My Češi nemáme rádi politické strany. Nemáme rádi „partaje“. V devatenáctém století, na počátku politického života u nás, jsme je neuměli, na konci první republiky jsme je nechtěli. Ani teď je moc nechceme: nevstupujeme do nich, neobtěžujeme se pracovat v nich. Kibicujeme, to ano. Ale to je tak všechno. Nelíbí se nám, jak se v nich politici hádají, ačkoli o to jde: aby se tam hádali, aby strany byly demokratickými prvky politického systému jako jeho základ. V politických hnutích se nehádají, zato jdou nahoru. Ne proto, že mají lepší programy, ale proto, že jsou hnutími. Srozumitelnými, nehádajícími se spolky kolem nesporného vůdce.

Nemůže být náhoda, třeba přehlédnutí, že s politickými hnutími naše ústava nepočítá, ačkoli v době jejího vzniku (leden 1993) už politická hnutí existovala. „Malý zákon o politických stranách“ z roku 1990 s nimi naopak počítal. Od té doby – za čtyřiatřicet let – se některá hnutí značně přepodstatnila. Nejsou nadacemi, spolky, „nevládkami“. Jsou firmami, nikoli stranami. Zakládají je ti, kteří se zpravidla rovnou stávají vůdci hnutí, jejich majiteli. Dvě hnutí mají dnes významné zastoupení v parlamentu, který je bez věrohodné levice. Sociální demokracii zničil její předseda Miloš Zeman, když už jím nebyl, když se stal prezidentem. Zničil autentickou levici. Není pravda, že pravolevé schéma dnes v politice už neplatí. Platí, že dnes u nás není subjekt, který by na sebe starosti levice bral. Ty, myslím si, tu budou vždycky, jen na sebe budou brát jiné dobové podoby. Ale vždy se bude „bojovat“ za silnější či slabší stát – levice bude pro silnější. A pro vybírání vyšších daní, pro podstatnější přerozdělování. Pro větší míru regulací všeho možného.

Po převratu v listopadu 1989 bylo třeba s příslušným předstihem stanovit, kdo se bude moci účastnit svobodných voleb v červnu 1990. To bylo poprvé v našich moderních dějinách, kdy u nás bylo politické stranictví regulováno zákonem; posléze bylo dokonce podstatně zmíněno v ústavě! Výše připomenutý zákon z ledna 1990 konstatoval, že občané se mohou sdružovat v politických stranách a že výkon tohoto práva slouží občanům k jejich účasti na politickém životě společnosti, zejména na vytváření zastupitelských orgánů státu. Zároveň konstatoval, že k volebním a jiným politickým účelům mohou vznikat také – politická hnutí, v nichž se mohou seskupovat politické strany a společenské organizace, jakož i občané. V závěrečném ustanovení stojí, že za vyjmenované politické strany (strany tzv. Národní fronty), tedy způsobilé účastnit se prvních svobodných voleb, se považují i Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu. Oboje hnutí.

Jak ony subjekty, „politické strany a politická hnutí“, upravuje naše zákonodárství? Podrobnější než „malý zákon“ z ledna 1990 je zákon o sdružování v politických stranách a hnutích z října 1990. Ten užívá obou pojmů vedle sebe, ačkoli s naprosto stejným obsahovým vymezením! Z existence dvou pojmů, posléze ze dvou faktických subjektů politického života, nevyvozuje nikterak odlišné důsledky. Politické strany a politická hnutí je dvojí, odlišné pojmenování pro volební boj navenek stejných uskupení. Proč dáváme dvě jména témuž?

Ústava České republiky, účinná od 1. ledna 1993, v článku 5 však mluví přece o svobodném zakládání a svobodné soutěži toliko politických stran! Jinými slovy: náš právní řád používá dva odlišné pojmy pro totéž: pro subjekty, které se ve volbách ucházejí o podíl na moci. Podivné. Jde o nepochopitelnou chybu či omyl, přehlédnutí legislativců a zákonodárců? Ne.

Většina hnutí je nepolitických, jsou, tak řečeno, „sociální“: nejrůznější spolky, nadace, „nevládky“ a podobně, které zařazujeme do neurčitého, všeobjímajícího pojmu občanská společnost. Takové spolky většinou různými formami a s různou intenzitou usilují o vliv, nikoli však o moc. Ale podle volebního zákona mohou rovněž usilovat o podíl na moci. Mohou se účastnit voleb.

Ke vzniku politické strany je třeba úspěšně absolvovat náročné, zpravidla několikaměsíční administrativní řízení, končící zaregistrováním (je to tedy liberální, pouze evidenční, nikoli povolovací princip) na ministerstvu vnitra. K založení politické strany je třeba existence tříčlenného přípravného výboru a petice nejméně s tisícem podpisů. A ministerstvem vnitra schválené stanovy.

Hnutí založíte za týden, stranu ne

Politická hnutí vnikají rovněž zaregistrováním, ale významně odlišným. Vznikají totiž jako – spolky! Ke vzniku spolku je třeba toliko tří osob. A formální ověření od soudu, nic víc. Hnutí lze založit za týden, za dva. Politickou stranu určitě ne. Buď to trvá dlouhé měsíce, rok, nebo se to spíš nepodaří.

Jako vůdce (zakladatel je zpravidla vůdce, často i majitel) hnutí budete mít jen malé problémy a snadno je vyřešíte. Ve straně budete mít jako její předseda brzy rivala, pravé a levé křídlo… Budete mít nekonečné trápení: politická strana málokdy není v nějaké krizi, nebojuje s nějakou úchylkou, její předseda jen zřídkakdy nemívá nebezpečného soka.

A v tom je ten náš současný problém. Politická hnutí (tj. ta, která se účastní voleb) se snadno, ba přímo samovolně stávají subjekty vůdcovského typu. Takovými mohou být zajisté i politické strany, viz třeba kdysi německá NSDAP s diktátorem v čele. Vtip je v tom, že politické hnutí může bez překážek vznikat rovnou jako politicko-podnikatelský podnik (i když nemusí být každý zakladatel rovnou oligarcha). Ano, jako firma. Jako Babišovo ANO, jako absurdní Okamurův Úsvit s devíti členy! A kam to dotáhli! Ovšemže ne všechna politická hnutí jsou taková. A naopak ne všechny politické strany se mohou vykázat vzorovou vnitrostranickou demokracií. Dnes je České republice zaregistrováno 81 politických stran a 142 politických hnutí!

Výjimky, pokud jde o demokratické poměry uvnitř politických subjektů, a to oběma směry, lze proto očekávat. Ale troufnu si na zevšeobecnění: v politickém hnutí zpravidla nevznikají žádné frakce, předseda (vůdce, šéf) je nesporný, funkcionáře si vybírá, případně vetuje. Složení kandidátek do voleb je v jeho rukou. Hnutí snadno vymění pravicovou orientaci za levicovou a obráceně. Podle momentální poptávky voličů. To politická strana nemůže. A kritici politiky šéfa nezaloží frakci; v hnutí to nemá naději (vzpomeňme na marný pokus ostravských babišovců; těch, kdo už vystoupili z ANO, je pěkná řádka).

Demokratické poměry uvnitř politických hnutí jsou již způsobem svého vzniku daleko nepravděpodobnější než v politických stranách. Politické hnutí snáz „degeneruje“ na podnikatelský subjekt, pokud tak už rovnou nevznikne. A snáz se v něm prosadí vůdcovský princip. Má ho již genech, ve způsobu zrození. Je dokonale připraveno otevřít se oligarchům, pokud je oni rovnou nezakládají. A co víc: hnutí jsou zrozena k tomu, aby politickou scénu polarizovala, protože nejsou vázána žádným uchopitelným, závazným programem, pořadím priorit.

Musíme se ptát, proč byl pojem „politické hnutí“ 23. ledna 1990 ve Federálním shromáždění uzákoněn jako možný subjekt voleb – přičemž ústavně potvrzen nebyl a nejspíš ani nebude.

Ušito na míru

Byl zkrátka ušit na míru – momentální situaci. Kým? Zcela tehdy ohebné, neúplné Federální shromáždění bylo koncem ledna 1900 složeno převážně ještě z řadových, „neprošvihnutých“ politiků stran Národní fronty – toliko doplněno první vlnou kooptací z posledních dnů prosince 1989, sto třiceti novými, řekněme „polistopadovými“ lidmi. Toto FS zvolilo jednomyslně prezidentem Václava Havla. Schválilo by tehdy snad cokoli!

Kdo a proč „federálu“ předložil předlohu tohoto zákona i s „politickými hnutími“, jací „revoluční“ právníci (patrně z řad amorfního Občanského fóra?), lze jen uhadovat. A proč? Proto, aby se Občanské fórum nemuselo zformovat jako politická strana. Proto, že by to voleb v červnu 1990 nestihlo? Muselo by, kdyby tu byla vůle zákonodárců k takové transformaci. Jenže taková vůle tu nebyla. Ani v řadách stoupenců Občanského fóra, ani u Václava Havla.

„Malý zákon o politických stranách“ schválilo Federální shromáždění 24. ledna 1990, tedy před druhou kooptací (tehdy jsem poslancem ještě nebyl; až od 6. února 1990). Nenavrhli jej s největší pravděpodobností zbylí, vesměs málo výrazní poslanci nekomunistických stran Národní fronty. Za OF byli mezi novými poslanci Zdeněk Jičínský a Vladimír Mikule (oba z pražské právnické fakulty), avšak jejich autorství onoho „malého zákona“ doložit nelze. Jičínský byl typickým reformním komunistou (posléze vstoupil do sociální demokracie). S poněkud autoritářským vystupováním, zároveň s přesnou právnickou dikcí. „Strategicky“ myslel z těch dvou právě jen on. V roce 1960 byl spoluautorem nové, „socialistické“ ústavy. V roce 1968 byl uváděn jako spoluautor „federalizované“ ústavy. V prosinci 1989 přišel s pragmaticky úspěšnou, demokratickému duchu však odporující myšlenkou kooptací. Sám byl totiž roce 1968 jakýmsi právně neexistujícím grémiem vybrán a pak kooptován do České národní rady, aby tu byla při procesu federalizace jako partner již existující Slovenské národní rady. Za rok byl normalizačními politiky neschválen, tudíž „vykooptován“, vyhozen. Jeho motivace k polistopadovým kooptacím byla i osobní: „To, co oni udělali nám (čti: jemu…), teď my uděláme jim!“ Byl jsem přímým svědkem. Chechtal se přitom škodolibě do vousů.

Kooptace byly tedy formou ústavní, obsahem však nedemokratické: noví poslanci nebyli voleni, ale jmenováni a schvalováni těmi, kteří už v zastupitelském sboru byli… Tak či onak kooptace (prosincová 1989 a únorová 1990) posunuly vývoj převratu kupředu.

Už se autorů předlohy „malého zákona“ nelze zeptat, jak to bylo. Václav Havel do této legislativní kuchyně určitě nezasahoval. Všichni věděli, že politické stranictví není jeho šálek čaje. Snad všichni jsme Jičínského inovaci chtě nechtě aprobovali. Nechtěli jsme být revolucionáři. A tak – co zbývalo než tato ústavní fušeřina? Ústavou, ústavním zákonem se přiklopí hrnec s demokraticky nevábnou polévkou…

„Kooptace“ i „politická hnutí jako politická strana“ jsou daně za naši snahu za každou cenu jít ústavní cestou. Které se ale bude říkat „sametová revoluce“. Kooptace byly totiž pokryty jako akty ústavně konformní – staly se novou součástí ústavy z roku 1960. Bylo to proti jejímu duchu; jakkoli byla komunistická, byla to ústava, a pokud jde o parlament, počítala jen s volbami, jakkoli deformovanými. Ne s kooptacemi. A my v OF jsme byli rozhodnuti postupovat ústavní cestou.

Alternativa? Revoluce

Alternativa byla jen jedna – revoluce. Ta však byla v tehdejší československé realitě nepředstavitelná. A i kdyby byla, měla by dříve či později katastrofální důsledky. Jako všechny revoluce. Společnost však slovo „revoluce“ ochotně přijala. Je to slovo, které se ujme nejprve v titulcích zahraničních novinářů a vejde pak do obecného jazyka, pokud možno s nějakým sympatickým, líbivým adjektivem. Kdo hledá, najde! Našlo se: „sametová“, „něžná“ (na Slovensku). Dvě slova, nic víc. „Růžová.“ „Karafiátová.“ „Zelená.“

„Sametová revoluce“ ochotně strávila kooptace poslanců i hnutí jako volební subjekt. Neblahé následky této zbrklé nepředloženosti trvají dodnes.

Proč tomu tak bylo? Inu, protože tu bylo zpočátku mohutné Občanské fórum! Nejsilnější politická síla v zemi. A tato síla se nechtěla stát politickou stranou – k mému překvapení a zklamání. Byl jsem totiž od 15. prosince 1989 na výzvu Václava Havla (a po odsouhlasení koordinačním centrem OF) jejím „představitelem“ – byla to neurčitá, neurčitelná role.

Na začátku ledna 1990 (na druhém sněmu OF) jsem řekl: Chceme jít do voleb, to ale znamená, že ze sebe musíme učinit politickou stranu, restrukturovat naše hnutí ve stranu, zavést individuální členství, zorganizovat se odzdola nahoru, aby každý náš delegát či funkcionář měl doložitelný mandát… Narazil jsem ale na hlasitý, zjevně většinový odpor. Na hučení v sále!

Václav Havel byl tou dobou už „nadstranickým“ prezidentem, který o hnutí, kterému stál původně v čele, nikoli však jako vůdce, ale jako nesporná autorita, přestal jevit zájem. Věnoval se cele zahraniční politice, mimořádně úspěšně! Ale i on byl přesvědčeným „hnuťařem“. Explicitně se vyjádřil například už na prvním sněmu OF 23. prosince 1989 jako host: „… nedoporučuji však, aby se OF samo stalo stranou.“ Jeho slovo mělo tehdy váhu nejvyšší autority. Kdyby býval chtěl, mohl založit politickou stranu a stát se jejím předsedou. Mnozí jej k tomu vyzývali.

Jeho kritici Havlův postoj označovali – spíš postranně než nahlas – ironicky, ale výstižně jako „adhokismus“: když je tu nějaký problém, lidé se spontánně sejdou, zvolí si výbor, předsedu, někde nahoře se zatlačí a problém se vyřeší…, nebo taky ne. Tedy seskupování občanů ad hoc, jen na určitou dobu, k jednomu cíli. Místo dohadování poslanců vládních a opozičních politických stran.

Václav Havel parlamentní systém, politické strany, politický pluralismus na demokratickém Západě pokládal za přežilé. Podle něho bylo potřeba jen ještě jedné strany, která tu vládnoucí bude kontrolovat. Tak to psal už v létě 1968 v Literárních listech v článku Na téma opozice. Potvrdil to ve věhlasném eseji Moc bezmocných z roku 1985.

Ale i kdyby byl pro stranictví, masu těch, kteří se hlásili k Občanskému fóru, by možná nepřesvědčil, ale nás, kteří by tu stranu začali organizovat, určitě ano. On se však o nic takového ani nepokusil. Dokázal by se postavit nestrukturovanému, ale zřetelnému veřejnému mínění, které strany nechtělo? Kdo to dnes ví?

Viděl jsem to docela jinak. Už tenkrát, v létě 1968, když Václav Havel plédoval pro „jednu stranu navíc“, pro stranu opoziční ke KSČ, jsem rovněž v Literárních listech otiskl dva rozsáhlé texty, které jednoznačně mluví o nutnosti politického pluralismu, o svobodné soutěži politických stran, nikoli jen o jedné, opoziční („vůči“ KSČ).

Dokončení v příštím čísle.