Tag: seriál

Články k tagu

Výprava do srdce Islámského státu

Severská televizní tvorba, především tamní krimi, představuje pro část publika i kritické obce jakýsi „zlatý standard“. No, asi bych tím nadšením trochu šetřil. Nějaké kvality ale skandinávská televizní tvorba jistě má. Výstižně je ilustruje švédská minisérie Chalífát z nabídky streamovací služby Netflix. Napínavý příběh na téma, které bylo před pandemií považováno za velice aktuální, až žhavé: islamistický terorismus a především tzv. Islámský stát. Podáno je docela vtahujícím způsobem a s realizační jistotou. Navíc způsobem, který není nijak relativizující, nevysvětluje terorismus jako nutný důsledek útlaku muslimských menšin v Evropě, vlastně ho nevysvětluje vůbec.

Legenda o Jordanovi

Karl Malone, John Stockton, Charles Barkley, Patrick Ewing nebo třeba Reggie Miller. Říkají vám ta jména něco? Stěží, pokud nejste fandové basketbalu. Michaela Jordana však nejspíš znáte. Šestinásobného vítěze NBA, legendu Chicaga Bulls s číslem 23, zřejmě nejlepšího hráče historie, který udělal z basketbalu globální fenomén. A co mají výše uvedení muži společného? Nikdy nedokázali vyhrát NBA, protože na vrcholu své kariéry narazili do zdi jménem Michael Jordan. A právě poslední sezoně Michaela Jordana v Chicagu v roce 1997/98, ale i celé jeho kariéře a týmu, který kolem něho dokázal vybudovat skvělý manažer Jerry Krause, se věnuje desetidílná dokumentární série The Last Dance (Poslední tanec).

Vlast žádá své. Už naposled

Tak už to mají za sebou. Carrie Mathisonová (Claire Danesová), nervově labilní a vysoce výkonná agentka CIA, pověstná svou neposlušností a schopností na poslední chvíli vytáhnout z rukávu řešení nějaké té zoufalé globální šlamastyky. Saul Berenson (Mandy Patinkin), klidný a otcovský Carriin mentor, který se ze zpravodajské služby dostal až do funkce prezidentova poradce pro národní bezpečnost, znavený muž, jenž na svých bedrech nese tíhu světa. Byla z něho už sňata. Všichni hrdinové amerického seriálu Ve jménu vlasti (Homeland) mají už padla, v neděli se v USA vysílal jeho definitivně poslední díl. Krev tekla, nic jiného se taky čekat nedalo.

Lidé proti počítačovým božstvům

Pandemie nemoci COVID-19 může měnit optiku, jíž lidé vnímají i věci, jež s ní nesouvisejí a souviset nemohou, třeba dramatická díla, která se v současnosti dočkávají uvedení, což znamená, že byla koncipována v časech, kdy termín koronavirus znala jen úzká skupina odborníků. Je možné je vnímat jako svědectví o světě nedávné minulosti, kdy jsme měli úplně jiné starosti a zaměstnávali hlavy jinými tématy. Jenomže pak se změnil svět. Stejně tak by se ale dalo říct, že svět se mění pořád, v těch nedůležitějších ohledech zároveň zůstává stejný. Je docela dobře možné, že některá témata, která lidem připadala důležitá před dvěma roky, ztratila relevanci, jiná jí naopak nabývají.

Tajemství rozbolavělého světa

Ze seriálu Outsider se na HBO stal nečekaný hit, u jedné z mnoha a mnoha nových televizních a filmových adaptací próz Stephena Kinga je to až překvapivé – kvantita v kvalitu se na tomhle poli neproměňuje zrovna často. Outsider je ale vzácný případ seriálu, který se netváří jako bůhvíjak přelomové dílo, prozkoumávající dosud neobjevené možnosti televizní zábavy. „Jenom“ v něm je plus minus všechno dobře, v Outsiderovi by bylo možné vidět až příkladnou adaptaci, jejíž autoři našli ten správný styl vyprávění i obrazu, všechny složky v ní synergicky „hrají“.

Seriály podle nového mustru

Výroba televizních seriálů je také průmyslové odvětví – často se na ní podílejí velké instituce, její součástí může být též velké množství porad, vytváření marketingových strategií, testování cílových skupin a jejich reakcí, poměřování vznikajícího díla nějakým mustrem. Co si v něm najdou mladí? Co si v něm najdou lidé středního věku? Je už v prvním díle erotická scéna, nebo se aspoň protagonista svlékne do půl těla? Ne každá látka takový „korporátní atak“ vydrží a ne každý tvůrce ho vydržet chce – někdo může mít ambici zavděčit se a taky představa sporu idealistických autorů a cynického byznysu je značně zjednodušující. Rady byznysmenů zhusta mohou stát za vyslechnutí.

Je správné být quislingem?

Před třemi roky měla premiéru první sezona norského seriálu Okupace (Okkupert), dílo přitáhlo mezinárodní pozornost především svou v tehdy aktuální politické situaci explozivní zápletkou. Byla to spekulativní fikce, zachycovala dění v Norsku potom, co část země je okupována ruskou armádou. Moskva se tehdy proti seriálu diplomaticky ohradila, možná trochu zbytečně. Po odvysílání druhé řady, již během podzimu uvedla ČT, už žádné diplomatické protesty nezazněly, nebyl k tomu totiž nejmenší důvod, skoro naopak – ze zmateného děje seriálu vycházejí Rusové skoro nejlíp. Nevím, jestli to byl autorský záměr, ten seriál od začátku a v druhé sérii zvlášť působí dojmem, že jeho autoři žádný jasnější záměr ani neměli, prostě se těch osm dílů snažili nějak, jakkoli, dotlačit k finále.

Jak si užít kult režiséra

Pro práci scenáristy Petra Kolečka je typická pořádná dávka humoru, leckdy mnohdy nevybíravého a nekorektního. Má cit pro jadrné komediální dialogy a libuje si v nadsazených zápletkách a situacích. Jeho film Přes prsty, kde si poprvé vyzkoušel i režii, ale prý žádná typická řachanda nebude.

Sežrat se navzájem? Tak alespoň stylově

Může to být celkem příjemná kratochvíle, sledovat, jak jiní lidé trpí. Tvůrci britsko-amerického seriálu Teror jsou si toho vědomi a dokážou publiku tu paradoxní slast zprostředkovat. V něčem je paradoxní i jejich dílo – zároveň v mnoha ohledech staromódní, pokud ale jde o technickou stránku věci, naopak značně progresivní.

Apokalypsa jako otravná rutina

Stane-li se seriál velice úspěšným, může ho to vystavit nebezpečí. Produkční společnost a někdy i autoři mohou mít sklon protahovat ho do nekonečna nebo přinejmenším daleko za hranici únosnosti, kde se z díla kdysi třeba docela zábavného stane jen otravná a čím dál hůře zvládaná rutina.

Nové Stranger Things – kouzlo ještě funguje

Velký a překvapivý hit se loni stal z osmidílné minisérie Stranger Things, jejíž na tomhle poli debutující autoři, bratři Dufferovi, dokázali pozoruhodně vybalancovat „osmdesátkovou“ nostalgii, velké množství odkazů a citací filmů té doby a zároveň vyprávění příběhu, který může stát sám o sobě.

Ztracený svět barvité špíny

O pornografii se v posledních měsících píše jako o vážné hrozbě – závislost budícímu požeráku času, jenž mění lidi (především muže), kteří jejímu sledování propadnou, činí je neschopnými prožívat normální vztah, dokonce snad i působí změny v jejich mozcích. I nikterak alarmističtí autoři v souvislosti s ní používají termín krize, některé státy Unie ji označily za hrozbu pro veřejné zdraví.

Kamera na cestách Islámským státem

Islámský stát přinesl krutou válku do části Blízkého východu, teroristické útoky do několika evropských měst. Kromě toho útočí i na představivost lidí na Západě, zásobuje ji děsivými obrazy, krvelačného a jaksi osobního násilí, za nímž je cítit nepochopitelné a krajní barbarství, které se potkalo s moderními komunikačními technologiemi a naučilo se je ovládat. A taky temná síla, která dokáže na dálku nebo s pomocí emisarů přitáhnout lidi, kteří v Evropě žijí.

Skvělý odchod Pozůstalých

Asi to tajemství nechám být, zpívá Iris DeMentová ve skladbě, která doprovázela titulky několika částí nedávno skončivšího seriálu Pozůstalí – včetně té poslední. V něčem ta slova shrnují ducha toho mimořádného díla, v jehož středu je veliké tajemství a kolem něj obíhá množství tajemství dalších, z nichž autoři většinu nechají být, vysvětlí je nanejvýš dílčím způsobem, případně je nevysvětlí vůbec.

Caligula: všechnu moc imaginaci!

Bylo to setkání s pro mě doposud neznámou podobou zla, děsivou, a taky fascinující, snad i legrační. Spousta dalších chlapců a děvčat, kteří tehdy na přelomu 70. a 80. let s očima navrch hlavy sledovali klasický britský seriál Já, Claudius podle knihy Roberta Gravese, na tom jistě byla podobně. Všichni tam nosili tógy, kuli pikle, jeden druhého vraždili, aby získali moc nebo sex, z nenávisti i z plezíru.

Zastydlý puberťák pod vlivem „démona“

Minisérii Sedmilhářky (Big Little Lies) prohlašují už teď někteří recenzenti za nejlepší televizní seriál letošního roku. Možná bych se v tom ohledu trochu krotil, ale i tak – je to pozoruhodné dílo. Příběh žen, vyprávěný z větší části muži, v něčem velice feministický, což čtenářům tohoto týdeníku možná nebude připadat jako to nejvřelejší doporučení.

Bohéma. Nakolik mohou filmaři křivit realitu?

Pozornost, která se v posledních týdnech věnuje seriálu České televize Bohéma, aby bylo náležitě zdůrazněno, co všecko je v seriálu špatně nebo aspoň rozporně, je fascinující. Ne proto, že by se nepatřilo na něco takového jako na zajímavost poukázat. Ale patří se na to právě jen poukázat jako na zajímavost pro srovnání, pro uvedení věcí na publicistickou míru.

Indiáni, gangsteři a kadeřnice

To nejlepší v televizi v roce 2015 přišlo nakonec. Druhá řada seriálu Fargo je, myslím, nade vším, co se letos vysílalo. Její hlavní autor Noah Hawley dokázal to, v čem spektakulárně pohořel scenárista Temného případu Nic Pizzolatto. Svůj loňský triumf nejenom zopakovat, ale přidat k němu ještě něco navíc.

Model zraněného světa

Ze seriálu Pozůstalí (The Leftovers) se ve druhé sérii stalo výrazné a soustředěné dílo, prošel proměnou ze zajímavého excentrického úkazu ve strhující a suverénně provedené vyprávění, které má své jasné opodstatnění (alespoň soudě podle prvních částí, které v Česku odvysílala HBO).