Karl Malone, John Stockton, Charles Barkley, Patrick Ewing nebo třeba Reggie Miller. Říkají vám ta jména něco? Stěží, pokud nejste fandové basketbalu. Michaela Jordana však nejspíš znáte. Šestinásobného vítěze NBA, legendu Chicaga Bulls s číslem 23, zřejmě nejlepšího hráče historie, který udělal z basketbalu globální fenomén. A co mají výše uvedení muži společného? Nikdy nedokázali vyhrát NBA, protože na vrcholu své kariéry narazili do zdi jménem Michael Jordan. A právě poslední sezoně Michaela Jordana v Chicagu v roce 1997/98, ale i celé jeho kariéře a týmu, který kolem něho dokázal vybudovat skvělý manažer Jerry Krause, se věnuje desetidílná dokumentární série The Last Dance (Poslední tanec).

Je to ze své podstaty jedinečný počin. Před startem sezony 1997/98 totiž současný komisař NBA (tehdy zelenáč) Adam Silver pomohl vyjednat pro filmaře exkluzivní přístup do zákulisí Chicaga Bulls po celou dobu konání ročníku. Od té doby byl projekt opakovaně u ledu a spekulovalo se, zda unikátní záběry využije k natočení dokumentu Spike Lee, či Danny DeVito. Nakonec ho vytvořil režisér Jason Hehir. Tlak na filmaře byl obrovský a paradoxně ho ještě akcelerovala koronavirová krize, která způsobila, že The Last Dance se začal vysílat místo původního data (během finále NBA, tedy na pomezí května a června) už v polovině března. Okamžitě se stal nejsledovanějším pořadem na streamovací službě Netflix jak v USA, tak u nás.

I když tvůrci dokumentu nevyužili plně potenciálu unikátního materiálu, divák se může podívat, že ke koloritu Jordana & spol. patřil v poslední sezoně jejich dominance hazard, pití a kouření, jinými slovy nezdravý životní styl, který by dnes sebelepšího sportovce zničil. „Nevím, proč nás filmujete, jak pijeme pivo. My vás taky nefilmujeme, když pijete pivo,“ komentuje se smíchem v jednom záběru celou situaci Jordan.

Než se dostaneme k seriálu samotnému, je nutno osvětlit, proč je Jordan fenomén, který i po třiceti letech stále táhne. Za svou kariéru získal kromě šesti titulů namátkou taky pět trofejí pro nejužitečnějšího hráče soutěže, víc (6) zvládl už jen legendární habán Kareem Abdul-Jabbar, a drží plejádu dodnes nepřekonaných rekordů především z play-off. Avšak důležitější než všechna ocenění je Jordanův herní styl a kulturní odkaz. Dnes je považován za jakési pojítko mezi érou vysokých hráčů dominujících pod košem a současným moderním basketbalem, v němž padá mnohem víc trojek. Přitom ve svých začátcích byl považován za příliš malého (měří „jen“ 198 cm) na to, aby se z něho mohla stát basketbalová hvězda.

Jordan byl navíc v době, kdy konečně zlomil prokletí a začal vyhrávat tituly – poprvé v roce 1991 – skutečně první globální sportovní hvězdou v éře po konci studené války. „Lidé čekají na show a on jim ji vždycky dopřeje,“ shrnuje v dokumentu fenomén basketbalisty z Chicaga jiná sportovní legenda, hokejista Wayne Gretzky. Dres s číslem 23 představoval ideál USA v době, kdy si Washington užíval svůj unipolární moment a vítězství v dlouholetém soupeření se Sovětským svazem – dokonalý atlet, ještě navíc černé pleti, nejlepší na světě ve svém sportu, jemuž basketbal pomohl dostat se až mezi největší celebrity v Americe. Lístky na jeho zápasy byly beznadějně vyprodané a kupředu ho hnala až maniakální ctižádost a touha po vítězství. To všechno bylo ještě podpořené vystoupením americké reprezentace na olympijských hrách v Barceloně roku 1992, kde Američané svou konkurenci doslova smetli.

Michael Jordan a dynastie Chicaga Bulls z 90. let jsou vlastně jedním z mála kulturních fenoménů, které jsou v dnešní době stále relevantní a neztratily nic ze svého lesku. Víte, jaké jsou nejprodávanější basketbalové boty v roce 2020? Air Jordan 11. A kromě toho Michael Jordan má dodnes největší sponzorský kontrakt na sportovní obuv ze všech hráčů NBA; ročně mu vynese kolem 300 milionů dolarů. A byl to Jordan, kdo změnil to, jak se hráči obouvají, zatímco ikonické tenisky z dílny Nike, tu původní značku Air Jordan z roku 1984, zná dnes kdekdo, nikdo už si asi nevzpomene, že v 80. letech tehdejší basketbalové superstar Magic Johnson a Larry Bird obouval Converse. Dnes Jordan vlastní speciální značku spadající pod Nike, což je o privilegium, jaké žádný jiný sportovec nemá.

The Last Dance v rámci dvou dějových rovin, které se nakonec protnou v 6. finálovém zápase proti Utahu Jazz, ukazuje dětství, dospívání a kariéru Michaela Jordana až do jeho posledního zápasu v dresu Chicaga Bulls. Jenže autoři v rámci série postupují trochu schizofrenicky. První epizoda je totiž jako středobodu všeho vyhrazena Jordanovi, v následujících třech se pozornost zaměří na další tři klíčové členy Chicaga Bulls – Scottieho Pippena, basketbalistu, který celou svoji kariéru prožil po boku a ve stínu Michaela Jordana, bouřliváka Dennise Rodmana, kterého dnes známe ne jako jednoho z nejlepších basketbalových obránců všech dob, ale spíš jako excentrickou celebritu, která se přátelí s vůdcem KLDR Kim Čong-unem, a nakonec na trenéra Phila Jacksona, který dotáhl Chicago ke všem šesti titulům. Tím ale obšírnější představování Jordanových souputníků fakticky končí, což je škoda, protože pro širší publikum je příběh hráčů a klíčových Jordanových spoluhráčů, jako byli Toni Kukoč či Steve Kerr, méně známý, než je Jordanova životní dráha. Pokud už je mimochodem Kukočovi a Kerrovi věnováno aspoň minimum prostoru, jejich cesta do Chicaga je vyprávěna fakticky Jordanovým pohledem – Kukoč v dresu Chorvatska a jeho cílené vymazání z palubovky Pippenem a Jordanem na olympiádě v Barceloně, u Kerra je pak připomenut tragický osud jeho otce, který byl zastřelen stejně jako otec Jordanův; jenže zatímco Jordan byl přepaden, Kerr jako děkan na americké univerzitě v Bejrútu byl zabit náboženskými fanatiky. Steve Kerr je je dnes veleúspěšný kouč NBA a svůj tým Golden State Warriors dotáhl svým revolučním pojetím basketbalu už ke třem prstenům pro vítěze ligy.

Autorům série se podařilo sehnat plejádu basketbalistů, novinářů, ba i exprezidenta Barracka Obamu. Ti všichni ve vhodnou chvíli vždy přizvukují a oživují vzpomínky na to, jak skvělý hráč Jordan byl a co znamenal pro tehdejší Spojené státy. Problém nastává v okamžiku, kdy dojde na aspoň částečně kontroverzní téma související s Jordanovou kariérou – ať už jde o hráčovu chorobnou závislost na gamblingu, či o jeho nechuť podpořit Harveyho Gantta, prvního černého demokratického kandidáta na senátora v Severní Karolíně, Jordan vždy nad vším mávne rukou, nebo si prohlédne odpověď respondenta v tabletu podaném filmaři a fakticky se jí vysměje. MJ obecně působí v průběhu celého seriálu skoro dojmem poloboha, jelikož je natáčen vždy v bílém křesle své vily na Floridě, kde často s doutníkem či sklenkou tequily vzpomíná na staré časy a vysvětluje, proč právě on dominoval skoro dekádu basketbalu. Ostatně sám nedávno zesnulý bývalý komisař NBA David Stern v dokumentu říká, že když Jordan poprvé v roce 1993 oznamoval, že končí kariéru, tisková konference k jeho rozhodnutí vypadala jako poslední večeře Ježíše Krista.

Jordanova odpověď, která se téměř vždy omezí na chorobnou soutěživost, snahu o perfekcionismus, odhodlání a nezdolnou chuť vítězit, navíc jako reakce téměř na všechno prostě nestačí. Celým dokumentem se také line nevyřčená otázka, která se řeší napříč sporty, totiž zda je víc tým, či jednotlivec. Autoři bohužel nemají chuť ji zodpovědět – odpověď tak jako u všech ostatních věcí nechávají na Jordanovi. Mimochodem, odpověď a) razil architekt dynastie Bulls a funkcionář Jerry Krause, tomu je však poskytnut jen minimální prostor a je spíš vykreslován jako kazisvět, který nechtěl udržet tým za každou cenu. Lze to však omluvit tím, že Krause před třemi roky zemřel. Další kaňkou jsou pak pro české diváky horkou jehlou ušité titulky. Basketbalový termín small forward, v češtině křídlo, je překládán opakovaně jako malý útočník, jednou i obyčejný útočník, roleplayer (česky hráč do rotace) jako podprůměrný/podpůrný hráč atd. Vrcholem je otrocký překlad věty Croatia has built a basketball powerhouse (Chorvatsko vybudovalo silný basketbalový tým) jako Chorvatsko má basketbalovou elektrárnu (!).

Co se ale The Last Dance daří po celou dobu navzdory chybám ve stavbě příběhu a vykreslování postav, je skvělá atmosféra, která se táhne dokumentem – nápaditý střih v kombinaci se záběry z televizních záznamů z jednotlivých zápasů a záběrů kamer fakticky ve výši očí diváků v prvních řadách basketbalové palubovky, to vše ve spojení s typickým devadesátkovým soundtrackem, vám zajistí, že se nudit nebudete snad ani minutu, ať už se o basketbal zajímáte, nebo ne. Desetihodinová hagiografie o Jordanovi uteče jako voda a dokáže hravě zaplnit hlad po sportu v době koronavirové, či se aspoň nostalgicky vrátit do doby 90. let, kdy americká kultura byla globálním, neposkvrněným ideálem.