Každá krize je taky příležitost, slyší člověk v těch našich koronavirových časech až únavně často. A ano, něco na tom může být. Karanténa může být třeba příležitostí odložit masku – aspoň na chvíli, aspoň v něčem. Tak pojďme do toho.

Vychází teď hodně textů, které v izolaci přežívajícímu čtenářstvu přinášejí tipy na filmy a televizní seriály dostupné na streamovacích službách. Všechny mají společný leitmotiv: upozornit publikum na – oblíbeným termínem fotbalových analytiků řečeno – kvalitu. Ne nutně vysoké filmové umění, třeba i zábavu. Ale kvalitní. Nebo aspoň „kvalitní“. Ptám se ale: je právě kvalita to, co člověk doby koronavirové potřebuje? Nebo jen: potřebuje ji vždy a za všech okolností? Skutečný filmový labužník potřebuje někdy taky nějakou tu pořádnou pitomost, protože pitomost, když je pořádná, je taky kouzelná. A nic člověku tak neprojasní mlhu karantény jako dobrý příklad téhle pitomé magie. Mohlo by se zdát, že v takovém případě existuje snadná pomoc. Tak či onak pitomých filmů je přece většina. Neexistuje zásadnější omyl. Ta pitomost, řekněme, majoritní je především nudná, prostřední, okoukaná, prodlouží reálné dvě hodiny na subjektivní čtyři – a zrovna tohle tedy člověk v izolaci nepotřebuje. Kdežto ta inspirovaná, bezděčně krásná pitomost se hledá těžko. Vyžaduje velmi křehkou rovnováhu různorodých elementů: solidní tempo, dostatečně pitomé dialogy a v obraze věci, které člověk hned tak nevidí anebo je třeba vídá často, najednou jsou ale čímsi „posvěceny“. Někdy jakousi povznesenou rutinou tvůrce, který má všechno „na háku“, jindy zaujetím autora přesvědčeného o své genialitě. Kdo se snaží navodit stav tohoto okouzlení záměrně, uspěje jenom málokdy – tolik jsme si toho třeba slibovali od filmu Hadi v letadle, a jak zklamáni jsme byli… A kdo ho hledá, nemůže se spolehnout na doporučení arbitrů kvality, musí se vydat náročnou cestu pokusů a často dost vyčerpávajících omylů. Také jsem na ni vyrazil, v nabídce někde u dna streamovacích služeb se hrabal. Zde jsou mé první nálezy.

Beyond Skyline (2017, režie: Liam O’Donnell, Netflix)

Není to špatné. Snímek zřejmě navazuje na starší film Skyline a i divák původního filmu neznalý do tohoto dílka vplyne celkem rychle. Drsný policajt z Los Angeles jde vyzvednout zatčeného synátora. Cestou metrem slyší divný kravál a souprava se zastaví, klasickým způsobem složená skupinka cestujících (ostrá holka, slepý válečný veterán plus několik exemplářů kanonenfutru) vyráží tunelem pěšky. Dočkají se překvapení – zatímco byli pod zemí, napadli město mimouši. Na nebi lítá kosmická loď velká jako smolenská gubernie, na zemi řádí výsadek bojových robotů. Žerou lidem mozky. A tak na ně vysílají světelné paprsky, které oběti vytáhnou do útrob lodi. Synátor opakovaně podléhá, tatík to musí řešit. Film není opatřen českými titulky, není to příliš na škodu. Úderné dialogy zhusta sestávají z lapidárního Shit, případně Oh shit!, občas proloženo f*ckem. Někdy sklouznou k pedagogické doslovnosti, autoři dobře vědí, že informace vnímané vícero smysly si divák lépe zapamatuje. Obraz výbuchu atomové bomby nad Los Angeles proto doprovází hláška „Nad Los Angeles odpálili atomovou bombu!“, scénu, v níž opancéřovaný mimouš sežere jedné z postav mozek, uzavírá shrnutí: „Sežral jí mozek!“ Hrdinové se dostanou na mimoušskou loď. Hrdinové způsobí pád mimoušské lodi. Mimoušská loď spadne do… Laosu, kde zrovna zuří bitva mezi jakžtakž civilizovanými pašeráky drog a z řetězu utrženou plenící policií. Hrdinové se přidají na stranu rozumu a heroinu. Tamní vědátor zkoukne mimoušskou DNA a pochopí, jak tu loď a všechny její obyvatele zničit. Pochopí taky, že útočníci kdysi dávno přinesli na Zemi život, aby sem jednou za čas mohli přiletět a sklidit mozky. Naše planeta tedy funguje jako pěstírna mozků. Nepříjemné zjištění. Mnohokrát zazní shit a f*ck, tentokrát ale v laoštině. A především na scéně se objeví postava hraná indonéskou akční hvězdou Ikem Uwaisem, ten chlapík dovede kopat, mlátit a bodat skutečně velmi přesvědčivě a rychle (to myslím bez nejmenší ironie). Mimouši to pocítí. Pocítí i ledacos dalšího. O několik let později vyráží ze Země trestná výprava na planetu, odkud přiletěli agresoři. Doufám, že jim naši sežerou mozky.

Hisss (2010, Netflix)

Velmi svěží indický kousek. Začíná v šerém dávnověku, kdy se v bahnitém terénu indické džungle zrodila nebezpečná kobří bohyně. Sekvence jejího zrození je ilustrována vynalézavou montáží, v níž střihač střídá obrazy mohutně krvácející ženy se záběry stáda splašených buvolů, případně hejna roztomilých opiček. O pár tisíciletí později. Monumentálně zhýralý Američan a jeho místní pohůnci uloví v džungli velikého samce kobry. Utrpí přitom značné ztráty, šéfovi výpravy to ale nevadí, zhýrale se směje. Po uloveném samci v džungli zbyla opuštěná samice. Je to… a teď se podržte… ta kobří bohyně! Vydá se hledat svého samce, který zajat zhýralým Američanem nevýslovně trpí, zatímco zlý gringo se tomu zhýrale směje, případně koulí očima, případně slintá, případně to vše najednou. Kobří bohyně cestuje světem ve dne v těle svůdné supermodelky, když je ale měsíc v úplňku, chytne ji rapl, leze nahá po sloupech veřejného osvětlení, mění se v kobru a zabíjí lidi. Měsíc v úplňku je skoro pořád. Pátrá po ní šéf policie, něco se mu nezdá. Dojde na taneční číslo, během něhož se do bohyně zakoukají dva venkovští násilníci. Oba koulí očima. Vilně. Zaslouženě zemřou. Všechny lidské postavy postupně začínají strašně koulet očima. Dojde na akční honičku na tržišti s rybami, scéna obsahuje zpomalený záběr na sloní nohu, zvolna došlapující do hromady rajčat. Mlask! Kobří bohyně najde svého umírajícího samce, v jeho posledních chvílích se s ním ještě stihne vyspat – on v podobě velmi dlouhého hada, ona ve formě supermodelky. Působivé. Zhýralému Američanovi už není do smíchu, zhyne ve strašných bolestech, koulí přitom očima a slintá. Kobří bohyně se vrátí do džungle právě včas na to, aby stihla snést hromádku rozkošných vajíček.

Meg: Monstrum z hlubin (2018, režie: John Turtletaub HBOGO)

Říkám to pořád. Přítomnost žraloka filmům prospívá. Tím lépe, je-li to pořádný macek. Tuhle podmínku film Meg splňuje vrchovatě. Je tam víc než žralok. Víc než žralok-macek. Je tam, jak návodný český název napoví, monstrum z hlubin! Megalodon!!! A ten film, dá se říct, ujde. I když přece jenom mezi žraločím artem nevyčnívá tolik, jak by si divák možná přál. Rozjezd má totiž trochu pomalejší. Jonas Taylor (Jason Statham) při výzkumné výpravě narazí na monstrum z hlubin, řady jeho výpravy v důsledku toho značně prořídnou. Jonasovi ale jeho historku nikdo nevěří. Jonas je tím traumatizovaný a vypořádává se s tím jako každý soudný člověk– pochlastává v Thajsku. Hup! Skok! O pár roků později. Jsme na supermoderní čínské oceánské laboratoři, financované kluzkým americkým miliardářem. Něco se tam chystá. Někdo se tady chce vypravit na dno Mariánského příkopu. Někdo učiní překvapivé zjištění. To není žádné dno! Jenom takový povlak, dekl nad další hlubinou, úžasným vodním světem, kde se pohybují mračna nám dosud neznámých živočišných druhů. Vyšleme tam ponorku! Ona tam uvázla! A něco kolem ní krouží. Něco velkého. Megalodon? No nazdar. Tady pomůže jenom Jonas. Jenomže on pochlastává v Thajsku. Je třeba za ním vyslat poselstvo. Snad si dá říct. Nakonec dá, ale dělá tedy fóry. A dál už to docela jede. Osazenstvo laboratoře projde všemi fázemi v podobné story povinnými, divák se dočká odpovědi na všechny palčivé otázky. Třeba: Sežere megalodon tu andělskou čínskou holčičku, která běhá laboratoří, na zádech má za účelem zdůraznění své roztomilosti andělská křidélka a vede přemoudřelé řeči? Pozor! Spoiler! Bohužel nesežere. Akční hvězda Jason Statham působí, jako kdyby se při natáčení skoro bavil. Repliky typu „Člověk versus megalodon. To není zápas. To jsou jatka“ říká s dunící vážností cukajícími koutky úst. Snad se megalodon bavil taky.

Mravenci nesou smrt (1985, režie: Zbyněk Brynych, YouTube kanál Česká filmová klasika)

Připomínat kvality tohoto vpravdě kultovního díla je jako nosit dřevěné sovy do lesa v Athénách. Ale pro jistotu. Životní výkony všech zúčastněných, především Josefa Vinkláře v roli otcovského, přísného a spravedlivého podplukovníka SNB Kořána, Rudolfa Jelínka coby západoberlínského nájemného vraha Bartáka, Vladimíra Kratiny jako navrátivšího se emigranta a šéfa karlovarské diskotéky Harryho Moučky. A samozřejmě Jana Kanyzy v dvojroli esenbáka a dealera (rozdělovače). Drogová mafie demoluje Karlovy Vary. Zdevastovaná mládež potřebuje dávku. Barták kosí, koho potká. Zastaví ho někdo? Snad jedině Kořán spolu se svým zástupcem Mařátem. Heslo zní: Alles o. k.? Správná odpověď: Alles o. k. Dobře si to zapamatujte.