Jestli nějaký termín v posledních několika málo letech zažil hodně prudký pád popularity, ztrátu respektu, je to pojem „liberální demokracie“ (ve smyslu demokratické zřízení založené na individuálních právech, pluralismu a podobně). Najednou se k ní málokdo hlásí, a pokud ano, tak třeba značně účelovým způsobem – dovolává se jejích principů, protože se mu to zrovna hodí, je právě v menšině nebo má dojem, že jsou jeho práva porušována.

Pro významnou část soudobé pokrokářské levice je „neskousnutelná“ idea co nejméně omezované svobody projevu, slova jsou přece násilí a násilí (přinejmenším vůči některým skupinám lidí) nemůže být tolerováno. Výzvy budoucnosti navíc vyžadují ráznou kolektivní akci, která ve světě, kde si každý mele to svoje, může být jen sotva možná, vyžaduje všeobecné podřízení nějaké – samozřejmě vědecké a všeobecné dobro sledující – autoritě. Sílící autoritářská pravice zas má liberální demokracii za překážku při potlačování toho, co vnímá jako nezdravé, a někdy také za prvopočáteční příčinu problémů dneška. Důraz na individuální práva podle některých kritiků nutně musel vést k jejich dnešní inflaci, koncept liberální demokracie v sobě měl od svého vzniku zakódované dnešní excesy a někdy i perverze, nedají se od něj oddělit, nutně vyplývají z jeho povahy.

V Texasu zase republikáni přijali zákon zpřísňující provádění potratů (podrobněji o něm včera psal kolega Ondřej Šmigol). Mimo jiné povzbuzuje a finančně motivuje občanstvo, aby u úřadů oznamovali a žalovali lidi, kteří potraty provádějí nebo k tomu nějak napomáhají, případně to podle nich mají v úmyslu. Bdělí občané odhadující cizí úmysly? To nemůže dopadnout jinak než výborně, ať už si člověk o umělých potratech myslí cokoliv.

U lidí, kteří podobná opatření prosazují, mě vždy překvapí jejich nedostatek představivosti. To je nenapadá, že zaváděním určitého typu opatření otevírají dveře tomu, aby nějaká jiná jejich obdoba byla použita třeba k jinému důvodu, nebo ještě spíš k mnoha jiným důvodům?

V té čím dál opovrhovanější liberální demokracii platilo, že ochranou cizích práv člověk brání i ta svoje, protože jsou nedělitelná. To, že někdo dnes násilím zavírá pusu mému protivníkovi, může v důsledku znamenat, že ji jednou zavřou i mně. Tohle už neplatí. Kde všichni ti často nadšení stoupenci autoritářských opatření berou jistotu, že je nikdy nic podobného nepostihne, že budou patřit mezi tu chráněnou skupinu, která pravidla určuje a proti níž nejsou používána? S naivitou anebo nedobrým úmyslem pomáhají při zrodu nějakého nového světa. Jednou se třeba budou divit. A spolu s nimi i většina ostatních.