jeho plány zásadněji ohrozilo). Že jeho víra ve vlastní bezcitnost je neopodstatněná. Při každé příležitosti třeba poslouchá cituplné písně dávných The Smiths. Svět, jímž se pohybuje, je stejně neosobní a studený, v něčem bezbarvý jako on sám, může s ním splynout a zůstat nepozorovaný. Taky díky službám všech těch nadnárodních společností, díky nimž je logistika vraždění snazší, inu, kapitalismus, z každého udělá necítícího humanoida. Nebo tak něco.

Fincher a jeho spolupracovníci jistě dokážou jednotlivé situace inscenovat a snímat atraktivně a někdy i invenčně – viz třeba scénu, v níž za zvuků písně How Soon Is Now kulminuje úvodní sekvence. Nakonec jako by se právě oni stali těmi hlavními postavami Zabijáka. Postavy jsou jen nástroji, s jejichž pomocí ty svoje dovednosti demonstrují. Rozpolcenost hlavní postavy mezi chladnou bezcitností a potlačenou citovostí je jen nepřesvědčivě a letmo sugerovaná, scéna, v níž se Zabiják potká se svou láskou, je snad z celého filmu nejnepřesvědčivější. Při vší drastičnosti a okázalé a někdy výsměšné skepsi vůči světu a životu je Fincherův film snadno stravitelný, bez váhy a bez napětí. Nemá moc daleko k reklamě, s podobnou urputností tlačí nějaké jednoduché poselství, vytahuje všechno na povrch, pod nímž nic není. Spíš než reflexí vychladlého, sebou pohlceného a místy groteskního světa je jeho typickým produktem.

Někteří kritici vnímají postavu obsesivního, pedantického a efektivního Zabijáka jako autorovu projekci. Klidně. Připomnělo mi to jiný film, v němž režisér přes postavu mnohonásobného vraha vypráví o sobě – Jack staví dům od Larse von Triera. film méně urovnaný, ale, troufám si říct, vnitřně poctivý. Trierův zabiják je stavbař, sní o tom, že bude velkým architektem, dobře ale ví, že je jen obyčejný inženýr a že už to tak zůstane. Zabiják Davida Finchera je v tomto smyslu také velice „inženýrský“. Zároveň působí velice sebejistě. Možná proto, že režisér zná svoje publikum a ví, co všechno mu zbaští.