Nic není tak skličující jako úplná vydání úplně zapomenutých autorů, napsal kdysi Nabokov. Něco na tom bude, avšak náš případ to naštěstí není. Zaprvé Karel Šiktanc (1928–2021), o němž tu je řeč, není zapomenutý autor, jakkoli se o to minulý režim velmi snažil; zapomenuti jsou naopak normalizační ministři kultury, kteří měli na svědomí básníkovo umlčení v letech sovětské okupace, jmenovali se Brůžek, Klusák a Kymlička.
„Já, Bedřich Smetana, narozený v Litomyšli 1840 1824 2. března v úterý v 10 hodin ráno, měl jsem otce Františka Smetanu pivovarským sládkem a moje matka byla Barbora Smetanová, rozená Lynková.“ Tato slova stojí na začátku deníku Bedřicha Smetany z roku 1840, avšak takto je šestnáctiletý student nenapsal. Jeho rukopis musel být pro české čtenáře přeložen z němčiny. Also: „Ich, Friedrich Smetana geboren zu Leutomischl 1840 1824 den 2 März Dienstag um 10 Uhr früh hatte meinen Vatter, Franz Smetana zum Bräuermeister, und meine Mutter /war\ Barbara Smetana geborene Lynek.“
Dřív by se asi napsalo, že dlouholetý nakladatelský redaktor Jan Šulc vydal počet ze své celoživotní žně, tady a teď si takové apartní a ovšem už i trochu směšné vyjadřování odpustíme a raději věcně uvedeme, že v promyšleném uspořádání shrnul do rozsáhlého knižního souboru svou dosavadní publicistiku. Vlastně jen její část, jak sám upřesňuje: „Do svazku jsem vybral zhruba polovinu z publicistických článků, které jsem napsal v letech 1988–2022 a jimž říkám články lidovýchovné
Těžko říct, proč se Ivana Karásková, jejíž „novinářská dráha je spjata s MF DNES“, jak o sobě říká, rozhodla napsat knižní rozhovor s Karlem Olivou (nar. 1958), v letech 2003–2016 ředitelem Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR, tou dobou možná nejznámější tváří (doslova) mezi popularizátory češtiny, a že jich tu bylo! Od Trávníčka přes Daneše, Chloupka, Jelínka... až po Šlosara či Kučeru. Snad se chtěla dovědět něco, co se o Olivovi zatím nikde nedočetla. Ale možná si s ním jen chtěla popovídat o češtině. Pak se ovšem vnucuje otázka, co si od toho sliboval on.
„Význam mezistátních smluv je roven skoro nulle. Všechny pakty a úmluvy, spolky, dohody, a alliance, záruky a přísahy, mírová ujednání byly vždy a jsou a budou po statisíciletí jen hloupými humbugy k napalování nejhloupějších z hloupých, nepodařenými, soudnými komediemi, něčím futilnějším a smrdutějším než střevní plyny; nebylo jedné z nich, která by byla bývala ve vážném případě poctivě dodržena; historie jest jen jedna jediná věrolomnost a darebáctví a zvířeckost.
Hana Wlodarczyková není první, kdo si všiml dramatického potenciálu v životě nejznámější české spisovatelky. Svůj postřeh uplatnila nejprve jako spoluautorka scénáře čtyř televizních filmů tvořících minisérii Božena, v níž víc než dvě představitelky titulní postavy zaujal Jan Hájek, přesvědčivě vykreslující charakter Josefa Němce. Teprve poté přišla, už sama, se stejnojmenným životopisným románem, o němž čteme, že vznikl na „základě dlouholeté práce na scénářích k této minisérii“. Jenže paní Wlodarczyková, vystudovaná scenáristka, předložila zas jen scénář. Říká se tomu profesní deformace.
Paní Karolína Zoe Meixnerová, dočítáme se v její knížce Průvodce literární hysterií 19. století, „vystudovala bohemistiku a žurnalistiku na Karlově univerzitě (...) a dnes se popularizací české literatury úspěšně živí“. Rozumí se na sociálních sítích, kam ji prý „osud zavál“. Hm! Paní Meixnerová nenapsala soustavné dějiny českého písemnictví 19. století, takové ambice ani neměla, protože jí snad včas došlo, že na to jsou její znalosti předmětu příliš povrchní.
Trvalo to dlouho, i když na české poměry vlastně ani ne. Po čtyřleté rekonstrukci komplexu budov stojících na úpatí pražského Vítkova, v nichž sídlí i Vojenský historický ústav, se v pátek 28. října 2022 otevřelo pro veřejnost Armádní muzeum. A představilo novou expozici vojenských dějin českého území od pravěku až po současnost. Poučnou, poutavou a zážitkovou. Velkorysou a velkolepou. Takovou, která důmyslně propojuje velké dějiny s malými, epochální události s každodenností.
Po pečlivě připraveném knižním souboru Rychlé šípy Jaroslava Foglara a Jana Fischera, vydaném na jaře 2021, přichází Albatros s druhým, komplementárním svazkem Rychlé šípy Jaroslava Foglara, Marko (sic) Čermáka, V. Junka, B. Čermáka a J. Gruse. Jsou zde, jak titul napovídá, shromážděny komiksové příběhy, jež výtvarně zpracovali jiní kreslíři než původní spoluautor. Jeho osobnosti je v loňské antologii věnována obsažná a objevná studie Tomáše Prokůpka.
Těžko říct, jak je živý takzvaný literární odkaz Zdeňka Rotrekla (1920–2013), muže těžce zkoušeného osudem. Ale ne, nebudeme se ptát knihovníků, jak často jsou příslušné svazky žádány „v ústředí“ či „na pobočkách“. Jako si nebudeme klást otázku, kolik asi lidí na světě si dnes (míněno doslova, v den vydání tohoto čísla Týdeníku Echo) přečetlo nějaké verše takového Otokara Březiny nebo Jana Zahradníčka. Možná nikdo. Na tom nesejde. Jisté je, že jejich dílo, podobně jako dílo Rotreklovo, je tu jednou provždy, stále k dispozici, a spoluvytváří nabídku toho lepšího, co kdy bylo v češtině napsáno básnickým perem.
Toto není recenze neprodejného tisku o čtyřech stranách se čtyřmi glosami a třemi obrázky, ač by asi mohla být, kdyby na to přišlo. Recenzent by musel nejen vyjmenovat, ale i představit autory drobných příspěvků, pár slov z nich citovat, myšlenky pisatelů rozvinout myšlenkami svými (pokud by nějaké měl), mohl by se pozastavit nad verši Františka Novotného, v nichž se sděluje mimo jiné pomocí rýmů vrátky / do zahrádky, voní / o ní, plaše / naše a hostí /společnosti, že návštěva zahrady u pražské dvojvily bratří Čapků, „kde kvetou růže pravdy“, je nevšední zážitek.
Nic není tak skličující jako úplná vydání úplně zapomenutých autorů, napsal kdysi Nabokov; něco na tom bude. V případě Spisů T. G. Masaryka, zahájených v roce 1993 svazkem Juvenilie / Studie a stati 1876–1881 a teď konečně uzavřených svazkem Mezi literaturou a politikou / Texty z let 1895–1897, to však neplatí.
Knížka Podzemí slov aneb Výpravy pod povrch češtiny je prý „pro ty, kteří se rádi zamýšlejí nad řečí, již ostatní používají bez rozmyslu“. Nebudeme autora chytat za slovo a namítat, že „bez rozmyslu“ užívat řeč nelze, činí tak leda docela malé děti, i ony však brzy získávají povědomí o morfologii, syntaxi atd. Nikoli o etymologii, možná nejatraktivnější jazykovědné disciplíně. O ni šlo Jakubu Markovi především, ač to v předmluvě verbis expressis neříká, pouze kolem toho termínu krouží.
Odpověď na poněkud kapciózní titulní otázku zní Ano. Avšak než k ní dospějeme, musíme něco povědět o vydávání listáře Tomáše Garrigua Masaryka ve speciální ediční řadě Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR. Nikoli na tomto pracovišti, nýbrž v Ústavu T. G. Masaryka začali v roce 1993 vydávat Spisy T. G. Masaryka. Ty už jsou skoro uzavřeny, v tiráži dávno figurují oba masarykovské ústavy, na květnovém veletrhu Svět knihy se oslavovalo jejich ukončení formou besedy s editory, ač na čtyřicátý svazek stále čekáme.
Když v roce 1969 v zápase o titul mistra světa v šachu poráží ruský velmistr velmistra arménského, zajímá sovětský duel leda šachisty. Když se však o tři roky později probojuje k „šachovému trůnu“ Američan Robert Fischer, přitáhne „zápas století“, jak se mu na Západě začne říkat ještě před jeho začátkem, pozornost celého světa. Nejen šachového. Má-li kdo šanci narušit sovětskou hegemonii v této subkultuře, je to právě zázračné dítě z Chicaga. V úterý 11. července 1972 usedá v Reykjavíku k šachovému stolku mistr světa Boris Spasskij (35).
Ruku na srdce, co je dnes z rozsáhlého Poláčkova díla stále živé? Jistěže Bylo nás pět, Poláčkův literární epilog, „Babička“ psaná v časech holocaustu, kdy spisovateli zbývala už jen intelektuální forma vzdoru vůči vražednému německému národnímu socialismu, počínajícímu si na území „Böhmen und Mähren“ jako doma. Své další a další vděčné čtenáře snad má i Poláčkův román Muži v ofsajdu, vtipná typologie fanoušků, mentálně tak odlišných od dnešních návštěvníků fotbalových zápasů.
Beletrizovanou kroniku svého života předkládá čtenářům Pavel Kohout (93), dávaje si jí vlastnoručně vyrobený dárek k červencovým 94. narozeninám. V krátkých kapitolách, až na tu poslední důsledně dvoustránkových, píše o politice, válce, vědě a technice, kultuře, sportu…, zkrátka o všem možném dobově příznačném, a to formou rozmanitých stylistických cvičení, ohlíží se za léty, jež uplynula od jeho narození, čině u každého roku jednu zastávku; teprve u letopočtu 2022 toto pravidlo porušuje, vročení 2022 nesou dva texty.
Po celé devatenácté století se objevovaly nové a nové české verze populární četby, „počet dalších edic vzrostl tou měrou, že by bylo nesnadno pořídit jejich úplnou bibliografii. Zdá se však, že by nám tento soupis nebyl valně ke cti. Teď je tu konečně překlad nový, jemuž budou dnešní čtenáři asi dávat přednost před poctivým pokusem Vyskočilovým. A řekněme rovnou, že Robinson má štěstí, protože nyní se ho ujal Martin Pokorný (1973), erudovaný překladatel, jehož jméno je příslibem kvality.
„Milá Maminko! / Zrovna teď v 1 hodinu s poledne narodila se nám šťastně holka, zdravá jako ryba a silná. Julie neměla dlouhý porod a byl co možná lehký. Je zdravá jakoby nic. / Já jsem včera o 11 hodinách v noci přijel, a sotva jsem zde byl, již ve 12 hodin v noci přišly na Julii malé bolesti. / Tak jsem si zrovna k té slavnosti přijel. Toť beztoho vím, že se s námi budeš srdečně těšit o těchto svátcích. / Pošli nám sem jenom hodně brzy Mucenu, třeba hned, to bude nejlépe. / Líbám Vás všechny srdečně; mějte se dobře. / Sbohem. / Váš / Karel. / V Praze dne 23. prosince 1848.“
I ten, kdo by snad neznal Cihlářovo jméno (ale pak musíme předpokládat, že někdo nezná ani jména jako Aleš, Lada, Trnka...), se nejspíš už někdy někde potkal s dílem tohoto výtvarníka. Michal Cihlář dosud graficky upravil a ilustroval na osmdesát knih, své linoryty uplatnil v novinách i v časopisech a svými stylizovanými obrazy zvířat propagoval pražskou zoologickou zahradu tak sugestivně a neodolatelně, že k návštěvě Troje přiměl i toho, kdo má k držení živočichů v zajetí postoj spíš rezervovaný, ne-li rovnou odmítavý.
Musela to být fantastická zahrada, pomyslí si užaslý návštěvník výstavy prezentované pražským Uměleckoprůmyslovým museem a nazvané věcně i metaforicky Josef Sudek / Otto Rothmayer: Návštěva u pana kouzelníka. Se zatajeným dechem si prohlíží desítky Sudkových bromostříbrných kontaktních fotografií a také Rothmayerem navržený kovový zahradní nábytek či zahradní svícny.
Vedle literární kritiky psané českým jazykem existovala v českých zemích ještě ta druhá – publikovaná v německojazyčných novinách a časopisech, vzdělanému českému publiku, spolehlivě bilingvnímu, tehdy snadno dostupná. Konečně se na ni někdo zevrubněji podíval. Už ale žádný sólista, nýbrž dvě dámy a čtyři pánové z akademického prostředí, ne nutně českého. Jsme v epoše týmových prací. Snad i proto, že tu žádný další Arne Novák zatím nevyrostl.
Od roku 2010 existuje v Praze Institut pro studium literatury, což je, jak sám sebe definuje, „nezávislá iniciativa českých literárních odborníků“ usilující o „prohloubení literárněvědného poznání a trvalé rozšiřování řad zájemců o literaturu a aktuální literární reflexi“. Nebudeme teď zkoušet měřit, kam až co prohloubil a rozšířil, jisté je, že od roku 2013 vydává užitečnou edici antologií, jejíž jednotlivé svazky (už jich je osmnáct) se jmenují Čtení o Václavu Havlovi, Čtení o Jaroslavu Vrchlickém, Čtení o Jaroslavu Haškovi, Čtení o Jaroslavu Seifertovi, Čtení o Bohumilu Hrabalovi…
V roce 1998 vyšla v pražském nakladatelství Baronet monografie Kauza Karel Havlíček Borovský. Její autor Michael Borovička v ní vylíčil životní příběh proslulého žurnalisty a básníka. Po 23 letech předložil pan Borovička svazek podobné velikosti i podobného rozsahu nazvaný 29. 7. 1856 / Smrt Karla Havlíčka Borovského / Legenda o brixenském mučedníkovi v proměnách času. Prodává autor jedno dílo pod různými názvy? Vypadá to tak.
Překládání veršů Christiana Morgensterna (1871–1914), zakladatele a klasika nonsensové poezie v německé literatuře, má u nás dlouhou tradici a dva mezníky: rok 1958, kdy vyšly knižně Šibeniční písně, kongeniálně počeštěné Josefem Hiršalem, a rok 1996, kdy svazek nazvaný Morgenstern v Čechách velkoryse představil, slovy podtitulu, 21 proslulých básní ve 179 českých překladech 36 autorů.
„Neúnavná výrobkyně líbivých leporel“ (jak kruté a jak přesné) Marta Voleská, jež si na rozdíl od Ondřeje Sekory s komunistickým režimem nezadala, protože ve druhé polovině svého skoro osmdesátiletého života († 1985) nic nepublikovala, je zpátky v hustém knižním provozu. Ano, ano, Kulihrášek se vrátil. Ve skvostné souhrnné edici, připravené se vzornou péčí erudovaným Tomášem Prokůpkem. Spíš jako líbezná kuriozitka pro nostalgiky než atraktivní kousek do knihovniček školáků třetí dekády jedenadvacátého století.
Dvě knihy lákající k výpravám za „krásami naší vlasti“ se náhodou ocitly na knihkupeckých pultech současně. Každá je přitom jiná, autory i pojetím, však jim také pomohly na svět různé nakladatelské oficíny. Podívejme se na ně. Těžko říct, zda pomůcku Naše výlety / Kniha pro plánování a zaznamenávání rodinných výletů můžeme považovat za literární dílo. Spíš ne. Tedy v té podobě, v jaké si ji čtenáři koupí.
Obrazy, plastiky, fotografie, listiny, přírodniny, lyže, motocykl, nábytek a ještě mnoho dalších hmatatelných i nehmatatelných (projekce, hologram) věcí, celkem na pět set exponátů, je k vidění od 18. listopadu v hlavním městě Ústeckého kraje v dlouho připravované, odkládané, ale nakonec přece jen slavnostně otevřené (labutí píseň sociálnědemokratického ministra kultury Zaorálka) expozici nazvané lakonicky Naši Němci.
Byli jsme zvyklí slýchat písně Š + S, tedy to hlavní z odkazu proslulé (a možná už opravdu, jak rádi píší čeští žurnalisté, legendární) pražské scény, v té podobě, jakou jim zpěváci a hudebníci dali až při studiových nahrávkách, ať už jsme měli to štěstí, že jsme na jevišti mohli vidět Suchého ještě společně se Šlitrem a s nimi všechny (zpívající) herce od Filipovské a Matušky (Člověk z půdy, 1959) po Černockou a Křesadlovou (Jonáš a dr. Matrace, 1969), anebo neměli.
Užitečných příruček pro uživatele češtiny, v nichž čtenáři, většinou již odrostlí povinné i nepovinné školní docházce, nacházejí poučení, jak správně zacházet s mateřským jazykem (jistěže se mohou dovzdělat i cizinci), vychází u nás poměrně dost. Člověk se jich po pročtení většinou nezbaví, naopak je zařadí do své knihovny na místo snadno a rychle dostupné, protože ví, že se k nim bude vracet. Zhusta ke svému prospěchu, občas i k zlosti, to když v nich nenachází, co právě hledá.
