„Zmlkni, prcku (Be quiet, small man),“ doporučil Elon Musk polskému ministrovi zahraničí Radosławu Sikorskému, který na síti X napsal, že Evropa by měla pro Ukrajinu hledat náhradu za internetové připojení Starlink, jež napadené zemi poskytl právě Musk. S „výchovným políčkem“ hned přispěchal i ministr zahraničí USA Marco Rubio, když použil teď už obligátní americkou výzvu: „Poděkuj!“ Pochopitelně to vyvolalo emotivní a dotčené reakce.
Měli jsme aplaudovat projevu, který pronesl americký viceprezident J. D. Vance na mnichovské bezpečnostní konferenci? Popsal reálné hrozby svobodě projevu v řadě evropských zemí. Nicméně to byla spíš přihrávka politickým spojencům MAGA republikánů na evropském kontinentu než výraz upřímné starosti o osud demokracie u spojenců. Amerika vynakládá miliardy na obranu Saúdské Arábie, jejíž vládce může kritika píšícího nepohodlné články dát rozřezat pilou.
Za necelý měsíc od inaugurace Donalda Trumpa se toho stalo mnoho, ale cla a hrozba nových obchodních válek jsou z globálního pohledu rozhodně tématem číslo jedna. Obchodní bilance je pro amerického prezidenta nejdůležitější ukazatel, cla rád používá i jako formu nátlaku, kdy zkouší, jak kdo zareaguje. Zatím postupuje dost nepředvídatelně. V současném světě pokračující deglobalizace jsou přitom podobné protekcionistické tendence nebezpečnější než dřív. Mnozí kritici je označují až za autarkické, což v ekonomii znamená úsilí o co největší soběstačnost a maximální omezení zahraničního obchodu.
Seznámili se už dávno, je to přes dvě stě let. Ze začátku jejich vztahu nikdo moc šanci nedával, ovšem po druhé světové válce to už vypadalo, že spolu zůstanou navěky, jako by dokonale splynuli v jedinou bytost. Ale idyla skončila. Manželská krize je v plném proudu a je vcelku jedno, jestli dříve začal toxický manžel – liberalismus – týrat svou ženu demokracii, nebo nejprve ona začala flirtovat s „populisty“.
Pět britských poslanců, kteří byli v posledních parlamentních volbách zvoleni jako nezávislí, chystá registraci nové politické strany. Těžko se vyhnout myšlence, že pětice působí jak z nějakého skeče od Monty Python – tvoří ji čtyři muslimové a Jeremy Corbyn. Svedla je dohromady Gaza, a dalo by se tedy soudit, že jde o pokračování „antiimperialistické“ politiky.
Listopadové volby „představuji rozhodné odmítnutí liberalismu americkými voliči a konkrétně způsobu, jakým se od 80. let vyvíjelo chápání ‚svobodné společnosti‘,“ napsal v minulých dnech ve Financial Times známý politolog Francis Fukuyama. To vyvolalo vlnu škodolibých reakcí. Fukuyama v roce 1992 ve své knize Konec dějin a poslední člověk vyhlásil vítězství západní liberální demokracie a konec ideologické evoluce lidstva. Fukuyama měl vždy řadu kritiků, kteří jeho základní tezi zpochybňovali a představě konce dějin se smáli. Fukuyamovo povzdechnutí po prezidentských volbách v USA bylo interpretováno jako přiznání, že se přece jenom mýlil.
Řada politických hráčů se snaží přeformátovat českou politiku. Ruku v ruce s tím jdou jejich pokusy ukrást slovům obsahový význam, což umožňuje zatemnit skutečné cíle. V jakém prostoru se odehrává česká politika? Hlavní politické konflikty se stále odehrávají na horizontální ose pravice–levice. Tyto spory se týkají sociálně-ekonomických témat. Tedy míry přerozdělování, zdanění, zadlužení státu, jsou to spory o rozsah státních intervencí do ekonomiky atd. Tradiční pravice je pro menší a štíhlejší stát, s nižšími daněmi a rozumnou mírou regulací. Česká levice se vyprofilovala jako protiklad k těmto hodnotám
Prožíváme nekonečnou honbu za dezinformacemi. Ty nám totiž rozkládají tu naši liberální demokracii. Honbu na jednotlivé jejich exemply, na jejich množírny, ale hlavně na jejich definici. Když ta bude vágní, jako je dosud, nebudeme moci na ni vypustit psy státní moci – cenzuru a trestní postihy. Ušijme aspoň přibližně přesné skutkové podstaty trestných činů. Nasadili jsme na to štrikování další úředníky na sám Hrad.
„Republikáni také kupují tenisky,“ odpověděl někdy v devadesátých letech basketbalový hráč Michael Jordan na otázku, proč se víc politicky neangažuje. Ve své době největší hvězda NBA a tvář firmy Nike, která po něm pojmenovala řadu sportovní obuvi, prokázala velkou dávku pragmatického podnikatelského myšlení. Vždy se našli kritici, kteří měli pocit, že svou apolitičností Jordan nějak selhal. Ten ale stojí za svým. V dokumentárním seriálu Poslední představení potvrdil, že onu větu opravdu řekl, a zopakoval by ji prý znovu.
Slovenský premiér Robert Fico se poprvé od květnového atentátu na svou osobu objevil na veřejné akci. V pátek večer se zúčastnil oslav svátku slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje na hradě Devín na okraji Bratislavy, kde také vystoupil s projevem. Fico v něm kromě jiného kritizoval progresivismus a liberalismus, ocenil také maďarského premiéra Viktora Orbána za jeho cesty do Kyjeva a Moskvy s tím, že lituje, že jeho zdraví mu neumožnilo jet s Orbánem.
Čtrnáct dní uplynulo od voleb do Evropského parlamentu a politická mapa stále připomíná tekuté písky. Jsme svědky dvou zdánlivě odlišných trendů. Na jedné straně uhájila většinu frakce lidovců, socialistů a liberálů, přičemž Evropská lidová strana (EPP) v této trojici významně posílila. Zároveň hlavní tahoun této frakce, německá CDU/CSU, reflektovala změny nálad v Německu i Evropě a posunula se z merkelovského středu doprava.
Bude pokračovat labouristická vláda premiéra Keira Starmera v podpoře Izraele, jenž válčí s teroristickým hnutím Hamás? Promění britská pomoc a vztahy vůči Jeruzalému či britským Židům oproti minulé vládě konzervativců. Důvodem pochyb je neblahá minulost Labouristické strany pod vedením Jeremyho Corbyna, kdy došlo k rapidnímu vzestupu antisemitismu uvnitř strany. Na to už před lety reagoval současný šéf labouristů a nově jmenovaný britský premiér Keir Starmer s prohlášením, že antisemitismus ze strany vymýtí.
Parlamentní volby v Británii podle odhadů zveřejněných bezprostředně po uzavření volebních místností vyhráli levicoví labouristé pod vedením Keira Starmera. Podle průzkumu agentury Ipsos pro stanice BBC, Sky News a ITV, labouristé ve 650členné Dolní sněmovně získali 410 křesel. Vládní konzervativci po 14 letech u moci utrpěli největší debakl v moderní historii, podle odhadů získali 131 křesel. Příštím premiérem tak bude nynější lídr opozice a někdejší prokurátor a obhájce lidských práv Starmer
Britští labouristé směřují k drtivému vítězství. Exit poll zveřejněný v jedenáct hodin českého času připisuje labouristům 410 křesel v Dolní sněmovně z 650. Konzervativci mají získat 131, Liberální demokraté 61 a Reform UK Nigela Farage 13. Jsou to sice volební odhady, ale britské exit polly bývají tradičně velmi přesné. I když čísla nebudou zcela souhlasit, je jasné, že Labouristická strana bude mít absolutní většinu, což koneckonců předpovídaly veškeré předvolební průzkumy. Je to nejhorší výsledek Konzervativní strany v dějinách. Horší než historická porážka v roce 1997. Ale pokud se výsledek potvrdí, jde o lepší výsledek, než se předpokládalo
Velká Británie se připravuje na rozhodující den, kdy budou voliči dost možná vybírat svého nového lídra. Dosavadní premiér a šéf Konzervativní strany Rishi Sunak totiž na čtvrtek vyhlásil předčasné volby, průzkumy ale po 14 letech a pěti různých premiérech toryů zcela jasně přisuzují vítězství opozičním labouristům. Zda se příštím ministerským předsedou stane jejich předseda Keir Starmer a jak moc uspěje se svým novým projektem tvář brexitu Nigel Farage, bude jasnější okolo půlnoci. Zcela pak v pátek ráno.
Britští politici dnes uzavírají kampaň před čtvrtečními parlamentními volbami, které podle průzkumů přinesou jasné vítězství opozičních labouristů a konec vlády konzervativního premiéra Rishiho Sunaka. Obě hlavní strany se snaží na poslední chvíli přesvědčit nerozhodnuté voliče. Konzervativci, kterým se v kampani nečekaně pokusil pomoci expremiér Boris Johnson, varují před zvyšováním daní chystaným labouristy, kteří naopak slibují skoncovat s „chaotickou ekonomikou“ pravicové vlády.
Vychyluje se Evropa doprava? Dokonce se stává konzervativní? Takto laděné otázky lze zaznamenat stále častěji. Dosud směřovala starost především do Polska či Maďarska, po evropských volbách ovládla mnohé veřejné debaty i jinde. Má jednu chybu: podsouvá, že být pravicový nebo konzervativní je společensky nebezpečné, případně charakterové selhání. Problém, kterému čelíme spíš než nástupu nebezpečných ideologií, je zvláštní patologie naší mysli: jednotlivé světonázory, ať liberalismus, konzervativismus, nebo socialismus, identifikujeme s jejich krajnostmi. Kdyby člověk soudil jen podle médií, asi by seznal, že už se může bavit jen se svými.
Noční můra britských konzervativců se jmenuje Kanada 1993. V tom roce jejich sesterská strana za Atlantikem, Progresivně konzervativní strana Kanady, utrpěla nejhorší porážku v dějinách. Z vládní strany s 156 poslanci se stala irelevantní partají s dvěma zástupci v parlamentu. O poslanecký mandát přišla i premiérka a lídryně strany Kim Campbellová. Britské pravičáky musí znepokojovat řada paralel. Kanadští konzervativci tou dobou byli u kormidla už dlouho, vládli devět let. To britští jsou u moci déle: čtrnáct let.
Nejdůležitějším politickým soubojem v USA není ten mezi levicí a pravicí, ale mezi liberály a progresivisty, tvrdí bývalý sovětský disident a izraelský politik Natan Šaranský. Několikanásobný izraelský ministr a expředseda Sionistického fóra v Izraeli se domnívá, že útok Hamásu na Izrael má zárodek už v dohodách z Osla před 30 lety. "Progresivisté nejsou spojenci, ale nepřátelé liberalismu. A pro mnoho organizací, zejména pro židovské liberální organizace, to bylo velmi těžké přijmout," řekl Šaranský podle deníku The Jerusalem Post.
Soudobí pokrokáři sami sebe často vnímají jako hlas budoucnosti, její avantgardu (česky předvoj), předsunutou jednotku, z níž se s odstupem blíží veliká armáda, jako lidé, kteří už dnes mluví řečí zítřka. Mohou z toho plynout neporozumění a konflikty, třeba i dílčí porážky. Vždycky ale jenom dílčí, protože směřování historie je neotřesitelné, zítřek se blíží, přijde. Výsledek „kulturní války“, která je často redukována na spor mezi starými a mladými, proto musí být předem daný, je přece jasné, na čí straně je čas, a staří to asi nebudou.
My nežijeme v temných časech, o nichž psal Bertolt Brecht ve své básni Budoucím z třicátých let 20. století. My žijeme v časech nihilistických. Hovoří o tom třeba jedna z nejvýraznějších politoložek současnosti, Američanka Wendy Brownová v knize Nihilistické časy (2023). Nihilismus považuje za dobu, která pozbyla základní orientaci ve věcech dobra a smyslu.
Papež František kritizuje americké katolíky za to, že prý upřednostňují politickou ideologii před vírou. Některým konzervativcům z řad katolické církve ve Spojených státech vytýká „zpátečnictví“ a obracení se k ideologii. „V americké církvi existuje velmi silný, organizovaný a reakční postoj, který je zpátečnický. Ideologie nahrazuje víru,“ řekl papež podle zpravodajského portálu Newsweek. Papež František to uvedl během soukromého setkání na začátku srpna v Lisabonu.
Když se mezilidské vztahy stanou předmětem politického boje, nemá to dobré konce. Především proto, že nejde o hledání nápravy nebo zlepšení stavu, ale často o bezohledné prosazování ideologie, výsledek kulturních válek, které se v rámci globalizovaného euroamerického světa přenášejí na místa, kde působí cize a nepatřičně. Platí to zvláště o českém kulturním prostoru. Samozřejmě i u nás najdeme projevy rasismu, určitého typu diskriminace, ale rozsah a hloubka problémů je jiná než v některých zemích, které byly koloniálními velmocemi, dlouhou dobu upíraly volební právo ženám, homosexualita byla trestná.
Miliardář a finančník George Soros předává kontrolu nad svým rozsáhlým impériem sedmatřicetiletému synovi Alexandrovi. Řekl to v rozhovoru, který v neděli zveřejnil list The Wall Street Journal (WSJ). Dvaadevadesátiletý šéf hedgeového fondu Quantum Fund, který se stal filantropem a významným podporovatelem liberálních aktivit, uvedl, že dříve nechtěl, aby jeho nadaci Open Society Foundations (OSF) převzalo jedno z jeho pěti dětí.
Moskva v příštím roce začne s výstavbou vesnice pro „konzervativně smýšlející Američany a Kanaďany“, kteří „ctí tradiční hodnoty“ a kteří nejsou spokojeni se západním liberalismem. O emigraci má mít už teď zájem kolem 200 amerických rodin, tvrdí ruský právník zabývající se migrací. Píše o tom list The Moscow Times. Rusko se již léta staví do pozice bašty „tradičních“ hodnot, které dává do kontrastu se západním liberalismem,
S radostí jsem přijal pozvání na mezinárodní konferenci o současné krizi liberalismu, která se pod tímto pesimistickým názvem konala v Praze, a nepřekvapilo mě, že většina řečníků si dělala o budoucnost liberální demokracie vážné starosti.
„Stárnoucí duše se stává konzervativnější. Co vy na to?“ zeptal se v únoru 2000 student univerzity v Irkutsku ruského prezidenta Vladimira Putina. Putin nevyužil příležitost k tomu, aby se zamyslel nad konzervativním světonázorem. Snad jej příliš vylekala zmínka o stárnutí a tehdy osmačtyřicetiletý prezident a judista odpověděl: „Ubezpečuji vás, že se cítím mladý. Svůj věk nevnímám.“ Odmítl tím i konzervatismus, s nímž bude později spojován?
Jeden český komentátor na v tu chvíli čerstvou zprávu o rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu ohledně potratů napsal: „Tohle je skutečný výsledek práce ,woke‘ aktivistů. Bohužel.“ Myslím, že logiku, která se vyskytuje jinde, uplatnil na situaci, jež je trochu jiná. Jsou třeba zákony, jako je ten zakazující nemístnou sexualizaci výuky na základních školách, který nyní platí na Floridě, a další podobné, jež do této rubriky spadají.
Volby v Maďarsku dopadly překvapivě jasným vítězstvím pro Viktora Orbána a jeho Fidesz. O vnitřnostech maďarské politiky a volební kampaně včera na tomto místě zasvěceně psala Lucie Sulovská. Ještě úplně jiná otázka, než jak mohla jedna strana počtvrté v řadě vyhrát, je ta, proč Orbán vyvolává tolik nepřátelství v západní Evropě, a dokonce ve Spojených státech. Nejde mi teď tolik o některé známé intelektuály, Výtky vůči Orbánovi jsou zčásti pravdivé.
Americký politolog Francis Fukuyama je jedním z nejslavnějších současných myslitelů. Mezi jeho nejvýznamnější knihy patří Konec dějin a poslední člověk z roku 1992. V ní představil tezi, že s koncem komunismu nastal konec dějin. Liberální demokracie obstála v zápase se všemi ostatními univerzalistickými ideologiemi, a je tak finálním politickým stadiem lidstva. Historie neskončila ve smyslu událostí jdoucích po sobě, ale byly ukončeny debaty o tom, kam dějiny směřují.
