Otázky nad seriály Devs a Westworld

Lidé proti počítačovým božstvům

Otázky nad seriály Devs a Westworld
Lidé proti počítačovým božstvům

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pandemie nemoci COVID-19 může měnit optiku, jíž lidé vnímají i věci, jež s ní nesouvisejí a souviset nemohou, třeba dramatická díla, která se v současnosti dočkávají uvedení, což znamená, že byla koncipována v časech, kdy termín koronavirus znala jen úzká skupina odborníků. Je možné je vnímat jako svědectví o světě nedávné minulosti, kdy jsme měli úplně jiné starosti a zaměstnávali hlavy jinými tématy. Jenomže pak se změnil svět. Stejně tak by se ale dalo říct, že svět se mění pořád, v těch nedůležitějších ohledech zároveň zůstává stejný. Je docela dobře možné, že některá témata, která lidem připadala důležitá před dvěma roky, ztratila relevanci, jiná jí naopak nabývají.

Pandemie například urovnala cestu technologickému dohledu nad lidmi, v rámci tzv. chytré karantény jsou zaváděna opatření, jež by za jiných okolností budila oprávněně rozhořčené protesty. Jistě to neznamená to, že budou uplatňována i  po konci nouzového stavu, ale byl překročen nějaký psychologický práh, a pokud by někdy v budoucnosti nějaká vládní garnitura znovu chtěla zavést třeba sledování kontaktů lidí nakažených třeba ne virem, ale nepohodlným názorem, bude to mít jednodušší. A nejde – jak známo – jenom o vlády, technologické firmy toho o lidech vědí hodně, možná víc, než připouštějí, technologičtí magnáti jsou často vnímáni jako novodobá božstva, proroci přicházející budoucnosti, v níž se zásadní proměny dočká i člověk jako bytost. Anebo se naopak stane zotročeným kolečkem mechanismu společnosti řízené počítačovými algoritmy, přijde o poslední zbytky svobodné vůle.

Jak se bude v takovém světě žít? To téma visí ve vzduchu, proto se ho také snaží po svém uchopit různí tvůrci. Prakticky současně byly například premiérovány hned dva seriály pokoušející se s tou otázkou vypořádat – osmidílná minisérie Devs scenáristy a režiséra Alexe Garlanda a třetí řada velmi populárního seriálu Westworld, jehož hlavními tvůrci jsou manželský pár Jonathan Nolan (bratr slavného režiséra Christophera) a Lisa Joy. Následující text prozrazuje detaily děje obou.

Devs i třetí řadě Westworldu hraje zásadní úlohu počítačový systém, který na základě kompletních informací o jednotlivých lidech a světě vůbec dokáže předjímat i budoucnost těch lidí (a světa vůbec). Technologie versus svobodná vůle je téma zkoumané z obou stran, v úvahách o možnostech využití technologií k totalitářskému dohledu i o tom, zda svobodná vůle vůbec existuje, které nastoluje současná neurověda. Nakonec i ta současná kulturní válka se dá redukovat na střet těch, kdo věří, že člověk především reaguje na podněty okolí, je čistou stránkou, do níž se vpisují různé „sociální konstrukty“, a proto je možné ho i „přeprogramovat“, a těmi, kdo věří v existenci daností – biologických, evolučních a třeba i duchovních.

V seriálu Devs programátorka Lily (Sonoya Mizuno) odhalí existenci počítačového systému, schopného dokonale zobrazit minulost i předpovídat budoucnost. - HBO

Výrazně zajímavější příběh na té premise vystavěl v Devs Alex Garland, britský tvůrce sci-fi, který začínal jako scenárista, postupně se ale propracoval k režii (filmy Ex MachinaAnihilace). Hrdinkou jeho minisérie je ajťačka Lily (Sonoy Mizuno), která pracuje ve velmi progresivní technologické firmě Amaya. Zaměstnán je tam i její přítel Sergej (Karl Glusman), dočká se povýšení, má nastoupit do oddělení Devs, nikdo neví, na čem přesně se tam pracuje. Po prvním dni v Devs ale Sergej zmizí, Lily se tomu snaží přijít na kloub. Postupem doby přijde na to, že tým Devs pracuje na superpočítači, který dokáže vyhodnotit obrovské množství informací a seřadit je do kauzálních řetězců příčin a následků a tím umožňuje nejenom rekonstruovat jakýkoli minulý okamžik na jakémkoli místě Země, ale také předpovědět jakýkoli okamžik budoucí – protože sled příčin a následků je neměnný, jedno nevyhnutelně vyplývá z druhého, všechno je předurčeno. Lily se dozví, že ona sama má hrát zásadní úlohu v nějaké přicházející převratné události. Zápasí s tím vědomím, chce se vzepřít. Kromě toho v příběhu Devs hraje roli ledacos: mezinárodní špionáž, paralelní vesmíry, neopětovaná láska, jakési digitální věčnosti – nahrání lidského vědomí do počítačového systému a jeho přetrvávající existence v něm.

Garlandovi se ale z toho všeho podařilo vytvořit příběh, který plyne zvolna a působí přesvědčivě, a taky odtažitě a chladně. Autor Devs je sice „muž vědy“, obraz na vědě a právě jenom na ní založené budoucnosti vykresluje zároveň s úžasem i zděšením. Asi nejvýraznější je v jeho příběhu postava Foresta (Nick Offerman), šéfa firmy Amaya a technologického vizionáře. Vlídně působící družný chlapík, trochu hippie a také muž s mesiášským komplexem, který konstruuje nové božstvo, proměňuje svět, aby ulevil svým privátním pocitům viny a zbavil se bolesti a ztráty. Lecčím připomíná současné technologické titány – přesvědčením o vlastní prometheovské roli, jakousi antisystémovostí, na odiv stavěným „nepapalášstvím“ kombinovaným se silným mocenským tahem. Vševědoucí stroj je v minisérii také zobrazován s jakousi zbožnou bázní a výsledky jeho práce přinášejí mrazivé ohromení – nad možností poznání a jeho potenciálně děsivými důsledky. Jenom závěr minisérie trochu zklame, ne snad proto, že se divák nedočká detailní odpovědi na nastolené otázky – na to jsou trochu moc velké. Devs z nich ale spíš vyklouzne a navíc se přitom nevyhne nějakým těm dunivým klišé nebo aspoň úlitbám konvenci. I tak ale patří k tomu lepšímu, co současné televizní sci-fi nabízí, jakkoli je to dílo v jejím kontextu jaksi menší.

Westworld je proti Garlandově minisérii obří produkce – nákladná, se spoustou postav, ve své zaumnosti, komplikovanosti velice okázalá. Příklad díla, které v něčem popírá smysl umění, redukuje ho na hádanku, kdo ji vyluští, bude odměněn dobrým pocitem ze sebe. Otázka předurčenosti a potřeby vzbouřit se proti ní je v seriálu přítomná od začátku. První dvě sezony se odehrávají v zábavním parku, kam si příslušníci bohatých elit jezdí naplnit své fantazie, často dost krvavé a násilnické. Pobývají tam v replikách různých světů (Divoký západ, středověké Japonsko a podobně), kde se odehrávají různé příběhy, do nichž se návštěvníci mohou zapojit. Většinu rolí v nich ale vytvářejí od lidí nerozeznatelní humanoidní roboti, jsou to také bytosti nadané vědomím, nevědí ale, že jejich svět není reálný ani že oni sami se v něm dokola rodí, umírají a trpí, aby sehráli roli ve scénáři, který pro ně sepsal někdo jiný. Někteří z nich si ale svůj úděl začnou postupně uvědomovat, rozehrávají se různé šarády, v nichž vystupují zájmy mnoha stran, a střídají se časové roviny, nakonec roboti povstanou a část svých tvůrců a zotročitelů zabijí, pokusí se uprchnout z parku, některým se to povede. Každá z prvních dvou sezon přinesla taky „velké odhalení“, třeba že děje, které divák vnímal jako současně probíhající, byly od sebe v čase značně vzdáleny, a tudíž dvě figury jsou vlastně jedna, jen různě stará. Formální komplikovanost až překomplikovanost se ve Westworldu kombinovala se strašlivým polopatismem, s nímž byly nastolovány tzv. velké otázky a artikulováno snobsky revoluční poselství.

Ve třetí sezoně autoři na komplikovanosti vyprávění značně ubrali, míra otravného polopatismu ale zůstala nezměněna, spíš je ještě vyšší. Děj se přenesl do světa lidí, v němž ve skrytu působí robotí revolucionáři i kontrarevolucionáři. Zjišťují zároveň, že lidská existence se v míře předurčenosti a faktického zotročení od té robotí příliš neliší. Každý je monitorovaný systémem Rehoboam, který také předjímá budoucnost všech i způsob jejich konce, uzpůsobuje jejich možnosti jejich potenciálu, jak jej sám definoval. Je tedy otázka, jestli ten osud, který každému předurčilo počítačové božstvo, není jen jakési sebenaplňující proroctví – stroj na základě čehosi konstruuje příběh člověka a pak se postará, aby se skutečně odehrál. To může znít i zajímavě, autoři Westworldu se však od té premisy dostali jenom ke sledu okázale efektních scén, v nichž někdo někoho honí, nebo naopak sedí, rozmlouvá a markýruje myšlení, přičemž to všechno vypadá strašně sci-fi. Aktuálnost seriálu má – kromě technologického aspektu – potvrzovat i vyobrazení světa jako divadla, v němž vše podléhá přáním a rozmarům úzké skupinky mocných, zralého pro revoluční zvrat. Autoři seriálu zjevně stojí na straně těch „malých“, jimž algoritmus spočítal truchlivou budoucnost a oni touží vymknout se chodu nezastavitelného stroje předurčenosti, začít znovu neomezováni. A nakonec tu u příběhů jako Westworld nebo Devs je vždycky otázka, do jaké míry je ten virtuální dvojník jednotlivce, kterého skládají technologické firmy ze spousty informací, jež jim lidé o sobě dávají, je jeho reálným obrazem, anebo pouhou redukcí člověka na jakousi karikaturu. Jestli lidstvo čeká nějaká podobná technodystopie, stane se tak i proto, že lidé zmechaničtí, zplacatí sami sebe dost na to, aby je nějaký algoritmus dokázal v plnosti zachytit. Společnost, která je schopná vnímat jako závažnou výpověď takovou přechytrale se tvářící nicotnost jako seriál Westworld, k něčemu takovému zjevně směřuje.

25. dubna 2020