Prožíváme nekonečnou honbu za dezinformacemi. Ty nám totiž rozkládají tu naši liberální demokracii. Honbu na jednotlivé jejich exemply, na jejich množírny, ale hlavně na jejich definici. Když ta bude vágní, jako je dosud, nebudeme moci na ni vypustit psy státní moci – cenzuru a trestní postihy. Ušijme aspoň přibližně přesné skutkové podstaty trestných činů. Nasadili jsme na to štrikování další úředníky na sám Hrad.
Imponoval mi už tenkrát váš odchod z Babišových Lidových novin: vzdáleně mi to připomnělo náš, ale nucený odchod z Literárek na podzim 1967 – vy jste ovšem měli možnost zůstat, my měli jen možnost odejít, to znamenalo vyklidit redakci do poslední krabice. Pro týdeník ministerstva kultury stejného názvu, podobné grafiky, zkrátka pro „erárky“, jak se těm novinám tenkrát říkalo. Někteří z vás, i výrazní novináři, z Lidovek neodešli. Moc by mě zajímalo, co si tom myslí dnes.
Také Edvard Beneš na konci 2. světové války prosazoval a prosadil v Košickém vládním programu (de facto šlo o novou ústavu) nepolitickou, arbitrárně danou redukci stranického systému, totiž aby politické strany byly jen tři a zakotvilo se to v ústavě (nakonec byly čtyři, ale další už vznikat nesměly). Co horšího, na tom přiškrceném stranictví byl ve společnosti patrně většinový konsenzus. Všechna odbojová hnutí už na začátku protektorátu, pravicová i levicová, psala ve svých programech, že se nechtějí vracet k politickému, stranickému systému meziválečného Československa,.
My Češi nemáme rádi politické strany. Nemáme rádi „partaje“. V devatenáctém století, na počátku politického života u nás, jsme je neuměli, na konci první republiky jsme je nechtěli. Ani teď je moc nechceme: nevstupujeme do nich, neobtěžujeme se pracovat v nich. Kibicujeme, to ano. Ale to je tak všechno. Nelíbí se nám, jak se v nich politici hádají, ačkoli o to jde: aby se tam hádali, aby strany byly demokratickými prvky politického systému jako jeho základ. V politických hnutích se nehádají, zato jdou nahoru. Ne proto, že mají lepší programy, ale proto, že jsou hnutími. Srozumitelnými, nehádajícími se spolky kolem nesporného vůdce.
Dobré šachové úlohy vypadají jen zdánlivě snadně. Třeba: Bílý táhne a třetím tahem vyhraje. Někdy, často. Ne vždy. Proto úloha, nikoli návod – třeba na obsluhu mikrovlnky.
Před několika týdny vyšla v Edici Echo knížka nazvaná Podtrženo, osobitá forma memoárů exprezidenta Václava Klause. Byly to původně privátní výpisky z četby většinou ekonomické literatury z let 1970–2020, komentované nyní s nadhledem časového odstupu. Z českých politiků se Václav Klaus na několika místech zmiňuje také o Petru Pithartovi. A právě on poslal redakci Týdeníku Echo následující text:
Ptáte se, kam že Česko kráčí. Anketám a interview se v poslední době vyhýbám, na řadu otázek neznám odpověď. Sotva vím, jak to či ono doopravdy je, většinou nevím, co s tím. Hlavně proto, že skutečnost a její obrazy v médiích včetně sociálních sítí se stále častěji rozcházejí. Jistě, lze se s tím smířit: ty obrazy jsou dnes už přece součástí reality, ty bláho! Tak to prostě v tomto světě je, přestaň brečet.
