My nežijeme v temných časech, o nichž psal Bertolt Brecht ve své básni Budoucím z třicátých let 20. století. My žijeme v časech nihilistických. Hovoří o tom třeba jedna z nejvýraznějších politoložek současnosti, Američanka Wendy Brownová v knize Nihilistické časy (2023). Nihilismus považuje za dobu, která pozbyla základní orientaci ve věcech dobra a smyslu.

To nezní kdovíjak optimisticky, ale své výhody to má. Předně proto, že nihilismus bývá projev luxusu. Je to zahloubaný stav, který si člověk může dovolit. Podle starověkých filozofů je k myšlení zapotřebí scholé, tedy volný čas. V antice to byli otroci, kdo uvolňovali ruce, aby ostatní mohli přemýšlet. V moderně se scholé, čas na myšlení, demokratizoval. Do školy, která je od řeckého slova odvozena, chodí člověk nemalou část života.

Co se stane s myšlením, jakmile se pokus o ně rozšíří na celou společnost? Friedrich Nietzsche tipuje, že nihilismus je právě vítězstvím této demokratizace. Přitom je rozšířeným omylem považovat jej za nepřítomnost hodnot. Už proto, že hodnoty ovládly scénu právě v moderně; a první, kdo byli z nihilismu viněni, nebyli volnomyšlenkáři, ale idealisté, následovníci Immanuela Kanta, ti, kteří rádi hovořili o mravnosti i kategorickém imperativu.

Štěstí a jiné hodnoty pro idioty

Stalo se to v samém závěru osmnáctého století. Kantiány zaujala nauka, podle které naše myšlení vstupuje do světa. Nečelíme „nelidskému“ světu – svět je naším myšlením. Do všeho, co vnímáme, zakoušíme, poznáváme, vstupují lidské konstrukce. Tím je definován rámec moderny. Vše je člověkem stvořené – zvlášť to, co se tváří jako danost nebo přirozenost.

Tento postoj shrnul Nietzsche do sentence: Bůh je mrtev. Neexistuje světu vnější pramen smyslu. Označit jej hned za odpůrce náboženské tradice je nicméně chyba. Nietzsche sice odmítá dogmatismus, ale výmluvná je jeho poznámka, že jakkoli bývají náboženství utlačovatelská, nabízejí „mosty k nezávislosti“. Nikoli navzdory tomu, že se pojí s asketismem, ale právě proto. Podle Nietzscheho je chyba, když je asketismus cílem, ale bez asketismu není žádný cíl.

Každá radost, byť sebemenší, je podmíněna schopností soustředit se a ovládat se. Právě náboženské tradice znají arzenál technik, jak učinit nitro vnímavým pro různé vrstvy existence. Posilují zdrženlivost a pozornost. Nakonec i celibát, na nějž Nietzsche pohlíží z jedné strany jako na pohrdání tělem, nelze jednoduše zavrhnout. Z druhé strany je totiž třeba uznat, že ti, kteří mají se svým životem v plánu velké věci, zpravidla začínají pracovat s pohlavním pudem.

Lze to vyjádřit i takto: kritik vnější autority varuje před lehkovážným odhazováním zátěže. Zbavujeme-li se břemene snadno, hrozí, že pozbudeme smyslu, který se pojívá se sebepřemáháním. Pak snadno upadneme do pasti: za úběžník života budeme považovat štěstí, tuto hodnotu pro idioty, jak poznamenává Slavoj Žižek.

Tím jsme u „hodnot“. Tato oblíbená přísada vzletných řečí ovládla scénu teprve v moderně. Není náhoda, že sám obrat pochází z ekonomického slovníku. Ale nutno přiznat, že takové hodnoty mají své přednosti. Jsou veskrze přízemní, prosty metafyziky. Žádné zjevení, jen obyčejný, lidský konsenzus, který po nás moc nežádá. Kdo by nesouhlasil se svobodou, spravedlností, důstojností pro všechny? Navíc jsou jako instantní polévka. Nežádají vlastní výkon, ručí za ně někdo jiný, společnost. A jako členové demokratické společnosti si je můžeme i nárokovat.

V tom tkví paradox: v moderně je vše lidským výkonem, ale ten výkon postupně přechází z jednotlivce na společnost. Hodnoty uzemněné v institucích z člověka snímají úsilí o charakter, postoj, smysl. Je ostatně nápadné, že se spolu s inflací hodnot z veřejného života i naší každodennosti vytratily řeči o ctnostech.

Třeba čtyřiadevadesátiletý filozof Alasdair MacIntyre hovoří o ztrátě ctností. Ty tvořily pevnou součást někdejší filozofie a skrze náboženský rámec předmoderních společností byly přítomny, aspoň v podobě toho, na co je dobré myslet, i v každodennosti. Ctnosti na rozdíl od hodnot nikdo nedistribuuje a žádná instituce je nezajišťuje. Jsou na nás. Uprostřed často nesvobodných společností stimuluje řeč ctností osobní nasazení; uprostřed svobodných společností působí řeč o hodnotách leckdy jako uspávadlo.

Ctnosti: antické, biblické, naše

Existují dvě základní „sady“ ctností, ty antické kardinální a ty biblické. K první sestavě patří moudrost, uměřenost, odvaha a spravedlnost. Dodejme, že moudrost není něco, co se člověku přihodí, žije-li dost dlouho. Je to prozkoumaná zkušenost, tedy soudné vyhodnocení svého života. Uměřenost tkví ve schopnosti nebýt otrokem vlastních vášní, včetně třeba antipatií, které mnohdy ničí úsudek. Kdo je spravedlivý, umí vřadit svůj pohled do kontextu jiných stanovisek, a tudíž rozumí logice vlastní perspektivy. Konečně odvaha je ona síla, o níž se říká, že bez ní jsou všechny ctnosti jako sirotci.

Je to skvělá sestava s podstatnou slabinou. Vlastním úsilím máme dospět k tomu, aby tyto ctnosti stvořily naši druhou přirozenost. Co je na tom špatně? Nic – ale něco chybí. Nejsme jen tím, co sami ze sebe vytváříme. Nejpozoruhodnější okamžiky, třeba radost, jsou spjaté s tím, že k nám něco promluví, přijde, překvapí nás. To zní duchařsky, a přitom je to to nejpřízemnější. Je-li člověk zasažen krásou, je to proto, že se jej dotklo něco, co sám nezná, že je zaskočen, doslova vyveden z míry. Krása boří vlastní konstrukce a v tom je něco hluboce antimoderního.

Proto je dobré vzít v potaz biblické ctnosti. Ty se vyznačují zvláštním zkřížením aktivity s pasivitou. V Prvním listu Korintským píše Pavel z Tarsu o třech ctnostech: víře, naději a lásce. Víra je otevřenost vůči Bohu a v podobě důvěry i člověku. Ani jedno si nelze vynutit. Víra je vždy i darem. Dojemným způsobem to ztělesňuje Søren Kierkegaard. Ač je jedním ze stěžejních hlasů protestantské teologie, prý nikdy neuvěřil.

Ani naději si člověk nevynutí. Především však nejde o pouhý pocit, spíš o postoj, ne-li o techniku. Jako v případě víry platí, že pasivita není přípustná. Nelze doufat, že vyhraji ve sportce, dokud si nevsadím. Ale také musím vědět, že když si vsadím, nemám vyhráno. Tady nastupuje trpělivost a smíření s tím, že člověk podléhá osudu.

Na lásce, třetí ctnosti, je nejzřetelnější, že ty nejpodstatnější položky, které činí náš život dobrým, jsou průsečíkem aktivity, jež se překlápí v očekávání. Lásku si na sobě ani na druhém nevymůžeme. Darem je ještě víc než naděje. Ale nemusíme zůstávat jen u lásky. Ani jinou podobu nitra – myšlení – si neumíme naordinovat. Je třeba pracovat, ale jestli nám nakonec něco docvakne, anebo zůstaneme vězet v pouhém pachtění, musíme nechat otevřené.

Nihilismus zaženeme vyprávěním?

Ctnosti jsou aristokratické, hodnoty demokratické. Ale představa, že nás instituce učiní svobodnými, je vrcholem moderní naivity. Nesvoboda uprostřed nejsvobodnějších podmínek je možná, a pakliže budeme svobodu považovat za to, co nám zaručuje právo, i pravděpodobná. V této souvislosti je pozoruhodné to, na co položil prst Max Weber. Modernu považuje za čas nihilismu i charismatických vůdců. Vlastností těchto politiků je, že vysávají charisma ze svých následovníků, a tím je oslabují. Často je stavějí do pozice těch slabších, o něž je třeba se postarat, a tím své voliče přimějí k tomu, aby si svobodu sami upřeli.

Ze současného hlediska k tomu lze dodat, že populismus je nihilistický v tom, kterak vykresluje i nejbohatší státy jako skanzeny a jejich obyvatele jako otroky elit. Možná větší problém je, že i nepopulističtí politici jsou nihilisté, přinejmenším v tom, jak málo věří svým schopnostem něco změnit a jak málo něco změnit chtějí. Chuť vyniknout má své stinné stránky, ale její absence je stejně hořká.

Snad z bezmoci nad populistickými i nepopulistickými politiky zaznívá, že potřebujeme nový celospolečenský příběh. Třeba EU za tímto účelem financuje projekt Reconnect, který má přijít s novým evropským vyprávěním. Na příslušných stránkách čteme: „V době, kdy je demokracie vystavena velkým výzvám, potřebujeme nový příběh, který jasně poukáže na základní hodnoty: důstojnost, svobodu, demokracii, rovnost, solidaritu, právní stát a dodržování lidských práv a práv menšin.“

V jedné větě se vypálí plná hodnotová nálož. Lze však předpokládat, že příběhy se nepíší u bruselského stolu ani v akademických pracovnách, aspoň ten židovsko-křesťanský má v sobě tisíce let života. Co raději znovu promyslet ctnosti a občas se na situaci podívat z jejich hlediska spíš než z perspektivy hodnot? Třeba nevadí, že příběhu, jehož jsou součástí, povětšinou nerozumíme. Ke smyslu možná poukazují i přesto.

Číhání na dobro

Usilovat o osobní štěstí, základní nastavení současnosti, není dobrý nápad nikoli proto, že je to sobecké, ale proto, že to nefunguje. Přímé úsilí o štěstí je spolehlivá cesta, jak se s ním minout. V záloze má moderní člověk ještě jednu taktiku. Neatakovat štěstí přímo, ale zabraňovat neštěstí. Prakticky to znamená, že je třeba zbrojit, pojišťovat se, čekat nejhorší – a úlevně pak zjistit, že život není tak hrozný. Na tom něco je.

Ale neměli bychom zapomínat – a právě v tom jsou náboženské tradice cenné –, že chystat se musíme i na radost. Nebudeme-li připraveni, snadno ji promarníme. Přípravy na dobro a vnímavost k radosti jsou nitrem oněch záhadných biblických ctností.

Zanedbáme-li je, budeme jako cestovatel, který se ztratil ve vánici na severním pólu. Když seznal, že jde do tuhého, padl na kolena. „Bože můj, jestli mě zachráníš, uvěřím v tebe.“ Již v bezpečí to vypráví kamarádovi. Ten přikyvuje: „Aha, tak teď jsi věřící.“ „Kdepak,“ směje se cestovatel, „zničehonic se objevili tři záchranáři a odnesli mě domů.“

Bůh je velké slovo, stejně jako láska. Není dobré jim lehkovážně padat do náruče. Ale s tímhle nastavením lze propásnout i daleko menší mety.