V okrajové části Osla vyrostla stavba pozoruhodná progresivním konceptem ekologické šetrnosti. Na první pohled velmi nenápadná kancelářská budova je takřka výhradně ze dřeva, a to i včetně hřebů a technických spojů. Stavba je navíc navržena tak, aby ji bylo možné po jejím dožití celou rozebrat a materiál z ní znovu použít nebo šetrně zlikvidovat.
Vymlácená okna, plesnivé stěny, hory odpadků. Takové scenerie čekají na ty, kteří se odhodlají dírou v plotě vejít do jedné z nejnákladnějších a nejmodernějších staveb prvorepublikového Československa. Případ funkcionalistického klenotu ukazuje v první řadě na bezzubost památkové ochrany i veřejné správy u našich sousedů.Musel to být pohled, ze kterého šla hlava kolem. Většina lidí, kteří začátkem třicátých let nově otevřený lázeňský dům navštívili, totiž neměla příležitost se s něčím podobným dosud seznámit.
Na rozhraní pražských Vinohradech a Vršovic se na začátku léta otevřelo dětské hřiště, které nebudí nezvyklý zájem jen svou originální podobou, ale také příběhem vzniku. Veřejné hřiště totiž sám inicioval a platil úspěšný mladý podnikatel, který chtěl aktivně přispět ke zlepšení místa a inspirovat ostatní k podobným altruistickým krokům.
Architekt fúze východní a západní kultury. Tak bývá označován nedávno zemřelý velikán globální architektury Fumihiko Maki, který patřil do silné generace japonských architektů stojících za poválečnou obnovou své země. Mezi trojici měst, která na něj měla největší vliv, zařadil vedle Tokia a Chicaga – Prahu. Maki vyrůstal ve třicátých letech v Tokiu, které za jeho života prošlo extrémní urbanizací. Vzpomínal, že v klidných ulicích centrální části dnes největšího města planety si jako malý hrával s dětmi, v jeho dospělosti už tam ale bylo k nehnutí.
Aktuální trendy v oblasti luxusního ubytování velí jasně: místo okázalého přepychu se prosazuje koncept tzv. quiet luxury, tichého luxusu. Jde o reakci na stále globalizovanější svět, rychlý životní styl a jistou únavu výstřednostmi. Taková místa se zpravidla soustředí na vytvoření útulné atmosféry v přírodním prostředí, zdůraznění historie a tradic dané lokality, to vše v dokonalé harmonii. Hotel nad jedním ze severoitalských jezer je toho ukázkovým příkladem.
Občas se stane, že se někde vynoří zajímavá informace, nad níž se zavře voda. Žádné jiné médium na zprávu nenaváže, nikdo se na ni neptá, žádný ohlas, který by si podle vás zpráva zasloužila. Ani žádné známky snahy diskusi potlačit – prostě nic. Jeden takový článek vyšel v roce 2019 na webu Middle East Eye, organizace s nejasným pozadím, o níž se spekuluje, že je financována Katarem. Měl titulek „Řízená spontánnost: Tajné plány britské vlády, které utvářejí plánování po teroristických útocích“ a vskutku slibný podtitulek „Po útoku na London Bridge v roce 2017 bylo místním úředníkům řečeno: ,Posíláme vám stovku imámů‘“.
Anne Franková a její rodina nebyli jediní. Před nacisty se v Nizozemsku za války ukrývalo na 28 tisíc židovských dětí i dospělých, z nichž šestnáct tisíc válku přežilo. Jak to bylo možné? Kdo jim pomáhal, když za přechovávání Židů byl trest smrti? Svědectví o tom podává v knize Ukrývané děti patnáct pamětníků. Před očima čtenáře se odehrává thriller: odloučení od rodičů, strach, nejistota, ukrývání, cesta někam a pak zase jinam. A někdy i prozrazení a zatčení. Jedna z žen zmiňuje, že se s Anne Frankovou a její sestrou Margot znaly ze školy a jely stejným transportem do Osvětimi....
Na stránky učebnic architektury se zpravidla zapisují jména, která nějakým inovátorským způsobem promluvila do vývoje stavební kultury originálními návrhy nebo stěžejními teoretickými pracemi. Příběh Čeňka Musila je z jiného ranku, jeho dílo vyniká především rozsahem, stylovou pestrostí a geografickou uceleností v rámci jednoho východočeského města. Nespočet rodinných domů, reprezentativních vil, typizovaných domků, ale také areál okresní nemocnice, školní budovy, bankovní domy, márnice nebo výzdoby města při slavnostních událostech.
Zajistit místním plnohodnotný městský park, zelenou oázu uprostřed středověkého města, to bylo snahou kutnohorské radnice už před sto lety. Díky náročné rekonstrukci historických sadů se tuto myšlenku podařilo nedávno opět přivést k životu. Při návštěvě Breüerových sadů vaši pozornost ukořistí nádherné kamenné terasy vyrovnávající prudký svah pod palácovým komplexem Vlašského dvora, který patří mezi dominanty města.
U každých olympijských her se chce pořadatelské město předvést. Paříž tuto příležitost uchopila v úplně jiném stylu. Pro letošní hry nepostavila prakticky nic a místo toho investovala desítky miliard do pokračování nenápadně radikální proměny celé metropole. Paříž je symbolem bohaté kultury, romantické lásky, elegantní módy a fantastické gastronomie, pro architekty a urbanisty je už od 19. století největší evropskou laboratoří městského plánování. Transformace Paříže odstartovala nevídanou přestavbou města do formy městských bloků s bulváry a velkými parky.
Když Caspar Schols, dánský fyzik a nově i designér, dostal od své matky příležitost navrhnout pro ni zahradní domek, netušil, že se tím otočí celý jeho profesní život o sto osmdesát stupňů a ze svého oboru vstoupí na pole architektury. S modulární chatou slavil takový úspěch, že se rozhodl nabízet ji jako typizovaný domek, který si na pozemku postavíte jako stavebnici. Místo, kde může psát knihy, hostit až třicet lidí, hrát si se svými vnoučaty, relaxovat v přírodě pár metrů od svého domu, přitom však s pocitem úplného odtržení od starostí všedního dne.
Pokud bychom měli letošní výběr nominovaných projektů na nejprestižnější české ocenění za architekturu definovat jedním slovem, nabízelo by se především slovo pestrost. Mezi třicítkou staveb totiž najdeme opravdu rozmanitý výběr stavebních děl jak po typologické stránce, tak i jejich umístěním a přístupem autorů. Hlavní pozornost médií, a tudíž i veřejnosti se v rámci všech soutěžních přehlídek napříč obory z pochopitelných důvodů soustředí až na finálové kolo a oceněná díla.
Už z fotografií je jasné, že jde o mimořádně monumentální architekturu. Na zážitek z působení vnitřního prostoru této sakrální stavby vás ale předem nic nepřipraví. Když se ocitnete pod její dramaticky ztvárněnou kopulí, zůstanete stát s hlavou v záklonu dlouhé minuty. Na počátku příběhu zrodu tohoto chrámu byly slzy. Ty měla totiž po dobu pěti dní ronit sádrová soška Panny Marie v jedné chudé rybářské rodině ze Syrakus
Mají i „komunistické“ stavby svoji duši? Dají se na baráky, které vlastně nikdo rád, navázat emoce? Dají se odvyprávět příběhy jejích architektů bez ideologických předsudků? Rapper, výtvarník, editor, aktivista a dnes i respektovaný odborník na architekturu Vladimir 518 to spolu s autorem scénáře, střihačem a režisérem Janem Zajíčkem (a kongeniálním tvůrčím týmem) zvládli. Dokument Architektura ČSSR 58-89 měl za velkých ovací světovou premiéru na festivalu ve Velkém sále hotelu Thermal v neděli dopoledne.
Jen před pár týdny proběhla kontroverze o spitfiry-motýly Davida Černého na fasádě obchodního domu Máj. Nehledě na konfrontační excesy byly názory stojící proti sobě celkem srozumitelné. Na jedné straně jednak památkáři, jednak milovníci této jedné z nejúspěšnějších staveb své doby, na jejíž plášť se Černého postmoderní motýli nehodí ani stylem, ani barevně. Na druhé straně ti, kteří tyto hodnoty třeba ani nezatracují, ale do velkoměsta podle nich nějaký ten „mashup“ patří.
Odborníci z řad architektů a památkářů kritizují podobu rekonstrukce interiérů obchodního domu Máj v Praze, který se v pondělí oficiálně otevřel veřejnosti. Ještě před otevřením se na základě zveřejněných fotografií na sociálních sítích objevily negativní komentáře, které nové interiéry Máje přirovnávaly ke kasinu, cirkusu nebo Las Vegas. Rekonstrukce stála 4,5 miliardy korun.
Fotbalové stadiony nemusejí být jen utilitárními sportovišti, kde jde pouze o vytvoření co nejlepších podmínek pro hru samu. Často jsou to stavby vynikající svým inženýrským, architektonickým, kulturně-společenským i byznysovým přesahem. Sotva je toho nějaká země lepším důkazem než Německo, kde se aktuálně tribuny prohýbají pod náporem návštěvníků a návštěvnic letošního evropského šampionátu.
Nově zrekonstruovaný obchodní dům Máj nepřestává budit kontroverze. Ještě ani nestihla skončit debata o Spitfirech na fasádě od Davida Černého, a už se rozhořela další. Tentokrát se do středu dění dostaly interiéry obchodního domu ze 70. let, které připomínají kluby a casina z 90. let. Dům na rohu Národní a Spálené ulice v Praze bude sloužit především jako velká herna, ale součástí budou také obchody, restaurace, bary, supermarket a venkovní terasa. Mluví se o "cirkusáckém ráji", Discolandu, kasinu v Las Vegas a hrubém podcenění z hlediska památkářů.
Člověk si občas položí otázku, jestli se v naší době dá ještě trochu důstojně žít. Tedy člověk třeba jako já. Jestli už pomalu není čas to nějak nenápadně zabalit, odebrat se kamsi do savany, jako starý slon pomalu složit kosti, posloužit jako biologický materiál pro jiné tvory nebo spíš pro kedlubny, což by byla konečně užitečná recyklace, kterou by si nemusel vyčítat. Nebo jako Seneca si sednout do vany, samozřejmě v takové té tóze, jak do senátu, a chvíli se tam šplouchat a pak jako ten Seneca vzít kudličku a šmik šmik… Ale to je míněno jen velmi teoreticky, člověk ve skutečnosti až na výjimky lpí na životě, neboť život je jediná forma existence, kterou si dovede jakžtakž představit.
Dlouhou dobu to bylo území nikoho, které od zástavby odřezávala čtyřproudová dálnice. Pak si ale město Quebec uvědomilo, že několik kilometrů dlouhé pobřeží skýtá obrovský potenciál, jaký žádná moderní metropole nemůže ignorovat, a zahájilo ambiciózní projekt jeho transformace na rekreační, sportovní a kulturní distrikt. Zpřístupňování řek, jezer nebo zálivů v rámci zastavěného území měst v posledních dvou třech dekádách nabírá na intenzitě.
Národní hokejová vášeň už přece jen trochu vyprchala a to znamená jediné. Ano, budeme se moudře bavit o fotbale. Za chvíli pravděpodobně budou opět plná náměstí, až slavně remizujeme s Tureckem. Řeč nebude jen o blížícím se mistrovství Evropy, pohovoříme obecně o vzrůstající úrovni tuzemské ligy, aspoň co do mohutných ekonomických injekcí od nových sponzorů a majitelů, o národním stadionu, o něco méně vábném stadionu ve vršovickém Ďolíčku, o tom, jak se samotná hra za poslední dekády proměnila (k horšímu?), a dojde i na věčnou otázku, jestli je fotbal opravdu sport pro simulující metrosexuály. Debatovat do Echa přišli: Petr Nerad, Roman Polom, Matouš Veselský.
V lesích nad orlickou přehradou se ukrývá zcela výjimečný soubor modernisticky laděných staveb, který dlouhou dobu unikal pozornosti odborníků i veřejnosti. Tajné rekreační středisko komunistických špiček vyprojektovali přední architekti účelově věznění na přelomu padesátých a šedesátých let na Pankráci. Architekt Jaroslav Vaculík (1921–1995) měl začátkem padesátých let mimořádně slibně rozjetou kariéru a podle všeho byl své profesi ochoten obětovat vše.
Vzácné staré knihy se v rámci historických klášterních areálů uchovávají zpravidla v majestátních knihovnách z vyřezávaného masivního dřeva. Klášter Želiv je však čestnou výjimkou. „Kláštery bývaly historicky centry vzdělanosti, kde se rodily nové myšlenky. V případě Želivu může být důkazem kostel od Santiniho, který musel ve své době působit velmi odvážným dojmem,“ říká ke své nejčerstvější realizaci známý český architekt Jan Šépka.
Architektura je v první řadě služba společnosti a její tvůrci za ni musejí nést odpovědnost. To tvrdí architekt Pavel Nasadil, který měl na starosti sestavení letošní architektonické ročenky. Nejvýznamnější české stavby i témata rezonující napříč scénou jsou tímto způsobem monitorovány od roku 2000.
Jednat v takové tichosti, že si lidé prakticky ani nevšimnou, že se tady něco událo. Přesně takový byl přístup mladých portugalských architektů, kteří navrhli nenápadnou proměnu návsi jedné historické horské vesnice. Piódão je nenápadná ves se sto dvaceti stálými obyvateli v horách střední části Portugalska zvané Serra do Açor. Navzdory své odlehlosti a civilnosti – nevyrábí se tu nic „výjimečného“ a ani odtud nepochází žádná slavná osobnost – se však dlouho těší pozornosti turistů.
ÚHEL POHLEDU: Který válečný stroj je nejkrásnějším symbolem boje za svobodu? Pro mě je již od dětství ikonou vítězství nad zlem letadlo Spitfire. I když jsem vyrůstal v umělecké rodině, spíš než obrazy jsem hltal Nebeské jezdce, jako malý kluk jsem trávil dny na letišti v Letňanech, prolézal kbelské letecké muzeum a stavěl modely spitfajrů - letadel, kvůli nimž jsem si přál stát se stíhacím pilotem. Nejelegantnější letoun v letecké historii, který elegantně sestřelil na smetiště dějin i samotného Hitlera.
Titul nejlepší evropské stavby posledních dvou let míří do německého města na jihovýchodě spolkové země Dolní Sasko. Na první pohled jde o nenápadný pavilon místní technické univerzity, bližší prozkoumání však odhalí jeho rafinovanost, která naznačuje celkový vývoj stavební produkce blízké budoucnosti.
Druhý největší klášterní komplex Evropy ve svých základech odráží vlivy přírodních katastrof, kterým město Catania na východě Sicílie od nepaměti vzdoruje. Ve velkolepém měřítku se tady potkává odkaz římského impéria, baroko i novodobé úpravy ze sedmdesátých let minulého století.
Vyostřená debata v nedávných Událostech komentářích České televize o instalaci motýlů skřížených se spifiry Davida Černého na obchodní dům Máj, má dohru. Po debatě Černého a kurátorky Galerie hlavního města Prahy Marie Foltýnové, se její aktéři posílali „do pr...“. Sice už mimo kamery, ale jejich hádku zaznamenaly mikrofony. Na sociálních sítích vyvolala debata ostré reakce především od politiků. Kurátorky se zastal například Miroslav Kalousek.
Spor ukončený nadávkami v živém vysílání České televize mezi sochařem Davidem Černým a kurátorkou umění ve veřejném prostoru Galerie hlavního města Prahy (GHMP) Marií Foltýnovou vyvolal reakce ať už na obranu umělce, či pražské úřednice. Předmětem hádky bylo dočasné umístění Černého instalace rozměrných pohyblivých plastik motýlů na pražský obchodní dům Máj. Černého se zastal pražský lidovecký zastupitel Jan Wolf,
