Ten přestup nezůstal v tuzemských médiích přehlédnut, přesto mu nebylo věnováno tolik pozornosti, kolik by si zasloužil. Neboť letošní návrat producenta Michala Reitlera na Novu po deseti letech působnosti v České televizi je důležitý přeryv v české televizní dramatice. Reitler patří k tvůrcům, jakých je vždycky málo: mají tah, umějí postavit tým, umějí najít látku, umějí zacházet s textem a dovedou ho náležitě rozvinout. Právě i díky jeho práci (namátkou MOST!, Devadesátky, Případy 1. oddělení, Trpaslík, Neviditelní, Metanol, Dukla 61, Božena, Ochránce, Svět pod hlavou…) se ČT v nedávných letech stala jednoznačným primášem zdejší dramatické tvorby. Po producentově přestupu však lze očekávat, že kvalita soustředěná doposud v jediném médiu se rovnoměrněji rozloží mezi další – jelikož za Reitlerem přejdou i další tvůrci.

Pozorný divák si všiml, že k posunům už došlo, třebaže jinde, než by snad očekával: nikoli na obrazovkách, nýbrž v digitální videotéce Novy nazvané Voyo. Ta se v uplynulých měsících proměnila ze zásobárny starých dílů seriálů Ulice či Ordinace v růžové zahradě na prostředí nového obsahu, přičemž změnu strategie zahájil chytrý přesun zmíněné Ordinace z obrazovek na stream a snaha přimět letité diváky zavedené značky zaplatit za nový produkt. Konečně totiž se některá z našich televizí rozhodla plnohodnotně vnímat světové tendence tvořit původní obsah pro stream a pokouší se vyvinout obdobný domácí produkt. Zatímco ČT digitálu nevěřila a někdejší náskok svého iVysílání promarnila, od Novy jde o praktickou úvahu na základě zjištění, že české digitální návyky jsou již dostatečně rozvinuté, aby podpořily diváckou chuť vídat české a slovenské herecké tváře v nových a nových výtvorech a aby se tak Voyo mohlo bezpečně usadit na zdejším maličkém trhu. Nakolik se může uživit – obzvlášť když svůj nástup rozjelo v ekonomicky vypjatých časech –, prozatím nevíme, ale bude napínavé to sledovat. Nicméně ambice ohlášeny byly a jeví se příčetně: získat do pěti let milion předplatitelů v Česku a na Slovensku a domácím obsahem konkurovat značkám jako Netflix, Apple TV+, Disney+, Amazon Prime Video či HBO GO/MAX.

Úkol Michala Reitlera je jasný: má být tahounem dramatické produkce na Voyo, on zde má naplnit svá přesvědčení o televizi, kině, či dokonce dílně nabízející zábavu i poučení pro všechny. Podle toho, co říká v rozhovorech, je audiovizuální dramatická tvorba v jeho pojetí proces evoluční. Diváci nesmějí být novinkami šokováni, nýbrž se musejí při sledování pořadu cítit v bezpečí a na cokoli podvratného si mají zvykat postupně. Proto je nutné pořizovat nejprve díla známých rámců a žánrů a až potom lze experimentovat. Jinými slovy, aby mohl vzniknout převratný MOST!, musí nejprve vzniknout Trpaslík, tedy seriál sice originální, ale rozpoznatelně macourkovského ražení, který už ovšem smí předvádět situace, jako je proměna jedné postavy v černocha či přičarování mužského ohanbí namísto nosu u postavy jiné.

Série podobných minisérií

Soudě dle dosavadní nové produkce však vedení streamu Voyo na takové rady úplně nedalo, pustilo se do odvážnější strategie a nabízí všechno najednou: nejistotu pokusů (Vegani a jelita pro někoho dokonce mohou být vtipnou sérií o pošucích z Brna) i generační výpověď (leč Mužketýři pojednávají o spletitosti vztahů dnešní mládeže obrazy bez hloubky, bez dramatu, bez smíchu). Většinou však Voyo přece jen sází na bezpečí známého vyprávění a na silné příběhy z nedávné minulosti s ctižádostí o společenský přesah. Za poslední půlrok jich novácká videotéka vyprodukovala několik: sérii podobných minisérií začal Případ Roubal, pokračoval Guru, pak přišla Iveta, nyní máme za sebou třetinu Jitřní záře. Na podzim, pokud to ve výrobě dobře dopadne, přijde Král Šumavy.

Z dosavadních čtyř děl jsou si tři podobná v zacházení s titulní postavou: k Bohu se vyznávající sériový vrah Ivan Roubal, sexuálně dychtivý „odháčkovávač“ žen s pošramocenou duší guru Jára a (aspoň nakolik lze usuzovat z doposud dvou odvysílaných částí) dívka neobvyklého jména, jež žije v zajetí výlučných představ svých rodičů o životě v absolutní svobodě. Jde o postavy s předlohou v reálném světě, jež daly minisériím jména a jež v nich vystupují jako postavy vedlejší. Všechny tři pojí také to, že žijí do nějaké míry exkluzivně a slouží jako centrální bod, určující pohyb a chování ostatních figur vyprávění včetně hlavních. To jsou bez výjimky ženy: poprvé advokátní koncipientka, podruhé znásilněná matka samoživitelka, potřetí matka dívky. Pouze hrdinka minisérie Iveta se od nich liší – je to postava sice titulní, ale v daném případě rovněž ústřední, neustále sledovaná a zároveň neustále upozaďovaná. Postava toužící po životě výjimečném, po slávě, ale taky po životě obyčejném, konformním. Napětí, které v ní je, si zaslouží pozastavení, třebaže už je Iveta několik týdnů po premiéře. (Patří však ke kouzlům a vynálezům streamů, že premiéru si divák určuje sám svým rozhodnutím.)

Nad třídílnou Ivetou, jež pojednává počátky kariéry zpěvačky Ivety Bartošové, platí pořekadlo S čím kdo zachází, tím také schází. Záměrem režiséra a scenáristy Michala Samira patrně bylo zakrýt veřejně známý obraz kdysi slavné ženy, která konec svého života strávila jako troska v zajetí alkoholu a čím dál podivnějších partnerů, a naopak připomenout kouzlo, jímž jako mladinká dívka okouzlila publikum. Potíž takového úsilí je v tom, že zprostředkovat něčí charisma skrze jiného člověka (byť sebelepšího herce, jako je v tomto případě i pěvecky precizní Anna Fialová) dost dobře nejde, takže je třeba pomoci si jinak – zajímavým příběhem. V tomto punktu Samir zvolil ideální řešení, protože sáhl po žánru romance. Chytil se vousaté pověsti o partnerském vztahu Bartošové s jejím prvním pěveckým partnerem Petrem Sepéšim, jenž nestihl okorat, jelikož kvůli zpěvákově nenadálé smrti pod koly vlaku trval příliš krátce – veřejně jeho výsledkem bylo několik hitů a jediné elpíčko duetů.

Úděl Ivetiných mužů

A protože o vztahu zpěvačky a zpěváka máme málo informací, otevřel se tvůrcům prostor pro fantazii. Tudíž: Iveta Bartošová je ve filmu zdánlivě plachá dívka, která se ale nebojí ukázat lokty, kdykoli se jí naskytne příležitost splnit si svůj sen stát se slavnou zpěvačkou. Třeba když na adventním koncertě v rodném Frenštátě pod Radhoštěm bravurně zaskočí za svou ztrémovanou sestru Ivanu. Následuje cesta s rodinou na festival mladých zpěváků do Jihlavy, první setkání se Sepéšim, jihlavský ne/úspěch v podobě „pouhého“ čestného uznání. Pak přetahovaná s rodiči o to, zda dívka smí jít za svým snem do daleké Prahy, kde nikdy nebyla, a pokusit se o kariéru. Soužití se Sepéšim, společné pěvecké tréninky, první sex, první studiové nahrávky, vystoupení v televizi, první koncerty, poznání vlastní slávy i prozření, že Sepéši je prolhaný cucák, který lásku na rozdíl od ní nebere vážně. Nakonec tragická partnerova smrt a náznak rozvíjejícího se vztahu s dalším životním partnerem, Ladislavem Štaidlem.

Nebýt matky, sestry a učitelky, nejsou ve vyprávění ženy; vždyť je výmluvné, že paní domácí, u níž Iveta v Praze bydlí, není nikdy vidět, nanejvýš slyšet, a vizuálně existuje jenom její nervní manžel. V Ivetině neustálém obklopení muži je problém Samirova přístupu, neboť ve shodě s bulvárem vykresluje zpěvačku jako ženu, jež je bez partnera-lídra takřka neschopná. Ostatně Sepéši je (v podmanivém podání Vojtěcha Vodochodského) vypodobněn jako uzurpátor, který si nepříčetností nezadá s posledním manželem Bartošové Josefem Rychtářem. Jediným mužem ze zpěvaččina okolí, jehož jako diváci můžeme chápat a s nímž můžeme souznít (v civilním pojetí Miroslava Hanuše to ani není problém), je Ivetin otec. Svou dceru má přečtenou, a třebaže má radost z jejích úspěchů, nesouhlasí s jejím odchodem z domu a věští jí tragický osud.

Autoři ve vztahu mužů k Bartošové, a možná rovněž v jejích k nim, zřejmě vidí cosi patologického, což podtrhuje postava vojáčka, který ve filmu nemá jinou úlohu než demonstrovat, že mladí kluci kdysi na vojně ve svých postelích ukrývali kromě fotografií svých děvčat taky snímky Ivety Bartošové. Tím ale z příběhu mizí sama Iveta, stává se jenom odérem nad vyprávěním. Čímž z něj mizí rovněž reálná Iveta, dokonalá profesionálka, která skvěle ovládala davy a která nejeden svůj velký hit natočila v letech, v nichž jí Michal Samir uložil truchlit po mrtvém Petru Sepéšim. Takže je to pořád stejné – další mužská manipulace Ivety Bartošové.

Iveta, scénář a režie: Michal Samir, kamera: Martin Douba, hudba: Ondřej Gregor Brzobohatý, hrají: Anna Fialová, Vojtěch Vodochodský, Eliška Křenková, Igor Chmela, Alena Mihulová, Miroslav Hanuš a další.