Dělání, dělání všechny smutky zahání, zpívá se ve známém výchovném popěvku, dala by se v něm vidět varianta Písně práce určená pro terapeutickou kulturu posledních desetiletí. Popisuje práci nikoli jako „matku pokroku“, příčinu polidštění opice nebo cestu k vybudování lepší, beztřídní společnosti či naplnění snu o zaslouženém osobním blahobytu, ale jako, řekněme, terapeutický proces. Způsob, jak „zahnat smutky“ (jazyk soudobého diskurzu by asi volil odborněji znějící terminologii). Dělání je lék, třeba i účinnější než zoloft.

Velmi úspěšný americký seriál Medvěd, který byl minulý týden třiadvacetkrát nominován na nejvýznamnější televizní cenu Emmy, by bylo možné vnímat jako ilustraci těch slov i jako polemiku s nimi. Je v něm hodně práce a taky nemálo smutků, pro některé z postav je práce skutečně odpovědí na ty smutky, nebo spíš cestou k jejich vyvážení, nebo spíš potlačení. A taky by se dalo říct, že je to seriál o lidech a jejich životech. Zní to sice strašně banálně, ale způsob, jímž seriál, jehož třetí řadu je teď možné sledovat na Disney+, tuhle prastarou ambici naplňuje, je ve sféře televizní zábavy přinejmenším pozoruhodný a místy strhující. Je to také dílo, na jehož kvalitách se shodnou publikum i kritika, před představiteli výrazných rolí v něm se teď otvírá hollywoodská kariéra. Jeremy Allen White, který hraje nejvýraznější postavu, je dnes považován za jednoho z nové generace hollywoodských „leading manů“.

Seriál bývá – třeba právě na televizních cenách – zařazován mezi komedie, většina jeho dílů má pro komediální série typickou plus minus půlhodinovou stopáž, některé postavy v něm mají úlohu komického elementu a čas od času je v Medvědovi důvod hlasitě se zasmát. Duchem je to ale seriál spíš vážný a místy srdcervoucí. Jeho hlavní postavou je Carmen (Carmy) Berzatto (Jeremy Allen White), úspěšný mladý šéfkuchař, který se z velkého světa vrací domů do Chicaga, aby zachránil rodinný podnik, fastfood s vyhlášenými sendviči s hovězím masem. Vedl ho jeho bratr Michael (Jon Bernthal), který spáchal sebevraždu. Na místě zjišťuje, že restaurace je úplně rozvrácená a zoufale chybějí peníze, Carmy se to místo snaží dát dohromady, pomáhá mu v tom talentovaná kuchařka Sydney (Ayo Edebiri), jež má zkušenosti s vařením jaksi vyšší úrovně, ale v něčem taky křehčí náturu. Dávný kamarád Ritchie (Ebon Moss-Bachrach) v podniku pracuje už roky a snahy o změnu bere úkorně, Tina (Liza Colón-Zayas) je spolehlivá a vnímavá dáma středního věku, jež restauraci tak trochu drží pohromadě a ve vaření pro lidi se postupně nachází, Marcus (Lionel Boyce) je mladý kuchař, který v sobě objeví vášeň pro přípravu dezertů a touhu zdokonalovat se v tom... A další a další.

Každý z nich si do práce přináší břemena zvenčí, má jiné potřeby a jiná očekávání, to všechno spolu se stresem z hrozícího bankrotu a značnou dysfunkčností podniku vytváří dost napjaté prostředí, v němž co chvíli někdo vybuchne a skoro do krve se s někým pohádá. Konstantním zdrojem napětí je Carmy. Zaujetí prací je pro něj forma úniku před traumatem z bratrovy smrti, a nejenom jím – divák se o něm postupně dovídá, že prostředí v jeho rodině bylo velice zatěžující a že i ten úspěch v nejvyšších patrech restauračního byznysu doprovázely dost strašlivé okolnosti. Autoři Medvěda zároveň ukazují přípravu jídla jako metaforu nebo formu umění a Carmyho jako člověka obdarovaného i prokletého talentem tvořit. Posedle následuje svůj ideál perfekce, je pohlcený tvorbou a zároveň ztrápený pochybnostmi, ve svém zaujetí se ale často nedokáže napojit na lidi kolem sebe, vzdaluje se jim a někdy jim taky ubližuje, může je dohnat až k tomu, že se od něho odvrátí.

Vyvařit se z traumatu

Poslední dobou se (konečně) píše o tom, jak z se z traumatu stalo nejenom v audiovizuální tvorbě svého druhu klišé, takzvaný trauma plot – tedy vysvětlování postav přes jejich trauma, odhalení traumatu jako motoru příběhu a podobně – je dnes taky prostředkem užívaným na první dobrou, způsobem, jak si na publiku, nebo aspoň uvědomělé kritice vyprosit trochu toho uznání. To ale neznamená, že si lidé životem nenesou různá zranění z minula, která je neblahým způsobem ovlivňují; je pro ně třeba těžké o nich mluvit, přitom by jim mohlo pomoci, kdyby to udělali. Autoři seriálu Medvěd o nich mluvit dokážou, aniž to zní učitelsky a aniž dělají ze svých postav instruktážní pomůcky. Jejich figury nejsou primárně zprostředkovatelé poselství, předpokládám, že tým kolem hlavního tvůrce Christophera Storera se při konstruování jednotlivých scén tolik neptá „Co chceme říci?“, ale „Co by řekli Carmy, Ritchie a další?“. V nejlepších momentech jejich seriál působí jako sdělně podaný a postupně se prohlubující obraz, na kterém se potkávají a splývají přítomnost a taky minulost těch, kdo ji žijí, touhy a ambice, město Chicago, spousta písniček, ztráta i legrace, práce jako zdroj stresu a každodenní otročina i jako cesta k nalezení nové sebeúcty, způsob někdy konfliktního společného bytí a snad vzácně i cesta k chvilkovému prožitku vykročení ze sebe, transcendence.

Začíná až nesnesitelně nervně podaným obrazem kuchyně, v jejímž hektickém běhu stíhá katastrofa katastrofu, nic nefunguje, lidé na sebe křičí, na rozžhaveném kovu škvíří maso, co nevidět se někdo musí spálit. Autoři pak postupně ukazují, jak a kde jsou všichni ti lidé popálení, ta zranění ale neprezentují jako výhradní definici toho, čím jsou. V první sérii líčí snahu Carmyho zachránit podnik, který zachránit není dost dobře možné, naznačují širší souvislosti jeho zápasu a nakonec nechají v jeho prospěch zasáhnout vyšší moc (nebo něco jí hodně podobného). Díky ní může hrdina nastoupit další cestu – z fastfoodu bude restaurace nejvyšší úrovně. Snahu toho dosáhnout popisuje druhá sezona. Ovšemže to Carmymu a jeho přátelům jde dost ztuha, nic nefunguje pořádně, hrdina dluží peníze (jeho věřitel je sice ten asi nejhodnější mafián na světě, ale stejně), městská byrokracie se činí... Některé z postav ale v nových rolích nacházejí také nové sebevědomí a energii. Vrcholem řady je hodinová reminiscence na štědrovečerní večeři v domově Berzattových před několika lety, skutečně napjatá a drásající podívaná, v níž se předvedou hostující hvězdy Jamie Lee Curtisová a Bob Odenkirk. Druhá sezona končí otvíračkou nanečisto – pro rodinu a přátele – a je to přes všechno drama triumf. Jen Carmymu přinese osobní katastrofu.

Noví sousedé

Třetí a čtvrtá sezona byly plánovány zároveň (čtvrtá je už zčásti natočena), v podobných situacích se často stává, že první z takhle připravených řad nepůsobí uceleně, nejenom jako součást celku, ale jako dílo o sobě, které má vlastní rytmus a gradaci. Nová řada Medvěda dopadla přesně takhle. Je to spíš intermezzo nebo expozice něčeho, co teprve přijde, pokud někdo čeká, že se během deseti nových dílů děj nějak výrazně posune, bude asi zklamán. To neposouvání děje má ovšem v nové sezoně svoje kouzlo. Ne že by fungovalo úplně vždycky. První část, která je celá vyplněna fragmentárními reminiscencemi Carmyho doprovázenými hudbou Atticuse Rosse, působí jako trochu moc uhlazené „umčo“, nesené přesvědčením autorů, kteří se dočkali certifikátu geniality, že teď už mohou zkoušet úplně cokoli. V závěrečném díle třetí sezony se zas část postav sejde na derniéře, poslední večeři v jedné slavné restauraci, část hostů hrají různé celebrity světa michelinských restaurací. Dojde v něm na hodně hovorů o smyslu vaření, jež působí trochu (někdy i značně) „na sílu“ a v něčem to i odporuje duchu seriálu, který takováhle velká stanoviska až dosud nepotřeboval.

Teď ale k přednostem. Namísto toho (většinou) absentujícího posouvání děje autoři využili třetí sezonu k tomu, aby ukázali postavy, jak jen tak jsou, a dali tím publiku možnost být jen tak s nimi. V nových dílech je mnoho delších dialogových scén, ve kterých se různé dvojice postav vypovídávají o všem, o ničem a o životě. Některé z nich jsou skutečně výborné (třeba vzpomínka kuchařky Tiny na její první setkání s Carmyho bratrem Michaelem).

Když se v devadesátých letech české publikum poprvé setkalo s fenoménem nekonečných seriálů, napsal o nich Antonín Kosík do Kritické přílohy Revolver Revue text s titulkem Noví sousedé, kteří nesmrdí. Vyjádřil tím, jak tenhle druh televizní zábavy vytváří iluzi nějakého spolužití s figurami na obrazovce, z nichž se mohou stát náhražkoví sousedé, proti těm reálným mající tu zásadní výhodu, že je možné je vypnout. Neobtěžují člověka tak, jak to dokážou skuteční lidé. Přiznávám, že s postavami seriálu Medvěd se mi stalo něco podobného – vnímám je jako živé lidi a přemýšlím o nich tak. A dokonce se autorům podařilo dosáhnout toho, že jejich výtvory i jejich svět trochu smrdí. Ledasčím, někdy i krásně.