Americký politolog Francis Fukuyama je jedním z nejslavnějších současných myslitelů. Mezi jeho nejvýznamnější knihy patří Konec dějin a poslední člověk z roku 1992. V ní představil tezi, že s koncem komunismu nastal konec dějin. Liberální demokracie obstála v zápase se všemi ostatními univerzalistickými ideologiemi, a je tak finálním politickým stadiem lidstva. Historie neskončila ve smyslu událostí jdoucích po sobě, ale byly ukončeny debaty o tom, kam dějiny směřují.
Pirátská strana založila svůj ideologický institut π, které má „rozvíjet liberální ideologická východiska“. Na svých stránkách publikovali nabídku právě pro ředitele nového institutu, ale hledají i „zájemce o působení v akademickém či dobrovolnickém kruhu“. Institut π „má především rozvíjet liberální ideologická východiska a soustředit se na dlouhodobý výhled pirátských politik i témat. Hlavními nástroji ústavu bude výzkumná, publikační, vzdělávací a kulturní činnost“.
Lidovci, což je strana, která z hlediska složení elektorátu je nejspíš nejmírnější stranou v téhle zemi, občas rozpálí do běla tu složku obyvatelstva, která se o sobě domnívá, že je složkou nejsvobodomyslnější. Tedy takzvané liberály. Tradičně se tak stane v okamžiku, kdy se lidovci přiznají, že se obtížně smiřují s představou plně rovnoprávných sňatků mezi lidmi stejného pohlaví.
Jestli nějaký termín v posledních několika málo letech zažil hodně prudký pád popularity, ztrátu respektu, je to pojem „liberální demokracie“ (ve smyslu demokratické zřízení založené na individuálních právech, pluralismu a podobně). Najednou se k ní málokdo hlásí, a pokud ano, tak třeba značně účelovým způsobem – dovolává se jejích principů, protože se mu to zrovna hodí, je právě v menšině nebo má dojem, že jsou jeho práva porušována.
Jednou se na tuto dobu možná bude vzpomínat jako na éru zvýšeného tlaku na konformitu. Anebo naopak, jako na období rostoucího vzdoru. K projevům nesouhlasu patří různá prohlášení, petice a otevřené dopisy. V květnu k nim přibyl Dopis našim židovským druhům o rovnosti a liberálních hodnotách. Ohrazuje se proti tomu, jak ve jménu boje za spravedlnost je stále víc ohlodávána svoboda vyjadřovat názory.
Středeční povstání ve Washingtonu je z těch událostí, jež poskytují příležitost k ukázání pokrytectví či dvojích měřítek amerických médií a liberálních elit. Kde jste byli, když loni v létě demonstranti po celé Americe útočili na policii, zapalovali obchody, strhávali sochy? A – chcete-li něco blížící se útoku na sídlo vrcholného federálního orgánu – měsíce obléhali federální soudní budovu v Seattlu? lze se jich ptát.
Současný stav světa může zvlášť sociální konzervativce uvrhnout do těžkých depresí. Postupuje „politická korektnost“, vzrůstá vliv LGBT ideologie, maže se rozdíl mezi muži a ženami, kácejí se sochy a přepisuje se historie. Kam se člověk podívá, tam jsou konzervativní hodnoty na ústupu.
Kdyby nás navštívil náš nejbližší soused ze souhvězdí Alfy Centauri a pomocí svého analytického superpřekladače zjistil, o čem západní svět nejčastěji píše a čím se politika zabývá, nestačil by žasnout. Mediální komentátoři si libují v apokalyptických vizích, všude vidí jen rozvrat a zmar. Krizi ekonomickou, sociální, ekologickou, demografickou a především krizi liberálního řádu. Dokonce i ti nemnozí, kdo alarmismu nepodléhají a hledají příčinu oné podivné západní skepse, přiznávají, že všeobecné negaci docela nerozumějí.
Kanada po pondělních parlamentních volbách směřuje k menšinové vládě, kterou sestaví Liberální strana dosavadního premiéra Justina Trudeaua.
V Americe se politická řež odehrává mezi dědici klasických liberálů, kteří se dnes většinou označují za konzervativce a dominují Republikánské straně, a tzv. progresivními liberály ovládajícími Demokratickou stranu. Politická korektnost, genderová ideologie, útoky na různé historické velikány, kteří u dnešních zkoušek z politické korektnosti propadají – všechno to, co s úžasem sledujeme nejdřív ve zprávách zpoza oceánu, pak v Británii a časem i v kontinentální Evropě, přichází od progresivních liberálů.
Václav Klaus (prezident) uveřejnil se svými kolegy manifest na Obranu demokracie před liberální demokracii (viz Echo, 21.6.2018), na obhajobu parlamentní demokracie bez přívlastku a bez předběžného určení. Odmítá ideologii „pokrokářského” liberalismu, jenž omezuje svobodu projevu a vyřazuje ze hry volnou konkurenci politických programů i sám výraz liberální „navozující svobodu a toleranci” jímž zastírá dnešní elita svůj skutečný cíl a ambici uzavřít politiku i společnost do jediné podoby.
